Nic netušícího Nathana čeká měsíc trestů s vlastním otcem, který toho už ví až příliš!
~~~
Nathan vyšel z kabinetu a zamračil se. Všimnul si toho zvláštního výrazu na Snapeově tváři, když se ho zeptal na minulost své matky. On něco ví, dospěl k závěru. Stejně jako strýček Harry. Všichni, kdo mu mohli nějak pomoci v pátrání po otci, mu odmítli cokoliv říct. Proč? neustále nad tím přemýšlel. Je to někdo tak strašný, že se mě před ním všichni snaží ochránit? Nebylo to poprvé, co ho něco takového napadlo.
Kráčel zpět do nebelvírské věže a přemýšlel, co může na jeho otci být tak hrozného. Je mrtvý? Ne, už dříve zamítl takovou možnost. Kdyby už nežil, jeho totožnost by nebyla tak důležitá. Musí to být strašlivý nebezpečný muž. To bylo pravděpodobnější. Jeho otec byl zrůda. To znamená, že je v Azkabanu? To bylo možné, protože v jedné věci si byl Nathan naprosto jistý - byl to kouzelník. Ale stejně, proč s tím všichni tolik nadělají? Nathan potřásl hlavou nad nedostatkem odpovědí.
Tolikrát si nad tím lámal hlavu a už několikrát skoro něco zjistil. A teď zase - Snape něco věděl. To byla novinka. Strýc Harry byl nejlepší přítel jeho mámy, tak bylo logické, že mu něco prozradila, ale Snape… to bylo něco jiného. Nikdy nepřemýšlel o Snapeovi jako o někom, komu by se máma svěřovala. Zeptal se ho na to jen z náhlého popudu a ukázalo se, že ne zbytečně. Ale co přesně ví? Kdo je můj otec? Povzdechl si.
Nathan vstoupil do společenské místnosti stále ztracený ve svých úvahách. Kevin ho zahlédl hned u vchodu a zavolal na Andyho, který pracoval na domácím úkolu z přeměňování. Oba chlapci sledovali nesoustředěného kamaráda, jak bezcílně prochází místností. Kevin ho vyrušil z úvah: „Hej, Nathane!“
Nathan se po nich překvapeně ohlédl a přistoupil k jejich stolu. „Nazdar, kluci,“ řekl bez kapky nadšení a usadil se do nejbližšího křesla. Byl unavený. Celodenní zátěž byla pro jeho oslabené tělo příliš a k tomu ještě přetížený mozek.
Andy si všiml jeho podivného chování a zeptal se: „Jsi v pořádku?“
Nathan si povzdechl. „Jo, jsem v pohodě. Jenom trochu unavený, to je všechno.“
„Má to něco společného se Snapem?“ zeptal se Kevin. „Nikdy jsem ho neviděl tak řádit jako dneska.“ Po krátké odmlce dodal: „Nabídl ti něco k pití? Nevzal sis to, že ne?“ Znepokojeně si ho prohlížel.
„Myslíš si, že jsem tak hloupý?“ Nathan nevěřícně potřásl hlavou. „Šel jsem sice sám do Zapovězeného lesa, ale nikdy bych se nedotknul ničeho, co by mi profesor Snape nabídl ve svém kabinetě,“ dodal.
„To by byla opravdu blbost,“ souhlasil Andy. „Všichni ví, že je Snape padouch a to, jak se dneska-“
„Profesor Snape není tak špatný. Včera mi zachránil život, vzpomínáš?“ přerušil ho Nathan. „Nikdy bych se od něj ničeho nenapil jen proto, že je ze Zmijozelu.“
„To je taky dobrý důvod.“ Kevin souhlasně pokýval hlavou. „Tak jak to vlastně dopadlo?“
„Padesát bodů a měsíc trestů,“ prohlásil Nathan.
„Měsíc? To je strašné! Jak někdo vůbec může přežít měsíc trestů se Snapem?“ užasl Andy nevěřícně.
Nathan si povzdechl. „Já jsem to dokázal,“ ujistil kamarády. „Přežil jsem jeden den, tak zvládnu i ten zbytek.“
„I když je to měsíc? Já nevím…“ řekl Andy nejistě. „Měl bys jít za ředitelkou a požádat ji, aby s tím něco udělala. Nevěřím, že by někoho nechala se Snapem tak dlouho.“
„Já to zvládnu,“ ujistil je Nathan ještě jednou. Pohlížel teď na svůj měsíční trest se Snapem z jiného úhlu, ale to jeho kamarádi nevěděli. Mistr lektvarů věděl něco o jeho otci a strávit s ním nějaký čas navíc by nemuselo být na škodu. Bude mít aspoň víc příležitostí se ještě na něco zeptat. To by mohla být skvělá šance, jak konečně něco zjistit.
Nathan o tom se svými kamarády nemluvil. Oni se neptali a on jim sám od sebe nic neřekl. To se mu hodilo, protože nechtěl, aby na něho kamarádi shlíželi jako na nemanželské dítě, kterým byl. Ne, nic jim neřekne. Nechá si to pro sebe.
