Ne jen Granger - kapitola 18. (2. část)

Kapitola osmnáctá - Vánoční prázdniny (2. část)

~~~

„Uvidíme se příští rok, Nathane,“ zavolal Andy z nástupiště, kde na něho čekali rodiče.

„Měj se, Andy,“ rozloučil se Nathan a s mámou po boku tlačil svůj vozík směrem k východu z nástupiště devět a tři čtvrtě ven, do mudlovského Londýna.

„Jaká byla cesta z Prasinek?“ zeptala se Hermiona.

„Unavující,“ odpověděl.

„Takže rovnou domů?“ zeptala se a objala ho kolem ramen.

„Určitě,“ ujistil ji.

V tichosti opustili nádraží King´s Cross. Možná byl Nathan jen unavený po cestě, jak sám tvrdil, ale Hermioně se stejně pořád zdálo, že je za tím ještě něco jiného. Přesvědčí se, jakmile dorazí domů. Původně chtěla jet metrem, jak byli zvyklí, ale když už je Nathan v Bradavicích…

„Chceš, abychom se přemístili?“

„To by bylo fajn,“ souhlasil.

„Tak pojď,“ zavedla je do temné uličky, daleko od zvědavých očí kolemjdoucích. „Chyť se mě,“ přikázala mu a za maličký okamžik už stáli v obývacím pokoji.

„Díky, mami,“ řekl a viditelně se uvolnil.

„Odnes si věci do pokoje a já zatím připravím něco k jídlu,“ navrhla. Nathan přikývl a odešel. Hermiona se za ním chvilku dívala. Pak zapálila oheň v krbu a vykročila do kuchyně.

To není jen únava, pomyslela si. V tom bude určitě Malfoy, usoudila, nebo Severus. Povzdechla si. Alespoň, že byl konečně doma, pryč od nich obou. Za dveřmi zahlédla Nathanův stín, když se vrátil do obývacího pokoje.

„Ty máš nové knihy!“ uslyšela ho a pousmála se. „Jé, Středověké války…“

Dokončila přípravu oběda a vrátila se do pokoje. Nathan byl stočený na pohovce čelem ke krbu a četl knihu.

„Opatrně s ní, ta je půjčená. Nechci tam vidět žádné mastné fleky,“ upozornila ho a podala mu jeho talíř.

Nathan si ho vzal a knihu odložil vedle sebe. „Od koho?“

„Od Williama,“ odpověděla neutrálně. „Chceš trochu šťávy?“

„Ano.“ Vzal si od ní sklenici. „Kdo je William?“ zeptal se po chvíli.

„Pracuje se mnou na univerzitě,“ vysvětlila a přisedla si na otoman.

Nathan jedl v tichosti svou porci. Zrovna, když se napila, se zeptal: „Chodíš s ním?“

Hermiona na sebe málem obsah své sklenice vylila.

Trochu se zklidnila a odvětila: „Ne, nechodím s ním. Jak jsi na to přišel?“

„Půjčuješ si jeho knihy a snažíš se změnit téma, tak…“ Nathan jen pokrčil rameny a vrátil se ke svému obědu.

„Nechodím s ním, ani s nikým jiným,“ trvala na svém. „A i kdyby to tak bylo, nesnažila bych se změnit téma.“

Nathan jen pozvedl obočí. To byla jediná odpověď, které se jí dostalo.

„Tobě by vadilo, kdybych měla… vztah?“ zeptala se váhavě.

Nathan pomalu žvýkal a upřeně ji pozoroval. „To ho máš tak ráda?“

Hermiona protočila oči. „Nemyslím nikoho konkrétního. S Williamem nechodím.“

„S kým teda chodíš?“

„S nikým,“ odpověděla už naštvaně, „zapomeň, že jsem se tě ptala.“

Dopil zbytek džusu a přitom ji sledoval přes okraj sklenice. „Jestli ho máš ráda a on se k tobě chová pěkně, pak mi to nevadí,“ odpověděl nakonec.

Podívala se na něj a čekala pohled plný sarkasmu, který měl následovat. Ničeho takového se ale nedočkala.

