Ne jen Granger: 20. kapitola (1. část)

Kapitola dvacátá - Pocity (1. část)


Nathan už zná identitu svého otce a má hodně o čem přemýšlet. Ale není jediný...

~~~

Remus Lupin následoval studenty ven z Velké síně. Ti, kteří ho zajímali, ale nebyli v jeho zorném poli. Severus odešel už před chvílí, když Harry zrovna mluvil se svým kmotřencem a ten jej o malou chvíli později následoval, zatímco Nathan dojídal svou večeři. Chlapec se nedočkavě zvedl k odchodu, jen co jeho kmotr zmizel za rohem. Remus věděl, kam všichni mířili, a vydal se tam také. Následoval zmijozelské studenty odcházející do své společenské místnosti v hradním sklepení.

Lupin si byl jistý, že setkání Harryho a Severuse nemůže dopadnout dobře. Nikdy se k sobě nedokázali chovat jako dva dospělí a civilizovaní kouzelníci. Jen doufal, že nezajdou příliš daleko. Jejich každoroční duel prozatím stačil udržovat jejich vzájemnou nevraživost v patřičných mezích, ale to jen díky tomu, že se nepotkávali zase tak často. S výjimkou tohoto roku…

Remus právě vešel do chodby, kde se nacházel Severusův kabinet, když kolem něj proběhl Nathan.

„Nathane?“ zeptal se udiveně spíš sám sebe. Chlapec bez povšimnutí prchal dál. Remus odhodlaně zvolal: „Nathane!“ Ale nebelvírský student pokračoval v běhu a naprosto ho ignoroval.

Remus se otočil a chtěl vstoupit do kabinetu profesora lektvarů, aby zjistil, co se vlastně stalo, ale musel se znovu zastavit. Severus právě vyšel rázným krokem, ale opačným směrem, než běžel Nathan. Remus si už opravdu dělal starosti.

Překonal těch pár kroků, co ho dělilo od otevřených dveří kabinetu. Harry tam stál a zasmušile zíral před sebe. Harry, co jsi to provedl?

„Harry?“ oslovil ho Remus, aby se ujistil, že vzal jeho přítomnost v místnosti na vědomí, „co se tu stalo?“

Harry několikrát za sebou otevřel a zase zavřel ústa. „Snape-“ začal konečně, ale zarazil se, jako by mu došla slova. Po několika sekundách se odvážil pokračovat. „Myslel jsem si, že-“ znovu spolkl konec věty. „Ale vědět to jistě…“ Harry zmlknul a zavřel oči, jako by se pokoušel utřídit si myšlenky a slova. Pak je otevřel a poprvé se na Remuse zpříma podíval. „Snape je Nathanův otec,“ přiznal Harry bezmocným hlasem, „Snape!“

V tu chvíli si Remus uvědomil katastrofické rozměry toho, co se v místnosti odehrálo těsně před jeho příchodem. „U Merlina!“ zvolal, „Nathan vás slyšel!“

„Neviděl jsem ho. Hádal jsem se se Snapem a…“ řekl Harry. Pak se otočil směrem ke dveřím  a nevěřícně ukazoval na pracovní lavici plnou lahviček, z nichž některé byly převržené, ale stále zazátkované, a jiné rozbité na podlaze. „On se schovával tam, ale já jsem si ho nevšimnul, dokud se nerozbily ty lahvičky. Hned potom, co to Snape řekl.“ Harry vyděšeně pohlédl na Remuse. „Musíme ho najít! Plakal, když utíkal pryč. Snape šel za ním,“ řekl Harry, „musíme ho najít první! Nedovolím, aby se k němu Snape dostal!“

„Uklidni se, Harry. Severus nešel za Nathanem,“ ujistil ho Remus, „odcházeli opačnými směry.“ Vlkodlakovi dělalo problém vstřebat všechno, co se právě dozvěděl. Severus to řekl Harrymu? Opravdu šokující. „Co udělal Severus, když se Nathan objevil v místnosti? Řekl něco?“

„Vypadal překvapeně, ale nikdo si nemůže být jistý tím, co Snape cítí nebo si myslí. Řekl něco o Hermioně a termínu a pak odešel. Myslel jsem, že šel hledat Nathan,“ řekl Harry. „Jsi si jistý, že to neudělal?“ zeptal se Remuse. „Jednu chvíli jsem si myslel, že ho chce zadržet.“

„Odešli opačnými směry,“ ujistil ho Remus znovu. „Musíme to říct Hermioně.“

„Jdu hledat Nathana,“ řekl Harry.