Ovšem když Andy začal vyprávět o svém tátovi, jak ho učí famfrpál a hromadu dalších zábavných věcí, toužil Nathan po tom svém. Postrádal tolik věcí, které mu mohl dát jen otec. Snažil se představit si sám sebe místo Andyho, ale nebylo to ono. Něco tam chybělo - neznal tvář svého otce.
Ten večer už neměl sílu ani začínat s úkoly, které si naplánoval, tak jen popřál chlapcům dobrou noc a zamířil do chlapeckých ložnic. Zítra měl první trest a ještě se nerozhodl, jak naloží s informací, kterou dneska získal. Snape něco věděl.
Po výbuchu zlosti se nakonec Severus uklidnil. Teď přecházel po své pracovně a přemýšlel, co by měl udělat. Hlavou mu letělo spoustu možností, jak ublížit Hermioně Grangerové. Na okamžik se zastavil, aby nabral dech k dalšímu přecházení.
V jeden bláznivý okamžik přemýšlel o její vraždě, následně o sebevraždě. Ale dokázal se ovládnou tak, aby si přiznal, že tím by se nic nevyřešilo. A hlavně chtěl, aby žila. S myšlenkou zabít sám sebe si ještě chvilku pohrával, ale nakonec zvítězil jeho zmijozelský pud sebezáchovy. A zase byl na začátku. Neměl ani nejmenší ponětí, co dělat.
Chození ho unavilo, tak se posadil do křesla a zadíval se do plápolajícího ohně.Jak mi to mohla udělat? Na to neměl odpověď a tak se bezradně zamračil. Jak to mohla udělat sama sobě? Povzdechl si. Nedokázal si představit důvod, proč by si žena jako Hermiona měla nechávat dítě počaté ze znásilnění. Bylo naprosto přípustné si za takových podmínek nechat provést potrat a byl si jistý, že ona to věděla. Pak proč? Proč pokračovat v těhotenství, které začalo takovým způsobem?Nezbývalo mu, než přidat další položku do pomyslné přihrádky „Tajemství slečny Grangerové“.
Věděla, že je to moje. O tom nepochyboval a ještě víc ho to mátlo. Skutečnost, že věděla, že nosí jeho dítě, a přesto s tím pokračovala, byla znepokojující. Proč by měla chtít dítě s mou krví? Ušklíbl se nad tou myšlenkou. Na něco takového nebyl připraven - měl dítě. Dokázal by se vyrovnat s pocity, kterým rozuměl, ale teď toho na něj bylo příliš. Nejradši by někoho obvinil za tu smršť citů. Nemohl to být Nathan, protože ten chlapec neměl na výběr. Dával vinu jeho matce.
Jeho myšlenky se neochotně přesunuly k Nathanovi. Ne, nemohl toho chlapce vinit, ale taky to neznamenalo, že by ho musel mít rád. Byl stejně otravný jako jeho matka. A taky stejně inteligentní jako ona, musel v duchu přiznat. Chlapcova zručnost v lektvarech… to bylo jeho. Vybavil si, jak ohromený byl Nathanovou prací v hodinách. Teď tomu rozuměl. Chlapec zdědil své schopnosti po něm. Severus potřásl hlavou. Už v tom nechtěl pokračovat, nechtěl o něm přemýšlet.
Vstal, opustil malý obývák a vešel do koupelny. Možná mu koupel pomůže se trochu uvolnit . Potřeboval uvažovat jasně, jestli se s tím měl vyrovnat. A zrovna teď se cítil, jako by zápasil s tuctem mozkomorů. Otočil kohoutkem a vana se začala plnit. Otočil se a střetl se se svým odrazem v zrcadle. Zůstal stát. Zíral na sebe a poslouchal zvuk padající vody. Zavřel oči a promnul si ztuhlou šíji. Pak znovu oči otevřel. „Jsi jako pohroma,“ řekl svému odrazu. „Vždycky zničíš druhým život.“
Nespustil ze sebe oči, dokud voda nedosáhla dostatečné úrovně. Svléknul se a ponořil své rozbolavělé tělo do horké vody. Měl bych se sejít se slečnou Grangerovou, pomyslel si, a říct jí, že to byla největší chyba jejího života. Povzdechl si. Takovou hloupostí by nic nevyřešil. Co se stalo, se stalo. Přesto ji donutím, aby toho litovala, pomyslel si a vzteky zaťal pěst. Jestliže se nemohl vrátit a změnit fakt, že má syna, pak ta žena za tu chybu zaplatí.
Znovu zavřel oči a pokusil se trochu uvolnit. Nechtěl dítě, nikdy. Další Snape, přesně to svět potřebuje, pomyslel si sarkasticky. Rodina nikdy nepatřila do jeho životních plánů. Dokonce to ani nepatřilo do žebříčku deseti věcí, které by kdy chtěl. Když ale přemýšlel o věcech, které si kdy přál, zjistil, že všechny roky svého života zasvětil špatným věcem. Všechny ty chyby, které udělal v mládí. Všechny chyby, které udělal v dospělosti… Vím vůbec, co chci? napadlo ho najednou. Teď si přeji jediné - žít v klidu. Tím si byl jistý.
