Ne jen Granger - kapitola 9.

Kapitola devátá - Setkání

Snapea čeká den plný nepříjemných setkání a někdo konečně odhalí Hermionino tajemství. Kdo? Jak? Čtěte dál...

~~~

První sluneční paprsky dopadly následujícího rána na Hermionu, sedící u Nathanovy postele. Nemohli přece očekávat, že opustí své dítě, které je upoutané na nemocniční lůžko. Většinu noci strávila pozorováním Nathana a přemýšlením, proč se vydal sám do Zapovězeného lesa. Nalákal ho někdo? Ztratil se? Utíkal před někým, kdo ho chtěl zranit? Brzy k ránu nakonec usnula, vyčerpaná všemi těmi úvahami.

Nathan otevřel oči a nemohl poznat, kde to právě je. Očima těkal po pokoji, až pohledem spočinul na ženě sedící u jeho postele - jeho máma. Spala ve velmi nepohodlné pozici. Nathan se pokusil na ni zavolat, ale místo toho se rozkašlal. Hermiona se vzbudila.

„Jsi vzhůru! Díky Bohu!“ řekla a vstala ze židle, aby objala svého syna. „Vyděsil jsi mě, Nathane. Už to nikdy nedělej!“

„Promiň, mami,“ zamumlal hlasem ztlumeným matčiným objetím.

„Jak se cítíš?“ zeptala se Hermiona a trochu se odtáhla, aby zkontrolovala každý kousíček jeho těla.

„Přestaň si dělat starost, mami. Jsem v pořádku,“ zaprotestoval Nathan.

„To ano, ale měl jsi velké štěstí!“ prohlásila energicky. „Co sis myslel, Nathane? Jít do Zapovězeného lesa, sám, v noci?“ vyslýchala ho. Teď, když se ujistila, že je Nathan v pořádku, nechala volný průběh svému rozčilení. „Chceš umřít nebo co? Vždyť jsi skoro zabil sám sebe!“

„Opravdu, opravdu mě to mrzí, mami. Jen jsem…“ Nathan se nemohl odhodlat, aby jí svěřil, co šel dělat do Zapovězeného lesa. Teď, když se nad tím pořádně zamyslel, se mu to zdálo pošetilé. Byla to od něho hloupost, jít tam sám. Měl si to víc promyslet. „Promiň,“ zopakoval tiše.

„Co jsi tam dělal?“ zeptala se Hermiona.

„Byl jsem…“ Jak jí to jenom říct? „Já -“

„No tak, Nathane, nemám celý den,“ trvala na svém.

Nathan si povzdechl. „Hledal jsem jednorožce.“

„Proč, Nathane? Proč jsi hledal jednorožce, v noci, v Zapovězeném lese, sám?“ zdůrazňovala Hermiona, které docházela trpělivost.

Nathan věděl, že teď bude lepší říct jí všechno. „Pátral jsem po nich, abych získal nějaké žíně. Věděl jsem, že profesor Snape -“

„Snape! Proč je to pořád o profesoru Snapeovi, Nathane?“ přerušila ho naštvaně.

Kousnul se do spodního rtu. „Teď vím, že to byla hloupost! Ale včera se mi to zdálo jako skvělý nápad. Promiň, mami,“ připustil.

„Ano, bylo to od tebe velmi nerozumné,“ řekla Hermiona, protřela si oči a povzdechla si.

„Zachránil mě,“ řekl Nathan poté, co ticho trvalo déle, než mu bylo příjemné. „Profesor Snape seslal kouzlo na ty obří pavouky a donesl mě až jsem, když jsem nemohl jít sám,“ pokračoval a zíral na své propletené ruce ležící na bílé přikrývce.

