úterý 13. prosince 2011

Ne jen Granger: 21. kapitola (1. část)

Kapitola dvacátá první - Bolest (1. část)


Nathan se probouzí a musí čelit realitě. Jak ji přijme?

~~~

Nathan náhle pocítil sucho v ústech a olíznul si rty. Zhluboka se nadechl, ale oči nechal zavřené. Protáhnul se a zívnul, jenže něco nebylo v pořádku.  Tohle, uvědomil si jeho otupělý mozek. Přetočil se a ještě víc se protáhnul. Co bylo jiné? Jasně, postel byla měkká a nekonečná. Výborně, pomyslel si, tak jako mámina. Máma? Otevřel oči a rozhlédnul se. Tohle nebyla jeho postel! Proč nejsem ve svém pokoji? Promnul si oči a pokoušel se myslet.

A pak litoval toho úsilí…

Události minulé noci se mu nahrnuly do mysli a Snape byl zase jeho otec. Kde to jsem? Posadil se na posteli a zaplavil ho pocit absolutní zmatenosti. Nevzpomínal si na to, že by opustil Pamětní síň. Ještě jednou se pozorně rozhlédnul a pak na to přišel. Zavřel oči a znovu zapadnul do měkkých pokrývek. To mohlo znamenat jediné – jeho máma tu byla! Kdo ji zavolal? Proč ho nenechala samotného?! Nechtěl ji vidět!

Nathan otevřel oči a zíral na nebesa nad sebou. Potřeboval se dostat pryč… A co nejrychleji. Posadil se a začal hledat své oblečení. Našel ho na židli a rychle se oblékl. Byl otočený zády ke dveřím, když uslyšel ten zvuk.  K čertu!

„Nathane,“ oslovila jej.

Přestal si zapínat hábit, aniž by se otočil.

„Nechtěla jsem tě vzbudit,“ slyšel ji teď blíž. „Včera večer jsi vypadal hrozně unaveně. Cítíš se líp?“ Její něžný hlas jen stupňoval jeho zlost.

Pak ucítil její ruku na svém rameni a Nathan ji chladně setřásl, ale jinak byl stále nehybný.

„Jsem v pořádku,“ řekl jednoduše a znovu si začal zapínat knoflíky.

„Nathane, měli bychom si promluvit o tom, co se stalo minulou noc.“

„Nechci o tom mluvit,“ oznámil jí suše.

„Vím, že máš spoustu otázek, a poprvé ti můžu na ně odpovědět.“ Ta slova ho donutila se k ní otočit.

Nathan jí chtěl říct, jak moc ho její odpovědi nezajímají, ale nakonec jen pronesl: „Už vím, co jsem potřeboval. Musím jít na hodinu.“

Nathan prošel kolem Hermiony a zamířil ke dveřím. Ty se před ním ale zabouchly. Naštvaně se otočil a zamračil se na ni.

„Už jsem tě z vyučování omluvila,“ oznámila mu, „máme na povídání celé ráno.“

„Na povídání o čem?!“ vyštěknul. Už ho to unavovalo. „Tak Snape je můj otec. To je toho!“

„To víš, že je,“ odvětila Hermiona a zamračila se a tiše si povzdechla. „Prosím, promluvme si o tom.“

Nathan jí na chvíli opětoval upřený pohled a pak řekl: „Nevidím v tom žádný smysl.“

Hermiona svraštila čelo. „Nechceš, aby byl tvůj otec součástí tvého života? Nechceš ho poznat a trávit s ním čas? Teď můžeš dělat, cokoliv budeš chtít. To je ten smysl.“

Nathan sníval o všech těch věcech, které Hermiona právě vyjmenovala. Tak dlouho toužil po otci a teď ho měl. Znal jeho totožnost a věděl, že ani jedna z těch věcí se neuskutečná. Nepotřebuji ho.

„Už nechci ani jedno z toho. Nechci a nepotřebuji. Nepotřebuji ani jednoho z vás,“ řekl Nathan.

