Ne jen Granger: 19. kapitola (2. část)

Kapitola devatenáctá - Reakce (2. část)

~~~

Nathan seděl u stolu, upíjel pomerančovou šťávu a bavil se pročítáním zábavné stránky mudlovských novin. Hermiona seděla naproti němu a snídala.

Od Vánoc uplynul téměř týden a blížil se konec roku. Pak se vrátí do Bradavic, kde se opět setká se svými přáteli… a nepřáteli, dodal si Nathan pro sebe.

Najednou si uvědomil, že Hermiona byla až příliš potichu. Vzhlédl k ní a všimnul si, že zamyšleně zírá na jeho přívěsek. Bez váhání si ho zastrčil pod tričko a zamračil se na ni. Nebylo to poprvé, co se to stalo. Zdálo se mu, že ji v posledních dnech něco trápí. Jeho gesto ji vytrhlo ze zamyšlení, a tak obrátila svou pozornost zpět k míchaným vajíčkům, která už musela být určitě studená.

„Víš jistě, že chceš jít se mnou?“ zeptala se ho. Odstrčila svůj skoro plný talíř a položila si na stůl složené ruce. „Nebude to žádná zábava. Jen musím v kanceláři počkat, než se dokončí jeden pokus. A hned jak budu hotová, můžu se přemístit domů a vyzvednout tě.“

„Ani tady to není žádná zábava,“ namítl Nathan. „Kdyby Jeremy nebyl u své babičky, mohl jsem být s ním, ale takhle…“ pokrčil rameny, „a víš, že pokusy mám rád.“

„Jen jsem to zkoušela,“ Hermiona se usmála, „a až se budeš nudit, tak ti můžu říct, že jsem ti to říkala.“

„Proč bych se nudil? Tady by to určitě bylo ještě tisíckrát horší.“

„Opravdu?“ zeptala se Hermiona pobaveně, „co se stalo s tvým strávím celé prázdniny četbou?“

„Už jsem přečetl všechny dobré knížky, včetně těch, co sis půjčila od svého přítele,“ bránil se Nathan a přitom ji škádlil.

„William není můj přítel,“ namítla Hermiona a protočila oči. „Ale je dobře, že jsi vzpomněl jeho knihy. Vezmeme je s sebou, abych mu je mohla vrátit.“

„Tak proto ses tolikrát ptala, jestli nechci zůstat doma. Tvůj přítel tam bude taky!“ pokračoval Nathan a začal pokřikovat, „máma má přítele, máma má přítele!“

„Nemám!“ trvala na svém Hermiona.

Nathan se jen smál.

O pár chvil později jí už pomáhal při provádění pokusu v chemické laboratoři. Byli téměř hotoví, ale čekaly je dvě hodiny nicnedělání, dokud nebude patrný výsledek celého experimentu. Samozřejmě by nikdy nepřiznal, že už teď byl k smrti znuděný.

„Připraven?“ zeptala se Hermiona.

Nathan přistoupil ke startovacímu tlačítku: „Připraven.“

„Tak tedy na tři. Raz, dva, tři,“ odpočítala a Nathan stlačil knoflík, zatímco ona přidala do směsi poslední přísadu. „Bezva,“ konstatovala, „teď si počkáme na výsledek.“

Hermiona se usmála a začala uklízet pracovní desku.

„Bude to trvat dvě hodiny, že?“ zeptal se Nathan a v hlase mu nechtě zazněla netrpělivost.

„Už se nudíš? Můžu to teda říct?“ otázala se Hermiona pobaveně.

„Kdo říkal, že se nudím?“ bránil se. „Jen se snažím pochopit celý proces…“ zalhal. Hermiona si sundala rukavice a pracovní zástěru.

„Ano, dvě hodiny,“ pohladila ho po vlasech a nasměrovala ho ven z laboratoře, „pojďme najít něco, co tě zabaví.“

Právě procházeli chodbou vedoucí k její kanceláři, když Hermionu oslovil mužský hlas.

„Nečekal jsem, že budeš pracovat mezi svátky,“ poznamenal William a přidal se k nim.