„Je to pozoruhodný muž,“ dodala Hermiona tichým hlasem. „Obří pavouci, říkáš? Akromantule? Nathane, víš, jak blízko smrti jsi byl? Prosím, slib mi, že se budeš držet od Zapovězeného lesa dál, nehledě na to, jak úžasný nápad budeš mít,“ žádala Hermiona a uvěznila Nathana v dalším objetí. „Prosím tě o to,“ domáhala se a dívala se mu při tom do očí, aniž povolila sevření.

„Už to neudělám, mami. Před chvílí jsem přiznal, že to byl hloupý nápad. Nemám v úmyslu být dvakrát tak pitomý a udělat to znovu,“ ujistil ji Nathan.

„Dobře.“ Políbila ho na čelo a uvolnilo ho z objetí. „Protože hloupost se k tobě nehodí.“

„Ne, to ne,“ souhlasil Nathan a ušklíbl se. Pořád se na něj zlobila, ale zdálo se, že její úleva je větší než vztek. Taky se mu ulevilo. Jeho máma měla pravdu. Unikl smrti díky zázraku, který se jmenuje Snape. Byl rád, že měl takové štěstí.

Hluk přicházející ode dveří ošetřovny upoutal jejich pozornost.

„Jsi vzhůru!“ vykřikl Harry, když přistoupil k posteli svého kmotřence. „Takže teď mi povíš, co jsi dělal sám v tom zatraceném Zapovězeném lese?“

„Ne tak úplně,“ odpověděl Nathan. Neměl chuť se nikomu dalšímu svěřovat se svou hloupostí.

„Hledal jednorožce, Harry. Chtěl získat nějaké žíně do lektvarů,“ informovala ho Hermiona.

„To už jsem věděl. Kvůli tomu jsme ho tak brzo našli. Snape si vzpomněl na rozhovor, který měl to odpoledne s Hagridem, a podezíral Nathana, že by mohl jít sám do lesa,“ řekl Harry.

„Takže profesor Snape věděl, že jsem tam byl kvůli jednorožcům?“ zeptal se Nathan a to objevení ho zasáhlo. Profesor Snape věřil, že byl dost pošetilý na to, aby se pokusil sám přinést ty ingredience. „Jak trapné! Udělal jsem ze sebe naprostého hlupáka!“ dodal a schoval si obličej do dlaní.

„Hm, to jo,“ souhlasil Harry. „Ale proč jsi tam šel sám? Tomu nerozumím. Neslyšel jsi, jak je ten les nebezpečný? Měl jsi vzít pro jistotu někoho s sebou, třeba jednoho z tvých přátel.“

Hermiona na Harryho nevěřícně zírala. „Harry, to je ta nejlepší rada, jakou mu můžeš dát? Vzít si někoho s sebou? Máš se chovat jako jeho kmotr a ne jako nejlepší kamarád!“ napomenula ho.

„Ok, tak už nikdy nechoď do Zapovězeného lesa. Ani se svými kamarády,“ řekl Harry Nathanovy a ten jen protočil oči.

„Už jsem řekl, že tam víckrát nepůjdu, jasné? Už ne!“ ujistil je znovu Nathan. To, že profesor Snape ví o mojí hlouposti, je pro mě dost velký trest, abych na něco takového příště už ani nepomyslel, pomyslel si. V tu chvíli ho napadlo, že ještě nebyl potrestán za porušení školního řádu. „Nemyslím si, že bych se dostal na školní pozemky ještě do konce školního roku. Pravděpodobně dostanu trest až do prázdnin,“ řekl sarkasticky.

„Asi máš pravdu,“ souhlasil Harry a Nathan si povzdechl.

Jakmile nastal čas snídaně, hrad se zaplnil čilým ruchem studentů. Tři osoby na ošetřovně si nevšimli chlapce nesměle postávajícího u dveří. Hermiona byla první, která ho oslovila.

„Hledáš madam Pomfreyovou?“ zeptala se, zatímco se nehnula od Nathanovy postele.

„Eh…ne,“ odpověděl Kevin nervózně. „Přišli jsme navštívit Nathana, slečno Grangerová.“

Hermiona se na chlapce usmála. „Vy musíte být Andy a Kevin. Pojďte dál,“ pobídla je.