Klid se zdál ale v této situaci nedosažitelný. Byl opět ve středu dění - následky jeho činů ho nepřestaly pronásledovat. Žádný klid, jen nejistota a rozhodnutí - další příležitosti k dělání chyb. Ráno něco vymyslím, pomyslel si s přesvědčením. Teď potřeboval relaxovat, vyčistit si hlavu a trochu se prospat. Po koupeli se oblékl do pyžama.
Uložil se do postele a snažil se usnout. Ale ať se snažil, jak chtěl, nemohl se uvolnit. Převaloval se z jedné strany na druhou a myslí mu opět běžela událost, která změnila jeho život. Dnes v noci neusne. Pravděpodobně nebude spát několik nocí.
Ráno se Snape připravil na snídani ve Velké síni. Rozhodnul se, že nebude svůj život měnit jenom proto, že nějakému dítěti koluje v žilách trocha jeho krve. Opustil své komnaty a po cestě potkal jen pár studentů. Bylo brzy a do síně dorazil mezi prvními. To se mu hodilo. Neměl zrovna náladu na otravné studenty nebo se účastnit zbytečného tlachání s ostatními profesory.
Snape se posadil na své obvyklé místo a nalil si šálek kávy. Sova mu přinesla jako obvykle výtisk Denního věštce. Zatímco usrkával kávu, pročítal nedůležité zprávy z kouzelnického světa. Posnídal toast s máslem, párky a vajíčka, jako obvykle. Jeho dalším zvykem bylo přehlédnout všechny studentské stoly a vstupní dveře. Při tom zahlédl skupinku nebelvírských prváků a uvědomil si, že už nikdy nic nebude jako obvykle.
Nathan Granger a jeho kamarádi zamířili ke svému stolu, aniž by si povšimli Snapeovy snahy chovat se normálně. Nathan šel spát velmi pozdě. Celý večer přemýšlel o předchozích událostech. Ale teď měl úplně jiné myšlenky. Když sešel dolů z ložnice do společenské místnosti, našel hlouček studentů shromážděných kolem nástěnky. Nemusel se ani namáhat se k nim dostat, Kevin už vyšel jeho směrem a zubil se na něj. „Chystá se halloweenská oslava!“ oznámil mu nadšeně a od té doby nemluvili o ničem jiném.
Nathana vzrušovalo pomyšlení na kouzelnický Halloween. Přestože vyrůstal v mudlovském světě, věděl, že tento svátek pro kouzelníky hodně znamená. Už slyšel spoustu vyprávění o takový oslavách v Bradavicích a jestli je to všechno pravda, bude to ta nejlepší párty, jakou kdy zažil!
Když vyrůstal, slavili doma Halloween po mudlovsku. S pár kamarády z ulice se převlékli do různých kostýmů a pak chodili od domu k domu a žádali o sladkosti. Jeho matce se to příliš nelíbilo. Vždycky mu zabavila polovinu všeho, co dostal. Nathan se to všechno pokoušel vysvětlit Kevinovi a Andymu.
„Takže v kostýmu chodíte od domu k domu a dostáváte bonbóny?“ zeptal se Andy.
„Přesně tak. Zaklepeš na dveře a řekneš: Koledu nebo vám něco provedu. Když ti nic nedají, můžeš jim něco vyvést,“ pokoušel se Nathan vysvětlit.
„A oni nemůžou nic udělat? Myslím, jako že se jen musí dívat, jak si děláš s jejich domem co chceš?“ zeptal se zmatený Andy.
„Jenom jestli nemají žádné sladkosti. Ale oni stejně vždycky mají,“ ujistil ho Nathan.
„Mají taky vyřezávané dýně?“ zeptal se zase Kevin.
„Někteří ano, ale ne všichni. Můžeš si v obchodě koupit umělou a pak ji jenom strčíš do zásuvky. Je to mnohem jednodušší,“ vysvětloval Nathan dál, čímž jenom víc zmátl své kamarády. Podívali se jeden na druhého a pokrčili rameny. Nathan jen protočil oči.
Rozhovor se přesunul na famfrpál a úkol z Kouzelných formulí. Nathan zrovna snídal cereálie, když najednou znejistěl. Měl pocit, jako by ho někdo sledoval. Rozhlédl se, až se setkal s očima profesora Snapea, který na něj zíral. Nathan pohledem neuhnul a byl překvapený, když se profesor nezamračil, jako to obvykle dělal. Nathan přimhouřil oči, ale opět nepřišla žádná odpověď. Bylo to, jako by se na něj Snape díval, ale neviděl ho. Co to s ním je? pomyslel si Nathan. Ještě si ho chvilku zvědavě prohlížel a pak se vrátil ke své snídani. Divné.
