Ne jen Granger: 20. kapitola (2. část)

Kapitola dvacátá - Pocity (2. část)

~~~

Hermiona spěšně proběhla starobylými chodbami hradu a zamířila do sklepení.  Byla si jistá, že žádná kouzla nejsou nepřemožitelná, ať Severus Nathanův amulet očaroval jakýmkoliv způsobem. Museli ho najít, a to rychle.

Od okamžiku, kdy se Remusova hlava objevila v krbu, až do té doby, než vpadla do jeho kabinetu, se jí hlavou neustále honily myšlenky, jak k tomu všemu mohlo dojít a jak to její syn zvládá. Přestože si ten moment pořád přehrávala v hlavě, skutečností si nebyla jistá. Její srdce si chtělo myslet, že to Nathan pochopí, že u něj zvítězí radost nad tím, že konečně nalezl odpověď na svou otázku. Mohla jenom doufat.

Až do té doby, než vkročila do Remusova kabinetu. Její naděje pohasly, když spatřila Harryho. Ještě horší byla slova, kterými Remus popisoval Nathana: běžel, ztracený. Musela ho najít, určitě ho najde. A pak… co potom? Ještě nevěděla. Ale čím si byla Hermiona jistá, bylo to, že její místo je u Nathana.

Ztěžka oddechovala, když vpadla do Severusova kabinetu. V pokoji nikdo nebyl. Rychle přešla místnost až k tajným dveřím do laboratoře. Otevřela je a našla další prázdnou místnost. Jeho byt, myslela si a odhodlaně vykročila tím směrem. Při odchodu si všimla převrácených lahviček na stole a pod nohama jí zakřupalo rozbité sklo. O něco jasněji si dokázala udělat představu o tom, co se tu asi přihodilo.

Soukromé pokoje profesora lektvarů nebyly daleko. Severusi… co se tam stalo? Nathan a ještě k tomu Harry, to byla noční můra! Zaklepala a zavolala: „Severusi!“ Znovu zaklepala. „Severusi, otevři!“ Dveře se otevřely a Hermiona vstoupila dovnitř, aniž by k tomu byla vyzvána. Zastavila se u krbu. Znovu to uslyšela. Zvuk praskajícího skla pod podrážkami bot. Rozhlédla se kolem sebe a spatřila prázdnou krbovou římsu. Pohlédla na muže, který ji mezitím studoval skrz prameny černých vlasů.

„Potřebuji-“

„Jak je-“ promluvil Severus ve stejnou chvíli.

Oba dva se zarazili a čekali, až promluví ten druhý. Ani jeden z nich ale nepokračoval. Severus pokývl hlavou.

„Potřebuji, abys mi pomohl najít Nathana,“ řekla nakonec Hermiona, která byla překvapená stavem, ve kterém celý pokoj našla, včetně sklíčeného profesora. „Můžeš ho vystopovat pomocí toho přívěsku, ne?“

Neodpověděl hned. Čekala na jeho slova a stěží skrývala svou nedočkavost. Musela najít Nathana, ale taky potřebovala jeho pomoc. Tak musela čekat. Vteřiny, nekonečné vteřiny. „Severusi?“ naléhala na něj.

„Nemůžu,“ byla nakonec jeho jediná odpověď.

Hermiona si ho zkoumavě prohlédla. Byl odtažitý, bez emocí. „Nemůžeš nebo nechceš?“

„Nemůžu,“ zopakoval a v očích se mu zaleskl hněv. „Sundal si ho.“

Ne až tak bez emocí, uvědomila si, než od něj odvrátila pohled a začala si zoufat. Spoléhala na ten přívěsek. Otočila se k němu zády a nervózním gestem si odrhnula vlasy z čela.

„Jestli je to všechno, můžeš přece použít vyhledávací zaklínadlo. Jsem si jistý, že znáš alespoň jedno.“ Jeho snaha ji dostat co nejdřív pryč ji nepřekvapila. Ale podráždění, jaké v ní vyvolal, nemohla jen tak ignorovat.

„Vyhledávací kouzla nefungují, proto jsem myslela, že bychom mohli použít ten amulet,“ odvětila úsečně, stále zády k němu.

Znovu se odmlčel. Hermiona se otočila, aby zjistila proč, a našla ho ztraceného v myšlenkách. Jako kdyby vytušil její pohled, Severus promluvil: „Nechce, abychom ho našli.“

Hermiona se ani nepokoušela potlačit chuť protočit oči. „To je očividné, Severusi, ale taky si to nemůže jen tak usmyslet,“ a ještě jízlivě dodala, „tak pomůžeš mi nebo ne? Protože jestli ne, tak tu jenom ztrácím čas a já už nechci promarnit ani jedinou vteřinu, kterou bych mohla strávit hledáním-“

„Počkej tady,“ řekl o trochu hlasitějším tónem než normálně, aby přehlušil její úzkostné blábolení. Pak zmizel ve vedlejší místnosti.

