Ne jen Granger - kapitola 19. (1. část)

Kapitola devatenáctá - Reakce (1. část)

Hermiona se snaží odhalit Severusovy motivy a Harry se opět plete do Nathanovy výchovy.

 ~~~

Hermiona se přidala k ostatním, aby pomohla Molly v kuchyni. Snídaně na Boží hod znamenala vždycky spoustu práce, i když se Dobby snažil zvládnout všechno sám. Nicméně brzy se na stole navršila spousta lákavého jídla a židličky se postupně zaplňovaly, jak se návštěvníci domu probouzeli.

Harry zavolal na děti ze schodiště.

„Samozřejmě, že jsou vzhůru. Určitě jsou tak zabraní do všech těch dárků, že zapomněli na snídani,“ oznámil ostatním, když si sedal ke stolu. Nedlouho poté děti dorazily do jídelny. S jejich příchodem se místnost zaplnila typickým vánočním rozruchem.

Nakonec někdo nadhodil téma dárků. Sirius se živě rozvyprávěl o všech dárcích, které dostal, a když byl hotov, dodal: „A Nathan dostal parádní řetízek!“

„Je to tak?“ obrátil se Harry na svého synovce a zeptal se s úsměvem, „můžeme ho vidět?“

Nathanovi se moc nechtělo mu vyhovět, ale nakonec váhavě vytáhl skleněný přívěsek zpod trička.

„Ten je moc krásný. Od koho jsi ho dostal?“ zeptal se znovu Harry.

Nathan přívěsek s tmavě fialovou tekutinou ochranitelsky sevřel v dlani. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale nedostal se ke slovu. Lily ho předběhla. „Dostal ho od svého otce!“ řekla a chystala se ukousnout si ze svého toastu. Reakce ostatních ji ale přiměla položit ho zpět na talíř.

Povídání v okamžiku ustalo a v jídelně se rozhostilo naprosté ticho. Všechny oči těkaly od Nathana k Hernioně, na kterou nakonec zůstali zírat všichni. Mohla v nich vidět šok, zvědavost, zmatení i soucit, všechno namířené k ní, všechno naráz. Byla stejně šokovaná, zvědavá a zmatená jako oni. Severus poslal Nathanovi dárek? Zamrkala a pomalu se otočila k Nathanovi. Jejich oči se střetly, když pohlédl jejím směrem.

„Je to možné, Hermiono?“ zeptal se Harry a přerušil tak hrobové ticho.

Hermiona jeho otázku nezaregistrovala. Zírala na Nathana, který si přívěsek pevně tiskl k srdci. Proč mu poslal dárek? Znala ho moc dobře na to, aby věřila, že to bylo jen z potěšení obdarovat svého syna. Ne, v tom bylo víc. Na co si to hraje?

„Hermiono,“ oslovil ji znovu Harry.

Zamrkala a pohlédla na něj.

„Je to možné?“ trval na původním dotazu.

Harryho oči byly nečitelné, dokonce chladné, a to jí to jenom zhoršovalo. Hermiona se od něj odvrátila a zjistila, že jsou na ni upřené pohledy všech přítomných. „Ano,“ odpověděla a bylo to, jako by dala povel k opětovnému navázání konverzace. Všichni začali mluvit naráz.

Hermionino zmatení s dalšími otázkami jen rostlo. Už to nemohla dál snášet a znenadání vyskočila ze své židle. Obešla stůl, popadla Nathana za paži a vytáhla ho ze židle.

„Tak dost,“ zavrčela a bez dalšího slova odtáhla Nathana do knihovny a zavřela za nimi dveře.

Hermionin projev, ani prásknutí dveří knihovny nedokázalo utišit přítomné v jídelně. Co nakonec nastolilo pořádek, bylo jediné Harryho slovo: „Ticho!“

„Já vím, že je to pro nás všechny překvapení, ale už jste stačili vyštvat Hermionu od snídaně,“ pokračoval.

„Tati, co jsem řekla špatně?“ zeptala se Lily, pořád trochu vyděšená účinkem svých slov.