Profesor Snape selhal v předstírání, že se nic nestalo. Jeho syn byl ve stejné místnosti jako on a snídal se svými nevelvírskými přáteli. Pohlédl na něj, a pak se zabral do svých myšlenek. Dokonce si ani nevšiml, že si ho Nathan před chvílí prohlížel. Nedokázal ignorovat jeho přítomnost. Potřásl hlavou a zadíval se na svůj talíř. Chvíli bezmyšlenkovitě postrkoval zbytky snídaně, když ho vyrušil jiný hlas: „Hledal jsem vás,“ řekl Harry.
„Co chcete, Pottere?“ zeptal se Snape a přestal se probírat svým jídlem. Oči ale od talíře nezvedl. Proč nemůžu mít aspoň chvíli klidu na přemýšlení? pomyslel si.
„No, v pátek jsem tu naposledy, tak jsem si říkal, jestli není čas na náš souboj,“ řekl Harry.
Každý rok od Voldemortova pádu vyzýval Harry Snapea na souboj. Harry chtěl prostě jen bojovat se Snapem, a tak ho na Ronovu radu vyzval na souboj. Poté, co ho několikrát nazval zbabělcem, Snape konečně přijal. Nakonec se z toho stala jakási každoroční tradice. Většinou se vše neslo v přátelském duchu, oba však nikdy nezapomněli na nenávist, která mezi nimi byla po tolik let. Harry taky ještě nevyhrál, což zvyšovalo jeho touhu pokračovat.
Snape chvíli uvažoval, pak k němu zvedl oči. „Pořád si myslíte, že mě můžete porazit, Pottere? I po všech těch porážkách?“ vysmíval se mu.
„Vy víte, co si myslím. Jste připraven i tentokrát?“ oplatil mu Harry.
„Na vás vždycky, Pottere,“ odpověděl Snape a vrátil se ke své snídani. „To vy jste ten, co nikdy nebude připraven na mě.“
„To se uvidí v pátek.“ S tím se Harry posadil na své místo a nabral si jídlo připravené domácími skřítky.
Snape se musel zabývat mnohem důležitějšími věci, ale uvítal trochu rozptýlení. Raději zatím přemýšlel o souboji s Potterem než o Grangerových. Popravdě, tohle byla jedna z věcí, na kterou se každý rok opravdu těšil; ukázat Harrymu zatracenému Potterovi, kde je jeho místo. Vychutnával si každou příležitost ukázat mu, že si ani za celé ty roky nevzal z jeho lekcí ponaučení.
Snape dojedl a vydal se zpět do sklepení. Když míjel chlapce z Nebelvíru, věnoval jim jen letmý pohled. Vynadal si i za tohle malé gesto a spěšně vykročil ze síně.
Nathan se však o něj nestaral. Víc ho zajímala konverzace kolem něj. Jeho spolužáci právě vášnivě diskutovali o košťatech. Od minulého týdne, kdy měli první hodinu létání, je Josephina zasypávala různými otázkami. Byla z létání vystrašená a tak se chtěla připravit. „Měli by jsme mít právo se rozhodnout, jestli se chceme učit létat nebo ne. Nesnáším to!“ protestovala.
„Nevím, co na tom můžeš nesnášet! Byl to ten nejlepší pocit, co jsem kdy zažil. Vítr, volnost…“ řekl zasněný Andy. Vášnivě miloval létání a famfrpál tak jako jeho otec.
„Myslím, že ti rozumím, Jos. Moje máma od svých hodin létání nikdy na koště nesedla. Ale mě se to líbí,“ prohlásil Nathan.
„Létání je úžasné! Měli by prvákům dovolit, mít své vlastní koště. Vím, že Harry Potter měl a taky mohl hrát famfrpál,“ dodal Kevin a pohlédl na Harryho, který něco řešil s profesorkou McGonagallovou.
„Jo, to by bylo skvělé!“ souhlasil Andy. „Chtěl bych být brankář nebo střelec. A co ty, Nathane?“
„Já nevím. Strýc Harry si myslí, že jsem moc vysoký, abych mohl být chytač. A strýc Ron tvrdí, že bych byl dobrý brankář, ale-“ Nathan byl přerušen posměšným hlasem.
„Nemyslím si, že by ses hodil na jakoukoliv pozici, Grangere. Co kdyby potlouk ulétl až do Zapovězeného lesa? Zavolal bys Harryho Pottera, aby ti pro něho skočil?“ Devon Malfoy tam stál po boku s dalšími dvěma zmijozelskými prváky.
Nezdálo se, že by to Nathana nějak vyvedlo z míry. Jen se otočil jeho směrem, jako by ho pobízel k dalším slovům. Když se ničeho nedočkal, obrátil se zpět a řekl: „Jestli je to všechno, Malfoyi, navrhuji, aby ses i se svým doprovodem vrátil ke stolu.“
To Devona podráždilo. „Myslíš si, že jsi chytrý, ale ztrácíš Nebelvíru tolik bodů, že to nemůžou napravit ani všechny ty tvoje stupidní odpovědi v hodinách. Dokonce se nemusíme strachovat ani o Kolejní pohár. Včera to bylo padesát, že?“ řekl Malfoy a zmijozelští se rozesmáli.