„Chceš slyšet, jak moc se včera o tebe bál?“ Pomalu k němu vykročila. „Dělal si velké starosti. A já samozřejmě taky. Severusovi na tobě záleží, Nathane.“

Nathan zatřásl hlavou. Odmítal věřit čemukoliv, co říkala. Je to lhářka, připomínal sám sobě. Nepotřebuješ její lži.

Stiskl zuby a řekl: „Nevěřím ti. Všechno, co říkáš, jsou lži. Nikdy jsi mi nechtěla říct, že profesor Snape je můj otec. Nikdy jsi nechtěla, abych s ním byl šťastný.“

„To není pravda.“ Přibližovala se, zatímco Nathan ustupoval po obvodu místnosti.

„Mohla jsi mi to říct. Nebyl pro nás žádnou hrozbou! Nebyl v Azkabanu, ani nebyl nebezpečný. Dokonce jsi říkala, jak je čestný a dobrý. Měla jsi mi to říct! Věděla jsi, jak moc jsem toužil ho poznat. Strávil jsem s ním měsíc hloupým vyptáváním na mého otce. Dělal jsem ze sebe pitomce! Pobavili jste se? Vyprávěl ti, jak žalostně jsem vypadal, když jsem se ho vyptával na totožnost svého otce?“ Nathan už křičel.

„Nathane,“ pokusila se ho přerušit.

„Muselo to být zábavné, jinak bys mi to řekla už dávno. Chystala ses to udělat brzo? Naplánovala jsi včerejší večer, abych se cítil ještě mizerněji? Protože tak přesně se teď cítím! Jsi teď šťastná?!“ Nathan lapal po dechu. Toužil ji fyzicky zranit, aby taky věděla, jak moc to bolí.

Hermiona k němu rychle přistoupila, aniž by mu dala příležitost znovu uniknout. Pevně ho objala. Její sevření ho dusilo a bolest na hrudi se stávala skoro nesnesitelnou.

„Nejsem šťastná, nejsem. Taky se cítím hrozně. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit. Moc mě to mrzí, moc,“ šeptala mu do ucha.

Nechtěl poslouchat její výmluvy. Chtěl jít pryč a nějak zmírnit tu bolest. Snažil se vysmeknout, ale Hermiona ho objala pevněji. Nathan se zamračil a začal se vzpírat s novým odhodláním. Hermiona ho už nedokázala zadržet.  

Pohlédl na ni a ztěžka oddechoval. Hermiona měla slzy na krajíčku, ale Nathan necítil žádnou lítost.

„Už se mě nikdy nedotýkej,“ řekl. „Už nikdy nechci poslouchat tvoje lži. Nenávidím tě!“ Vytáhl hůlku, párkrát se zhluboka nadechnul, aby se uklidnil, a pak pronesl odemykací zaklínadlo. Než odešel, obrátil se ještě jednou na svou ohromenou matku a dodal: „Od teď budu žít u strýčka Harryho.“

Otočil se k ní zády a donesl se k němu vzlyk. Přesto neustoupil. Ani se neohlédl zpět. Chtěl, aby se cítila tak špatně, jako on. S vědomím, že se mu to možná podařilo, odešel.

---

Severus strávil zbytek noci přemýšlením o všem, co se stalo. Jedinou větou se prohlásil Nathanovým otcem, to byla teď jeho jediná jistota. Potichu zaklel, ale tentokrát už neměl žádnou jinou možnost. Přiznal to, jeho srdce to přiznalo. Teď byl oficiálně Nathanovým otcem bez ohledu na to, co bylo správné nebo rozumné.

Už ve chvíli, kdy si poprvé uvědomil svůj vztah k Nathanovi, mu bylo jasné, že se mu to všechno vrátí. Mohla za to jeho zatracená potřeba činit nová rozhodnutí a napravovat tak minulé chyby. Když nesl Nathana do ložnice, v hlavě se mu honily myšlenky na to, jak moc svému synovi ubližuje. A věděl, že tohle je teprve začátek. Vyděšený pohled na jeho tváři, to, že si sundal řetízek a jak hledal úkryt v Pamětní síni, svědčilo o tom, jak moc bylo pravděpodobné prohlášení ‚všechno bude v pořádku‘, které Grangerová opakovala pořád dokola.  

