Ne jen Granger - kapitola 18. (1. část)

Kaptiola osmnáctá - Vánoční prázdniny (1. část)


T/N Rozhodla jsem se další kapitoly tady zveřejňovat už po polovinách, aktualizace tak bude častější a i polovina kapitoly Ne jen Granger je ve většině případech delší než běžná kapitola jakékoliv jiné povídky. Samozřejmě, kdo bude chtít, může si ji potom přečíst vcelku :) 
Na fanfiction.potterharry.net budu pak dávat vždycky celé kapitoly, aby se nepletlo číslování. Za beta-read děkuji Markétě M. a vám ostatním přeji příjemné počtení!


Hermiona vyráží do Bradavic zajistit poklidné Vánoce všem zúčastněným. Bude úspěšná?

~~~

Všechny ty vánoční dekorace na hradě mu náladu ještě zhoršovaly. Severus několik posledních nocí nespal moc dobře. Zdálo se, že zatímco jeho vědomé já své pocity přísně kontrolovalo, jeho podvědomí mělo svou vlastní vůli. Zdálo se mu o věcech, o kterých ani netušil, že si je ještě pamatuje. Záblesky z dětství, jeho první rok v Bradavicích, to všechno ho pronásledovalo ve snech od toho večera, kdy našel svého chlapce vzlykat na chodbě.

Severus upil trochu svého džusu a naposledy zapřemýšlel, jestli neexistovala jiná možnost. Dospěl k názoru, že ne, a tak vstal a zamířil k východu. Když míjel Hermionu, zastavil se jen na tak dlouho, aby jí řekl: „Až budete hotová, stavte se u mě v kabinetě.“ Pak opustil Velkou síň.

Hermiona byla pozváním překvapena. A tak zdvořilé, pomyslela si, když si připomněla jejich poslední setkání. Pohled jí okamžitě sjel na Nathana. Zdál se být v pořádku. Od té doby, co spolu přestali mluvit, se choval stejně – nevšímal si jí, jedl v tichosti, případně reagoval na něco, co zaslechl. Ale nikdy se nesmál. Chtěla počkat, až dokončí své jídlo, a promluvit si s ním. Ale teď si ji nárokoval Severus. Jestli je to jen něco s laboratoří… pomyslela si už teď naštvaně.

Jestli to bude něco pracovního, stejně si nenechá ujít příležitost promluvit si s ním i o dalších tématech. Severus byl na jejím seznamu důležitých rozhovorů, které musela tento týden zvládnout. Už ji unavovalo čekat, až konečně dostane rozum. Hermiona si byla jistá, že má mnohem víc společného s její vlastní verzí ze snu, než se mohlo na první pohled zdát. A taky mu to hodlala dokázat.

Hermiona dojedla a vydala se na schůzku. Ujistila se, že při své cestě nemine nebelvírský stůl. „Dobrý večer, chlapci,“ pozdravila Nathanovy kamarády, kteří jí odpověděli. Pak se obrátila na svého syna, který k ní byl otočený zády. „Chci si s tebou promluvit, Nathane. Počkám tě za hodinu před společenskou místností.“ Neptala se. „Buď tam,“ dodala, aby předešla jakékoliv pochybnosti.

Nathan přikývl, aniž by na ni pohlédl. Hermiona odešla, aby se setkala s druhou stranou celé záležitosti.

Cesta mezi Velkou síní a Severusovým kabinetem se jí najednou zdála jiná. Studenti, které potkala, si ji prohlíželi s novým zájmem. Nemohlo to být kvůli válečné hrdince, v jejich pohledech bylo něco nesouhlasného. Co se stalo, když jsem tu nebyla? přemítala, ale neměla moc času na přemýšlení. Najedou stála před dveřmi jeho kabinetu. Zaklepala.

„Vstupte.“

„Dobrý večer, Severusi,“ pozdravila ho a zavřela za sebou dveře. „O čem jsi to chtěl mluvit?“

Čekala na jízlivou odpověď, která ale nepřišla. Severus vstal, použil na místnost ochranné kouzlo a sednul si zpět za svůj stůl. Takže nic o laboratoři, domyslela si. Mé sny se stávají skutečností? Že by konečně promyslel to, co jsem mu řekla, a pochopil moje úmysly? Mohla jenom doufat.