„Můžu si tu knihu přečíst?“ zeptal se a usadil se i s knihou do pohodlnější pozice.

„Jistě,“ odpověděla, než odešla do kuchyně s použitým nádobím. To bylo příliš snadné, pomyslela si. Možná její syn trochu dospěl. Chvíli ho pozorovala, jak se v okamžiku začetl do knihy a nevnímal své okolí. Usmála se.

Potichu se vrátila do pokoje, vzala ze stolku rozečtenou knihu a přisedla si k němu. Přesně jako za časů, než Nathan nastoupil do Bradavic. Spokojeně si povzdechla.

Byla zabraná do knihy, když ji Nathan vyrušil tím, že se k ní přitočil a položil jí hlavu do klína. Usmála se a pohladila ho po vlasech. Pak se vrátila zpět ke knize.

Tolik jí chyběly chvíle strávené společně. Hermiona byla šťastná, že alespoň prázdniny můžou strávit tak, jak byli zvyklí. Přestože Severus a další odhalili její tajemství, Nathan zjevně stále nic netušil. Byla odhodlaná udělat všechno proto, aby příští rok s nimi byl i Severus.

---

Lektvar se právě chladil a byl perfektně bezbarvý. Poslední fáze celé přípravy byla nejzrádnější: kouzla. Přestože to nebylo nic v porovnání se zaklínadly, která byla nezbytná při výrobě Vlkodlačího lektvaru, Severus z toho nebyl vůbec nadšený. Ještě mu zbývalo přelít tekutinu do očarovaných lahviček a vyslovit správné propojovací kouzlo. Pak mohl jednu z nich poslat budoucímu majiteli. Celou akci chtěl dokončit těsně před svým odchodem na Malfoy Manor. Čas navíc, kdy nechal lektvar odpočívat v kotlíku, měl zajistit uvolnění všech nežádoucích přebytků magie. To bylo důležité pro poslední fázi.

Severus odešel do svých komnat, aby rychlou sprchou smyl lepkavý pocit, který na něm zanechalo každé odpoledne strávené nad kotlíkem. Pak si vybral jeden z černých hábitů a vrátil se do laboratoře.

Vybral dva malé zakulacené flakony a lektvar do nich přelil. Pak udělal hůlkou několik složitých pohybů a monotónně vyslovil zaklínadlo ve starobylém jazyce. Obě lahvičky se zlatě zaleskly a mezi nimi se zatřpytil paprsek zlatého světla, který vytvářel světélkující propojení. Pak paprsek postupně zazářil sedmi barvami duhy, až se změnil zpět na zlatý a nakonec zmizel. Propojení bylo dokončeno.

Na závěr vložil jednu z lahviček to tenkého stříbrného rámečku a kouzlem ho připevnil k stříbrnému řetízku. Tím bylo jeho dílo hotovo – a bylo perfektní. Obdivoval svou práci se samolibým uspokojením. Teď bude moci chlapce sledovat neustále a zabránit mu tak v nepozorovaném trucování na chodbách.

Vložil řetízek do krabičky a připojil vzkaz, který si připravil předem. Přivolal si jednoho z domácích skřítků a přikázal mu, aby doručil balíček na místo určení. Pak se přemístil přímo před Malfoy Manor.

Vstoupil do vkusně zařízené haly, kde ho nečekal nikdo jiný než sám hostitel večera: Draco Malfoy. „Severusi,“ pozdravil ho mladý muž. „Jsem rád, že jsi přišel.“

„Jako kdybych měl na vybranou,“ zamumlal Severus. Jeho noc společenského utrpení právě začala.

Severus se snažil zamísit do davu, aniž by musel s někým navázat bližší kontakt. Chtěl se držet v pozadí a ukázalo se, že je v tom pořád ještě dobrý. Chtěl zůstat jen tak dlouho, dokud bude Draco ještě při smyslech. Vzhledem k tomu, jakým tempem jeho chráněnec konzumoval své drinky, to nebude trvat dlouho.

