Ne jen Granger - kapitola 3.

Kapitola třetí - Uvítací hostina

Nathan se konečně dostává do Bradavic... Co si o něm bude myslet profesor lektvarů?

~~~

Září přišlo rychleji, než Hermiona očekávala. Než se nadála, byl čas vzít Nathana na nádraží King´s Cross a posadit ho na vlak do Bradavic. K tomu museli použít nástupiště devět a tři čtvrtě.


"No tak, mami! Nechci ten vlak zmeškat!" zakňoural Nathan ode dveří.


"Už jdu. A neboj, budeme tam včas. To tak toužíš se mě zbavit?" zeptala se s bolestí v hlase.


"Ale mami! Přestaň! Budu ti psát každý víkend, přece jsme se na tom dohodli," řekl už snad posté.


"Já vím, já vím," řekla a vzala si kabát. Zároveň mu pomohla s kufrem.




Zanedlouho byli na nástupišti a Hermiona objímala Nathana už podvacáté. "Mami, nemůžu dýchat!" řekl a snažil se trochu uvolnit hlavu. "A taky mě tu ztrapňuješ!" dodal.


"Promiň," to bylo všechno, co dokázala vydat mezi vzlyky. "Pak bude lepší, když už si nastoupíš," řekla a setřela si pár slz. "Dávej na sebe pozor! Pamatuj na všechno, co jsem ti řekla a budeš v pořádku. Kdybys něco potřeboval, pošli mi sovu a já tam v minutě budu."


"Dám na sebe pozor, mami. A hned zítra ráno ti pošlu sovu," ujistil ji. Uchopil své zavazadlo a nasedl do vlaku. Našel volné kupé a stoupl si k oknu, aby mohl zamávat matce. Vlak se dal do pohybu.


"Mám tě ráda," naznačila mu a on ji za to poslal vzdušný polibek.


Když se odvrátil od okna, dveře kupé se otevřely a v nich stáli dva kluci. "Je tu místo pro nás dva?" zeptal se jeden z nich.


"Jasně! Jsem tu sám," odpověděl Nathan. Uložili si svá zavazadla a pohodlně se usadili. Pak se jich Nathan zeptal: "Vy jste taky prváci?"


"Jo, já jsem Kevin Brown," řekl chlapec se světle hnědými vlasy a modrýma očima.


"A já jsem Anderson Wood, ale říkej mi Andy," řekl ten druhý. Měl rovné černé vlasy a oříškové oči.


"Já jsem Nathan Granger, rád vás poznávám."


"Granger? Máš něco společného s Hermionou Grangerovou? Tou čarodějkou, co pomohla Harry Potterovi porazit Ty-víš-koho?" zeptal se Brown.


"Jo, je to moje máma," odpověděl Nathan a byl překvapený, že ji znají. To bylo pro něj něco nového. Celý život prožil mezi mudly. Přestože mu jeho matka vyprávěla o slávě, kterou získala společně s Harrym a Ronem, význam jejich činu si uvědomil právě teď.


"Wow!" zvolal Andy. "Je to tvá matka! Jaké to je?"


Nathan otevřel pusu a chtěl říct, co si o tom myslí, když byl zavalen spoustou dalších otázek.


"A znáš i Harryho Pottera?" zeptal se první chlapec.


"Jo, znám Harryho. Vlastně je to můj kmotr."


"Wow!" vykřikli oba a Nathan trošku ustoupil.


"Tím myslíš, že TEN Harry Potter je tvůj kmotr?" zeptal se ohromeně Andy.


"Jo, Harry a Ginny," dodal Nathan a pozvedl obočí, když čekal na další výkřik svých nových kamarádů. Ale tentokrát na něj zůstali jen zítra s otevřenou pusou.


Právě se začínal cítit divně, když se Kevin znovu vzpamatoval. "Jaký je? Víš, myslím, jestli ti vykládá příběhy o Ty-víš-kom?"


A Andy dodal: "Nechá tě lítat na svém koštěti?"


Harry nebyl slavný jen proto, že porazil Voldemorta. Poté, co obávaného kouzelníka zabil, si užíval to, co rád nazýval ´dovolená´ od všech těch hrozných věcí. Než se stal bystrozorem, věnoval se chvíli dráze profesionálního hráče Famfrpálu.


"Moc se spolu nepotkáváme, protože já žiji s mamkou v mudlovském světě. Ale navštěvuje nás při zvláštních příležitostech," odpověděl. "A nerad mluví o Voldemortovi- " odmlčel se, protože chlapci sebou trhli při vyslovení toho jména, a pokračoval: "-a my nemáme dvorek, takže s sebou svoje koště nenosí," dokončil.