„Měla by sis promluvit se svým synem,“ začal. Malá jiskřička naděje, že by celou záležitost konečně pochopil, pohasla se slůvkem svým. „Není ve své kůži od té doby, co se ta věc dostala mezi studenty,“ oznámil jí.

„Ale ne!“ řekla nešťastně a sedla si na jednu s židlí blízko stolu. „Věděla jsem, že se něco během toho týdne stalo. Studenti si mě divně prohlíželi,“ řekla. Situace nabírala katastrofálních rozměrů. Už to nebylo jen mezi nimi třemi, teď už to bylo veřejné. Bylo jasné, že se Nathan necítil dobře.

„Musí být tak nešťastný,“ poznamenala. „Trápil se kvůli tomu celé týdny, když se to stalo v jeho bývalé škole, a ještě k tomu to ostatní…“ hlas se jí vytratil. „Jak se to stalo?“

„Nejsem si jistý,“ odpověděl. „Myslím, že se svěřil těm svým kamarádům a ti neudrželi jazyk za zuby. Jak nebelvírské,“ zamumlal. „Pan Malfoy byl pravděpodobně někde na blízku a zbytek už znáš.“

„Jak zmijozelské,“ zamumlala tentokrát ona. Pozvednul obočí. Chtělo se jí pousmát, ale dokázala zachovat vážný obličej a řekla: „Můžu předpokládat, že Malfoy se mu vysmívá při každé vhodné příležitosti?“  

„Porvali se,“ přiznal nakonec.

„Cože? Nathan zbil Malfoye?“ Hermiona byla překvapená.

„Jak si můžeš být tak jistá, že on nebyl tím, kdo prohrál?“ zeptal se Severus.

Pozorně se na něj zahleděla. „Předpokládám, že Nathan je zkušenější v tomto druhu střetnutí. To není první rvačka, do které se dostal, Severusi,“ prohlásila. „Náš syn není svatoušek a já to vím.“

Neopravil její vyjádření náš syn, což ji potěšilo. „Byl jsem u toho, když Malfoyovi vrazil ve Velké síni, ale promeškal jsem, když mu to Malfoy později vrátil. Našel jsem ho, jak brečí na chodbě, což asi dělá často,“ zdůraznil. „Řekl jsem mu, aby toho nechal, ale asi to potřebuje slyšet od tebe.“

Záleží mu na něm, uvědomila si. Opravdu mu na něm záleží. Hermiona z něj nemohla spustit oči. Byl to sen? „Je hezké, že si děláš starosti.“ Ale proč mu to vlastně vadilo? Bylo to pro něj důležité? Rozhodla se, že se ho na to zeptá a uvidí, jestli se opravdu sny stávají skutečností. „Ale proč si konec konců dělat starosti, když občas brečí na chodbě?“

„Protože takové chování není tolerováno mezi ostatními studenty a brzy by skončil jako terč posměchu celé školy, když by ho tam našel někdo jiný než já.“

Hermiona uvažovala nad jeho tónem. Zdálo se jí, že je za tím ještě víc. Trvala dál na svém. „Mluvíš ze zkušeností profesora nebo jako student, který si prošel tím stejným?“

„Děti dokážou být zlé, Grangerová. Stěží jsem je prosil, aby mi říkali Srabusi, že?“ odpověděl hořce.

Rozhostilo se mezi nimi trapné ticho. Jak jenom mohla vědět, že si prošel něčím takovým? „Je mi to líto, Severusi. Nevěděla jsem, že-“

„Tvoje lítost těžko něco změní,“ přerušil ji.

Hermiona se na něj upřeně zadívala. „Já tě nelituji a nikdy jsem to nedělala.“

Severus jí pohled chvíli opětoval a pak se vrátil k původnímu tématu. „Jen se tě snažím jako učitel upozornit na chování tvého syna. Je mou povinností ho chránit.“

Hermionu už unavovala jeho hra se slovy. „Vidím, že je to pořád jen můj syn,“ řekla. Věděla, že si o něj dělá starost. Žádost o schůzku, i to, co jí sdělil, jako důkaz stačilo. „Oba víme, že si děláš starosti, tak proč předstírat opak?“

„Myslel jsem, že dokážeme přežít alespoň jeden večer bez hádky,“ řekl a význam jeho slov jí neušel.