„Nepleť se do toho, Harry. Už jsi udělal dost,“ varoval ho Remus.

„Je to můj kmotřenec, Remusi. Nemůžu ho opustit teď, když mě nejvíc potřebuje,“ řekl Harry rázně. „Kterým směrem?“ zeptal se.

„Harry, Hermiona bude rozzlobená, až zjistí, že jsi strkal nos, kam nemáš.“

„Kterým směrem, Remusi?“ zopakoval a upřel na něj odhodlaný pohled. „Vstupní hala,“ vzdal se nakonec Remus. „Ale stejně si myslím, že bys měl první najít Hermionu,“ zkusil to ještě jednou, ale Harry už byl na cestě. „Nebo bych mohl já,“ zamumlal si pro sebe a taky opustil Snapeův kabinet.

---

Severus vrazil do svých komnat a zabouchl za sebou dveře. První věc, na kterou mu padnul zrak – miska s letaxovým práškem – letěla na druhý konec místnosti, kde se roztříštila o knihovnu, a jemný prášek se pomalu snášel na každý předmět poblíž.

To se nemělo stát, to se nemělo stát, honilo se mu hlavou stále dokola. Jak se jen mohl – on, Severus Snape – nechat tak vytočit? Ta slova neměla nikdy opustit jeho ústa, nikdy to neměl říct nahlas. On to ví.

Severus byl vzteklý sám na sebe. Potřásl hlavou, zatnul ruce v pěst a obličej se mu zkřivil viditelnou bolestí. Bolestí, kterou už nějakou dobu nezažil. Takovou, která nezpůsobovala žádné fyzické zranění, ale která byla neodlučitelně spojena s částí jeho těla, kterou nechtěl vůbec brát na vědomí – jeho srdce.

On to ví. Malý chlapec, který mu vpadnul do života tak, jak by to nikdy nikomu a ničemu nedovolil. Pár dětských černých očí mu nedal zapomenout na pokrevní pouto, které sdíleli. Na vztah, který si vybudoval k tomu zakázanému chlapci. Na nezaslouženou radost. Na syna, kterého nechtěl vidět, jak trpí kvůli svému otci. A přesto všechno měl tu troufalost se k němu přiznat – nahlas.

Pár dalších předmětů odletělo z krbové římsy, popadaly na kamennou podlahu a některé z nich se rozbily na drobné kusy. Jak se to mohlo stát? Jak to mohl Nathanovi udělat!? Severus se opřel o krbovou římsu, svěsil hlavu a zavřel oči. Výraz znechucení a bolesti ve tváři toho chlapce tížil jeho mysl. Zašeptaná slova plná zármutku, slzy a ten prosebný pohled… Severus neměl dopustit, aby se to stalo.

Najednou zprudka otevřel oči, ve kterých se odrazilo světlo plamenů z krbu, a zvýraznilo tak jeho zaslepený vztek. Potter, to jméno zastínilo všechny ostatní myšlenky. Potter a jeho neuvěřitelný dar plést se všude, kde neměl co dělat. Dar, kterým ho ten nesnesitelný chlap přinutil překročit své hranice. Potter za všechno mohl. To on se do toho zapletl a zničil mu pečlivě vymyšlený plán, který nikdy nezahrnoval fakt, že by se Nathan dozvěděl pravdu.