„Nic, zlatíčko. Neřekla jsi nic špatného.“

„Tak proč jste byli předtím tak potichu, když jsem to řekla?“ zeptala se ještě víc zmatená než vystrašená, „a proč teta Hermiona odvedla Nathana pryč?“

„Děláme si starosti kvůli tomu řetízku,“ odpověděl Harry.

„Ale proč, když je to dárek od jeho táty?“ trvala na vysvětlení.

Harryho oči zchladly. Ginny si toho všimla, a tak převzala vyzvídání své dcery. „Viděla jsi někdy Nathana se svým otcem?“ zeptala se jí Ginny.

Dívka zapátrala v paměti. „Ne,“ odpověděla nakonec.

„To proto, že nevíme, kdo to je,“ vysvětlila jí Ginny.

„Ani Nathan?“ zeptal se tentokrát Sirius.

Ginny se k němu otočila. „Ani Nathan.“

„To je smutné,“ poznamenala Lily a sklopila pohled na své ruce složené v klíně.

Následovala další chvíle ticha.

„Víš něco, co my nevíme?“ zeptal se Harryho Ron, „jsi Nathanův kmotr. Nezmínila se ti někdy, kdo by to mohl být?“

Harry si promnul zátylek. „Ne, nezmínila,“ odpověděl. „Ani jsem nevěděl, že je s ním ještě v kontaktu, ať je to kdokoliv.“

„Co když to ten chlap zjistil až potom, co Nathan nastoupil do Bradavic?“ poznamenal Arthur, „do té doby žili přece v mudlovském světě.“

„Na tom něco bude,“ souhlasil Fred, „mohla opustit kouzelnický svět, aby se před ním ochránila.“

„Nikdy pořádně nevysvětlila, proč po válce nevzala to místo na ministerstvu,“ dodal George.

„Nabídl jsem jí ochranu,“ řekl Harry a nesouhlasně potřásal hlavou. „Věděla, že by tu byla v bezpečí. Zvolila si mudlovský svět z jiného důvodu.“ Zamračil se podrážděně nad pořád stejnými domněnkami. „Ale to už jsme probrali.“

„Jestli je pravda, co říkáš, jestli byla s tím mužem pořád v kontaktu, proč se objevil až teď?“ zeptal se Ron. „Kdo to je?“

„Nemyslím si, že by něco z toho plánovala,“ přidal se k nim Remus, „nevěděla, že Nathanovi pošle ten řetízek.“

Harry se na něj podezřívavě zahleděl. Způsob, jakým to řekl, vyvolával v Harrym pocit, že vlkodlak ví víc, než přiznává. Remus zachytil jeho pohled, ale neudělal ani neřekl nic, co by potvrdilo, nebo vyvrátilo Harryho podezření – a to už bylo samo o sobě nezvyklé.

„Stalo se něco v Bradavicích něco v poslední době?“ zeptal se Harry učitele Obrany, „něco, co se týká Nathana nebo Hermiony?“

Harry nepřestával zkoumat Remuse, který si s odpovědí dal na čas. „Nathan a Devon Malfoy měli nějaké neshody.“

„Proč?“ vyzvídal dál Harry.

„Devon zjistil, že Nathan nezná identitu svého otce, a od té doby se mu posmívá,“ objasnil Remus.

„A nech mě hádat,“ řekl Harry tónem hořké ironie, „Snape neudělal nic, aby Malfoye zastavil.“

„Není to tak jednoduché, nemůžeme na ty chlapce pořád dohlížet,“ vysvětloval Remus a očividně se snažil bránit zmijozelského profesora.

„Varoval jsem ho,“ řekl Harry a ignoroval Remusovo vysvětlení, „nemůže se chovat k Nathanovi tak, jako se choval ke mně. To nikdy nedovolím a taky jsem mu to řekl.“

„Tohle není o Snapeovi, Harry,“ přerušila Ginny svého manžela, „jde tu o Nathanova otce.“

Harry vstal od stolu: „Já zjistím, o co tu jde.“ S tím vykročil směrem ke knihovně a důrazně zaklepal na dveře.