Povzdechla si. „Dobře, Severusi. Netrvám na tom,“ odpověděla. Prozatím, dodala v duchu. Jestli si musí ještě chvíli počkat, udělá to. Ale ne příliš dlouho. Hermiona se nevzdá. On to nakonec pochopí a všechno bude tak, jak by mělo být.

Přiznání, že dává na Nathana pozor, bylo dobrým znakem toho, že nebude schopen odolávat navždy. Vzhlédla k němu a upřeně se zadívala do těch obsidiánových očí. Tato chvíle nebyla jen dalším výplodem její fantazie. Byl to skutečný Severus – v tuto chvíli jakoby vypadnul z oka jejím snovým představám, ale přesto byl pořád naprosto reálný. Myšlenka na to, že se její sny stávají skutečností, jí na tváří vyvolala úsměv.

Severus se necítil pod jejím pohledem dobře. Mohl skoro sledovat, jak jí mozek pracuje naplno. A když se usmála, bylo toho na něj už příliš. Vstal a zamířil ke dveřím.

„To je vše, co jsem ti chtěl říct. Jestli ti to nevadí, mám teď spoustu práce,“ řekl a pokynul jí ke dveřím.

Hermiona vstala a zamířila k východu. Když ho míjela, s úsměvem se k němu otočila. „Doufám, že podobné rozhovory mezi námi budou pokračovat i v budoucnu. Je to o moc jednodušší, než se hádat. Děkuji, že jsi mi řekl, co se stalo. S Nathanem si promluvím.“

Úsměv se jí z tváře pomalu vytrácel, když si prohlížela jeho obličej. Očima sledovala neposedný pramen vlasů, který mu spadal přes oko a končil asi v půlce tváře. Než si uvědomila, co dělá, natáhla Hermiona ruku, aby ho odhrnula. Když si to uvědomila, zarazila se a pohlédla mu do očí, ve kterých zahlédla zmatek. Její prsty se zlehounka dotkly jeho tváře, když mu pramen vlasu zastrčila za ucho. „Děkuji, že se o něj staráš místo mě, Severusi,“ řekla a letmo ho políbila tam, kde ještě před chvílí měla ruku. Pak se otočila a odešla.

Severus jen zíral na dveře, kterými právě prošlo to záhadné stvoření. Její úsměv ho zmátl, její upřímné hnědé oči, které se vpíjely do jeho černých, ho znepokojovaly. Ale nic se nevyrovnalo tomu nejněžnějšímu dotyku a jemnosti jejich rtů na jeho bledé kůži. Jak se ho vůbec mohla dotknout po tom všem, co jí způsobil? Co jí vedlo k tak zjevnému projevu… zájmu? Mohl to tak nazvat? A proč zrovna k němu? On, který jí způsobil tolik bolesti, si to nezasloužil. Severus zavřel oči, byl zcela ohromen.

Pozval si jí to kabinetu, aby ulevil své mysli. Chtěl, aby si s chlapcem promluvila a rozmluvila mu jeho fňukání na chodbách, aby ho nepotkal stejný osud jako jeho. Nikdy by si nepomyslel že by… že by mohla… Sny měly zůstat jen sny. Ve skutečnosti by bylo příliš složité se s nimi vypořádat. Ale Hermiona Grangerová dnes večer vystoupila z jeho snů a přinesla s sebou další myšlenky, které trápily jeho mysl.

---

Nathan čekal na svou mámu před portrétem Buclaté dámy, která si své plátno vánočně vyzdobila. Nemohl se dočkat tohoto pátku, až si s ní promluví, a byl rád, že to byla ona, kdo ho o to požádal. Doufal, že tím se všechno pro něj zjednoduší.

Myšlenky na to, co jí chtěl říct, byly přerušeny jejím příchodem. „Ahoj, Nathane,“ pozdravila ho.

„Nazdar, mami,“ odpověděl jí, ale nic víc už ze sebe nedostal. Ne proto, že by s ní nechtěl mluvit, ale proto, že byl jedním z těch lidí, kterým omluvy dělají značné potíže.

„Pojďme se projít,“ navrhla. Přikývl a společně vykročily.