Všichni studenti okolo je zaujatě pozorovali. Přestali jíst a povídat si, aby mohli sledovat Nathana a Devona, jak si vyměňují urážky.
„To bylo lepší. Hezký pokus,“ odseknul Nathan a znovu se otočil k Devonovi. „Ale myslím, že dokážu získat zpět těch 50 bodů, když budu muset. Což se ale nedá říct o tobě.“ Nathan tentokrát zrak neodvrátil. Zíral na Malfoye a ten mu to oplácel. Napětí mezi nimi bylo téměř hmatatelné.
Než se mohlo stát cokoliv dalšího, McGonagallová a Harry se protlačili davem shromážděným okolo chlapců. „Co to má znamenat?“ zeptala se ředitelka. Když nedostala odpověď od chlapců, kteří neměli daleko k tomu, aby prokleli jeden druhého, obrátila se na toho ze Zmijozelu. „Žádám vás, aby jste se vrátil ke svému stolu, pane Malfoyi,“ řekla a pak dodala: „A to platí pro vás všechny.“
Ještě chvíli se měřili pohledem a pak se zmijozelští beze slova obrátili k odchodu. Profesorka se zamračila na zbylé přihlížející a ti se v okamžiku vrátili ke svým jídlům. „Může mi někdo vysvětlit, o co tady šlo?“ zeptala se a pohlédla na Nathana. Byl to ale Kevin, kdo odpověděl.
„Malfoy si začal, paní ředitelko. Přišel, jenom aby provokoval Nathana,“ řekl.
„Co říkal?“ zeptal se Harry. Byl zvědavý, co Nathan odpoví.
„Jen se mi posmíval,“ řekl Nathan přezíravě. „Nebylo to nic důležitého.“
Ani Harry ani McGonagallová nebyli spokojeni s takovou odpovědí, ale už se dál nevyptávali. Harry si Nathana pátravě prohlédl. Chlapec měl kamenný výraz, který nic neprozrazoval. Nathan nechtěl, aby se ho Harry pokoušel chránit. Slyšel každé slovo, co mu Malfoy řekl a tohle by situaci jen zhoršilo. Ne, Nathan se o sebe postará sám.
Oba se vrátili k učitelskému stolu a hladina hluku se ve Velké síni vrátila do normálu. Nathan si povzdechl a obrátil se k přátelům. Nikdo nevypadal, že by se chtěl vyptávat. Bezva, pomyslel si, protože na vysvětlování teď neměl náladu.
„Očekávám odevzdání vašeho úkolu za týden, ani o den víc,“ oznámila Hermiona své třídě v hodině anorganické chemie, když zvonek oznamoval konec ranního vyučování.
Hluk ve třídě pomalu nabýval na síle, kdy si žáci začali balit své věci a rozebírat plány na zbytek dne. Hermiona přistoupila ke svému stolu, aby si taky uklidila věci. Pár minut poté, co poslední studenti opustili třídu, se ozvalo zaklepání na dveře. Ohlédla se a uviděla svého kolegu, jak míří přímo k ní.
„Dělala by jste mi společnost při obědě, profesorko Grangerová?“ pozval ji s úsměvem.
Profesor William Brice, také učitel a vědec chemického oddělení, se k ní choval vždy velmi mile. Byl na univerzitě nový a ještě si zde nenašel příliš přátel.
„Jistě. Co navrhujete?“ souhlasila Hermiona.
Přistoupil ke stolu a popadl knihy, které právě navršila na hromadu. Hermiona skoro zaprotestovala, ale nakonec si to rozmyslela. „Myslím, že je řada na vás,“ odpověděl a znovu se usmál.
„V tom případě italská restaurace,“ řekla a společně zamířili chodbou směrem k její kanceláři. Vstoupila a odložila na stůl poznámky a úkoly k opravování. Profesor Brice ji následoval a uložil její knihy hned vedle. Očima přejel všechny papíry a řekl: „Vy opravdu musíte milovat domácí úkoly! Vždyť je tu určitě alespoň tuna esejů k opravování.“
Hermiona se usmála. „Myslím, že jim to hodně pomáhá.“ Popadla kabelku a kabát a řekla: „Jsem připravená, můžeme vyrazit.“
Opustili budovu a minuli několik bloků budov, které oddělovaly univerzitu od hezké italské restaurace, kam Hermiona občas chodívala na oběd. Vybrali si stůl u okna a vzápětí přišel číšník převzít objednávky.
Zatímco čekali na jídlo, probírali různá témata týkající se jejich výzkumu a vyučování. Po obědě se konverzace přesunula na osobnější záležitosti. „Slyšel jsem, že váš syn studuje v internátní škole,“ řekl Brice zvědavým tónem.
„Je to ta samá škola, kam jsem chodila já. Je to velmi prestižní instituce,“ prohlásila Hermiona a doufala, že to uspokojí jeho zájem a přejde k dalšímu tématu.
„Určitě se bez něj cítíte trochu osamělá,“ řekl.