„Je to jen na pár hodin, pak se chystáme s Nathanem ven. Jaké byly Vánoce?“

„Strávil jsem je se sestrou a jejím manželem, bylo to fajn,“ odpověděl William a obrátil svou pozornost k Nathanovi. „Takže ty jsi ten slavný Nathan. Jsem rád, že tě konečně poznávám.“ Muž mu nabídl ruku a Nathan ji zdvořile přijal.

„Nathane, to je profesor William Brice,“ doplnila Hermiona.

„Jsem rád, že vás poznávám, profesore Bricei,“ pozdravil Nathan.

„Říkej mi Williame, nebo Wille, tak jako tvoje máma,“ usmál se a Nathan přikývl. „Takže, chtěl jsem tě jen pozdravit,“ obrátil se znovu na Hermionu, „nechci ti ubírat čas strávený se synem.“

Hermiona se usmála. „Nezdržuješ mě od ničeho. Vlastně jsme tě zrovna hledali, ušetřil jsi nám námahu.“

William se široce usmál. „Hledali jste mě? A z jakého důvodu?“

„Chtěla jsem ti vrátit knihy, co jsi mi půjčil. Nechala jsem je ve svém kabinetu.“

Společně vykročili chodbou a mluvili při tom o zmíněných knihách. Zeptali se Nathana na jeho názor a on byl upřímně potěšen, když oba dospělé jeho vyjádření zaujalo. Vešli do kabinetu a rozhovor se stočil na jejich pokus, což vedlo k dalším akademickým tématům a dalším knihám. To přimělo Nathana k úvahám, jak by to vypadalo, kdyby s ním Hermiona opravdu chodila – anebo s jiným profesorem.

Nathan si ani za Boha nedokázal vybavit, kdy Hermiona naposledy s někým chodila. Bylo to už dávno a netrvalo to dost dlouho na to, aby v dětské mysli uvízly nějaké detaily. Když chodil ještě do mudlovské školy, setkal se s několika případy rodin, jako byla ta jeho – jen máma a děti, nebo méně často jen táta a dítě. Spousta těchto rodičů měla přítele nebo přítelkyni a někteří z nich se dokonce podruhé vdali, nebo oženili a založili tak novou rodinu. Proč to nebyl případ i jeho mámy? Nikdy nebyla vdaná, nebo o tom aspoň nevěděl. Proč se nechtěla vdát, anebo aspoň s někým žít?

Nathan slyšel pár historek o tom, jak Hermiona chodila s Ronem, když ještě studovali v Bradavicích. A kromě toho bylo jisté, že měla taky něco s jeho otcem. Chodili spolu? Milovala ho? Miloval on ji? Proč se nevzali? Proč nebyli teď jedna rodina? Nathan nevěděl. A ani trochu tomu nerozuměl.

Lektvar v jeho přívěsku se změnil s jasně zelené na tmavě modrou a odrážel tak smutek, který se mu usadil v srdci. Teď už Nathan věděl, co barevné změny znamenají – ukazují jeho náladu. Proč mu otec poslal přívěsek ukazující náladu a přitom mu tvrdil, že je to na jeho ochranu? Na to ještě nepřišel. Ani na to, co byla ve skutečnosti proměnlivá kapalina zač, i když předpokládal, že je to nějaký lektvar. Potřeboval by se dostat do bradavické knihovny.

„Nathane,“ oslovila ho Hermiona.

Nathan vzhlédl od přívěsku a setkal se s jejím pohledem. Hermiona se mu starostlivě podívala do očí, pak na přívěsek a zase zpátky.

„Ještě pořád nám zbývá hodina,“ řekla mu. „Chceš se jít projít ven? Anebo třeba do knihovny?“ zeptala se ho a pořád se tvářila trochu znepokojeně.

„Můžu počkat tady,“ odpověděl a pustil přívěsek. „Budu se snažit pochopit, co znamenají ty trans-reakce.“ Pokusil se o úsměv.

„Je to moje chyba, omlouvám se,“ přiznal William, „neměli jsme vůbec mluvit o práci…“

Hermiona se znovu zadívala na Nathanův dárek a usmála se. „Možná by středověké zbraně byly lepší téma,“ navrhla.