Čas plynul. Severus postával v rohu a sledoval společnost. Blížila se hodina jeho návratu do Bradavic. Pohledem zachytil Draca, který se usadil na pohovce vedle své ženy Pansy. Oba se tvářili domýšlivě. Draco jí něco šeptal do ucha. Sledoval, kam směřují jejich pohledy, a uviděl skupinku dětí hrajících si s nějakým kouzelným přístrojem. Byl mezi nimi i Devon.

Severus pozoroval svého kmotřence, jak převzal kontrolu nad celou situací. Vytrhl hračku z rukou mladšího dítěte, které z něj bylo očividně vystrašené. Byla to jen kopie toho, čeho byl Severus už tolikrát svědkem přímo v Bradavicích – nejprve Draco a teď Devon.

Pohlédl zpět na manželský pár a byl zaskočený jejich nezájmem. Copak to Draco neviděl? Z Devona se stával stejný rozmazlený kluk, jakým byl on sám a kterým teď opovrhoval. Kdyby se z Nathana stával takový tyran, já bych tomu jen tak nepřihlížel, pomyslel si a tentokrát tím nebyl ani překvapen. Po celém týdnu stráveném přípravou toho lektvaru už nemohl dál přehlížet skutečnost, že chtěl pro svého syna to nejlepší. A to zahrnovalo učinit přítrž Devonovým posměškům vůči Nathanovi. 

Severus opustil myšlenku na nenápadný odchod a zamířil k Dracovi s Pansy.

„Severusi! Konečně muž, kterého jsme potřebovali,“ řekl Draco, když ho viděl přicházet. „Právě jsme se snažili najít vhodnou společnost pro každého starého mládence. Dal bys přednost tady té malé blondýnce nebo té překrásné brunetě tam v rohu?“ Severus si všimnul, jak Pansy dloubla svého manžela loktem. „Co je?“ otočil se k ní Draco.

„Nezajímají mě tvé dohazovačské schopnosti,“ odpověděl Severus dřív, než stihla Pansy cokoliv říct.

„Měl jsem pocit, že sis s Lancy minulé léto užil. Myslel jsem, že ti mé dohazování vyhovuje.“

Severus protočil oči. „Místo toho, aby ses zabýval mým milostným životem, bys mohl trávit více času pozorováním svého syna.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Draco.

„Nevšiml sis, co právě provedl těm dětem?“ odseknul Severus.

„Co?“ Draco přesunul pozornost na skupinku dětí. „Devon si s nimi jen hraje. Co je na tom špatného?“

„On to vážně nevidí,“ zamumlal Severus spíš sám pro sebe, „z Devona se stává stejný rozmazlený spratek, jako jsi byl ty.“

Pansy se zamračila a chtěla začít Draca uklidňovat, ale ten ji předběhl. „Devon není jako já,“ prohlásil pevně. „A já nejsem jako můj otec.“

„Ne, to nejsi. Ale to neznamená, že tvoje dítě nemůže být stejně rozmazlené. Rozdíl je v tom, že už tomu nemusím jen přihlížet. Žádný Temný pán už není.“

Draco se zamračil.

„Takže, děkuji za pozvání na tak příjemný vánoční večírek. Jsem rád, že jsem se mohl zúčastnit,“ pronesl Severus sarkasticky a zamířil k východu. Pro tento rok už měl všech až po krk.

---

„Už jsi, mami?“

Nathan čekal u krbu. Bylo na čase zamířit do Harryho domu, kde měli strávit Vánoce. Harry je navštívil před pár dny a požádal je, aby u nich zůstali i přes noc, a mohli si tak společně užít nadcházející ráno. Harry byl vždycky tak nadšený z podobných rodinných setkání, jak to sám nazýval, že Hermiona nedokázala říct ne.

Nathan se tento rok těšil na Vánoce víc než kterýkoliv jiný rok. Naposledy, kdy Hermiona přijala Harryho pozvánku, mu bylo osm. Teď už jako dvanáctiletý znal mnohem více věcí z kouzelného světa. Nebude to stejné, jako když každoročně trávili Vánoce se svými mudlovskými příbuznými. Stejně se s nimi vídali jen jednou za rok. Naopak Harry s Ronem je pravidelně navštěvovali, nebo si alespoň psali.