"Oh!" řekl Kevin a zdál se být zklamaný. A pak se podíval na Nathana vážně. "Proč vyslovuješ jeho jméno?"


"Čí? Voldemortovo?" řekl a chlapci sebou zase trhli. Nathan jen protočil oči.


"Jo..." odvážil se Andy.


"On je mrtvý a moje máma mu vždycky říkala jeho jménem, dokonce i když byl naživu. Strýc Harry říká, že obávat se jména znamená jen obávat se kouzelníka samotného. A protože se Voldemorta nebojím, je mi jedno, jak mu říkám," vysvětloval a ignoroval další trhnutí, které provázelo vyslovení jména Temného pána.


"Musíš být hrozně odvážný, když se ho nebojíš. Můj táta mi říkal, že to byl velmi mocný kouzelník, který zabil spoustu lidí. A že už jednou dokázal vstát z mrtvých. Nemáš strach, že by se mohl znovu vrátit?" zeptal se Kevin.


"Ale ne! Strýc Harry mi říkal, že tentokrát zničili všechny kousky jeho duše, než zabili jeho samotného. Už nic nezbylo!" řekl věcně.


"Když to říkáš," byla jediná reakce, která se mu od Kevina dostala.


Zbytek cesty utekl rychle. Kluci společně probírali Famfrpál a poznávali jeden druhého. Nathanovi se opravdu oba líbili. Jeho jediná obava z bradavické školy se ukázala neopodstatněná. Bude tu mít dobré kamarády. Kdyby si mohl vybrat, chtěl by, aby s ním Andy a Kevin byli ve stejné koleji. V Nebelvíru, dodal si v duchu.


Než dorazili do Prasinek, převlékli se do svých školních hábitů a čekali, než vlak úplně zastaví. Pak popadli své kufry a vydali se ven.


Jakmile vstoupil na nástupiště, uslyšel Nathan nápadně silný hlas."Prváci, prváci! Tady!"


Byl to bez pochyby Hagrid! Jeho matka mu o tom poloobrovi řekla všechno. Přiblížil se k té obrovské postavě a zeptal se: "Ty jsi Hagrid, že jo?"


Poloobr shlédl dolů na tmavovlasého chlapce a odpověděl: "Jo a ty musíš být prvák. Měl bych tě znát, maličký?"


"Ne. Ale já jsem o Vás hodně slyšel od mojí mámy," řekl chlapec.


"Kdo je tvá máma," zeptal se Hagrid zvědavě.


"Hermiona Grangerová," odpověděl Nathan a široký úsměv se rozlil po Hagridově tváři.


"Vítej v Bradavicích..." Hagrid se odmlčel s nevyslovenou otázkou.


"Nathan, pane. Nathan Granger," doplnil chlapec.


"Nathane," dokončil Hagrid. "Pozdravuj ode mě mámu."


Nathan se na poloobra usmál a řekl: "Budu."


Za chvíli byli už všichni připraveni nasednout do loděk a přeplavit se směrem k hradu.






Přijeli k obrovské dubové vstupní bráně a všichni se shromáždili na jejím prahu. Brána se otevřela.


"Tady jsou prváci, profesore Kratiknote."


"Děkuji, Hagride," vypískl malý kouzelník.


Všichni studenti prvních ročníků ho následovali do malé místnosti, kde se seřadili podle abecedy. Za několik minut jim čaroděj oznámil: "Rozřazování začíná. Následujte mě, prosím."


Šli za maličkým profesorem do Velké síně a ohromeně se rozhlíželi kolem. Na trojnožce před učitelským stolem spočíval špinavý klobouk, který krátce na to spustil svou každoroční uvítací píseň. Jakmile utichl, profesor Kratiknot začal vyvolávat studenty. "Atcher Duncan." Chlapec zamířil ke stoličce a nasadil si klobouk.
O chvilku později...


"MRZIMOR!" zakřičel klobouk.


Chlapec si ho sundal, položil zpět a přidal se k Mrzimorskému stolu, kde ho uvítal nadšený jásot.


Jeden po druhém si všichni prváci nasadili klobouk, který oznámil jméno jejich koleje. Kevin Brown byl přiřazen do Nebelvíru a o chvilku později už byl na řadě Nathan.


Profesor Kratiknot zvolal: "Granger Nathan."