---

Hermiona se opřela o staré dřevo dveří knihovny a povzdechla si. Zavřela oči. Když je znovu otevřela, spatřila Nathana, jak si ji zmateně prohlíží. Vytáhla hůlku a použila na místnost tišící kouzla.

„Ukaž mi ten řetízek,“ požádala ho.

„Ne,“ odmítl ji.

Hermiona si povzdechla. Uklidni se. „Nechci ti ho vzít. Chci si ho jenom prohlédnout,“ ujistila ho.

Nathan ochranitelsky sevřel přívěsek v dlani. „Co přesně si chceš prohlédnout?“

„Napadlo tě vůbec, že by tam mohlo být něco, co ti může ublížit?“ upozornila ho.

„Je to dar ochrany,“ prohlásil a bojovně vystrčil bradu.

„Jak to víš? Jak můžeš vědět, že je to od tvého otce a ne od někoho, kdo se za něj jen vydává?“ Pomalu začínala ztrácet i tu trochu sebeovládání, co jí ještě zbývala. „Je spousta lidí, kteří by ti chtěli ublížit. Těch, kteří s Voldemortovým pádem ztratili svou moc. Co když ti někdo z nich poslal prokletý amulet? Jsi moc mladý na to, abys pochopil…“

„Mami.“

„...co se stalo během války a skutečnost, že existují lidé…“

„Mami.“

„...kteří nenávidí mě a Harryho a Rona. A taky nedokážeš ještě rozpoznat černou magii-“

„Mami!“ Její syn už musel zakřičet, aby ji konečně přerušil. „Je to dar ochrany. Byl u toho dopis, který mi poslal táta. A on není žádný kriminálník, ani nic podobného. Ve válce bojoval na stejné straně jako ty.“

„Jak si tím můžeš být tak jistý?“ zeptala se a podivila se jeho evidentnímu přesvědčení o loajálnosti svého otce.

„Řekl mi to Brumbál.“

Brumbál. Oči se jí rozšířily. „Jak mohl Brumbál-“ Raději rychle zavřela pusu, než řekla něco, čeho by později litovala.

„Byl portrétem už tehdy, když ses narodil, Nathane. Co by o tom tak mohl vědět?“ pokračovala, „a kromě toho netvrdím, že tvůj otec by ti poslal prokletý amulet. Mohl by to být ale klidně někdo jiný, kdo by se za něj vydával. Teď mi ho ukaž.“

Stále ještě váhal. Z jeho pohledu ale Hermiona poznala, že chápe její zneklidnění. Nakonec uvolnil přívěsek z dlaně a Hermiona spatřila oválnou lahvičku plnou modré tekutiny – lektvar, uvědomila si. Určitě je to od Severuse, uznala nakonec. Co tím ale sleduje? Co se mu honí hlavou? Nemohla najít žádné přijatelné vysvětlení.

„Ukaž mi ten dopis,“ požádala ho nakonec.

Nathan sáhl do kapsy a vytáhl kus pergamenu, který jí ale odmítl předat.

„Opravdu není jednoduché to přečíst, když ho držíš složený v dlani,“ podotkla rozmrzele.

Nathan rozložil dopis, kterého se ani teď nemínil vzdát. Podržel ho tak, aby si ho mohla přečíst.

Hermiona protočila oči a vztáhla ruce k nebesům na žádost o více trpělivosti. „To je přece směšné, Nathane! Já ho nehodlám spálit ani roztrhat na kousky!“

Nathan sebou trhl. Zavřela oči. To nebylo to, čeho chtěla dosáhnout. Hermiona se posadila do křesla. „Pojď sem,“ vybídla Nathana už mnohem klidnějším tónem. Pomalu jí vyhověl, ale dopis znovu sevřel v dlani. Pobídla ho, aby si jí sedl na klín. Když tak učinil, objala ho a přitáhla si ho blíž.