„Čau, kluci,“ Nathan přivítal své nesmělé kamarády, kteří pomalu přicházeli k jeho posteli.

„Ahoj, Nathane. Chtěli jsme tě vidět, ještě než začne vyučování,“ řekl Andy.

„Mami, toto je Andy a Kevin,“ představil je Nathan. „A tohle je moje máma, Hermiona Grangerová,“ dodal zbytečně.

„My víme, Nathane,“ ujistil ho Kevin. Pak natáhl ruku a řekl: „Rád vás poznávám, slečno Grangerová.“ Andy udělal totéž.

„Slyšely jsme, že jsi byl včera večer v Zapovězeném lese,“ řekl Andy a v jeho hlase zazněla zvědavost.

„Jo, to jsem byl. Ale teď o tom nechci mluvit,“ řekl Nathan a pokynul směrem k Hermioně gestem, které považoval za nenápadné.

„Ale co - au!“ Andy vykřikl, když ho Kevin dloubl loktem do žeber.

„Určitě jsi teď unavený, my to chápeme,“ řekl rychle Kevin, zatímco si Andy třel žebra.

Madam Pomfreyová vešla na ošetřovnu malými dveřmi vedoucími do její kanceláře. „Dobré ráno, pane Grangere. Vidím, že je vám lépe než včera,“ řekla a začala na Nathanovi provádět vyšetřovací zaklínadla. „Mnohem lepší, jak jsem říkala.“

„Musím jít do Velké síně na snídani,“ prohodil Harry k Hermioně. A pak dodal ke třem chlapcům: „Doufám, že vás dneska uvidím na své hodině.“

„Jen když posnídá a bude se cítit dobře,“ odpověděla Poppy místo Nathana, který protočil oči.

„Půjdete se mnou, kluci?“ zeptal se Harry a odpovědí mu byly dva nadšené úsměvy. Harry se taky usmál a pak rychle políbil Hermionu na tvář, než opustil ošetřovnu v doprovodu dvou nebelvírských.

Matka se synem společně posnídali. Povídali si, zatímco čekali na madam Pomfreyovou, až propustí Nathana. To se stalo o pár hodin později. Hermiona doprovodila svého syna chodbami hradu a pociťovala nostalgii. Bradavice, její druhý domov, jí opravdu chyběly. Zastavili se před portrétem Buclaté dámy, naposledy se objali a Hermiona políbila Nathana na čelo.

„Tolik mi chybíš. Buď hodný chlapec a přestaň dělat potíže, ano?“ řekla a přitom si hrála s jeho vlasy.

Nathan se usmál. „Díky, mami,“ řekl a pak zmizel za obrazem vedoucím do Nebelvírské věže.

Hermiona měla ještě jeden úkol, než se vrátí zpátky do Londýna. Musela najít Severuse Snapea.

---
Přítomnost slečny Grangerové rozrušila Severuse víc, než si byl ochotný připustit. Přinesla s sebou vzpomínky na nejhorší rok jeho života. Včera večer, než se vrátil zpět do svých pokojů, strávil spoustu hodin v Astronomické věži. Nebyl v té části hradu od toho dne, kdy Brumbál zemřel, dne, kdy on ho zabil. Ale včera večer se na to místo vrátil. Pozoroval měsíc v úplňku a hvězdy, které ho obklopovaly, a přitom se mučil věcmi, které se staly dávno a dávno byly zapomenuty. 

Mohl to udělat jinak? Určitě ano. Už vymyslel tucet jiných možností, jak to mohl ten večer provést. A všechny končily jeho smrtí. Ne Brumbálovou, ne Malfoyovou, ne Potterovou, jen jeho vlastní. Teď žil, jen aby splnil Albusovu žádost. Zabil muže, který mu důvěřoval celou svou duší, a pohřbil svou čest do té bílé hrobky spolu s jediným opravdovým přítelem. 