Nathan sledoval její pohled a všiml si, že lektvar se opět změnil na ten světle zelený odstín, který se objevoval nejčastěji. „Vybral by sis meč, nebo dýku pro boj na blízko? Podle mě je lepší dýka, dá se lépe schovat.“

Příjemná konverzace vyplnila zbytek času potřebného k dokončení pokusu. William se ukázal jako dobrý společník. Zakrátko už Hermiona s Nathanem opouštěli univerzitu a chystali se strávit zbytek dne v mudlovském Londýně. Chtěli navštívit spoustu zajímavých míst a nakonec zajít do kina.

---

Severus seděl ve svém kabinetě a zíral na lahvičku velikosti stříbrného srpce ležící na jeho stole. Vyučování se znovu rozeběhlo a od té doby lektvar začal nabývat odstínů, které nikdy předtím nespatřil. Červená značící rozzlobení nebo hnědá ponížení. Severus čím dál míň nacházel světle zelenou, oranžovou, neočekávanou růžovou… Ve skutečnosti byl Severus zasažen tím, že po většinu času se v lahvičce střídaly odstíny modré, která nahradila poklidnou zelenou. Znamenalo to, že jeho syn byl v Bradavicích mnohem zdrženlivější v projevech svých pocitů, než když byl pouze se svou matkou.

Alespoň že nikdy nezahlédl ani náznak šedé. Kdyby se modrá změnila v šedou, musel by zasáhnout. Musel by zachránit svého syna z hluboké deprese. Nebo si aspoň namlouval, že by to tak udělal. Doufal, že k tomu nedojde, a ani s tím nepočítal. Čas, který Nathan strávil mimo Bradavice, mu prospěl. Přestože ještě svého syna neznal úplně dobře, společné chvíle strávené při trestech a sledování jeho nálad hrály v jeho prospěch. Byl přece jenom dobrý pozorovatel a byl si docela jistý, že se v lektvaru nikdy neobjeví šedá nebo žlutá, pomyslel si pobaveně. Zbabělá žlutá není pro Nebelvíry.

Teprve až se tmavě modrá změnila v nazelenalou bílou, obrátil Severus svou pozornost k opravování esejů. Nathan spal. To byl teď jeho nový zvyk. Severus potřeboval vědět, že jeho syn spokojeně spí, než se dokázal soustředit na něco jiného. A i potom občas kontroloval amulet, jestli nezměnil barvu. Nic neobvyklého ovšem nespatřil, dokud nevzhlédl od poslední eseje. Proud žlutošedé tekutiny začal zabarvovat poklidnou nefritovou zeleň.

Severus se vyděsil a v mžiku byl na nohou. Nezastavil se ani na sekundu, aby se zamyslel.  Sebral amulet ze stolu, aby s jeho pomocí Nathana našel. Spěšně vykročil z kabinetu do studené chodby. Jestli byl jeho syn vystrašený a znepokojený, pak ho musel okamžitě najít! Severus si vzpomněl na chlapcovo malé dobrodružství v Zapovězeném lese před několika měsíci a přidal do kroku. Kouzelný vyhledávač ho zavedl až do Vstupní haly. Tam se zastavil a zamračil se. Zaklínadlo ho vedlo po schodech nahoru, namísto ven dubovou branou.

Severus znovu zkontroloval tekutinu uvnitř amuletu. Pořád měla nažloutlý tón s nádechem šedé. „Čeho se bojíš, když jsi uvnitř hradu?“ zamumlal a začal stoupat po schodech. Teprve až dorazil před Nebelvírskou společenskou místnost a amulet mu naznačoval cestu dovnitř, začal Severus pochybovat o spolehlivosti celého zaklínadla. Kdyby byl Nathan v Nebelvírské věži, čeho by se měl obávat? Znovu si amulet pozorně prohlédl, ale nic se za tu dobu nezměnilo.