Hermina byla trochu vyvedena z míry směrem, jakým se tato konverzace ubírala. „Samozřejmě mi chybí, ale věděla jsem, že to jednou přijde. Vždycky je to stejné,“ připustila.
„Tak se to říkává. Kdyby jste cokoliv potřebovala, víte, kde mě najdete, že?“ řekl a zadíval se jí do očí. Chytil ji za ruku, kterou měla položenou na stole, a dodal: „Nemusíš být sama, Hermiono.“
Neodtáhla se, přesto se v jeho sevření necítila moc dobře. „Budu o tom přemýšlet, Williame,“ řekla a ruku nakonec stáhla. Zaplatili účet a vyšli z restaurace. Rozhovor mezi nimi zanechal nepříjemné napětí. Hermiona nerozuměla tomu, proč ho tak odmrštila. Je to skvělý muž; inteligentní, milý, zábavný, hezký. Tak proč mu nedat šanci?
Celou cestu zpět mezi nimi vládlo trapné ticho. Viděla, že zranila jeho city.
„Myslím, že se ještě potkáme,“ řekl na rozloučenou.
„Zatím, Williame,“ řekla a on zamířil na opačnou stranu.
Pozorovala ho, dokud nezahnul za roh a nezmizel jí z výhledu. Povzdechla si. To bylo příšerné, pomyslela si a vešla do své kanceláře. Odpoledne neměla žádné hodiny, jen spoustu esejů k opravě. Nemohla pochopit, proč ji nezaujal muž jako William. Co se to se mnou děje? přemítala. Nestojí to aspoň za pokus? Proč by ne?Nemohla se rozhodnout.
Popadla první hromadu papírů a začetla se. Nedošla však ani do půlky stránky. Pořád přemýšlela o tom, co se stalo u oběda. Je to kvůli tomu, že je Mudla?Odfrkla si nad takovou myšlenkou. To bylo směšné! Samozřejmě, že jí nezáleželo na tom, jestli je to kouzelník nebo ne. Ona se taky narodila v mudlovském světě a žila tu. Tak proč? přemýšlela. Věděla jen, že by to nebylo správné. Nechtěla ho.
Koho teda chci? zeptala se sama sebe. Najednou se odnikud vynořil obraz Severuse Snapea. Na rtech ji pohrával mírný úsměv. Alespoň do té doby, než si uvědomila, co to znamená. Pak si povzdechla.
Snape mířil do Velké síně na oběd. Nedovolí tomu klukovi, aby ho dostal. Už obědvá, všiml si. A pak se znechuceně zamračil, že si toho vůbec všiml.
Podařilo se mu skoro perfektně Nathana ignorovat až do chvíle, kdy přišel k učitelskému stolu.
„Profesore Snape?“ oslovil ho.
Snape, schovaný za clonou svých vlasů, na chvíli zavřel oči. Pak se k němu otočil. „Co chcete, Grangere?“ vyprskl.
„Přišel jsem se zeptat, v kolik hodin mám dneska přijít na trest, pane.“
Trest? Severus s tím vším úplně zapomněl, že dal Nathanovi trest. Teď si to všechno vybavil. Měsíc trestů, vzpomněl si a zamračil se na chlapce. „Přijďte v sedm hodin do učebny,“ prohlásil.
„Ano, pane,“ odpověděl Nathan a zamířil k východu, kde ho čekali kamarádi.
Snape zůstal sám s vědomím, že už se nebude moci dál Nathanovi vyhýbat. Úplně na ty tresty zapomněl, ale v sedm hodin už bude na setkání s ním připraven.
Tento malý rozhovor u oběda by se mohl považovat za důvod, proč několik studentů opouštělo jeho odpolední hodiny v slzách a také proč se množství bodů všech kolejí do večeře povážlivě snížilo.
Ani potom nevěděl Snape, jak vyřeší večerní trest. Rozhodl se vynechat večeři a zůstat ve své pracovně.
Přesně v sedm se v učebně lektvarů ozvalo zaklepání. „Vstupte,“ řekl.
Nathan vešel do místnosti a vydal se směrem k němu, ale byl přerušen. „Zůstaňte, kde jste, pane Grangere. Půjdeme za ředitelkou projednat vaši situaci.“
Nathan se zamračil. „Proč, pane?“ zeptal se.
„Musíte se pořád ptát?“ procedil mezi zuby a přehnal se kolem Nathana. Ten si musel pospíšit, aby stačil jeho dlouhým krokům.
V tichosti prošli schodiště, která dělila podzemí s věží, kde sídlila ředitelna. Snape řekl heslo a pohyblivé schody je vyvezli nahoru. Zaklepal a čekal, až je pozve dál. Když uslyšel její vstupte, otevřel dveře.
„Co pro tebe mohu udělat, Severusi?“ zeptala se.