Za rok a něco po té události byl Severus členy Starostolce zproštěn viny za svůj strašlivý čin. Potter měl pravdu - měl by teď být v Azkabanu s ostatními Smrtijedy. Tam, ve společnosti chladnokrevných vrahů, bylo jeho místo. A ne ve škole, kde učil nevinné děti. 

A pak, byla tu Hermiona Grangerová - jediný důvod toho všeho. Ona mu věřila, když ho ostatní opustili. Kontaktovala ho, když tu noc opustil Bradavice. Přivedla ho zpět na setkání Řádu a přesvědčila ostatní o jeho oddanosti Brumbálovi, dokonce i po jeho smrti. 

Přesto byla jeho čest pohřbena ten den, kdy zabil Brubála. Věřila mu stejně jako Albus a on zradil její důvěru. Zneuctil ji a zranil, aby ji zachránil. Jak jenom nenáviděl sebe a svou zatracenou volbu. A nejhorší bylo, že ho za to nikdy nevinila. Naopak. Připravila jeho obhajobu k soudu. Ona, Hermiona Grangerová, ho zachránila od Azkabanu, kam patřil. 

A teď tu byl ten chlapec, Nathan Granger. Navykládala mu, jak úctyhodně se zachoval - on, Severus Snape - jak velký byl hrdina a podobné nesmysly. Ten kluk se ho měl bát, byl přece chladnokrevný vrah z podzemí. Ale on se místo toho cítil dobře v jeho hodinách, na trestech… v jeho náručí. Chlapec tak toužil po jeho uznání, že byl kvůli tomu dokonce ochotný riskovat svůj život. A byla to všechnojejí vina! 

Při cestě z Astronomické věže musel projít kolem Ošetřovny. Našel ji tam, jak spí u postele svého syna. Nevstoupil do místnosti. Ne, když tam byla ona. Pozoroval ji malým okýnkem ve dveřích. Spala v Bradavicích, aby mohla zůstat se svým synem. Ta myšlenka udělala ze zbytku noci jeho peklo na zemi. 

Následující ráno se jí stále vyhýbal. Právě bylo uprostřed dvouhodinovky lektvarů - té, ve které chyběl její syn, protože byl upoutaný na lůžko… kvůli ní, dodal si pro sebe. Ano, je to všechno její vina. Může za to Hermiona Grangerová. 

Snapea vytrhl ze zamyšlení zvuk padajícího předmětu. Vstal a zamračil se na nešťastného studenta. „Nemyslím si, že je tak složité udržel vaše nádobí, když ho používáte, pane Bucknalle. Strhávám Zmijozelu pět bodů za vaši neschopnost!“ 

Výraz překvapení se zračil ve tváři každého přítomného studenta. „Co se to s ním děje?“ zeptal se Andy nejtišším možným hlasem Kevina. 

„Nevím a ani to nechci zjišťovat, když strhává body už i Zmijozelu!“ odpověděl Kevin šeptem. 

Zbytek hodiny uplynul v naprostém tichu a bez dalších nehod. Nikdo nechtěl profesora lektvarů naštvat tak, aby s ním musel zůstat o samotě. Zvláště ne s jeho příšernou náladou. 

„Máte deset minut, aby jste odlili vzorky, uklidili po sobě a zmizeli mi z očí!“ oznámil jim Snape, když hodina končila. 

Studenti provedli všechno, jak nejrychleji mohli. Nikdo z nich nechtěl zbýt ve třídě poslední, aby musel zůstat sám se Snapem. Ten měl tu nejhorší náladu, jakou kdy u něj zažili. Když poslední dva studenti ve spěchu vyběhli, ve dveřích se objevila Hermiona Grangerová. 

„Takže jste pořád tady,“ uvítal ji Snape. 

„Chtěla jsem se s vámi setkat, než odjedu do Londýna,“ Hermiona mezitím vešla do třídy a mířila k jeho stolu. 