„Chápu, jak je ten dárek pro tebe důležitý,“ prohlásila a přitom ho hladila po vlasech. „Ale musím zjistit, jestli je bezpečný, jestli je to opravdu dárek od tvého otce. Nelhala bych ti,“ dodala, „ale to už víš.“

Čekala na znamení, že s tím souhlasí, a když lehce přikývl, dodala: „Tak si to přečtěme spolu.“ Opřela si hlavu o jeho rameno. Znovu rozložil dopis a Hermiona se dala do čtení.

Nikdy ho nesundávej a já ti přijdu na pomoc, až to budeš potřebovat. Je to můj dar ochrany, zopakovala si v duchu. Zamrazilo ji v zádech. Severus chtěl Nathana ochraňovat, velmi zmijozelským způsobem, pomyslela si. Ale stejně ji to zahřálo u srdce.

„Je to pravda, že ano? Táta mi poslal dárek,“ zeptal se Nathan a pozorně zkoumal její reakci.

Usmála se na něj: „Ano.“

Na tváři se mu objevil široký úsměv. Objala ho pevněji a on ji na oplátku láskyplně pohladil po tváři. Náhle je vyrušilo pronikavé zaklepání.

„Hermiono,“ uslyšeli zpoza dveří. „Vím, že je to jednosměrné tišící zaklínadlo a že mě slyšíš. Otevři dveře, ať si můžeme promluvit.“ Byl to Harry. „Jen ty a já, jestli chceš,“ dodal po krátkém zaváhání.

„Mami,“ řekl Nathan, který se trochu vylekal rázným zaklepání. „Strýc Harry bude taky chtít vidět ten přívěsek, že? Budu ho muset ukázat všem?“

„Nejsem si jistá, Nathane,“ odpověděla, „ale obávám se, že ano. Nech mě otevřít ty dveře a hned to zjistíme.“

Trochu Nathana popostrčila a ten vstal, aby mohla jít otevřít. Nejdřív ale vytáhla hůlku a zrušila některá zaklínadla. Pak vpustila Harryho do knihovny.

„Proč jsi odešla od stolu?“ zeptal se jí.

Pak zaměřil svůj pohled na Nathana a jeho dárek. Ten ho znovu ochranitelsky sevřel v dlani.

„Běž dojíst snídani,“ řekla mu Hermiona.

„Chtěl bych zůstat,“ protestoval Nathan.

„Udělej, co ti řekla máma, Nathane,“ požádal ho Harry.

Nathan pohlédl z Harryho na Hermionu, která se na něj usmála a přikývla. Pak opustil knihovnu. Jakmile za ním zaklaply dveře, obnovil Harry opět zaklínadla.

„Hermiono, kdo mu poslal ten řetízek?“

„Jeho otec,“ odpověděla úsečně.

Chvíli na ni jen zíral. „A kdopak to je?“

„Já ti to neřeknu, Harry. Prosím, nenaléhej na mě,“ požádala ho.

„Ne, Hermiono. Tentokrát to nenechám jen tak. Předtím se to týkalo jen tebe... Vím, že se dokážeš vypořádat s kýmkoliv, kdo by ti chtěl ublížit. Ale teď se to týká i Nathana. Nebudu jen sedět a přihlížet tomu, že by se mohl dostat do nebezpečí jen proto, že ty mi nechceš říct jméno muže, se kterým jsi něco měla před více než deseti lety. Prostě ne,“ prohlásil neústupně.

Hermiona se zahleděla do Harryho zelených očí, které se třpytily velkým odhodláním. „Není proč si dělat starosti,“ ujistila ho, „to je vše, co potřebuješ vědět. Vraťme se zpět ke stolu,“ navrhla a vykročila ke dveřím. Ale Harry se ani nehnul. Otráveně se k němu otočila: „Otevři dveře, Harry.“

Harry se posadil do nejbližšího křesla a řekl: „Posaď se, Hermiono.“

„Nehodlám s tebou o tom znovu diskutovat. Otevři ty dveře,“ požádala ho a zamračila se.