Hermiona ani nedostala příležitost k nějakému protestu. Severus byl za chvíli zpět a na sobě měl svůj černý vlněný kabát. Prošel kolem ní a mířil k východu. Hermiona zůstala stát.

„Myslel jsem, že nechceš marnit čas,“ poznamenal úsečně a pobídnul ji, aby ho následovala na chodbu.

Když spěšně vykročil k očarovaným schodům, promluvila: „Myslela jsem, že bychom měli začít hledat ve sklepení.“

„Není tady dole,“ odvětil jednoduše, aniž by zpomalil nebo se k ní otočil.

„Mohl by tu být, a když už jsme tady, měli bychom začít prohlídkou sklepení,“ trvala paličatě na svém Hemiona, přitom se snažila udržet s ním krok.

„Není ve sklepení,“ ujistil ji znovu.

 Hermiona popoběhla několik kroků a postavila se před něj s rukou na jeho hrudi. „Myslím, že by tu mohl být.“ Oči jí svítily odhodláním.

„Ano, protože někdo, kdo ode mě utíká, by se samozřejmě schoval někde ve sklepení,“ poznamenal sarkasticky a pohlédl jí do očí.

„Protože by to bylo poslední místo, kde bys ho hledal,“ odvětila a po chvíli dodala, „a možná od tebe neutíkal.“

„Zůstaň, když myslíš,“ řekl a odsunul její ruku ze své hrudi.

Už byl skoro ve Vstupní síni, když si povzdechla a následovala ho. Hermiona netušila, co se odehrávalo v Severusově hlavě, a stejně tak si nebyla jistá, co se ten večer vlastně odehrálo. Bok po boku vyšli v tichosti první schody a Hermiona popadala dech, vyčerpaná ještě ze svého nedávného běhu do sklepení.

„Kde si myslíš, že je?“ Hermiona nebyla hloupá a uvědomila si, že míří k určitému cíli.

„Sedmé patro,“ odpověděl.

„Proč zrovna sedmé patro?“ zeptala se a byla zvědavá, co ho k tomu vedlo.

Podrážděně se zastavil. „Vždycky ho tam najdu, když ho něco trápí. Teď, když mi přestaneš dávat otravné otázky, se tam možná dostaneme rychleji.“ Severus se otočil a znovu vykročil.

„Ještě budeš muset odpovědět na spoustu mých otravných otázek, Severusi. Nemysli si, že se jich vzdám jenom proto, že na mě zkoušíš ten svůj pohled, kterým strašíš studenty z Mrzimoru.“

Neodpověděl.

„Co se dneska stalo?“ zeptala se Hermiona.

„Potter se stal,“ zavrčel.

Hermiona kráčela těsně vedle něj. Když nepokračoval, trvala na vysvětlení. „Co Harry udělal?“

Žádná odpověď.

„Severusi, musím vědět, co se stalo. Až najdeme Nathana, musím být připravená.“ Všimla si, že jeho čelistní svaly se zuřivě napínaly.

„Přišel sem, aby mi přednášel o tom, jak se mám chovat ke svým studentům. Ten arogantní spratek! Dělal jsem to celý svůj život a nepotřebuju otravného Pottera, aby mi říkal, jak mám své žáky vychovávat!“ Severus vycenil zuby a potichu zaklel.

„A taky ti říkal, že by ses neměl k Nathanovi chovat tak, jak se k němu chováš.“ Neptala se. Hermiona znala Harryho příliš dobře na to, aby o tom nepochybovala.

Severus se znovu zarazil a pohlédl na ni. Jeho oči byly jako černé plameny vzteku. „Nebude mi říkat, jak se mám chovat ke svému synovi!“

Hermiona opětovala jeho pohled, i když se to zdálo skoro nemožné. „Ne, to nemůže,“ souhlasila po chvíli. Bylo zřejmé, jak ho její slova překvapila. „Harry neměl právo do toho zasahovat, v tom s tebou absolutně souhlasím.“

Severus znovu pokračoval v chůzi, teď už pomaleji, takže s ním Hermiona dokázala bez problémů držet krok. „Takže jsi mu to prostě řekl.“ Její prohlášení – otázka, jeho mlčení – odpověď. „A Nathan to slyšel,“ dodala Hermiona nešťastně a pohlédla na něj. Sklonil hlavu právě tak, aby mu vlasy zakryly obličej.