Nathan…

Severus znovu zavřel oči a sáhl si do kapsy, odkud vytáhl malou skleněnou lahvičku, která ho doprovázela už od Vánoc. Tekutina vířila všemi barvami různých odstínů. Severus si volnou rukou odhrnul černé zplihlé vlasy z obličeje, odstoupil od krbu a posadil se do jednoho z křesel, která stála poblíž. Červená, modrá, zelená, fialová, šedá a ano, i pramínky černé se objevovaly uvnitř amuletu, který držel v dlani. Nathan je velmi zmatený, možná v šoku. Samozřejmě, že je, pomyslel si Severus. Jak by mohl nebýt? Právě zjistil, že jeho nejvíc opovrhovaný učitel je jeho dlouho ztracený otec.

Severus skoro hypnoticky pozoroval myriádu barev. Pozorně je sledoval a zamračil se nad každým negativním pocitem, který z nich vyčetl. Doufal, že Hermiona ho brzo najde a uklidní ho tak, jak to udělala tehdy, když měl Nathan noční můru. Už to nebude dlouho trvat, možná už je na hradě. Jeho syn potřeboval útěchu, a přestože Severus pociťoval stěží ovladatelné nutkání jít a najít ho, věděl, že bude lepší to nechat na jeho matce.

Barvy čím dál víc tmavly. Severus vyskočil a začal přecházet po pokoji. Jeho boty přitom drtily kousky skla a jiných materiálů, které se ještě před chvílí nacházely na krbové římse. Není už Hermiona s Nathanem? Proč se tedy chlapec ještě neuklidnil? Severus pochodoval a zíral na přívěsek ve své dlani.

Najednou lektvar zazářil jasnou červenou a… ztratil barvu.

Severus se zarazil a spustil ruku, ve které svíral amulet. Zavřel oči a s dlouhým výdechem ztratil jeho postoj něco ze své impozantnosti. Nathan už nenosil jeho vánoční dárek. Sundal si řetízek z krku.

---

Nathan utíkal. Utíkal tak rychle, jak mohl, aby se dostal co nejdál od toho zmatku. Nebyl si jistý, kam vlastně míří. Věděl jen, že musí pryč. Navíc mu ani nepomáhalo, že skrze slzy stěží rozeznal chodby a schodiště před sebou. Občas klopýtnul, jak vrážel do kolemjdoucích ve snaze být co nejdál od toho člověka – svého otce.

Profesor Snape je můj otec. Zastavil se, protože mu došel dech, a uniknul mu hlasitý bezmocný vzlyk. Profesor Snape je můj otec. Nechtěl o tom přemýšlet, tak se znovu rozběhnul, jako by mohl utéct sám před sebou.

Přesto se při svém druhém zoufalém úprku nedostal příliš daleko. Byl vysílený. Nohy ho donesly až do třetího patra. Osušil si oči rukávem hábitu a ztěžka oddechoval. Rozhlédl se kolem. Poznával tu místnost, už tu jednou byl. Usoudil, že je dostatečně daleko.

Nathanovi se podlomily nohy a on se schoulil mezi studenou kamennou zeď a jeden z podstavců pro těžká brnění. Objal si kolena a lehce se pohupoval. Profesor Snape je můj otec. Bylo tak těžké tomu uvěřit. Po té době a úsilí, kdy se na to snažil přijít, to najednou věděl.

A byl to profesor Snape.

Nathan znovu zavzlykal a složil si hlavu na kolena. Celou dobu to byl profesor Snape. Pokusil se zhluboka nadechnout, aby se trochu uklidnil. Znovu si protřel napuchlé oči vlhkými rukávy a otevřel je, aby si prohlédl podlahu mezi svými koleny.