Po několika chodbách, které prošli v tichosti, Hermiona znovu promluvila: „Musíme se nějak vypořádat s našimi odlišnými názory, Nathane. Nemůžeš mě ignorovat navždy. Já ti neřeknu, to co bys chtěl jen proto, že mi budeš vyhrožovat.“

„Já vím,“ připustil. „Byl jsem naštvaný.“

Následovala další chvíle ticha. Tentokrát ji přerušil Nathan. „Mrzí mě, že jsem tě nazval lhářkou.“

Hermiona si s úlevou povzdechla. „Opravdu to nebylo od tebe hezké, Nathane. Bolelo mě to od tebe slyšet, když jsem věděla, že to není pravda.“ Pohlédla na něj. „Nikdy jsem ti nelhala.“

Zarazil se uprostřed opuštěné chodby a Hermiona se zastavila s ním. „Já vím, mami.“ Pevně ji objal. „Omlouvám se, že jsem ti to řekl a že jsem na tebe křičel. A taky že jsem utekl.“

Pevně kolem něj ovinula paže a Nathan cítil, že všechno bude zase v pořádku. Jako kdyby se všechny problémy vyřešily tím, že je jeho máma zase s ním a jemně ho políbí na čelo.

„Tolik jsi mi chyběl, Nathane,“ zašeptala.

„Ty mě taky, mami,“ odpověděl. „Už to nikdy neudělám. Moc jsi mi chyběla.“ Věděl, že jeho hlas je vysoký a chvěje se úsilím, jak zadržoval slzy. A taky věděl, že to poznala.

„Teď jsem tady, s tebou,“ konejšila ho a hladila ho po zádech. Slzy mu stékaly po tvářích a taky cítil, jak mu její slzy smáčejí vlasy. Zůstal v jejím objetí, dokud se trochu neuklidnil. Když byl s ní, všechno se zdálo jednodušší. Odhrnula mu vlasy a znovu ho políbila na čelo. „Vím, že jsi to měl tento týden těžké. Netrap se tím, co říkají ostatní a hlavně Malfoy,“ řekla.

„Urážel tě. Už jsem ho nemohl dál poslouchat, hrozně mě naštval,“ řekl a zamračil se nad tou vzpomínkou.

„Já vím. A bude tě štvát ještě víc, když mu to dáš najevo. To, že dáš někomu pěstí ve Velké síni, nic nevyřeší. To dokáže jenom čas,“ domlouvala mu.

„Ale nemůžu ho nechat urážet mou rodinu a nic neudělat!“ zvolal podrážděně.

„Můžeš zajít za některým učitelem. Profesor Lupin, ředitel tvé koleje, ti může pomoci. Porušování pravidel a ubližování jiným studentům to neudělá.“

„Jsem rád, že jsi tady,“ řekl a znovu si opřel hlavu o její rameno.

Pohladila ho po vlasech. „A teď už není důvod kvůli tomu brečet. Neměl by sis to tolik zabírat. Vím, že každému je někdy do pláče, to je normální, ale fňukat na chodbách ti může všechno ještě zkomplikovat. Chovej se tak jako vždycky. A když budeš mít potřebu někoho udeřit, udělej to u sebe v pokoji a použij polštář jako oběť.“

Po chvíli cítila, že přikývl, a nepochybovala o tom, že si vzal její slova k srdci. „Zbývá už jen týden do prázdnin, kdy přijedeš domů. A celou dobu strávíme spolu,“ řekla, aby ho povzbudila. „A taky budou Vánoce. Harry nás letos pozval k sobě, to znamená spoustu legrace.“ Její úsměv byl uklidňující a Nathan si uvědomil, že se taky usmívá.

„Budou tam i Weasleyovi?“

„Samozřejmě,“ ujistila ho. „A vsadím se, že si s sebou přinesou ty nejbláznivější hry. Ty, Lily a Sirius si společně užijete, tím jsem si jistá.“

Znovu vykročili do chodby. Pokračovali v rozhovoru o Vánocích a konci semestru. Nathan se znovu cítil v bezpečí, teď když měl svou mámu zpět.

---

Hermiona uvažovala nad víkendem, když se ukládala do své pohodlné postele zpět u sebe v Londýně. Jela do Bradavic s tím, aby zajistila všem hezké Vánoce, a těšila se z úspěchu.

Jako první v pořadí byl Nathan, ostatně vždy byl u ní na prvním místě. Bylo příjemným překvapením, že tentokrát byl mnohem klidnější a ochotný řešit jejich neshody. Nelíbilo se jí, že by ho měla nutit pochopit její důvody. Byla ráda, když dospěl k svým vlastním volbám a  rozhodnutím, ale tento víkend byla připravena použít jakýchkoliv prostředků, aby dosáhla svého. Bylo jedině dobře, že nemusela zacházet tak daleko.