Severus protočil oči. Ta ženská byla naivní, ale svého syna milovala. Jestli byla znepokojena Nathanovým chováním večer, ve chvíli, kdy se chlapec probudil, se musela cítit přímo hrozně.

Věděl, že Nathanovo chování se dotkne i jeho. Co zamýšlí dělat? Severus věděl, že bylo nemožné předvídat Nathanovu reakci. O tom se přesvědčil v průběhu měsíce společných trestů. Nebyla žádná možnost, jak to zjistit.

Ale taky neexistovala naděje, že by to Severus dokázal pustit z hlavy.

Za nejméně pravděpodobnou považoval možnost, že by to Nathan přijal s radostí. Pak mu hlavou proběhla představa jeho syna připravujícího s úsměvem lektvar – právě ten, na kterém právě pracovali mrzimorští – a sebe samého, jak přikývnutím schvaluje bezchybný výsledek. Úsměv na chlapcově tváři se ještě více rozšířil.  

„Pane Carsone, po zbytek hodiny už nepromluvíte ani slovo. Strhávám Mrzimoru pět bodů,“ pronesl Severus bez zájmu směrem ke studentovi třetího ročníku, který už asi posté něco šeptal svému spolužákovi během přípravy zadaného lektvaru.

To, že by ho Nathan přijal, znamenalo taky spoustu potíží. Neuměl být otcem. Co když chlapec čekal víc, než mu mohl dát?  Neměl v úmyslu začínat s objímáním a mazlením, jak to viděl u Pottera. Neuměl si představit sám sebe v závodech na košťatech, při hře Řachavého Petra nebo podobných hloupostech. Chtěl by to Nathan? Bylo tohle tím důvodem, proč toužil mít otce? Severus si najednou uvědomil, že Nathana vůbec nezná, a bylo mu z toho překvapivě smutno.

Namísto toho, aby přemýšlel o všem, co promeškal v Nathanově životě, snažil se soustředit na to, co by se mohlo stát. Jestli se jeho syn už vzbudil, mohl právě křičet na svou matku a obviňovat ji ze všeho, co se mu v životě nepovedlo. Už byl podobných výstupů svědkem a ani by ho za to neodsuzoval. Na jeho místě by udělal něco mnohem horšího. Hádky plné výčitek byly jen lehkým vánkem v bouři jeho života.

Severus krátce zavřel oči, aby zaplašil obraz, který mu vyvstal před očima. Když je otevřel, spatřil jen havraspárskou studentku soustředěně míchající lektvar poblíž jeho stolu. Hodina už brzo skončí a on se konečně dozví, co se bude dít dál s jeho životem. Grangerová ho určitě bude čekat, s Nathanem nebo bez něj.

---

Dlouhou chvíli po Nathanově odchodu Hermiona zírala z okna do studeného rána. Nádherný výhled na zasněžené pozemky jí pomohl se uklidnit. Všechno bylo špatně. Nathan nebyl jen rozrušený a ublížený. Byl rozzuřený. Jeho vztek a rozhodnutí od ní odejít v nelehké a zmatené situaci jí lámaly srdce. Už netoužil po její společnosti.