Vstal a začal sbírat lahvičky, které mu studenti nechali na stole. „Tak jste mě našla,“ odvětil suše. 

Hermiona pozorovala muže před sebou. Neviděla ho od jeho soudu na Ministerstvu, více než jedenáct let. Otec jejího syna. „To ano,“ řekla. Najednou nevěděla co říct, když se ocitli ve stejné místnosti. 

Její zaváhání ho ještě víc rozzuřilo. Mohla by to mučení už skončit, pomyslel si, ale stále ji ignoroval. 

„Chtěla jsem vám poděkovat za včerejšek,“ řekla Hermiona a pozorovala jeho ruce při práci. 

Přestože něco takového očekával, cítil se Snape, jako by ho někdo udeřil. Bylo mu z těch slov špatně. Přestal předstírat, že je zaneprázdněn. „Nemusíte mi děkovat. Je mou povinností chránit studenty,“ řekl, aniž by zvedl oči. 

„Já vím, ale přesto jsem vám chtěla poděkovat,“ trvala na svém a o krok k němu přistoupila. 

Snape vzhlédl a zadíval se na ni. Změnila se od té doby, co ji viděl naposled. Necítil se dobře, když si ho tak prohlížela, proto znovu sklopil oči. „Jestli jste řekla všechno, co jste chtěla, můžete jít. Mám moc práce,“ řekl. 

Hermiona také sklopila hlavu. Stejně jako on se necítila dobře, avšak z jiného důvodu. „Pak vás nechám pracovat. Nashledanou, profesore Snape,“ řekla tiše a otočila se k odchodu. 

Neodpověděl, jen ji doprovázel očima. Když už na ni nedohlédl, povzdechl si a povolil pěst sevřenou kolem jedné z lahviček. Je pryč. 

---
Ve třetím patře už Nathan čekal na své přátele před učebnou Obrany. Zahlédl je na konci chodby. Usmáli se a pospíšili k němu. 

„Tak jsi zpátky!“ přivítal ho vesele Andy. 

„Jo, madam Pomfreyová mi dovolila se vrátit na vyučování,“ řekl Nathan. 

„To je bezva. Ale máš štěstí, že jsi dneska nebyl v lektvarech. Profesor Snape opravdu naháněl hrůzu,“ řekl Kevin. 

Ta informace Nathana znepokojila. „Taky si to myslíš, Andy?“ zeptal se. 

„Jo! Měl jsi vidět, jak se choval k Bucknallovi, když mu vypadla palička. Strhnul Zmijozelu body a nazval ho neschopným. Zmijozel!“ vysvětlil Andy podrážděně. 

To teda není vůbec dobré, pomyslel si Nathan. Máma mu řekla, že má zajít za profesorem Snapem a omluvit se mu za své hloupé chování a on souhlasil. Chtěl se mu omluvit, dokonce i když věděl, že může dostat trest. Stejně si ten trest zaslouží. „To je špatné, protože za ním musím později zajít,“ řekl. 

„Proč?“ zeptal se Andy. 

„Musím mu poděkovat, že mě včera zachránil,“ vysvětlil Nathan. 

„On tě zachránil? Myslel jsem, že Harry Potter!“ vykřikl překvapeně Kevin. 

„Ne, to profesor Snape mě našel a zachránil před těmi pavouky. Taky mě donesl na ošetřovnu, protože jsem nebyl schopný jít sám. Měli jste vidět, jak přemohl ty pavouky!“ Nathan nešikovně skrýval hrůzu z nedávného zážitku.. 

„Počkej chvilku. Chceš říct že Snape - ten samý Snape, zmijozelský mizera, který učí lektvary - zachránil tebe? Jsi z Nebelvíru! To nedává smysl!“ vykřikl zmatený Kevin. 

Nathan protočil oči. „To je jediný Snape, kterého znám,“ poznamenal věcně. 