Jedinou známkou toho, že to všechno dělal navzdory svému dobrému úsudku, byl hluboký povzdech a fakt, že raději zavřel oči, když říkal Buclaté dámě učitelské heslo. Společenská místnost byla v tu dobu opuštěná. Bylo už přece jenom dávno po půlnoci. Ale Severus si byl skoro jistý, že tu narazí na nějaké pozdvižení. Kouzelný vyhledávač namísto toho trval na tom, aby se vydal po schodech, o kterých věděl, že vedou do chlapeckých ložnic. Co se tam mohlo dít? Nezaslechl žádný zvuk, který by mu mohl něco napovědět. Vlastně neslyšel vůbec nic. Tišící zaklínadlo? uvažoval.

V tu chvíli už byl natolik ustaraný, že vůbec nepřemýšlel nad tím, co dělá. Chtěl prostě jen najít Nathana a ochránit ho před čímkoliv, co mu způsobuje takové pocity. Dveře do ložnice jeho syna nepředstavovaly žádnou překážku a Severus za nimi nalezl poklidně spící studenty. Divné. Najednou zaslechl slabé fňukání přicházející z jedné z postelí.

Severus, s hůlkou v pohotovosti, opatrně odhrnul závěsy a našel Nathana. Přestože byl chlapec sám, Severuse to neuklidnilo. Nathan doslova bojoval se svými pokrývkami, trhal hlavou ze strany na stranu, křivil obličej a sténal. Měl noční můru. Severus zvažoval myšlenku, že by odešel a ponechal Nathana jeho noční můře, ale jeho tělo se odmítalo pohnout.

Nathan něco zamumlal a tím přerušil Severusovo přemítání. Nathan po chvíli začal znovu a Severus si byl tentokrát jistý, že zaslechl několikrát slova jako pavouk, černý a ne. Zdá se mu o té noci v Zapovězeném lese, uvědomil si Severus. Tmou se neslo další mumlání a Severus vynaložil velké úsilí, aby něčemu porozuměl. Kromě pavouk a pryč, dokázal rozpoznat ještě jméno chlapcova kmotra – Harry – a ke svému obrovskému překvapení také jeho vlastní – Snape. Severus ztuhnul a cítil se v celé té situaci ještě nepříjemněji.

Severus věděl, že by udělal nejlépe, kdyby ho probudil. Ale jak to udělat, aby při tom nebyl přistižen? On to být nemohl, ale věděl o někom, kdo by ho probudit mohl. V tichosti opustil ložnici, přešel celou společenskou místnost a vyšel vchodem stráženým Buclatou dámou. Pokračoval dál chodbou a samovzněcující louče se pokoušely udržet tempo s jeho rychlou chůzí. Najednou se zastavil a zaklepal na dřevěné dveře. Po chvilce naléhání se otevřely.

„Musíš jít do nebelvírské věže,“ oznámil Severus.

„Severusi? Co se děje?“ vyptávala se zjevně vylekaná Hermiona.

„Má noční můru,“ odpověděl, „musíš ho probudit.“

Hermiona se zamračila a vypadala zmateně, což Severuse podráždilo.

„Nech si otázky na příště, nemáme celou noc,“ řekl. To Hermionu přinutilo k akci. Přehodila si přes sebe plášť a vydala se za Severusem do chladné chodby.

Zůstala potichu, zatímco následovala postavu zahalenou do rozevlátého hábitu. Za celou cestu neřekl nic, kromě hesla u vstupu do nebelvírské věže. Cítil, že ho pozoruje, a věděl, že bude muset čelit spoustě otázkám, až tady budou hotoví. Severus zkontroloval amulet. Šedavě žlutá. Naznačil jí, že by měla jít napřed.

Měl zůstat ve společenské místnosti. Proč ji následoval nahoru? Znal odpověď. Nejednal ze své vlastní vůle a ve chvíli, kdy se mu začal vracet pud sebezáchovy, stál už v ložnici svého syna. Vybral si nejtmavší kout. Hermiona seděla na Nathanově posteli.