Dítě, které si prošlo tím co on, by nemělo zůstávat samotné. Ale její přítomnost v něm zřejmě vyvolávala jen ty nejhorší pocity. Bolelo jí to. Vědomí, že její vlastní syn se na ni nemůže podívat, aniž by se cítil naštvaný, podvedený, zranitelný… Zraňovalo ji to víc, než si kdy Hermiona dokázala představit. Ty věci, co řekl…

Byla ráda, že tam Severus nebyl, když se Nathan probudil. Poté, co se večer uklidnila, si ještě několikrát přehrávala poslední scénu Severuse s Nathanem, a přála si, aby s nimi mohl být i následující ráno. Teď nemohla myslet na nic jiného než na to, o kolik horší by to všechno bylo, kdyby zůstal. Nevěděla, nakolik byl Severus připravený se vypořádat s tak obrovskou nenávistí od někoho, na kom mu záleželo. Navíc si uvědomovala, jak křehký ten cit stále byl a jak obezřetně k němu Severus přistupoval. Asi by to nepochopil…

Hermiona tak strávila několik pochmurných hodin. Bolelo to, ale teď už byla připravená bojovat a dát věci do pořádku. Tak, jak měly být už od začátku. Bylo to celé její chyba, že celá situace nabyla až takových rozměrů, a měla v úmyslu to napravit. Hermiona nehodlala připustit, aby jí všechno štěstí proklouzlo mezi prsty. Teď, když už neměla co skrývat. A taky už neměla co ztratit.

Zhluboka se nadechla a vyšla ze svého apartmá, které jí bylo v Bradavicích přiděleno. Přála si věřit, že už opravdu nemá co ztratit, ale hluboko v nitru věděla, že teprve může přijít úplně o všechno. Chtěla ten pocit zaplašit. Už nedokázala dále snášet ten neklid. Musela začít jednat hned. Jediné čekání, které byla ochotná snášet, bylo to na Severuse v jeho kabinetě.

---

Harry zíral na formulář, který čekal na vyplnění. Hermiona se úplně pomátla a snažila se ho stáhnout s sebou. Promnul si čelo a pokusil se zmírnit bolest.

„Špatný den, šéfe?“ zeptala se Tonksová káravým tónem.

Harry si jen povzdechl.

Když se nedočkala žádné odpovědi, zeptala se tentokrát vážně: „Jsi v pořádku, Harry?“

Harry vycítil její znepokojení. „Migréna,“ řekl prostě, aniž by se na ni podíval. Vzala židli a sedla si na ni obkročmo naproti Harrymu.

„A víš, co je příčinou?“ dorážela na něho.

„Ano,“ odpověděl Harry a konečně vzhlédl. „Tvůj manžel.“

Tonksová uchopila opěradlo židle oběma rukama a odtáhla se na délku paže. Zamračila se.

„A Hermiona,“ dodal.

Tonksová se zatvářila zaskočeně a Harry si uvědomil svou chybu. „Ne, ne, nechápej mě špatně.“

Tvář se jí opět uvolnila a zvědavě se na Harryho zahleděla.

„Včera jsem byl v Bradavicích. Už od Vánoc jsem si chtěl pár věcí vyjasnit. Teď už znám odpověď, pro kterou jsem tam šel, ale všechno ostatní se zamotalo.“

„Harry, nerozumím ti o nic víc než Brouskovi,“ poznamenala Tonksová.

„Kolik toho víš o Nathanově otci?“ zeptal se nakonec Harry.

Tonsková se napřímila.

„Vím, že Remus to ví, jestli myslíš tohle,“ odpověděl na nevyřčenou otázku.

„To vím taky, ale nechce to za žádnou cenu prozradit. Kolik jsi toho zjistil?“

„Vím to,“ prohlásil Harry.  

Tonksová se znovu přiblížila k jeho stolu a položila si bradu na opěradlo židle. „Aha,“ odvětila spikleneckým tónem. Oči jí o jeden odstín ztmavly.

„Tvůj manžel chce, abych to držel jako tajemství.“

Tonksová protočil panenky a narovnala se. „S Remusem není žádná legrace. A co ty?“

Harry si povzdechnul. Zaklonil na okamžik hlavu a zase ji narovnal. „Já nevím. Hermiona se úplně zbláznila! Nemůžu uvěřit, že-“ zarazil se v půlce věty, aby se zhluboka nadechnul. Všechen ten vztek ještě zhoršoval jeho bolest hlavy. „Myslím, že Remus má pravdu.“ Pevně sevřel oči a promnul si kořen nosu.

„Je to Snape,“ prohlásila Tonksová.

Harry prudce otevřel oči a pohlédl na ni.