Její rozzlobený pohled ho ale nevyděsil. „Posaď se,“ zopakoval jednoduše.

Dlouhými kroky přešla k dalšímu volnému křeslu. „Opravdu není čeho se obávat,“ zopakovala zoufale, „je to jenom přívěsek začarovaný k ochraně. Kdybych potřebovala tvou pomoc, požádala bych tě o ni.“

„Proč by měl potřebovat ochranu od neznámého otce, od muže, který se za celých těch deset let neobtěžoval ukázat?“ zeptal se.

„Harry, prosím…“ naléhala na něj.

„Hermiono, jsem jeho kmotr. Mám ho rád stejně, jakoby to byl můj syn, a tebe mám rád jako sestru. Respektoval jsem tvoje tajemství celé ty roky a spokojil jsem se s tím, že vás chceš oba udržet dál od něj, ať je to kdokoliv, z důvodů mě neznámých. Ale teď se tu najednou objeví a pomocí toho řetízku ti vstoupí do života, jako by to byla ta nejpřirozenější věc,“ poznamenal Harry. „A ty mě chceš přesvědčit, že není důvod, proč si dělat starosti? Na to ti neskočím,“ dokončil svou myšlenku a zavrtěl hlavou.

Hermiona zavřela oči. Bude mu muset odhalit alespoň některé z těch pečlivě střežených tajemství, to jí bylo jasné. Už ji o to žádal dřív a vždycky se kvůli tomu pohádali. Ale ještě nikdy na tom netrval tak neústupně jako teď. Věděla, že kvůli tomu přívěsku to nevzdá, a dokonce chápala jeho obavy. Zavrtěla hlavou a v duchu nadávala na Severusův zmijozelský přístup. A taky mu to řekne osobně, jen co to vyřídí tady.

Otevřela oči a pohlédla na Harryho, který ji nepřestával upřeně pozorovat. „Nemohl Nathana dřív vyhledat, protože nevěděl o jeho existenci,“ odpověděla nakonec.

Harry se nevědomky trochu uvolnil. „Proč?“

„To ti neřeknu, ale byla to moje volba,“ odpověděla.

„Tak proč jsi mu to řekla teď, nebo nedávno, nebo kdy vlastně?“ zeptal se Harry zmateně.

„Neřekla jsem mu to já. Ale jsem ráda, že to ví.“ Sklopila pohled na ruce složené v klíně. „Měla jsem mu to říct před lety,“ pokračovala téměř šeptem, „bylo pro něj těžké to přijmout, a stejně tak bylo těžké pro mě vypořádat se s následky toho, co jsem udělala. Ale nejhorší to je pro Nathana.“ Zvedla opět hlavu a střetla se s jeho pohledem. „Nadělala jsem spoustu chyb a dát věci opět do pořádku už nezávisí jenom na mně.“

„Mohl bych ti pomoci,“ nabídl o něco přátelštějším tónem.

Hermiona potřásla odmítavě hlavou a vstala z křesla. „Vím, že bys to udělal rád, ale nejde to,“ řekla a zahleděla se na poličky s knihami. „Je to jenom jeho rozhodnutí a já mu ho nemůžu vzít.“ Pohladila rukou hřbety starých knížek a snažila se nabýt zpět ztracenou citovou rovnováhu, když ji vyrušila ruka na jejím rameni.

„Nevidím rád, když se takhle trápíš,“ řekl Harry a stiskl jí rameno.

„Myslela jsem si, že to tak bude nejlepší pro oba,“ přiznala.

„Věřím ti,“ řekl Harry jemně a volnou rukou si ji přitáhl k sobě blíž.

Knihovna upadla do zamyšleného ticha.

„Ale i tak ti můžu pomoct s Nathanem. Slyšel jsem, že má problémy s Malfoyem,“ nabídl se Harry.