Znovu je pevně zavřel, aby zabránil novým slzám, které se utvořily při pohledu na přívěsek visící z jeho krku – vánoční dárek od jeho otce. Vánoční dárek od profesora Snapea. Tolik to pro něj znamenalo… A teď konečně věděl, od koho to bylo. Tolik opatrovaný řetízek, prý na jeho ochranu. Ochranu od Snapea? Lektvar, který odrážel jeho náladu. Lektvar připravený jeho profesorem lektvarů. Mým otcem.

Nathan zoufale zasténal a popadl amulet se vztekem na Snapea, svou mámu i na sebe samotného. Zatáhl tak silně, až to řetízek nevydržel. Nathan na něj pohlédl těsně před tím, než nechal ruku klesnout podél bezvládného těla. Opřel si hlavu o studený kámen a zavřel oči. Byl sám.

---

Remus pozoroval školní pozemky z okna své kanceláře, když se bez jakéhokoliv varování rozlétly dveře do místnosti a vyrušily ho z přemýšlení.

„Remusi, nemůžu ho najít. Není v nebelvírské věži, ani v knihovně a nikdo ho neviděl. Vyhledávací kouzla nefungují. Musíš mi pomoct!“

Remus se podíval na zoufajícího Harryho a stěží skrýval úlevu nad tím, že se vrátil bez chlapce. Ne, že by nechtěl, aby Nathana našli. Jen chtěl, aby ho našla jeho matka.

„Počkejme na Hermionu,“ navrhnul Remus místo odpovědi, „každou chvíli by měla dorazit.“

Harry pohlédl Remusovi pevně do očí. Remus mu pohled záměrně autoritativně opětoval.    Harry pozvednul ruku a promnul si své zjizvené čelo. „Remusi, potřebuje-“

„Remusi, kde je!?“ Hermiona je svým vpádem do místnosti přerušila. Trvalo jí jen chvilku, než zaregistrovala přítomnost dalšího čaroděje v místnosti. „Harry?“ Vypadala překvapeně. „Co tu děláš?“

Remus zasáhl, než mohl Harry odpovědět. „On tam byl taky, Hermiono,“ oznámil kousavě.

Hermioně zabralo jen chvilku, než pochopila všechny souvislosti. Harry tam byl? zopakovala si sama pro sebe. Pane Bože! Oči se jí rozšířily, když konečně pochopila význam Lupinových slov. Harry to ví taky. Šok se jí pomalu vytrácel z obličeje stejně jako zdravá barva. Oba dva kouzelníci v místnosti zůstávali zticha a pozorovali zástup emocí, které se jí střídaly v obličeji. Nakonec tam zůstal vztek. Podívala se prudce Harryho směrem. „Prosila jsem konkrétně tebe, aby ses do toho nepletl! Už ti nemůžu věřit, Harry!“ obvinila svého nejlepšího přítele. Znala ho natolik dobře, aby si dokázala domyslet, co se tam v ten moment stalo.

„Neopovažuj se mě vinit, Hermiono,“ hájil se Harry o poznání tišším, ale stejně důrazným tónem. „Je to sotva moje vina, že ses rozhodla skrývat identitu Nathanova otce – Snapea,“ dodal a vyjádřil tak svou averzi vůči druhému muži.

Hermiona nevěřícně vydechla. „Samozřejmě, že je to tvoje vina! Měla jsem důvod tajit tu informaci, ale ty jsi měl jen tu svou dotěrnou potřebu míchat se ostatním lidem do života!“

„Prosila jsem tě, Harry,“ pokračovala ve svém návalu vzteku a mířila přitom prsten na hruď svého přítele. „To mělo stačit k tomu, abys pochopil, že to není tvoje věc. Snažila jsem se vyhnout tomuto, tomuto…“ nenašla vhodná slova, aby vyjádřila situaci. „Ale ty jsi mě neposlouchal! Nikdy nedokážeš poslouchat!“ Hermiona už křičela a zdůraznila každé slovo obvinění šťouchnutím do Harryho hrudi.