„Jenom Snape nebo Ty-víš-kdo ti může způsobit takovou bolest hlavy. A přiznejme si to upřímně, Nathan je celý Snape.“

Na tom nebylo co popřít. „Samozřejmě, že jsem na to pomyslel, ale být si tím jistý…“ přiznal Harry svůj šok.

„Co mě udivuje, je Hermionina reakce. Mudlovský svět a to všechno. To nedává žádný smysl, když vezmeme v úvahu všechno, co pro něho udělala. Což tak nějak podporuje teorii o jakémsi romantickém vztahu…“ Zvažovala možnosti. „Ale teď vážně, Harry. Neznamená to konec světa,“ dodala Tonksová po chvilce a poplácala ho po paži.

„Ty to nechápeš. Nathan to už ví taky. Byl tam, když Snape křičel, že je jeho otec. Měla bys vidět jeho obličej. Ten chlapec byl zděšený. A měl k tomu dobrý důvod,“ zdůraznil Harry a dal tak jasně najevo, jak vážná byla situace. „A Hermiona si hýčká šílenou myšlenku na nějaký vztah mezi Nathanem a Snapem. Nechala je spolu samotné. Úplně se pomátla!“

„Snape to křičel na Nathana?“ zeptala se Tonksová zděšeně.

„Křičel na mě a ani jeden z nás neměl tušení, že tam je Nathan taky. Ale stejně….“ řekl Harry pohrdavě. „Jak mu může Hermiona tak bezhlavě důvěřovat? Je to přece Snape!“

Tonksová pokrčila rameny. „Jestli je to jeho otec…“ Pak pohlédla na hodiny, visící na zdi za Harryho stolem. Vstala a vrátila židli zpět na místo. „Musím běžet. Můžeme si promluvit později.“ Vyšla z kanceláře a zavolala na dalšího bystrozora, který právě procházel chodbou.

Copak to nevidí? pomyslel si otráveně. Vypadalo to, že Harry je jediný, kdo se zajímá o Nathana a jeho situaci. Hermiona se zbláznila, Remus jako obvykle odmítal zasáhnout a Tonksové to bylo úplně jedno. Aspoň, že jemu ne.

---

Severus vešel do svého  kabinetu a vůbec ho nepřekvapila žena, která tupě zírala z okna na padající vločky. Možná byl trochu zklamaný, že tam byla sama, ale rozhodně ne překvapený.

„Severusi,“ všimla si Hermiona jeho příchodu. Trochu se vylekala, ale zároveň pocítila úlevu.

Severus se posadil za svůj stůl a pohlédl směrem ke křeslu, ve kterém seděla. „Grangerová,“ řekl nakonec, protože ho nenapadlo nic lepšího.

Rozhostilo se mezi nimi ticho a Severus pozoroval, jak se Hermiona usilovně snaží v duchu poskládat rozumnou větu.

„Byl rozrušený,“ řekla nakonec. „Neví, co si má teď počít.“

Severus na to neřekl nic. Přesně to čekal. Chtěl si ale poslechnout víc, než jí to vmete do tváře. 

Pokračovala. „Předstírá, že to není důležité, a brání se, když se ho snažím přesvědčit o opaku. Nenechal si ani nic vysvětlit.“ Pohled jí ztvrdnul, když dokončila větu, ale nic dalšího už nevypozoroval, protože sklopila oči.

„Už ti řekl, jak moc tě nesnáší?“ zeptal se Severus po chvíli. 

Zhluboka se nadechla a pohlédla na něj s bradou bojovně vystrčenou. „To není pravda, že by mě nesnášel,“ odvětila. „Nebo tebe.“

Takže řekl, že nesnáší i mě, vyvodil si z toho Severus. „Jak moc nás nesnáší?“ zeptal se klidně a pozvednul obočí. 

Povzdechla si rezignovaně. „Dost,“ přiznala.

„Už to můžu říct?“ odvážil se ji provokovat.