Nathan vykročil k trojnožce a nechal si klobouk sklouznout přes oči. V tu chvíli se přestal starat o černovlasého učitele, který z něj nezpustil oči, co zaslechl jeho jméno.


Jen, co se usadil, uslyšel hlas uvnitř své hlavy. "Hmm, tady to bude těžší. Bystrá mysl, vidím. A taky cítím obrovské srdce a spoustu odvahy. Jsi velmi talentovaný. Ale taky ambiciózní... Velmi těžké."


Nathan při tom celou dobu myslel na svou matku, Harryho a Rona, a podvědomě si přál být v Nebelvíru. Zdálo se, že klobouk jeho přání vyslyšel.


"Takže Nebelvír? Jsi si jistý? Ve Zmijozelu by jsi vynikal svou ctižádostí... Ale jestli to myslíš vážně, pak NEBELVÍR!"


Nathan nechal klobouk na trojnožce a vykročil ke svému stolu. Jakmile se posadil, uvítal ho nadšený jásot. Ulevilo se mu, že nebyl přiřazen do Zmijozelu. Všechny ostatní koleje by byly fajn, ale on se dostal do té nejlepší - do Nebelvíru! Stejně jako jeho máma a její přátelé.


Od nebelvírského stolu sledoval Devona Malfoye, jak byl zařazen do Zmijozelu. Nakonec zbyl už jenom nervózní Andy Wood, který se pro ten večer stal posledním novým členem Nebelvíru.


Ředitelka pozdravila studenty a zahájila slavnostní večeři. V tu chvíli Nathan na sobě ucítil upřený pohled černých očí. Otočil se, aby se s nimi setkal. Profesor Snape a Nathan se chvíli upřeně pozorovali a pak se Nathan usmál. Profesor pozvedl obočí a ušklíbl se. Nathan se vrátil ke své večeři a nepřestával se usmívat.


„Proč se usmíváš?“ zeptal se Andy.


„Nic zvláštního,“ odpověděl Nathan. „Jen jsem přemýšlel o něčem, co mi říkala máma, to je vše. To jídlo je vynikající!“

---

U učitelského stolu seděl rozmrzelý učitel lektvarů a vrtal se v jídle. Pokoušel se přijít na to, proč se na něho Granger usmál. Prváci se na mě nesmějí, když se na ně podívám! Začnou brečet! Co se s tím klukem děje? Neví snad, kdo já jsem? přemýšlel. Jeho reakce na pokus o zastrašování byla zvláštní a hnusná.

Od té doby co ho profesor kouzelných formulí oslovil jako Grangera, Severus nemyslel na nic jiného. Dokonce ani ten Malfoyův kluk nedokázal přerušit tok jeho myšlenek. Granger… přemýšlel. Je to její příbuzný? Možná synovec? To bylo vše, co si dokázal připustit.

Zvedl hlavu, aby si chlapce prohlédl ještě jednou. Nemá tak kudrnaté vlasy jako ona, ale taky nejsou úplně rovné. A nemá je hnědé, ale úplně černé. A taky není moc malý, vlastně má docela dobrou postavu, uvažoval. Byl překvapený, že ač nemohl najít žádnou výraznou podobnost s Hermionou Grangerovou, na druhou stranu mu ji něčím velmi připomínal.

Uprostřed jeho myšlenek se na něj chlapec znovu otočil. Tentokrát ho Severus bez váhání obdařil svým známým pohrdavým úšklebkem. Chlapec jen pozvedl obočí a Severusovi se zúžily zorničky neskrývaným vztekem. Co si ten kluk o sobě myslí? přemýšlel. Z úst se mu vydralo zlostné zavrčení, což upoutalo pozornost profesorky McGonagallová. Když ji ignoroval, sledovala jeho pohled, až k prvákům sedícím u nebelvírského stolu a zamračila se.

„Co máš za problém, Severusi? Už si vybíráš novou nebelvírskou oběť?“ dotázala se. „Měl bys počkat alespoň do první hodiny a dát šanci taky jiným kolejím,“ dodala.

„Co víš o tom Grangerovi?“ zeptal se. „Je nějak příbuzný s tou nesnesitelnou já-všechno-vím, kterou jsi vždycky tak ochraňovala?“

„Aha, tak o to ti jde,“ řekla a Severus vzteky přivřel víčka. „Myslím, že je to její syn. Říkal mi to Potter.“

„Syn?“ Dokázal skrýt své překvapení a pak dodal s úšklebkem: „V tom případě nebudu mít problém s výběrem mých ‚oblíbených‘ studentů.“

„Ale Severusi! Dej tomu chlapci šanci!“ napomenula ho ředitelka. „Vůbec ho přece neznáš! Neznamená, že když jsi neměl rád jeho matku, tak nebudeš mít rád ani jeho. Neudělej tu samou chybu, jakou jsi udělal s Potterem, Severusi,“ dodala s varovným pohledem.