Dokončili výstup v přemýšlivém tichu. Hermiona si v duchu spojovala střípky informací a utvářela si obraz toho, co se stalo. Jestliže to Severus Harrymu přiznal při hádce, pak se to Nathan dozvěděl tím nejhorším možným způsobem. Jaké neštěstí, zanaříkala si sama pro sebe.

Prošli chodbami sedmého patra. Severus znovu zrychlil. Obešli roh, pak zpomalil, až se nakonec zastavil u velkého okna. Nemusela ani umět číst myšlenky, aby poznala, že je to právě to místo, kam měli namířeno. Ale Nathan tu nebyl a Hermiona cítila, jak se jí sevřelo srdce. Kdepak jsi, můj chlapečku? ptala se sama sebe zkroušeně.

„Nikdy jsem nechtěl, aby se to dozvěděl. A především ne takovým způsobem,“ prolomil Severus tíživé ticho a díval se přitom z okna.

„Najdeme ho,“ ujistila ho znovu. „Kde jinde by mohl být?“

Severus potřásl hlavou, pořád zády k ní. Hermiona přešla k oknu a postavila se vedle něj. Nikdy ho neviděla v takovém stavu. Ne, že by u něj nikdy neviděla žádné emoce – vztek, odpor, podráždění, nezájem, nafoukanost, ale nikdy ne takovou… bezmoc? Smutek? Lítost? Nevěděla, jak to nazvat. Co ale rozpoznala s jistotou, byla její touha ho utěšit.

„Všechno bude v pořádku. Najdeme ho a pak to vyřešíme,“ ubezpečila ho znovu a položila ruku na jeho zkřížené paže. Přemístil svůj pohled ze školních pozemků na její dlaň. Stiskla mu konejšivě paži, a pak vykročila k dalšímu pátrání. Teď to byl Severus, kdo ji následoval.

Obešli celé patro, ale Nathan jako by se vypařil s povrchu zemského. Pokračovali o patro níž a pořád nic. Sešli další schody a Hermionu vylekalo fialové světlo, které se za nimi z ničeho nic objevilo. „Co to bylo?“ zeptala se Severuse, který svíral svou hůlku.

„Pořád blokuje pátrací zaklínadla,“ odpověděl a zamračil se, „tys ho to naučila?“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Naučil se toho spoustu sám z knih,“ poznamenala. „Je hrdý já-všechno-vím,“ dodala s omluvným úsměvem.

„To ano,“ souhlasil.

Vyrušil je hluk přicházející z konce chodby. Severus vykročil za zvukem s hůlkou v ruce. Hermiona se držela těsně za ním. Zastavil se u jedné ze soch a zamumlal nějaké zaklínadlo. Najednou se před nimi objevili dva chlapci.

„Pan Henderson a pan Farner,“ pronesl prudce Severus a na každého z nich pohlédl. „Srážím Nebelvíru dvacet bodů za vycházení po večerce,“ oznámil. „A trest,“ dodal.

Chlapci si jen povzdechli, sklopili hlavy a chystali se zamířit do nebelvírské věže. Hermiona je zadržela. „Neviděli jste Nathana Grangera, mého syna?“ zeptala se.

„Ne, neviděli, slečno Grangerová,“ odpověděl vyšší z nich.

Hermiona přikývla a sklopila oči.

„Chcete, abychom vám pomohli po něm pátrat?“ zeptal se tentokrát ten menší – Henderson.

„To nebude nutné. Už jste byli dnes večer dostatečně dlouho venku. Teď běžte zpátky do své společenské místnosti,“ přikázal jim Severus, než se Hermiona stačila byť jen zamyslet nad tou nabídkou.

Chlapci bleskově zmizeli za rohem a zamířili k mramorovému schodišti.

Hermiona si povzdechla.

„Ti tupci by nám víc překáželi,“ poznamenal Severus a s tím zamířil do další chodby.

Hermiona se s ním nenamáhala hádat. Byla čím dál nervóznější a zoufalejší s každou chodbou a místností, které našli prázdné. „Kdepak jsi, zlatíčko?“ zamumlala. Jestli to Severus zaslechl, nevěděla, ale každopádně přidal do kroku.

Důkladně prohledali další patro a stále nenacházeli žádné známky po Nathanově přítomnosti. Teď byli ve čtvrtém patře.