„Jsem tu kvůli trestu pro pana Grangera za porušení školních pravidel a vstup do Zapovězeného lesa. Už jsem strhl 50 bodů jeho koleji a přidělil mu měsíc trestů,“ vysvětloval ředitelce, jako by tam Nathan vůbec nebyl. „Potřebuji jen někoho, kdo by dohlédl na jeho tresty.“
„Proč to nemůžeš udělat ty, Severusi?“ zeptala se McGonagallová a překvapeně na něj pohlédla. „Většinou jsi celý nedočkavý pomoci v těchto záležitostech, zvlášť, když se jedná o studenta z Nebelvíru.“
„Není mou povinností trestat nebelvírské, Minervo,“ odsekl rozmrzele. „To je Lupinova práce.“
Nathanovi neuniklo ani slovo z toho rozhovoru. Pozorně poslouchal, jak se ho Snape snaží zbavit. Nathan nebyl jediný, kdo ho soustředěně pozoroval. Pár modrých očí ho sledoval už od jeho příchodu.
„Velmi dobře víš, že Lupin je momentálně v indispozici,“ řekla McGonagallová, která začínala ztrácet trpělivost.
„Pak by jsi možná měla na něj dohlídnout osobně,“ odvážil se Snape. Byl zoufalý.
McGonagallová na něj nevěřícně zírala. „Jsem ředitelka a nemám na takové věci čas! Dokud tu nebude Remus, budeš to muset dělat ty, Severusi.“
Námitky nepřipadaly v úvahu. Snape si povzdechl na znamení porážky. „Zpátky do sklepení, pane Grangere,“ řekl, aniž by se na něj podíval.
Nathan chvilku zaváhal, než se otočil k odchodu. Byl v ředitelně poprvé a všechno si zvědavě prohlížel. Za stolem visela spousta portrétů a každý z nich sledoval oba profesory… všichni až na jednoho. Nejprve také sledoval Snapea, ale po chvíli se modré oči obrátili k Nathanovi. Portrét se na něj usmál.
Při cestě zpět přemýšlel o tom, co právě slyšel. Profesor Snape nechce dohlížet na mé tresty. Proč? Je to kvůli rozhovoru, který jsme měli včera? Nathan si vybavil ten divný výraz ve Snapeově tváři. Vyhýbá se mi. A to proto, že něco ví.
Dole se rozhodl vejít do učebny, místo aby čekal u dveří. Byla spoře osvětlena. Posadil se do nejbližší lavice u Snapeova stolu a snažil se zkrátit si čekání. Ale nemusel čekat dlouho.
Snape vrazil do třídy, viditelně podrážděný. Vykročil ke stolu, aniž by na Nathana pohlédl. „Vytáhněte si pergamen a brk! Budete opisovat text.“
Nathan na chvíli pohlédl na profesora, než uposlechl. Když měl věci nachystané, Snape znovu promluvil. „Odneste si to do poslední lavice a opisujte větu Nesmím porušovat školní pravidla na sto palců.“
Nathan se na nic nezeptal, ale bylo mu to divné. Proč mě posílá na konec místnosti? Posbíral si věci, usadil se v poslední lavici a začal s úkolem.
Snape poslal chlapce co nejdál, nechtěl ho ve své blízkosti. Jeho mysl ale měla jiný názor. Čas od času byl donucen zvednout oči a pozorovat Nathana při práci. Každé takové gesto bylo doprovázeno myšlenkou, že ublížil Hermioně Grangerové. Přesto neopustil své místo po celou dobu trestu.
O hodinu později k němu Nathan přistoupil a podal mu srolovaný pergamen. „Jsem hotový, pane.“
Snape ho převzal. „Vypadněte!“
Nathan se trochu ošil, jako by chtěl něco říct, ale nakonec opustil místnost beze slova.
Snape rozbalil pergamen a pohlédl na větu, která se po celé délce opakovala: Nesmím porušovat školní pravidla. Očima přehlédl všech sto palců a na konci se zarazil. Přimhouřil oči. Stálo tam: Nesmím porušovat školní pravidla. Zklamal jsem vás, profesore Snape. Slibuji, že příště nebudu takový hlupák. Omlouvám se.
Snape pergamen zmačkal.
Následující den postával Nathan i se svými kamarády ve vstupní hale. Kevin a Andy se rozhodli Nathanovi dělat společnost, než bude muset jít na trest.
„Myslíš, že zase budeš muset něco psát?“ zeptal se Andy.
„Nevím. Doufám, že ne. Je to hrozná nuda tam jen sedět skoro potmě a opisovat tu hloupou větu,“ stěžoval si Nathan.
„Takže bys radši čistil kotlíky, jako minule?“ zeptal se tentokrát Kevin.
„Asi jo. Aspoň to k něčemu je,“ odpověděl Nathan.
Když se přiblížila sedmá hodina, Andy s Kevinem popřáli Nathanovi hodně štěstí a vydali se směrem k nebelvírské věži. Nathan zamířil do sklepení. Zaklepal na dveře učebny a čekal. „Dále,“ zaslechl.