Ústa se jí zformovala do nepatrného úsměvu, když se vymanila z Harryho objetí. „To už je vyřešené,“ řekla mu, „Remus, jako ředitel jeho koleje, se o to postará.“

„Ale co Snape? Molfoy je v jeho koleji?“ namítl Harry. „Myslím, že bych na to měl toho starého netopýra upozornit.“

Hermiona se už dostatečně uklidnila. „Harry, to není potřeba.“

„Neudělám nic, s čím bys nesouhlasila,“ ujistil ji. Pak pozvedl hůlku a zrušil všechna kouzla. „Pojďme dojíst tu snídani, jestli nám ještě něco nechali,“ řekl a nechal ji projít jako první.

Hermiona už neřekla nic dalšího, přestože se jí Harryho odpověď moc nelíbila. Nechtěla v něm vzbudit podezření ohledně Snapea, a navíc se jí nelíbila představa, že Nathan zůstal sám se všemi těmi zvědavými Weasleyovými.

---

„Dobré ráno, slečno Grangerová,“ pozdravil Severus, aniž by zvedl oči od kořene, který krájel. Už ji očekával a popravdě ho překvapilo, že nepřišla už včera večer. Její sebeovládání ho udivilo.

Když mu neodpověděla na pozdrav a jen zůstala stát na prahu jeho laboratoře, konečně se na ni podíval. Ne, ten pohled, se kterým se střetl, nebyl plný nadšení, jak očekával.

„Co sis myslel?“ spustila. „Umíš si představit, na kolik otázek jsem musela odpovědět? Myslel jsi vůbec na to, jaké následky by ten tvůj dáreček mohl mít?“

Ano, myslel. Má teď prostředek ke sledování pocitů svého syna a může ho tak lépe chránit. Jestli se jí Nathan na něco vyptával, Severus si byl jistý, že mu dokázala odpovědět, aniž by mu dala nějaké vodítko k odhalení jeho identity. Konec konců to nebylo tak moc za to, že teď bude chránit jejich syna.

„Jsem si jistý, že jsi měla odpověď na všechny jeho otázky. Ostatně jako vždycky,“ řekl a bavil se jejím trápením.

Hermiona nakráčela do místnosti a zastavila se těsně před stolem, na kterém pracoval. Rukama se opřela těsně vedle krájecího prkýnka a spolehlivě tak odpoutala jeho pozornost od rozpracované ingredience. Zvednul oči a střetnul se s jejím pohledem. Byla rozzuřená.

„Myslíš si, že je to legrace, že?“ vmetla mu do tváře. „Pro mě teda není! Weasleyovi se jen třásli zvědavostí a co se týče Harryho – myslela jsem, že mě prokleje, když mu neřeknu tvé jméno!“

Weasley? Potter? Severus nepočítal s tím, že by se o řetízku dozvěděli. Co udělal špatně? Kde jeho plán selhal?

„Na to jsi nepomyslel, že? Nikdy tě nenapadlo, že by se to dozvěděli,“ konstatovala, jako by mu četla myšlenky.

„Proč by se o to měli zajímat? Oni s tím nemají nic společného,“ odpověděl naštvaně, „když se otec rozhodne dát svému synovi dárek, nikomu do toho nic není.“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Já si nestěžuju. Věr mi, opravdu mě to mile překvapilo. S čím nesouhlasím, je způsob, jakým to provádíš.“

„Já si taky nežádám o tvé svolení, Grangerová.“ Dal si záležet na tom, aby to vyznělo dostatečně jasně. „Nezajímá mě, jestli s tím souhlasíš nebo ne.“

„Proč to děláš? Proč dáváš najevo, že se o našeho syna zajímáš, když se mi potom slovy snažíš říct pravý opak?“ obvinila ho, „jestli se nechceš stát součástí našich životů… já tě opravdu nenutím.“

„Nikdy nebudu součástí vašich životů, to jsem ti řekl už na začátku,“ objasnil. „Ne takovým způsobem, jakým očekáváš.“

„Tak proč se do toho pleteš?“ Neobviňovala ho, jen si stěžovala. „Žádala jsem tě, abys mu to řekl přímo. Mohli bychom si sednout – jen my tři – a promluvit si. A ty místo toho… Způsob, jakým se s ním snažíš sblížit… Bude se cítit podvedený, až na to nakonec přijde.“

„To není můj problém, Grangerová. Tvoje tajemství, tvoje potíže,“ řekl. „Já jen dělám svou práci.“

„A to je jako co? Postarat se o to, aby nenáviděl svého otce v momentě, kdy odhalí, že jsi to ty? Nechat ho trpět-“

„Tak je to lepší!“ přerušil ji silnějším a hlasitějším tónem, „jestliže ho ochrání to, že mě bude nenávidět, pak to tak bude! Jen se snažím dát na něj pozor, ochránit ho – a to znamená i přede mnou samým.“

Pohlédl na ni a všiml si, že vypadá hrozně unaveně. Proč musela trvat na tom, že se nakonec prozradil? Rozhodl se, že už nebude dál ignorovat Nathanovu existenci. Jen mu nebude otcem v pravém slova smyslu. Nestačilo to?