Ze svého místa viděl pouze obrys Hermioniny siluety. Utěšovala svého syna. „Vzbuď se, zlatíčko. Je to jenom sen. Ššššš, všechno je v pořádku. Je to jen zlý sen,“ uklidňovala ho sladkým hlasem, „jsem tu s tebou, nikdo ti neublíží.“

„Mami,“ zaslechl Nathana. Chlapec ji pevně objal, „ti pavouci mě pojídali.“

„Šššš,“ Hermiona ho nepřestávala utěšovat a Severus slyšel zvuk jejích dlaní, které hladily chlapce po zádech. „Už je to pryč. Tady nejsou žádní pavouci, byl to jen sen,“ ujišťovala ho.

Nathanův nářek neslyšel jen on. Zpoza dalšího závěsu vykoukla něčí hlava. „Kdo je tam?“ zeptal se rozespalý hlas.

„To jsem jenom já, Andy, Nathanova máma. Běž zase spát.“

„Co se děje?“ nedal se jen tak odbýt.

„Nic. Běž spát, než vzbudíme ostatní,“ zašeptala.

Severus sledoval hlavu, jak zase zmizela za závěsy. Nathan se pořád ale nezdál úplně v pořádku. „Strýček Harry mě nemohl najít. Byl tam profesor Snape, ale neudělal vůbec nic. A pak odešel. Ti pavouci na mě útočili-“

„Uklidni se, zlato. Byl to jen sen. Profesor Snape by tě tam nenechal, že? Byl to jen ošklivý sen a už je po všem,“ nepřestávala ho uklidňovat.

V místnosti se rozhostilo ticho. Severus sledoval jejich propletené siluety. Mohl Nathan vytušit jeho přítomnost v místnosti? Ne, to přece ne.

„Proč mě nevzbudil?“ zeptal se Nathan tichým ospalým hlasem.

„Kdo?“ zeptala se Hermiona a nepřestávala ho hladit po zádech.

„Můj otec,“ odpověděl Nathan, „proč mě nevzbudil? Vím, že tu byl, jenom v mém snu vypadal jako profesor Snape.“   

Severus byl zmatený a viděl, že Hermiona je na tom podobně. Nathan nejenže cítil jeho přítomnost, ale dokonce věděl, že to byl jeho otec. No tak, Grangerová, pomyslel si. Řekni něco, co vyvrátí jeho podezření.

„Běž spát, Nathane. Jsi unavený,“ bylo jediné, co Hermiona řekla. Položila Nathana zpět do postele a přikryla ho. Severus viděl, jak se předklonila, a uslyšel mlasknutí polibku. Zůstala dál skloněná nad svým synem a Severus stěží rozeznal zvuk, který se k němu nesl. Broukala mu ukolébavku.

Severus nevěděl, odkud se vzalo teplo, které se mu rozlilo v hrudi. Zachvěl se. Hermiona ještě chvíli pokračovala a teprve až vstala a zatáhla závěsy, odvážil se pohnout. Podívala se na něj, jako by zapomněla, že tam vůbec byl. Pokývl směrem ke dveřím a společně opustili místnost.

Kráčeli v tichosti, každý zaměstnán vlastními myšlenkami. Hermionin hluboký nádech upoutal jeho pozornost. Promluvila: „Tvůj týden je skoro u konce, Severusi, ale pořád ještě máme čas.“

To zrovna slyšet nechtěl. Narovnal záda, vypnul se do své hrozivé výšky, a když byl připraven jí sarkasticky odseknout, promluvila znovu: „Mám nápad. Vrať se teď zpátky do sklepení. Jsem opravdu unavená a stejně vím, že mě ještě v průběhu týdne vyhledáš.“ S tím mu doslova zabouchla dveře před nosem.

---

Harry Potter měl konečně volný večer, který nemusel trávit na ministerstvu. Proč se všichni zločinci rozhodli jednat v průběhu prázdnin? Každý rok to bylo stejné. Podepsal poslední hlášení, poslal vzkaz Ginny a opustil bystrozorskou kancelář. Měl právě tak akorát čas, aby stihnul večeři v Bradavicích.

Harry nezapomněl na Nathanův problém. Věděl, že Hermiona vložila do Snapea příliš mnoho důvěry, aby to pro ni bylo dobré. Bylo to tak už od války. Jestli si myslela, že on, Harry Potter, bude stát se založenýma rukama a sledovat, jak se ten přerostlý netopýr vysmívá jeho synovci, pak ho teda vůbec neznala.