„Dobrý večer, profesore Snape,“ pozdravil a jako obvykle nedostal žádnou odpověď. Pohlédl směrem k lavici, kde pracoval včera, a uviděl tam kotlík. Zaváhal, protože si nebyl jistý, jestli má zůstat v poslední lavici nebo má nejprve zamířit k jeho stolu. Když profesor nic neřekl, Nathan vykročil a zastavil se před ním. „Jaký je můj dnešní úkol?“
„Tak za prvé, co jste si myslel, když jste mě včera neuposlechl.“ Snape nečekal na odpověď. „Myslím, že jsem se vyjádřil dost jasně, pane Grangere, ale vy jste znovu ukázal, že nejste tak chytrý, jak si myslíte. Jakou větu jsem vám zadal opisovat?“
„Nesmím porušovat školní pravidla, pane,“ odpověděl Nathan.
„A co jste tam napsal?“ dotázal se znovu Snape.
Nathan zůstal zticha. Opisoval tu větu, ale pak ještě něco přidal. Když si všiml, že je Snape odhodlaný pokračovat ve výčitkách, promluvil. „Opsal jsem tu větu na požadovanou délku pergamenu, pane. Jen jsem potom přidal další řádek.“
Snapeovi došla řeč. Nathan ho znovu překvapil. Začínalo se to stávat pravidlem.Ten kluk je mazaný, pomyslel si. Pak se zamračil nad další objevenou vlastností a přikázal: „Vydrhněte ten kotlík, dokud nebude jako zrcadlo. Myslíte, že to zvládnete?“
„Ano, pane,“ odpověděl Nathan. Sklopil hlavu a vrátil se zpět na konec místnosti.
Čistil kotlík, zatímco profesor opravoval eseje. Nebo se o to aspoň snažil. Stejně jako předešlý den se Snape čas od času přistihl, jak Nathana pozoruje. Co ale nevěděl bylo, že chlapec ho pozoroval také.
Proč tolik povyku kvůli obyčejné omluvě? přemýšlel Nathan. Chtěl jsem jen, aby věděl, že je mi líto času, který tu musí se mnou trávit. Zatímco nechával ruce odpočívat, na okamžik pohlédl na Snapea. Jako dobrý pozorovatel si Nathan okamžitě všiml, že Snape doopravdy eseje neopravuje, jen předstírá. Možná to byl pravý čas na otázku.
„Profesore Snape?“ oslovil ho.
„Doufám, že mě rušíte, aby jste mi oznámil konec.“
„Nemyslím si, že bych vás rušil, pane,“ řekl Nathana a aniž by mu nechal prostor pro výtku, dodal: „Jen jsem se chtěl zeptat, jestli jste v pořádku.“
„Bylo by mi lépe, kdybych se nemusel otravovat s vámi, Grangere,“ procedil Snape mezi zuby. A byla to absolutní pravda.
Takže se na mě zlobí, pomyslel si Nathan. „Je mi líto, že tu musíte být kvůli mně. To jsem nechtěl.“
„Ne? Jste si jistý, že jste si to celé nenaplánoval?“ Snapeův hlas nabýval na síle. Vstal ze svého místa. „Vím, co jste dělal v tom lese a upřímně si myslím, že to nebylo z velkorysosti. Chtěl jste dostat trest? Chtěl jste trčet se mnou v tomhle sklepení?“ Severus teď stál po jeho boku. „Nevím, co ode mě chcete, ale chci, aby jste věděl, že tahle malá hra - vaše a vaší matky - tady končí!“ Hleděl přímo do tváře svému synovi.
„Nevím, o čem to mluvíte, pane,“ řekl zmatený Nathan. „Šel jsem do lesa, abych získal žíně z jednorožce, což bylo hloupé, já vím. Ale dělal jsem to proto, aby jste na mě mohl být pyšný a ne, abych dostal trest. Nechci tady s vámi trávit čas, pane, a ani nevím, o jaké hře to mluvíte. Moje máma ani já nic neděláme!“ Nathana rozčílila zmínka o jeho mámě. Kdo si myslí, že je, aby o ní mohl takhle mluvit?
„Takže vy nevíte nic o vaší matce,“ pronesl Snape. „Nebo o mě!“
„O vás toho vím velmi málo, ale nemůžete tvrdit, že neznám svou vlastní matku,“ procedil Nathan mezi zuby.
„Pak mi řekněte, kdo je váš otec,“ zavrčel Snape.
Nathan jen zíral na muže před sebou a zuřil. Chtělo se mu křičet. Nejraději by mu ublížil.
Snape přerušil oční kontakt. Byl přesvědčen, že chlapec zná pravdu a schválně si s ním pohrával. Teď si ale nebyl tak jistý.
Nathan se zhluboka nadechl a řekl: „Měl jsem vědět, že použijete tu informaci proti mně. Tak to děláte, ne? Tak se to dělá ve Zmijozelu. Využíváte vědomí o něčí slabosti ve svůj prospěch.“ Jeho hlas byl tichý a zraňoval.
„Dokončím čištění a zmizím z vašeho sklepení, pane.“
Snape sledoval chlapce, jak rychle dokončil svůj úkol a odešel.
Příště... přichází Halloween a s ním i očekávaný souboj. A samozřejmě další tresty.
Žádné komentáře:
Okomentovat