„Kde může být?“ zeptala se Hermiona zdrceně. „Už jsme prohledali celý hrad a po něm ani stopa. Myslíš, že by mohl být venku, v Zapovězeném lese? Možná bych tam měla poslat Harryho a Remuse, jen pro jistotu. Jestli je zraněný a nemůže se sám vrátit, jako posledně… Už to nevydržím!“

„Dej se dohromady, ženská!“ napomenul ji Severus. „V lese není. Zbývají nám ještě tři patra a sklepení.“ Vytáhl hůlku a znovu vyzkoušel stopovací kouzlo. Fialové světlo zazářilo a zformovalo se do šipky ukazující dolů ze schodů.

Hermiona rázem ožila a dychtivě proběhla kolem Severuse. „Nathane!“

Severus vydechl úlevou a vydal se za ní. Seběhli další schodiště a ocitli se ve třetím poschodí. O dvě chodby dál vstoupil Severus do Pamětní síně. I kdyby je tam nezavedlo kouzlo, stejně by tam nakonec Nathana našli, protože rozsvícené pochodně značily něčí přítomnost v komnatě. Ty samé louče osvítily nějaký předmět na podlaze. Severus se vydal tím směrem, ale Hermiona si ho nevšímala. Místo toho se bezmocně rozhlížela po rozlehlé místnosti.

„Našel jsem ho,“ řekl tiše Severus pár kroků od ní a jeho pohled směřoval k podstavci jednoho z brnění. Hermiona byla v okamžiku u něj a pohlédla stejným směrem. Tam, s hlavou opřenou o zeď a nohama stočenýma pod sebou, spal Nathan.

„Nathane!“ přidušeně vykřikla Hermiona a vrhla se k němu. Severus ji pevně sevřel paži a tím ji zadržel. Zlostně na něj pohlédla.

„Vzbudíš ho,“ řekl. Ignorovala ho a snažila se vymanit z jeho sevření. „Nepůjde s námi, jestli bude vzhůru,“ trval si Severus na svém. Hermiona se uklidnila.

Severus ji pustil a sklonil se k chlapci na podlaze. Hermiona pozorovala, jak snadné pro něj bylo vzít Nathana do náruče a nést ho. Severus si opatrně posunul Nathana do pohodlnější pozice a jeho syn jen něco zamumlal, ale nevzbudil se. Hermiona k nim přistoupila a jemně Nathanovi přesunula bezvládnou paži na hruď.

„Kam?“ otázal se šeptem Severus.

„Moje apartmá ve čtvrtém patře,“ zašeptala Hermiona. Vytáhla svou hůlku a vyčarovala Patrona, aby poslala Harrymu a Remusovi zprávu o nalezení Nathana. Severus vypadal nesouhlasně, ale neřekl nic.

Hermiona nepromluvila po celou dobu jejich cesty a stejně tak ani Severus. Myslí jí ale proudily znepokojující myšlenky. Kráčela po jeho boku, pozorovala spícího Nathana a přemýšlela o všem, co se ten den událo.  Její syn už znal to, co se snažila celé ty roky utajit. Věděl, kdo je jeho otec. Byla by to úleva, kdyby se to nestalo zrovna takovým způsobem.

Nathan z té zprávy neměl být tolik sklíčený, alespoň tak si to Hermiona představovala. Vždyť si dala tolik záležet na tom, aby vždy na Severusovi zdůrazňovala jeho kvality a omlouvala jeho četné nedostatky. Byla si jistá, že Severus připadal Nathanovi zajímavý a inteligentní, obdivuhodný. Zjištění, že profesor lektvarů byl ve skutečnosti jeho otec, neměla být taková pohroma. Ale vývoj uplynulého večera značil opak. Odpustí mi? pomyslela si, zaujatá tím, jak Nathanův pravidelný dech pohyboval pramínkem Severusových vlasů. Odpustí Severusovi?

Ze svých myšlenek byla vytržena, když musela říct heslo, které jim umožnilo vstup do jejích komnat. Vstoupili a Hermiona hned zamířila do ložnice, kde odhrnula z postele přikrývky, aby mohl Severus Nathana uložit. Hermiona se posadila na postel a opatrně sundala Nathanovi boty. Znovu se postavila, rozepnula mu hábit, rozvázala uzel na kravatě a tu mu přetáhla přes hlavu. Chtěla mu svléci i hábit, ale sama to nedokázala.

„Severusi,“ zašeptala. „Mohl bys ho podržet? Chtěla bych mu sundat hábit,“ požádala ho.