Hermiona byla pořád velmi rozčilená, když ji Harry oponoval. „Měla jsi mi to říct.“ Chtěl původně vyjádřit svůj vztek, ale ve slovech se odráželo pouze zklamání. „Snape, Hermiono. Nathan je… Snape!“ Harry byl zjevně znechucený.

Hermiona chtěla odseknout, ale zachytila Remusovo znepokojení a vzpomněla si na svého syna, který někde bloudí po hradě a potřebuje ji. Zavřela oči a zhluboka, roztřeseně se nadechla. „Tento rozhovor ještě neskončil, Harry Jamesi Pottere, ale na to teď nemáme čas. Teď mě zajímá jenom Nathan,“ řekla nebezpečným tónem a zamračila se na adresáta své poznámky.

Harry se ošíval pod jejím intenzivním pohledem, dokud oční kontakt nepřerušila a neobrátila se na Remuse. „Kde je můj syn?“

„Zatím nevíme. Proběhl kolem mě. Harry se snažil ho lokalizovat pomocí kouzel, ale nefunguje to. Nechtěl jsem odcházet, dokud nedorazíš.“

„Vy nevíte, kde je?“ Začala se strachovat ještě víc. „A vyhledávací kouzla nefungují?“ ujistila se znovu a z hlasu bylo znovu patrné zoufalství. „Jste si jistí?“

„Alespoň žádné, které znám. Vypadá to, že je tu něco nebo někdo, co je blokuje. Nemyslím si, že by byl Nathan schopný vytvořit si štít proti vyhledávacím kouzlům. Přinejmenším ne proti všem,“ poznamenal Harry. Očividně se i on plně zaměřil pouze na hledání svého kmotřence. „Myslím, že ho budeme muset najít po mudlovsku. Možná by nám mohli pomoci duchové.“

„Dobrý nápad, Harry,“ souhlasil Remus, „přivolám je.“

Hermiona přikývla na souhlas a zamračila se. Nemyslela si, že by Nathan znal byť jen jediný štít proti vyhledávacím kouzlům, který Harry – bystrozor – znal. Ještě chvíli nad tím přemýšlela, ale pak se raději zaměřila na to, jak najít Nathana bez kouzel. A pak si vzpomněla na minulý víkend.

„Vím, jak ho najít,“ pronesla, „ale potřebuju k tomu Severuse.“

Harry se chystal protestovat, ale Hermionin výhružný pohled fungoval jako dostatečné varování.

„Jestli mi chceš pomoct, tak sklapni a začni prohledávat hrad. Jestli ho najdeš, pošli mi Patrona,“ zaprskala popuzeně Hermiona a vykročila ke dveřím. Ještě než opustila Lupinovu pracovnu, dodala o poznání klidněji: „Já udělám to samé.“

Remus přikývl a přistoupil k rozzuřenému Harrymu, který ale raději mlčel.

---

Nathan zůstal opřený o zeď ještě dlouhou dobu a soustředil se na svůj dech. Otevřel oči, ale nepohnul se. Zíral na vysoký strop, zatímco se oddával myšlenkám, které se prolínaly jeho zmatenou myslí.

Pohnul hlavou doprava, ale nepřestával se opírat o kamennou zeď. Nedaleko stály prosklené vitríny, ve kterých mohl rozeznat lesklé medaile a jiné trofeje. Upřel pohled na jeden obzvlášť velký pohár, ale ve skutečnosti ho ani nezajímalo, komu nebo za co byl udělen. Díval se na něj, viděl jej, ale víc ho nezajímalo.

Teď, když šok z odhalení pomalu vyprchával, cítil se podivně otupělý. Bylo to, jako by mu konečně spadl ze srdce těžký kámen, cítil se ohromený, a zároveň podivně smutný.