Co ho zaujalo, byla reakce Remuse Lupina na celou tu věc s řetízkem. Normálně by se Lupin tak nehrnul někoho bránit, i když by si myslel, že byli ve svém obvinění ukvapení. V jiné situaci by zůstal zticha a jen by sledoval dění. Ten den, při vánoční snídani, se nejprve vrhnul do obhajoby Hermiony, že o řetízku nevěděla, a pak i samotného Snapea, že se jen snažil dohlídnout na Malfoye.

Po cestě letaxovou sítí už neměl Harry sílu o ničem dalším přemýšlet. Stál před stolem Minervy McGonagallové a ta ho překvapeně vítala: „Harry Potter? Co vás přivádí do Bradavic? Je na ministerstvu všechno v pořádku?“

„Všechno v pořádku, Minervo. Jen jsem přišel někoho navštívit. S ministerstvem to nemá nic společného, opravdu,“ ujistil ji. „Jak se máte?“

„Omlouvám se, Harry,“ řekla. „Mám se dobře. Nadšení studentů po dlouhých prázdninách vždycky pro mě znamená víc práce, ale všechno jde dobře.“ Minerva se na něj usmála.

„Dobrý den, pane,“ Harry pozdravil portrét Albuse Brumbála.

„Ahoj, chlapče,“ obraz na něj zamrkal, „jak se daří Ginny a dětem?“

„Mají se skvěle,“ Harry se na něj usmál.

„Připojíte se ke mně na večeři ve Velké síni?“ nabídla mu Minerva.

„Už jsem myslel, že se nikdy nezeptáte,“ odpověděl vesele Harry. „Rád jsem vás viděl, profesore Brumbále,“ řekl ještě obrazu a myslel to opravdu upřímně.

Albus se usmál. „Taky jsem tě rád viděl, Harry. Pozdravuj ode mě ostatní.“

Harry přikývl a opustil kruhovou místnost po boku Minervy.

„Koho jste přišel navštívit, jestli vám nevadí, že se ptám?“ zeptala se.

„Lupina a Snapea,“ odpověděl Harry, aniž by jí poskytl více informací, než bylo nezbytně nutné.

„Snapea?“ podivila se Minerva a pozvedla obočí.

„Ano,“ odpověděl Harry prostě. Věděl, že nebude s takovou odpovědí spokojená, ale taky věděl, že by chtěla zasáhnout, kdyby znala skutečný důvod jeho návštěvy. Už byli skoro ve Velké síni, tak se odvážil ještě dodat: „Nehodlám zbořit školu.“ A posadil se vedle Remuse Lupina.

Harry okamžitě přitáhnul veškerou pozornost. Teď už byl na to zvyklý, takže jediný pohled, kterého si opravdu všimnul, nebyl dokonce ani Minervin zlostný výraz, ale stínu po její pravé ruce – Snapea.

„Harry? Co tě přivádí do Bradavic?“ zeptal se Lupin a donutil ho tak odvrátit pohled od mistra lektvarů.

„Přišel jsem na návštěvu,“ odpověděl Harry. „Jak se máš, Remusi?“ zeptal se s úsměvem.

„Dobře,“ odpověděl Lupin podezíravě. „Navštívit koho?“ vypálil na něj zvědavě.

„Tebe, Minervu, Brumbála, skřítčí jídlo,“ vyjmenovával Harry, zatím co si servíroval brambory, „Snapea. Mám toho tu hodně.“

„Snapea?“ zeptal se Lupin přesně tak, jak Harry očekával.

„Ano, toho taky,“ potvrdil Harry lhostejně, „můžeš mi podat tu šťávu?“

Lupin vzal džbán a přemístil ho blíž k Harrymu. „Co chceš po Severusovi, Harry?“ zeptal se Lupin vážně.

„Nechejme to mezi ním a mnou,“ odpověděl spěšně Harry. „Měl bych zajímavější téma k rozhovoru, jako například, co víš o Nathanově otci.“ Podíval se na Lupina koutkem oka a hodnotil jeho reakci. Byla to zlost?