„To teda nemůžeš!“ odsekla pevně a v unavených očích se jí zaleskly jiskřičky pálícího vzteku. „Kdybys mě poslouchal, tohle by se nestalo. Ty nemůžeš říct ani slovo, Severusi Snape!“

Severus se opřel, pozvedl obě obočí a předstíral překvapení nad jejím výbuchem, které ve skutečnosti necítil. „To nás nesnáší tak moc?“ 

„Řekl, že se odstěhuje k Harrymu. Tak moc!“ zakvílela zdrceně a bezděky rozhodila rukama.

Tohle ho doopravdy překvapilo. Zamračil se. „S Potterem bydlet nebude.“

Hermiona protočila oči. „Já jsem přišla, abych ti řekla, že je Nathan rozrušený, zmatený a sklíčený, a ty se staráš jen o Harryho!“ Byla víc než podrážděná, nervózní a frustrovaná. „Je na čase, aby sis utřídil své priority, Severusi!“

Severus přimhouřil oči. Místo toho, aby reagoval na její obvinění, se rozhodnul svým dalším prohlášením přivést tu pošetilou ženskou k rozumu. „Očividně víš, že tohle všechno je tvoje chyba, Grangerová. Tys toho chlapce porodila a vychovala ho v bublině lží a falešných nadějí. Jak jsi mohla čekat, že tě po tom všem bude mít rád?“ Vycítil její úmysl ho přerušit, a tak rychle dodal. „Ano, určitě nesnáší tebe a mě taky, samozřejmě. Ale to není žádná novinka. Vzpamatuj se, ženská! Nemůžeš pořád žít v té své pohádce!“

Spodní ret se jí třásl úsilím zadržet nehezkou odpověď. Ale byla to pravda. Všechno, co řekl, nebyla nic než pravda. 

Po chvíli napjatého ticha promluvila překvapivě kontrolovaným hlasem. „Znáš Nathana, Severusi?“ zeptala se a udělala pauzu. „Já vím, že ne, a nejsem za to ráda. Ale jsem ráda za to, že alespoň já ho znám. Vím, jak velké má srdce, jak dokáže být citlivý a milující.“ Pohled, jakým zdůraznila svá slova, v něm nezanechal ani špetku pochyb, že by to nebyla pravda.

„Je naštvaný, cítí se podvedený. Nathan trpí.“ Hlas jí trochu zakolísal. Vstala a začala přecházet po místnosti. Párkrát se nadechla a pokračovala. „Je taky zmatený, Severusi. Ačkoliv je prozíravý, nemyslím si, že byl připravený na tuto variantu.“ Rozhodila ruce, aby zdůraznila podstatu své myšlenky. „On nás teď potřebuje, abychom mu pomohli vypořádat se s novou situací. Neusnadní nám to, ale jestli ho teď v tom necháme samotného, bude se oddávat špatným myšlenkám a potom nás bude doopravdy nenávidět. Nathan je příliš zahloubaný sám do sebe. Jestli něco neuděláme hned, pak už to nedokážeme napravit. Je tvrdohlavý a jak jednou udělá nějaké rozhodnutí, bude opravdu těžké ho přesvědčit o opaku.“

Hermiona nepřestávala přecházet po místnosti, ale na okamžik se zarazila. Vypadalo to, jako by ji překvapila nějaká vzpomínka. Zavřela oči a řekla: „Už nikdy nechci Nathana slyšet říkat, že mě nenávidí.“ Pohlédla na něj a dodala: „Obzvlášť, když by to byla pravda.“ Její obličej dostal ustaraný výraz. „Vím, že ti na něm záleží, Severusi. Taky bys to nechtěl slyšet, věř mi.“

Severus jí mohl říct, že on je na nenávist od druhých zvyklý, nebo ji přesvědčit, že ve skutečnosti mu na Nathanovi nezáleží. Ale necítil to tak. Bylo to zvláštní, ale opravdu mu na tom chlapci záleželo a chtěl, aby to ostatní, nebo alespoň tahle žena, věděli. „Přestaň tlachat a řekni mi, jaký máš plán.“

Úsměv, kterým se rozzářil její obličej, byl matoucí.