V tu chvíli vyšel z Lupinova kabinetu Harry Potter. Když spatřil Nathana po boku svých přátel, usmál se a řekl: „Jsem rád, že ses vrátil právě na mou hodinu, Nathane.“ Jeho kmotřenec se jen pousmál. 

„Takže, představování asi nebude nutné. Začneme rovnou s výukou. Dneska se naučíme pár obranných zaklínadel. Připravte si hůlky,“ nařídil jim Harry. Třída byla úplně zticha a napjatě ho pozorovala. Povzdechl si. „Dobře, spusťte. Co by jste chtěli vědět?“ zeptal se rezignovaně. Pokaždé, co přišel do Bradavic suplovat za Lupina, to bylo stejné. Všechno, co studenti chtěli vědět, se týkalo jeho hrdinských činů. 

„Jaké to bylo stát tváří v tvář Vy-víte-komu?“ zeptala se dívka v první lavici a všichni napjatě čekali na odpověď. 

„Byl to něco, co jsem udělat musel. Voldemort by mě nenechal na pokoji, dokud bych žil. Tak jsem ho musel zničit,“ vysvětlil. 

„Opravdu jste použil smrtící kletbu?“ zeptal se chlapec ze Zmijozelu. 

„Ano,“ odpověděl Harry stručně. 

Nathan věděl, že jeho kmotr nemá rád otázky týkající se války, tak se přihlásil. „Ano, Nathane?“ vyzval ho Harry překvapeně. 

„Proč jste přestal hrát Famfrpál a stal se bystrozorem?“ zeptal se Nathan. 

Harry se na svého kmotřence usmál na znamení vděčnosti. „Bylo na čase zúročit mé znalosti z Obrany proti černé magii. A to je právě to, proč jsme tady. Vytáhnout hůlky!“ Zbytek hodiny vyplnilo procvičování obranných kouzel. 

---

Snape ani jednou nepřišel na jídlo do Velké síně. Ten den už nechtěl nikoho vidět. Seděl ve svém spoře osvětleném kabinetu. Čekal na večerku, aby si mohl odbýt kolečko hradem a vrátit se do svých komnat, kde doufal zapomenout na ten mizerný den. 

Ozvěna Hermionina děkujícího hlasu mu stále zněla v hlavě společně se vším, co zaslechl včera na Ošetřovně. Nikdy by se jí samozřejmě nezeptal, ale vědomí, že jejího chlapce už jednou zachránil, ho znepokojovalo. Snažil se vybavit si všechny chlapce, kterým za celá ta léta nějak pomohl. Nebylo jich moc, ale stále na to nemohl přijít. Zatřásl hlavou, aby vypudil všechny nevítané myšlenky. Už o tom nechtěl přemýšlet. Ještě jednou se pokusil soustředit na eseje třetího ročníku, které právě opravoval. 

Podařilo se mu jich pár zvládnout, když někdo zaklepal na dveře. Zvedl hlavu od pergamenů a tiše zaklel. „Vstupte,“ zavrčel. 

Dveře se otevřely a světlo z chodby ozářilo siluetu malého chlapce. Když postava vstoupila, Snape ho poznal. „Granger.“ Přesně to potřeboval, jako zakončení toho ďábelského dne. Další setkání s dalším Grangerem. 

„Dobrý večer, profesore Snape,“ pozdravil Nathan. 

Snape toužil jen potom, zbavit se ho, jak nejdřív to půjde. „Co chcete?“ zeptal se netrpělivě. 

„Chtěl bych se omluvit,“ pronesl Nathan tiše. Pohyboval se váhavě, vyhýbal se Snapeovým očím a jeho neobvyklá plachost prozrazovala jeho pocity. 

Snape si povzdechl. Co se to s těma Grangerovýma děje? pomyslel si, ale pak si všiml jeho postoje. On se… stydí? Ušklíbl se. „Měl by jste se cítit zahanben za svou pitomost. Myslel jsem, že jste byl víc než hloupý, lehkomyslný Nebelvír. Ale zdá se, že jsem se mýlil. Jste jen další tupec.“ Poprvé viděl, jak sebou chlapec trhl. Nepotěšilo ho to tak, jak by si myslel. Zamračil se. 