„Vzal sis ten svetr?“ zeptala se Hermiona, když vešla do pokoje.

„Mami, to už jsme všechno probrali ráno, když jsem se balil,“ odpověděl Nathan netrpělivě.

„Ještě jsi ho neměl v tašce,“ odůvodnila.

„Mám ho. Už můžeme jít?“

Hermiona se ještě jednou rozhlédla kolem, jakoby se ujišťovala, že je všechno na svém místě. „Ano.“

Nathan si nabral z misky trochu prášku, vhodil ho do krbu a pronesl: „Grimmauldovo náměstí 12.“ Vkročil do zelených plamenů a vše kolem něj se okamžitě rozmazalo.

O pár otoček později vypadl z jiného krbu, ale nedokázal udržet rovnováhu. Kdyby to nebylo tak rychlé, nikdy by už letax znovu nepoužil. Slyšel nějaký hlas, jak volá jeho jméno, a pak na rameni ucítil ruku, která mu pomohla vstát. Když si byl jistý, že ho závrať přešla, otevřel oči a pohlédl na usmívající se Ginny. „Děkuji, teto Ginny.“

„Je ti špatně?“ zeptala se a nepouštěla jeho ruku.

„Už ne, děkuji,“ řekl, protože nechtěl přiznat opak.

Když už se cítil natolik v pořádku, že vzal na vědomí své okolí, jediné co spatřil, byla veliká červená zástěra. „Podívejme se, jak jsi vyrostl!“ Červená zástěra, nebo lépe řečeno žena, která ji měla na sobě, ho teď objímala. „Hermiono, drahoušku, už je z něj pohledný mladý muž! Neměli jste tak dlouho otálet s návštěvou.“

„Rostou příliš rychle, Molly, v tom s tebou souhlasím,“ odpověděla Hermiona, zatímco si oprašovala z hábitu zbytky prachu. Nathan byl rád, že ho paní Weasleyová pustila, a šla místo něj obejmout Hermionu.

„Jak se má můj oblíbený kmotřenec?“ zeptal se Harry a položil Nathanovi ruku kolem ramen.

Nathan se na svého kmotra usmál. „Mám se fajn, strýčku Harry.“

Harry si ho chvíli prohlížel. „To rád slyším,“ řekl nakonec a na chvíli si ho přitáhl k sobě blíž. „Doufám, že jsi připraven na spoustu zábavy.“

Nathanův úsměv se ještě rozšířil. „Jasně, že jo. Dvojčata už jsou tady?“

Harry se konečně taky usmál. „Ano. A dej si pozor na jejich bonbóny, jestli nechceš přeměnit různé části těla,“ varoval ho s mrknutím. Nathan se ušklíbl.

„Já si dám pozor. Jen neříkej mámě,“ řekl a vymanil se z jeho objetí.

„Neřekl jsem to ani Ronovi,“ dodal Harry s předstíranou nevinností.

Na své cestě za ostatními dětmi se Nathanovi nepodařilo uniknout dalším objetím, Weasleyovi byli ve svém přivítání velmi důslední. Poslední byli Fred s Georgem.

„Á, náš nový zvláštní zákazník,“ řekl jeden z nich. „Jaké byly rachejtle?“ zeptal se druhý.

Nathan se rozhlédl kolem a viděl svou mámu ještě pořád zabranou do rozhovoru s paní Weasleyovou na druhé straně místnosti. „Bezvadné,“ odpověděl šeptem.

„Ahoj, Nathane,“ oslovil ho milý hlas.

Otočil se a setkal se pohledem usmívající se dívky. „Ahoj, Lily,“ opětoval jí pozdrav.

„Čekala jsem na tebe,“ řekla. Popadla ho za ruku a vedla ho na gauč.

Nathan podezíravě zvedl obočí. Znal Lily od… vlastně odjakživa, ale nikdy se spolu příliš nepřátelili. Proč najednou tolik zájmu?