„Že se budeš usmívat jako šílenec, mě moc nepřesvědčí.“ K jeho nevoli ji to pobavilo ještě víc.

Znovu se posadila. „Vy dva spolu musíte strávit nějaký čas. Mimo vyučování, samozřejmě. Musí tě poznat i jinak, než jako svého učitele.“ Poklepala si prstem na rty a zamyslela se.

Severus toho času využil a snažil se pochopit, co právě řekla. Trávit čas s Nathanem mimo vyučování? To znamenalo, že by se musel chovat jako… otec! Realita celé situace ho zasáhla jako blesk z čistého nebe. Já jsem otec.

„Knihy!“ vykřikla Hermiona a vylekala ho. „Miluje knihy a ty jich máš přece u sebe úžasnou sbírkou.“ Znovu se usmála.

„To nedokážu,“ slyšel říkat sám sebe.

Zvážněla. „Samozřejmě, že dokážeš,“ ujistila ho. „Všechno, co musíš udělat, je říct mu, že máš pro něj knihu. A on se chytne jako včela na med.“

„To prostě nejde,“ prohlásil znovu. Vstal a otočil se k ní zády, aby mohl v klidu přemýšlet. Severus cítil její pohled na svých zádech, ale představy selhání zaplňovaly jeho mysl. Zklamal by svého syna, tím si byl jistý. Zatracený Potter! Všechno bylo perfektní, než se do toho zapletl ten otrava. Hlupák Potter!

Nathan ho nepotřeboval. Jeho syn si vedl dobře i bez toho aniž by znal pravdu. Severus si znovu přehrál události minulé noci a vzpomněl si na to, jak bezradný jeho syn byl. Když ho pak v náručí nesl k Hermioně, myslel na to, jak moc je křehký. S jakou láskou o něj pak pečovala… Pořád myslel jen na to, jak moc je zranitelný… Zdál se mu tak klidný, když spal, tak nevinný…

A teď by měl zničit to dobré, co v životě jeho syna zbylo. Nemohl to udělat, ale ani nemohl zabránit tomu, aby se to stalo. On přece nebyl žádný táta! Severus zavřel s lítostí oči. Nesmí se opakovat to, co jemu udělal jeho vlastní otec.

Když ucítil ruku na svém pravém rameni, málem sebou trhnul. „Budeš dobrým otcem, Severusi. Už jím jsi.“ Její hlas byl laskavý, ale ta slova mu nepřinesla žádnou útěchu, ba naopak. Severus jim nedokázal uvěřit. „Vím, že si to nemyslíš, ale být dobrým rodičem znamená mít starost o své dítě a chtít pro něj to nejlepší. A to už jsi udělal.“ Hermionina ruka mu krátce stiskla rameno a pak se odtáhla, jen aby se dotkla jeho obličeje a zastrčila mu za ucho uvolněný pramen vlasů. To ho spolehlivě donutilo znovu otevřít oči. „Zvládneš to, Severusi. Já v to pevně věřím,“ dodala. Její slova, ruka i hlas konejšily jeho smysly a tentokrát byla úspěšná.

Severus byl zmatený. Jak ve mně může mít takovou důvěru? A ještě divnější byl pocit, že by jí měl věřit. Mohl si to dovolit? Severus otočil hlavu a spatřil ji, jak si ho se zájmem prohlíží. Kdo byla ta žena? Severus se nezmohl na slovo.

Hermiona se usmála. „Pojď, pokusíme se vymyslet ještě něco, čím bys mohl Nathana zaujmout,“ řekla, poklepala mu na paži a pokynula mu k jeho stolu. „Miluje lektvary, ale to nám moc nepomůže, protože tomu se věnujete v hodinách.“

Severus ji následoval ke stolu. Chvíli ji pozoroval, uchvácen její schopností věřit v druhé. Uvědomil si, že ve skutečnosti byla velmi odvážná. Možná ty předsudky, kvůli kterým si vždy o nebelvírských myslel, že jsou to nerozvážní tupci, měly i svou pozitivní stránku. Hermiona nepřestávala vzrušeně povídat, jako kdyby se všechny její problémy měly tímto vyřešit. Pravda byla taková, že všechno se jen zhoršovalo.