„Je mi to líto,“ řekl Nathan se sklopenou hlavou. „Choval jsem se jako idiot a přišel jsem si pro trest.“ 

Je tady, abych ho potrestal? To bylo matoucí. Nikdy nikdo nepřišel do mého kabinetu, aby žádal o trest, pokud sem nebyl poslán nebo… dovlečen. „Kdo vás sem poslal?“ zeptal se. 

„Nikdo, pane.“ Nathan na něj zmateně pohlédl. 

„Tak proč jste přišel? Chcete, abych vám dal trest?“ zeptal se Snape hlasem plným sarkasmu. 

„Nikdo na to nemá větší právo,“ odpověděl Nathan opatrně. „To vy jste mě zachránil před těmi pavouky a odnesl na Ošetřovnu. Je logické, že vy jste ten, kdo by mě měl potrestat,“ dodal. 

Snape nad tím prohlášením pozvedl obočí. „Strhávám Nebelvíru padesát bodů a uděluji vám měsíc trestů,“ prohlásil. Nathan ani nehlesl. „Myslíte, že to bude stačit?“ dodal s úšklebkem. 

„Jestli se ptáte na to, zda mě to bude držet dál od Zapovězeného lesa, pak ano. Ale když mě máte potrestat za moji hloupost, pak bych měl dostat trest na celý rok,“ řekl Nathan a v očích se mu odráželo světlo z krbu. 

Snape si všiml zuřivosti v jeho očích a musel obdivovat jeho drzou odvahu. „V tom případě mohu vynechat kázání,“ řekl, lehce pobaven. 

„To už zvládla máma, pane,“ ujistil ho Nathan. 

„Možná, ale ona je jen jedním z rodičů. Co váš otec?“ zeptal se Snape. 

Nathan na okamžik bojoval sám se sebou a vyhýbal se jeho pohledu. Profesor si toho všiml a vyvodil svůj vlastní závěr. „Chápu, je to mudla.“ 

„Ne pane, já…“ Nathan nevěděl, jak by to vysvětlil. Nejlepší by asi bylo říct pravdu. „Já nevím, kdo je můj otec,“ řekl velmi tiše a doufal, že ho Snape nezaslechne. 

Ale on mu rozuměl a zamračil se. „Nevíte?“ zeptal se skoro automaticky. On neví, kdo je jeho otec? Jeho mozek se snažil zpracoval novou informaci. Slečna Grangerová neví, kdo je otcem jejího syna? To se mu zdálo nemožné. Samozřejmě, že ví! napomenul se v duchu. Já-všechno-vím přece musí znát otce svého syna, že? 

Nathan však přerušil pochod jeho myšlenek. „Ale vždycky se najde někdo, kdo ho zastoupí, co se týče výchovy. Tentokrát to byl strýc Harry.“ 

Snape seděl strnule a zíral na chlapce skoro znechuceně. 

Nathan se začal cítit nepohodlně. Přestože byl na to už zvyklý, pořád mu trochu dělaly problémy reakce lidí, kteří se dozvěděli pravdu o jeho otci. Skoro jakoby četl Snapeovy myšlenky, Nathan řekl: „Máma to samozřejmě ví, ale nechce mi to říct.“ 

V tom si uvědomil svou šanci a jen s malým zaváháním se zeptal profesora lektvarů: „Vy jste ji znal, když tu ještě studovala, pane. Nevzpomínáte si, jestli v sedmém ročníku s někým chodila?“ A pak ještě dodal kousavým tónem, kterým se snažil zakrýt svou nervozitu: „Vím, že chodila se strýcem Ronem, ale evidentně nejsem Weasley.“ 

Snape si teď Nathana pozorně prohlížel. Chlapec už nic neřekl a jen tam stál. To byla hádanka, kterou by mistr lektvarů rád vyřešil. Ne, určitě to není Weasley. 