Její druhý úkol – Severus – byl stejně tak úspěšný. Byla překvapená a potěšená, když hned na začátku jejich rozhovoru zjistila, že si o Nathana dělá starosti. Víc než potěšená, když pomyslela na nečekaný bonus na konci jejich setkání. Usmála se nad tím pomyšlením. Jeho vlasy byly stejně jemné, jako v jejích snech, jeho kůže teplá a příjemná na dotek. Byla v pokušení políbit ho nejen na tvář, ale zmatek v jeho očích ji napověděl, že to nebyl ten správný okamžik. Ale i tak si to užila.

Byla si jistá, že Severus se jí po zbytek víkendu vyhýbal. Potkávali se sice během jídla, ale ani tam si nevyměnili víc než pozdrav. A i to jen když ho ona pozdravila jako první. O to víc ji ale potěšily jeho pohledy směřované jejím směrem, když si myslel, že nedává pozor. Hermiona se sama pro sebe potěšeně usmála. Byla si jistá, že mu toho poskytla hodně k přemýšlení, a doufala, že dojde ke správným závěrům. Ale kdo věděl, co se děje v hlavě Severuse Snapea? Mohla jenom doufat.

Kdyby se všechno vyvíjelo tak, jak by si přála, byla by to jen otázka času, než by se její sny staly skutečností. Nathan se Severusem by se sblížili, pravda o jejich vztahu by vyšla najevo bezbolestně a Severus by ji vpustil do svého života a srdce, stejně jako Nathana. Nebyla si svou budoucností tak jistá ode dne, kdy zjistila, že je čarodějka.

---

Severus nikdy tak toužebně neočekával konec semestru od doby, kdy v Bradavicích studoval Harry Potter.  Zítra už bude konečně osvobozen od většiny studentů, zůstane tu jen pár jedinců, kteří ani na vánoční prázdniny neodjížděli domů. Aby dal najevo, jak moc ho zasáhly události uběhlého semestru, byl v pokušení stáhnout se do ústraní a odjet do svého letního domu. Ale duch minulosti, který se k domu vázal, byl nakonec horší variantou než společnost, která se mu dostávala v Bradavicích.

Jeho mysl byla unavená. Jeho minulost zvěda ho znovu dostihla. Od události minulého týdne nezpustil oči z Nathana ani Devona. Už nepřistihnul Nathana fňukat na chodbě, což bylo dobré znamení, ale byl několikrát svědkem toho, jak se Devon Nathanovi posmíval. Zatím ale nezasáhl. Potřeboval chvíli sledovat reakce svého syna předtím, než tomu udělá přítrž. Všimnul si, že Nathan už na Devonovi provokace nereaguje, ale to neznamenalo, že se ho to nedotýkalo. Severus si byl jistý, že se Nathan stáhl do sebe a se svým trápením se vypořádává v soukromí. On sám to tak v mládí dělal často.

A to bylo to, co Severuse trápilo nejvíc. Nathan by neměl sledovat stopy, které, byť jen stínem, připomínaly jeho vlastní osud. Myšlenka na to, že životní cesta jeho syna bude podobná jako ta jeho, byla velmi zneklidňující. Sám se držel od chlapce co nejdál, aby ho od toho uchránil. Proto teď nedovolí, aby jeho snahy vyšly naprázdno jen kvůli posměškům jiného studenta. Severus si povzdechl nad vědomím, že bude muset ještě jednou zasáhnout.

Tentokrát se nemohl spoléhat na Hermionu Grangerovou. Tentokrát bude muset jednat přímo a právě to ho štvalo. Zvážil nespočetněkrát pozorně všechny své možnosti a byl si jistý, že neexistuje účinnější způsob než ten, který právě zvažoval.

Severus rezignovaně opustil vyhřátou postel, přesunul se do vedlejší místnosti a začal prohledávat police obrovské knihovny, která zakrývala celou jednu stěnu. Tady, pomyslel si, když našel knihu, kterou potřeboval ke svému plánu. Spatřit nespatřené: odhalující lektvary. Přenesl těžkou knihu na stůl, otevřel ji a zběžně prohlédl obsah, aby našel nejvhodnější lektvar. Pak si prošel seznam nezbytných přísad a čas, který bude potřeba na přípravu. S výsledkem byl spokojen, do Vánoc to stihne.