„Jaké jsou Bradavice?“ zeptala se zvědavě. „Řekni mi všechno.“

„Všechno? Je toho tolik…“ zamyslel se, kde začít, „takže, škola je rozdělená na čtyři koleje a potom taky třídy.“

Její netrpělivost mu nedovolila pokračovat. „Ty jsi v Nebelvíru, že? Jaké to tam je?“

„Je to lepší než Zmijozel.“ Nathan nevěděl, co si o jejích otázkách má myslet. Bylo těžké to vysvětlovat někomu, kdo v Bradavicích nikdy nestudoval. „Jestli chceš vědět víc, měla by sis přečíst Dějiny Bradavic.“

Jejich rozhovor byl přerušen jedním z dvojčat, které zaslechlo konec jejich rozhovoru. „Ne, teď už i ty! Hermiono!“ zvolal, a když se Nathanova matka ohlédla jejich směrem, dodal: „Proč jsi mu dávala knihu-která-nesmí-být-jmenována? Proč?!“

Nathan se vylekal, když ho druhé z dvojčat popadlo za ramena. „Nenech ty knížky, aby tě pohltily, chlapče. Buď silný! Já vím, že to dokážeš!“ pronesl dramaticky.

Nathan se konečně uvolnil, když se všichni kolem rozesmáli. Pak ještě Hermiona dodala: „Nech ho být, Frede. Běž raději otravovat Rona.“

„Dobře, ale pak si ještě promluvíme,“ řekl a přísně se na Nathana zadíval. „Tohle musíme zarazit hned, vždyť jsi ještě tak mladý.“ Pak se k němu naklonil blíž a dodal: „My stejně víme, že tvoje opravdové nadání je na rošťárny.“ Fred zamrkal a usmál se.

Nathan mu úsměv oplatil.

Večer postupoval a dorazili další návštěvníci. Dům byl plný veselí a radosti. Hudba se mísila se smíchem a živou konverzací. Nathan se smál Ronovi a Hermioně, kterým podstrčil začarované zákusky. Hermiona se smála spolu s ním z čiré radosti vidět svého syna zase šťastného.

„Tak rád ho vidím se zase smát,“ prohodil Remus směrem k Hermioně, „a tebe taky.“ Hermiona měla na tváři stále široký úsměv. „Jsem rád, že řešíš celou situaci s ohledem na jeho spokojenost.“

„Výtečně se baví. Jsem ráda, že Harry na svém pozvání trval,“ odpověděla.

„Měla by sis vlasy častěji měnit na oranžovou, rozjasňuje ti to oči.“ Tonksová se k nim připojila a objala svého manžela. „Molly mě poprosila-“ začala, ale všichni byli přerušeni kouzelně zesíleným hlasem.

„Podává se večeře.“

„-abych vám řekla, že se podává večeře,“ dokončila Tonksová už zbytečně.

V sousedním pokoji našli obrovský stůl prohýbající se pod spoustou jídla, z kterého se linuly lahodné vůně vybízející k ochutnání. Bylo dost místa pro všechny a ani večeře neutlumila veselý proud konverzace. Užívali si společně strávený čas a dobré jídlo a ještě dlouho poté, co se podával dezert, byl dům plný pohybu.

Hermiona už potřetí zívla, a tak se rozhodla s ostatními rozloučit: „Dobrou noc. Už je pozdě a já jsem přesvědčená, že děti budou vzhůru už za svítání, aby si rozbalily své dárky.“ Následovala vlna mumlání a souhlasného přikyvování.

Vstala z křesla a zamířila k pohovce, na které spala většina dětí. Původně chtěla svého syna probudit, ale když viděla, jak se mu pokojně zvedá a klesá hruď, vytáhla hůlku a odlevitovala ho do ložnice. Nathan byl tak unavený ze všeho toho dění, že jediný protest, na který se zmohl, bylo slabé zamumlání, když ho Hermiona ukládala do postele.