Bylo to teď tak jasné. Všechny ty signály, vodítka, která se mu nepodařilo rozluštit. Ten zvláštní výraz na Snapeově tváři, když mu řekl, že nezná totožnost svého otce. Způsob, jakým se k němu profesor po tom přiznání choval a pozoroval ho při trestech. Nejednou se mě pokusil zbavit, uvědomil si a obličej mu pokřivila bolest.

Nathan narovnal hlavu a znovu se zadíval do stropu Pamětní síně. Věděl, že po něm pátrám. Stočil pohled do klína na své sepnuté ruce. Nikdy nechtěl, abych se to dozvěděl. Pohled se mu zamlžil. Nikdy mě nechtěl. Nathan si uvědomil tíživý pocit na hrudi. V duchu si přehrával všechny ty situace, kdy ho profesor – ne, otec-bezdůvodně vyhodil ze sklepení, a dával tak najevo svůj zdánlivě bezvýznamný odpor. Teď už se mu tak bezvýznamný nezdál.

Cítil, jako by měl knedlík v krku, ale už neměl ani sílu dál brečet. Bylo to jako noční můra, ze které se chtěl probudit. Ale s tím rozdílem, že jeho oči už byly otevřené a on nemohl udělat nic jiného. Tak si jen přitáhl kolena blíž k hrudi a zíral na své ruce.

Nerovnost v zajímavém vzorku podlahy upoutala jeho pozornost, když se znovu snažil soustředit na svůj dech. Proč mi to neřekl? Mohl mít tolik důvodů… Proč mi to neřekla ona? Naléhavý hlas jeho matky prosící o pochopení se mu rozléhal v uších. Proč jen pořád opakovala, že mi to nemůže říct? V tomto případě bylo pro Nathana těžší najít důvod. Vždycky si myslel, že mu Hermiona tajila identitu jeho otce, protože byl nějakým způsobem nebezpečný. To ale nešlo dohromady s tím, co mu vždycky vyprávěla o profesoru Snapeovi.

Nathan sevřel pevně rty, nakrčil čelo a zaryl nehty do hábitu. Zavřel oči a snažil se ovládnout nápor emocí, ale jeho dech byl stále trhaný. Jak to měl všechno zvládnout? Proč by mě chtěli tak ublížit? Jeho matka, jeho otec. Byli to přece jeho rodiče! Měli by se o něj starat. Měli by ho milovat! Látka hábitu, kterou pevně svíral, ochránila jeho dlaně od zranění. Pokusil se hábit protrhnout, ale byl příliš slabý, tak se mu povedlo ho jen pomačkat. Po chvíli znovu upřel pohled na své ruce.

Ale to mu nestačilo, na to byl příliš rozzuřený. Nathan vstal, přešel místnost a zastavil se před jednou z vitrín. Měkké světlo pochodní se odráželo v naleštěném povrchu a jeho pozornost se přemístila. Teď sledoval svůj odraz ve skle. „Hlupáku!“ zašklebil se, „jsi tak pitomý!“ Zamračil se sám na sebe a znechuceně zakryl odraz nataženou paží. Pak se zoufale rozpřáhl a několikrát udeřil skleněný povrch pěstí. Cítil se o trochu líp, a tak pokračoval.

Nathan se postupně vyčerpal, předtím ale zasáhl i několik pohárů uvnitř vitríny. Teď byl na kolenou a těžce oddechoval. „Hlupáku,“ zakňoural šeptem. Zvedl oči a upoutalo ho něco zářivého. Zasténal, když se uvědomil, že je to jeho řetízek. Sebral poslední zbytky sil, co mu zbývaly, a doplazil se k němu. Popadl jej a mrštil s ním tak daleko, jak mu to jeho rozbolavělá ruka dovolila. „Nenávidím tě!“

Pak se stočil znovu do toho stejného studeného rohu a rozplakal se. Tentokrát ale nemohl pozorovat, jak proud slz slábne, protože upadnul do vysvobozujícího spánku.