Severus si všechno prošel ještě dvakrát a udělal si poznámky. Když měl všechno konečně připravené, vstal od stolu a spokojeně se vrátil do ložnice. Hodil sebou na postel, zavřel oči a prošel si celé své cvičení Nitrobrany, aby očistil mysl od všech nevítaných myšlenek. Skoro tento zvyk opustil od dob, co Temný pán padl, ale teď v tom našel dobrý prostředek pro boj s jeho novým problémem: Hermionou Grangerovou.

Každou noc od minulého pátku se vplížila do jeho snů, ve kterých se ho nečekaně a nevysvětlitelně dotýkala a líbala. Z vděčnosti, dodal si v duchu. Ale i tak to stačilo na to, aby chtěl víc něžných dotyků a mnohem víc polibků. Bezděčně pomyslel na to, jak by mu asi poděkovala za to, co právě chystal, a podrážděně začal celé cvičení od začátku. Potřeboval si vyčistit mysl od představ, které vyprodukovaly jeho touhy. Nebyla mu souzená, dokonce ani ve snech. S pročištěnou myslí se mu zklidnil dech a Severus konečně upadl do vytouženého spánku.

Ráno se probudil se spokojeným úsměvem na rtech, když pozvolna opouštěl Hermionu ze snu až do úplného procitnutí. Úsměv rychle zmizel a Severus zasténal, když si uvědomil, že opět úspěšně ovládla jeho sny. Naštvaný a otrávený odhodil přikrývky a už po cestě do koupelny se zbavil vrchního dílu pyžama.

Studená sprcha sice vykázala jeho tělo do patřičných mezí, ale zato ještě přidala jeho mizerné náladě. Dopoledne měl jen jednu hodinu, poslední v tomto pololetí, a už se nemohl dočkat, až bude po ní. Vylezl ze sprchy, usušil se jednoduchým kouzlem a oděn do černého vykročil do Velké síně. Den začíná, aby mohl brzo skončit, pomyslel si.

Jedl v tichosti a kromě obvyklých otázek od Minervy se úspěšně vyhýbal konverzaci s ostatními učiteli. Dokud ho někdo nezavolal: „Profesore Snape, pane?“

Shlédl na studenta, který ho vyrušil. „Co se děje, pane Malfoyi?“

„Otec mi tohle poslal a požádal mě, abych vám to předal,“ řekl chlapec a podal mu svitek pergamenu. Severus ho přijal.

„Děkuji, pane Malfoyi,“ řekl. Devon přikývl a vrátil se k ostatním zmijozelským dokončit snídani.

Severus rozvinul pergamen.

Milý Severusi,

já a moje rodina očekáváme o Vánocích tvou návštěvu. Dárky nejsou nutné, jen vylez tento rok ze sklepení a pro změnu se ukaž u nás. Nebude tu moc ministerských úředníků, jen ty nejhezčí úřednice.

Můžeš si být jistý, že se na Štědrý večer ukážu a prokleji tě, nebo prokleji sebe, jestliže nepřijmeš mé pozvání.

Tvůj,

Draco Malfoy

A teď ještě tohle, pomyslel si a v duchu si prošel všechny věci, které by mu ten den mohly ještě více znepříjemnit. Poraženě si povzdechl. Jestliže mu Draco vyhrožoval vlastním prokletím, tudíž si vyžadoval Slib, pak neměl na vybranou.

Severus vytrhnul Kratiknotovi z ruky brk, nevšímal si kouzelníkových protestů a napsal svou odpověď pod Dracovu pozvánku.

Přijímám.

Vrátil brk jeho rozzlobenému majiteli, opustil své místo a zbytek snídaně a zamířil k zmijozelskému stolu.

„Pošlete to zpět vašemu otci, pane Malfoyi,“ řekl a předal pergamen Devonovi.

„Přijdeš na Vánoce, strý-“

„Ano, přijdu,“ přerušil Severus Devona předtím, než mohl dokončit oslovení strýčku, které ho neuvěřitelně vytáčelo.

Devon se usmál. „To je báječné, pane.“

Severus opustil Velkou síň a smířil se se svým osudem.