„Dám ti týden po začátku nového semestru,“ řekla.

„Jestli ti na něm opravdu záleží, a já vím, že ano, sejdeme se všichni tři jako rodina a řekneme mu, že jsi jeho otec.“

Přimhouřil oči a stejně jako ona se opřel o pracovní stůl, a narušil tak její osobní prostor. „Myslíš si, že mi můžeš dávat ultimáta? Ty, která jsi mi to tajila víc než deset let? Ten rozhovor se nikdy neuskuteční a už vůbec ne v tom tvém zatraceném termínu!“ zavrčel.

Její reakce ho zmátla. Jediné, co udělala, bylo, že sklopila pohled na lavici, jako by byla zase na jedné z jeho hodin.

„Nemusíš se hned rozčilovat, já ti žádný termín nedávám,“ zvedla oči a setkala se s jeho pohledem. Pak dodala: „To ty jsi to tak určil, když jsi mu poslal ten dárek.“ Vypadala, že se s tím už smířila.

„Udělejme to správně, Severusi. Řekněme mu to, než to zjistí sám,“ požádala ho znovu.

„Nepřijde na to, pokud mu to neřekneš,“ řekl Severus.

„Nikdy jsem nemyslela, že zrovna ty budeš mít sklony k mylným domněnkám.“ Nepřestávala se mu odhodlaně dívat do očí. „Ví toho víc, než jsem si myslela. Ani nezkoumal, jestli by mu ten řetízek mohl ublížit. Ví, že jeho otec byl členem Řádu. A jestli si dá dohromady ten lektvar z přívěsku s jediným Mistrem lektvarů, který kdy byl v řádu, a jestli se ti podívá do očí, tak jako se teď dívám já, a uvidí v nich přesnou kopii těch svých...“

Odvrátil se a Hermiona znovu sklopila pohled na pracovní desku.

„Když se pozorně zadívá na tvé ruce,“ pokračovala a k jeho zděšení mu jeho levou ruku přikryla svou a jemně obtáhla kontury dlouhých prstů, „uvidí, že jsou skoro stejné jako ty jeho.“

Narovnal se a sundal ruce ze stolu. Severus si všimnul, že se nepřestala dívat na svou ruku, i když ta jeho už pod ní nebyla. Založil si ruce na prsou, bylo mu nepříjemně. Doufal, že zakryl všechny známky překvapení, než si toho mohla všimnout.

Ztěžka si povzdechla. „Jen o tom popřemýšlej, to je jediné, oč tě žádám,“ řekla a byla pryč, než mohl zvážit všechny důsledky toho, co mu sdělila a udělala.

Severus se zamračil na dveře. Spustil ruce a zachmuřeně pohlédl na hřbet ruky, kde se ho ještě před chvílí dotýkala. Sklony k mylným domněnkám, zopakoval si pro sebe její slova a zlehka si obtáhl linii své vlastní dlaně. Kdo si co namlouvá? Stiskl si dlaň a pak ji rychle pustil, jako by ho to mohlo zranit.