Když byla nachystaná, pokynula Severusovi a ten pomalu zvednul Nathana do sedu. Hermiona mu mezitím stáhla hábit, jako by byl zase čtyřleté dítě. Když ho Severus nepouštěl, pohlédla na něj. Upřeně hleděl na její ruce, které svíraly menší ruce jejich syna. Nathan mezitím spočíval hlavou na jeho rameni. S lítostí přerušila ten kouzelný moment. „Hotovo.“

Severus opatrně položil Nathana zpátky a jemně mu upravil polštář pod hlavou. Hermiona chlapce přikryla a pak najednou ucítila varovné kouzlo, které jí oznamovalo, že je někdo za dveřmi. Políbila ho na čelo a opustila místnost, kde nechala syna s otcem o samotě. Zavřela za sebou dveře.

Hermiona otevřela a pustila dovnitř Harryho s Remusem.

„Jak je mu?“ zeptal se Harry, jen co vešel.

„Spal, když jsme ho našli. Fyzicky je v pořádku. Víc budeme vědět zítra ráno,“ řekla a s povzdechem se posadila do křesla u krbu.

„Bude v pořádku,“ ujistil ji Remus, „je to chytrý a silný chlapec, pochopí to.“

Hermiona přikývla. Cítila se najednou hrozně fyzicky i psychicky vyčerpaná, když se jí hladina adrenalinu začala vracet k normálu.

„Kde je Snape?“ zeptal se Harry příkře.

„Je s Nathanem,“ odpověděla stručně.

„Cože?!“ Harry vyskočil ze svého místa a vykročil k ložnici. Hermiona kouzlem uzamkla dveře právě včas, aby Harrymu zabránila vejít. „Otevři, Hermiono,“ dožadoval se.

„Ne, Harry,“ řekla. „Už jsi toho udělal dost.“

„Nechala jsi Nathana samotného se Snapem! Samozřejmě, že něco udělám!“ řekl příliš nahlas.

„Ne, to neuděláš a mluv tišeji!“ zasyčela Hermiona.

„Harry,“ oslovil ho Remus varovným tónem.

„Nepleť se do toho, Remusi,“ upozornil vlkodlaka. „Hermiono!“ Harry byl rozčílený. „Otevři ty dveře nebo…“ Zahleděl se na ni.

Zavřela oči. Cítila se příliš unavená na to, aby se s Harrym dohadovala. „Já ty dveře neotevřu a ani ty ne. Jsem příliš vyčerpaná na to, abych se s tebou hádala, Harry.“ Zvedla se a vykročila k němu. „Severus je jeho otec a může být s Nathanem kdykoliv bude chtít,“ dodala a s námahou odtáhla jeho ruku svírající kliku dveří. „Běž domů, Harry,“ požádala ho. „Můžeme si promluvit, až nebudu tak unavená, abych ti mohla udělat ze života pořádné peklo,“ ošklivě se na něj zamračila.

„Hermiono, nemůžeš tam Snapea nechat-“

„Teď ne, Harry,“ Hermiona zvýšila hlas a důrazně zopakovala, „běž domů.“

„Pojď, Harry,“ Remus ho postrčil směrem k východu.

„Tak to není správné, Hermiono,“ řekl, než odešel společně s Remusem. Hermiona si povzdechla, když se za nimi zavřely dveře.

Znovu vytáhla hůlku, odemkla dveře a tiše vstoupila, aby nevzbudila spícího chlapce. Ze scény, které mohla být v ten okamžik svědkem, se jí zatajil dech a vzkřísil novou jiskřičku naděje. Severus seděl na kraji postele, pozoroval Nathanův obličej a jednu ruku měl položenou na jeho čele. Druhou rukou tiskl chlapci k hrudi očarovaný amulet a očividně poslouchal jeho srdce. Nevšimnul si, že Hermiona vešla. Pomalu se přesunula k dvojici na posteli, ale Severus se i tak vylekal. Rychle se od Nathana odtáhl a přívěsek položil na stolek.

„Nechám vás o samotě,“ řekl a zjevně se cítil trapně kvůli tomu, v jak nestřeženém okamžiku ho Hermiona přistihla.

Hermiona vzala jeho ruce do svých a pohlédla mu do očí. „Všechno bude v pořádku.“ A myslela upřímně každé své slovo. „Odpustí nám.“

Severus vymanil své ruce z jejích a krátce přikývl. Pak sklopil hlavu a už měl ruku na klice, když Hermiona promluvila. „Všechno nejlepší, Severusi.“ Odešel bez jediného slova nebo pohledu, ale Hermiona nečekala, že by se zachoval jinak. Zaujala jeho místo na posteli po boku svého syna a pozorovala, jak se mu poklidně zvedá hruď. „Byl jsi jeho dárek,“ zamumlala. „A on tě přijal.“ Usmála se. „Všechno bude v pořádku.“       

Příště... Nathan se vzbudí a musí čelit svým rodičům.