„Proč si pořád myslíš, že o tom něco vím?“ odvětil Lupin.

„Protože ty něco víš,“ odpověděl Harry jednoduše, „jinak bys nezasáhnul v Hermionin prospěch. Já tě znám, a jestli jsi cítil potřebu zakročit, tak toho víš víc, než si my všichni myslíme.“

„Harry, já jsem jen věděl, že Hermiona nevěděla nic o tom řetízku, protože já jediný jsem viděl její překvapení, když se to dozvěděla,“ ujišťoval ho profesor Obrany. 

Harry přimhouřil oči a nepřestával žvýkat svou večeři. Na tom něco bylo. Hermiona vypadala docela šokovaná, když uviděla ten řetízek. Ale to ho neodradilo a rozhodnul se změnit taktiku.

„Jen si dělám starosti o Hermionu a Nathana. Ona je má nejlepší přítelkyně, on je můj kmotřenec a já chci být připravenou na jakoukoliv bolest, kterou jim může celá ta věc přinést,“ řekl Harry a zdůraznil, „chci jim jen pomoci.“

„Vím, jak velké máš srdce, Harry,“ Lupin se na něj usmál. „Ale myslím, že v tomto musíme důvěřovat Hermioně. Neudělala by nic, co by mohlo Nathanovi ublížit. Jenom si vzpomeň na ty oběti, co kvůli němu podstoupila,“ podotkl Lupin. „A jestli jim chceš opravdu pomoci, prostě jim dej najevo svou podporu,“ dodal a podíval se Harrymu zpříma do očí. „A nezáleží na tom jak.“

„Ty mi to neřekneš, že?“ řekl Harry s povzdechem, „fajn. Zjistím si to sám. Ty víš, že to dokážu.“

Lupin si povzdechl. „Jen mysli na to, že Nathan je ještě dítě a bude tě potřebovat jako svého kmotra, jestli to celé dopadne špatně.“

Harry polekaně pohlédl na Lupina. „Co tím myslíš?“

„Jen tě žádám, abys byl opatrný,“ dodal vlkodlak a vrátil se ke svému jídlu.

Harry se nad svým talířkem zamračil. Lupin to evidentně věděl a snažil se to před ním utajit. Bylo to dalším znakem, že jeho podezření bylo správné? Mohl by ten úžasný, bystrý, veselý, inteligentní chlapec být… Ne, nic tak dokonalého, jako Nathan, by nemohlo být z… Ne!

Harry dojedl ještě něco málo ze své večeře. Další na jeho seznamu byl Snape a on se musel připravit na jeho ostrý jazyk. Ztracen ve svých myšlenkách, si Harry ani nevšimnul, že ho Nathan pozoruje od nebelvírského stolu.

Nathana zaujala změna chování strýce Harryho i profesora Lupina. Oba dva se zdáli být znepokojení právě proběhnutým rozhovorem. Jindy by tomu Nathan nevěnoval žádnou pozornost, ale teď… Věděl, že se jeho kmotr velmi zajímá o jeho řetízek i o totožnost jeho otce už od Vánoc. Určitě to nebyla náhoda, že Harry vyhledal právě profesora Lupina, o němž si byl Nathan jistý, že zná totožnost jeho otce. To ještě víc rozdmýchalo jeho zvědavost.

Zjistil to strýc Harry? přemýšlel. Nebyl si jistý. V tu chvíli zahlédl Harryho pohled směrem k profesoru Snapeovi. Snape! pomyslel si otráveně. Proč to vždycky nakonec skončí u Snapea? Nathana přešla chuť k jídlu. Zmíněný profesor dokonce převzal roli jeho otce v Nathanových snech. To bylo znepokojivé.

Nathan se snažil přestat na Harryho myslet, což se ukázalo jako nemožné, když přistoupil k jejich stolu. „Ahoj, chlapci. Ahoj, Nathane,“ pozdravil je. „Jak se máte?“

Nathan se nuceně usmál. „Všechno v pořádku, strýčku. Co tě přivádí do Bradavic?“ zeptal se.