Noc uplynula a nastal Boží hod. Nathana probudil svými nadšenými výkřiky Sirius Potter. Nathan byl stále ještě napůl v říši snů, a tak se snažil přijít na to, proč je všude kolem tolik povyku. Pak si vzpomenul, že jsou Vánoce – přišel čas dárků. Posadil se na posteli a rozhlédl se kolem. Sirius právě rozbaloval jeden ze svých balíčků a ukazoval jeho obsah Lily. „To je... co je to, Lily?“

„Nápis říká, že je to dálkové ovládání. To bude něco mudlovského, jsem si jistá, že je to od dědy…“ odpověděla.

„Používá se to k zapnutí a vypnutí televize. Můžeš tím taky měnit různé stanice nebo hlasitost,“ řekl Nathan a polekal tím oba sourozence.

„Veselé Vánoce, Nathane!“ usmála se na něj Lily.

„Máš tady hromadu dárků,“ ukázal Sirius, „ukaž, co jsi dostal!“

Nathan odhodil přikrývku a jako první si vybral plochý, ale rozměrný balík.

„Svetr od babičky,“ řekl Sirius, aniž by věnoval další pozornost červenému svetru s vyšitým lvíčkem na prsou. „Tady, teď otevři tenhle,“ podával mu hranatý balík.

Nathan si ho vzal, rozvázal mašli a odklopil víčko. Nahlédl dovnitř stejně tak jako Sirius. „Co je to?“ zeptal se mladší chlapec.

„Sada ohňostrojů,“ odpověděl Nathan. „To musí být od strýčků.“ Přečetl si kartičku, která mu to potvrdila.

Pokračoval v rozbalování a pokaždé, když narazil na knihu, byl moc spokojený. To bylo něco, co nemohli sourozenci Potterovi pochopit.

V dalším balíčku byla zase kniha, už čtvrtá, tentokrát o famfrpálu. Nepotřeboval se dívat na věnování, aby uhodnul, od koho byla: strýc Ron.

Už zbýval jen poslední. Byl obdélníkového tvaru, asi 5 cm vysoký. Nathan odklopil víčko a vyjmul zvláštně tvarovaný přívěsek na řetízku. Pozorně si ho prohlédl. Pak rozložil dopis, který ležel na dně krabičky.

Milý Nathane,

tento přívěsek je kouzelný amulet s velkou ochrannou mocí. Aby fungoval, musíš ho nosit na krku tak, aby se lahvička s tekutinou dotýkala tvé kůže.

Nikdy ho nesundávej a já ti přijdu na pomoc, až to budeš potřebovat. Je to můj dar ochrany. Veselé Vánoce,

Tvůj otec

Nathan si přečetl podpis a zbledl. Můj otec? pomyslel si nevěřícně. Můj otec. Přečetl si to ještě jednou. Můj otec mi posílá dárek?

„To je ale krásný přívěsek!“ zvolala Lily a tím upoutala pozornost směrem k řetízku a... Nathanovi. „Od koho to je?“ zeptala se nevinně, aniž by tušila, jak významná otázka to je.

„Je to…“ zaváhal. Nevěděl, jak to má říct. Znělo to tak divně, i když si to říkal jen sám pro sebe. „Je to od mého otce,“ řekl nakonec udiveným hlasem.

Vzal řetízek a pověsil si ho kolem krku tak, jak bylo v dopise popsané. Když se lahvička s kouzelnou tekutinou dotkla jeho odhalené hrudi, zazářila zlatým světlem, až Lily poděšeně ustoupila. Světlo pohaslo a tekutina se změnila na jasně oranžovou. Nathan se zašklebil.

„Wow!“ vykřiknul Sirius, „k čemu to je?“  

„Je to dar ochrany,“ vysvětlil Nathan a jeho úsměv se ještě rozšířil.

---

Severus seděl u svého stolu a usrkoval šálek ranní kávy. V tom se skleněný objekt ve tvaru mince položený vedle jeho talíře zlatě rozzářil. Nathan spustil kouzlo. Jeho syn měl právě řetízek na krku. Zaměřil svůj pohled na amulet, který pomalu blednul. Nedlouho potom původně čirá tekutina změnila svou barvu na zářivě oranžovou: jeho syn byl velmi šťastný. Konečně vydechnul, aniž by si vůbec uvědomil, že zadržoval dech.