Severus se vrátil ke svému jídlu a zjistil, že ho hlad přešel. Ještě jednou se podíval chlapcovým směrem a nemohl se vyhnout vzpomínkám, které mu vpadly do mysli. Syn Hermiony Grangerové. Hermiony…Dívky, která mě trápila celých šest let, co jsem byl její učitel, a teď… nemohl uniknout všem těm pocitům, které ho naplňovaly, když na ni myslel. Byla připomínkou všech věcí, na které chtěl zapomenout. Věcí, které byl přinucen vykonat během války s Voldemortem. Nenáviděl ty pocity.

Zanedlouho slavnost skončili a všichni studenti byli ve svých kolejích. Jeho povinnosti ředitele koleje byly splněny a tak se mohl vrátit do svého pokoje, který mu poskytoval tolik potřebný klid k tomu, aby se připravil na následující den. Jak nesnášel ty první dny!

---

Nathan odvrátil hlavu od profesora lektvarů a otočil se ke svým přátelům. Proč je tak naštvaný? Vždyť to byl on, kdo na mě tak zíral! přemýšlel. Najednou si vzpomněl, co mu o něm říkala máma, a zaplašil vlnu nenávisti.

Právě se servíroval dezert a slavnost se blížila ke svému konci. Předtím je ale ještě ředitelka upozornila na několik zákazů týkajících se Zapovězeného lesa a pár dalších doporučení od školníka, pana Filche.

Jeden z prefektů potom shromáždil všechny studenty prvních ročníků a odvedl je do nebelvírské věže. Nathana fascinovalo úplně všechno. Už skoro o všem slyšel nebo četl, ale bylo toho tolik, co si nedokázal představit. Bylo to tak… magické!

Zastavili se před obrazem buclaté dámy, která po nich chtěla heslo.

„Čokoládové žabky,“ řekl prefekt. Nato se obraz vyklonil dopřed a odhalil kulatou díru ve zdi.

Vstoupili a zamířili do ložnic, kde je už čekala jejich zavazadla. Nathan se převlékl do pyžama a vlezl si do postele. Musel ještě napsat ten slíbený dopis, aby ho mohl hned ráno poslat. Pak pomalu usínal a přemýšlel, jaký bude jeho první den ve škole.

---

Byly tři hodiny ráno, když se Severus Snape konečně uložil ke spánku. Nemohl odolat všem těm myšlenkám, které útočili na jeho mysl… vzpomínky na dny, které se usilovně snažil vymazat ze své paměti. Dny plné nenávisti a strachu. Tyto vzpomínky se mu usadili v hlavě v okamžik, kdy profesor Kratiknot vyslovil to jméno. Granger.

Hermiona Grangerová byla součástí té části jeho života, která byla přeplněna nepříjemnými vzpomínkami. Vlastně to byly ty nejhorší. Připomínky událostí, kterých se děsil, událostí, které se staly ten proklatý rok, kdy Albus Brumbál zemřel jeho vlastní hůlkou. Bylo úplně jedno, že ho o to tehdejší ředitel požádal. Nic to nezměnilo na tom, jak se cítil, když vyslovoval tu kletbu, která mu vzala život. Život jediného muže, který mu kdy doopravdy věřil. Teď zůstal sám, aby čelil svému osudu. A potom…

Potom mu Hermiona Grangerová po tom všem, co udělal, jako jediná ze všech lidí věřila. Dokonce i po té události na astronomické věži, kde zabil Brumbála. Nikdy jsem nedokázal pochopit, proč mi pořád věřila, přemítal. Až doposud probděl spoustu hodin, kdy se snažil vyřešit záhadu jménem Hermiona Grangerová. Ta dívka se postavila proti všemu a všem, aby dokázala jeho oddanost Brumbálovi a čestné úmysly. Ne, nikdy ji nebude schopen pochopit.

Zklamal jsem ji. Zavřel oči v bolestné grimase. Co jsem měl udělat, abych ji ochránil před zlostí Temného pána… Nedokázal zapomenout. Nikdy si to neodpustil.

Severus Snape se na posteli převalil a konečně usnul. Nebyl to však dostatečný spánek, který by ho připravil na jeho první vyučovací den. Byl to neklidný spánek plný nočních můr, které se odehrávaly o mnoho let dřív.

Příště… první školní den - lektvary a obrana proti černé magii.