„Musím si promluvit s některými učiteli,“ odpověděl Harry, „jak pokračuje ta věc s Malfoyem?“

„Od začátku semestru jsem o něm neslyšel,“ ujistil Nathan svého kmotra. Mluvili o celé té věci během prázdnin a Harry se rozčílil, když slyšel, co mu Malfoy prováděl.

„Jsem rád, že to slyším. Potrestal ho Snape?“ zeptal se Harry.

„To si nemyslím. Ale co na tom záleží?“ odvětil Nathan.

„Mně na tom záleží,“ odpověděl Harry. „Postarám se, aby dostal, co si zaslouží.“

„Nepotřebuju, abys mě chránil,“ řekl Nathan a zamračil se, „umím se o sebe postarat sám.“

V tu chvíli kolem nich prošel profesor lektvarů a mířil ven z Velké síně. Harry sledoval očima jeho vlající hábit a Nathanovi neušla reakce ani jednoho z mužů.

„Já vím, že ano,“ souhlasil Harry s Nathanovým posledním prohlášením. „Ještě pořád mi zbývá jedna návštěva. Nezapomeň mi občas napsat.“ Harry poplácal Nathana po rameni a vyšel do haly.

Nathan byl na nohou ve chvíli, kdy Harry prošel dveřmi. Z toho rozhovoru si nenechá ujít ani slovo. Popadl svou tašku, odbyl své zvědavé přátele a zamířil do sklepení.

Zastavil se před kanceláří profesora Snapea a okamžitě zaslechl hlasy. Jak Nathan předpokládal, Harry šel navštívit právě jeho. Vytáhl hůlku a zamumlal: „Alohomora.“ Dveře se potichu otevřely. Skrčil se a nenápadně vklouzl za stůl plný lahviček, pravděpodobně vzorků od studentů čekající na oznámkování.

„Nejsem zvědavý na žádné vaše varování, Pottere. Teď opusťte mou kancelář, než vás odsud vyhodím.“  

„Nemůžete pořád ochraňovat svoje malé Zmijozely,“ řekl Harry, „nemůžete se chovat k Nathanovi tak, jako jste se choval ke mně.“

Nathan ještě nikdy neviděl svého kmotra tak rozzuřeného. Harry byl rudý vzteky a mluvil se zaťatými zuby.

„Kdo si myslíte, že jste, že mi můžete říkat, jak mám vychovávat své studenty?“ zavrčel profesor Snape a prudce vstal ze svého křesla.

„A kdo si myslíte, že jste vy, že se můžete k Nathanovi tak chovat?“ odseknul Harry zpět a taky vstal.

„Kdo myslíte, že jste, abyste mi říkal, jak se mám chovat k Nathanovi!“ pokračoval Snape hlasitěji.

„Jsem jeho kmotr!“ odvětil Harry stále rostoucím hněvem.

„A já jsem jeho otec!“ Snape téměř vykřiknul.

Ode dveří se ozval zvuk rozbitého skla. Nathan zůstal stát jako přikovaný a doširoka otevřenýma očima zíral na muže, který pronesl poslední větu. „Vy,“ zašeptal. „Celou dobu jste to byl vy.“ Měl slzy v očích.

Severus byl šokovaný. Nejprve svým přiznáním Potterovi a následně Nathanovou přítomností v jeho kabinetě. Dokonce se mu ani nepodařilo nasadit jeho obvyklý prázdný výraz, aby zakryl svůj šok. Nathan to věděl, bylo po všem. Severus udělal krok ke svému synovi, ale Nathan udělal krok zpět. Severus udělal další.

„Nathane,“ pokusil se na něj promluvit, ale Nathan se opět stáhl a jen na něj ublíženě zíral. Nakonec se otočil a s pláčem odběhl pryč.

Severus zavřel oči. To se nemělo stát.

„Takže je to pravda,“ řekl Harry, vyvedený z míry Snapeovým přiznáním.

„Běžte najít Hermionu. Řekněte jí, že žádný termín už není potřeba,“ řekl Severus a opustil svůj kabinet.


Příště... Nathanova reakce na pravdu.