„...ale nejsem si jistá. Možná by ho zajímalo-

„Pokusím se,“ uslyšel říkat sám sebe, jen aby přerušil výčet témat, které by mohly Nathana zaujmout. Co to kruci dělám? Musel jsem se pomátnout!

Hermiona si ho chvíli zkoumavě prohlížela, což mu bylo velmi nepříjemné, a nakonec přikývla. „To je vše, co potřebujeme.“

Severus sklopil oči a usilovně si přál, aby následné ticho, stejně jako celá konverzace, co nejdřív skončily. K čertu! Udělal to. Nebylo cesty zpět.

„I když se mi opravdu nechce, musím se vrátit do Londýna,“ řekla Hermiona jako odpověď na jeho tiché motlitby. „Zůstaneme ve spojení, kdyby bylo něco nového,“ dodala.

Severus slyšel, že vstala, a postavil se taky. Zatímco ji doprovázel ke dveřím, neřekl ani slovo. Hermiona se zastavila a počkala, až jí otevře dveře. Už byla skoro na chodbě, když se k němu znovu otočila se zvláštním výrazem ve velkých hnědých očích. „Děkuji, Severusi.“ Ještě se nepatrně usmála a pak už vykročila chodbou směrem ke Vstupní hale.

Sledoval ji pohledem, až dokud se mu neztratila v dálce. Když si všimnul, že není sám, bylo už příliš pozdě. Severus pohlédl na zmijozelskou studentku: „Hledáte něco, slečno Yaxleyová?“ Dívka zavrtěla hlavou a rychle zmizela. Severus za sebou práskl dveřmi.

12 komentářů:

  1. Miluju tuhle povídku. Našla jsem ji už dříve na jiných stránkách a zděsila se, že tam nebylo pokračování a já se nedozvím, jak to dopadne. Teď doufám, že se dozvím :-)

    OdpovědětVymazat
  2. nejkrásnější dárek, jaký jsem si mohla přát k dnešnímu svátku je další díl téhle úžasné povídky. Tímto děkuje za pravidelné zveřejňování málem svatá Lucie :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Je to super povídka a já pevně věřím, že se dozvím, jak dopadne :)

    OdpovědětVymazat
  4. Potešila ma nová kapča! Tak milý Severus, ukáž čo je v tebe a zabojuj o svojho syna.

    OdpovědětVymazat
  5. nádherná první polovina kapitoly:) těším se na další

    OdpovědětVymazat
  6. Bezva další kapča. Nathan se pěkně obul do svých rodičů, jenom pouze do Hermiony. Severus do schytal přes ni taky hezky. Jsem zvědavá na jejich plán ohledně získaní si Nathana. Na co se mužeme těšit v dalším pokračovaní?

    OdpovědětVymazat
  7. Ježiš, jak já mám ráda tuhle povídku a jak já nesnáším Pottera v téhle povídce. Nejradši bych mud ala pěstí, jako Hermiona ve třetím ročníku Malfoyovi... fuj, bacila bych ho hned. Tak zatím trpím a držím jim palce. Kitti

    OdpovědětVymazat
  8. Nathana docela chápu :/ a ten konec je krásný.. _)

    OdpovědětVymazat
  9. ... tak, jsem rád, že jsem tuhle stránku objevil. Možná jsi někdy na funa do komentáře napsala, že budeš tady, ale já to přehlídl. Takže jsem rád, že jsem tu.
    Malá kombinace Mii a Sevíka je fascinující ... takové zlatíčko, robátko ... výbušné a milují, chytré a hloupé ...
    dík

    OdpovědětVymazat
  10. Prosím, prosím bude pokráčko?

    OdpovědětVymazat
  11. ano, prosím, já se taky nemůžu dočkat dalšího pokračovaní.
    cluster

    OdpovědětVymazat
  12. kdy bude dalsi povidka?!

    OdpovědětVymazat