Díval se na něj, jako by ho viděl poprvé. Zkoumal jeho štíhlou postavu, docela vysokou na jedenáctiletého chlapce, a dlouhé prsty. Očima putovala od jeho rukou až k obličeji. Hranatá brada, plné rty, výrazný nos a uhlově černé vlasy. A pak se jeho oči setkaly s Nathanovými. Najednou mu připadalo, jako by se díval do zrcadla. Snape se konečně odvážil nahlédnout do všech vzpomínek na ten rok. Zorničky se mu rozšířily. „Ne!“ řekl, trochu hlasitěji než šeptem. 

Nathanovy neunikl ten zvláštní výraz, který mu přeběhl po tváři, ale nahlas řekl jen: „To je v pořádku, profesore. Zdá se, že ona je jediná, kdo zná to tajemství.“ Najednou se cítil zranitelný a nechtěl se už déle zdržovat. Vykročil ke dveřím a za sebou nechal mračícího se Snapea. „Uvidíme se zítra, pane. Dobrou noc,“ řekl těsně předtím, než za sebou zavřel dveře. 

Snape pořád zíral na místo, kde chlapec stál, jako by tam pořád byl. Zavřel oči a v mysli se mu rozehrály všechny podobnosti mezi ním a Nathanem, jako kdyby se díval do myslánky. Nathan pracující v učebně, Nathan s pozvednutým obočím během jídla, Nathanovy oči, vlasy, dlouhé prsty… „Ne! Ne! NE!“ vykřikl v okamžiku, kdy byl donucen přiznat si to, co bylo tak očividně jasné - byl Nathanův otec! Schoval si obličej do dlaní. 

Jak to mohla udělat? Proč by to dělala? Nechat si dítě, které má s… najednou nemohl popadnout dech. Píchalo ho v hrudi, oči měl pevně zavřené. Náhle vstal od svého stolu, až povalil židli za sebou. Sevřel lahvičku inkoustu, která stála na stole. „Jak mi to mohla udělat!“ zařval, lahvička se roztříštila a červený inkoust stékal po dveřích jeho pracovny. 

Dlaněmi nahmatal okraj stolu, o který se musel opřít. Cítil se hrozně. Pokoušel se znovu dýchat, ale bolelo to. Zraňoval se s každým nádechem, s každou další myšlenkou. Zničil jsem jí život. Najednou mu nohy vypověděly službu a on klesl na kolena. 

Obrazy z té noci, kdy byla Hermiona zajata Smrtijedy, se mu míhaly před očima. Bylo to, jako by se to znovu odehrávalo. Skupina čtyř maskovaných mužů, dva z nich ji pevně svírali za paže, když se marně snažila vyprostit. Přivedli ji na shromáždění Smrtijedů, které povolal Pán zla. Skoro nedokázal zakrýt úzkost, když ji bezohledně hodili na zem. Ve Voldemortově pokřivené tváři se zračilo potěšení. „Potterova obdivovatelka číslo jedna, jaké milé překvapení,“ zasyčel. 

Snape donutil svůj mozek pracovat. Musel vymyslet, jak ji zachránit, aniž by prozradil sám sebe. Na nic ale nemohl přijít. Pozoroval se skrytým zděšením, když na ni Temný pán seslal Cruciatus. V okamžiku, kdy mu do mysli pronikly její výkřiky, věděl, že musí něco udělat. 

Poté, co důkladně prohledal její myšlenky, prohlásil Voldemort, že už je mu k ničemu. Snape spatřil svoji jedinou šanci, když k Hermioně přistoupil jiný Smrtijed a začal si rozepínat kalhoty. Musel to udělat, jestli ji chtěl udržet na živu. Tak to udělal. 

Vystoupil z kruhu kolem nich a prohlásil: „Ta je moje.“ Pořád myslel na to, že je to jediná možnost. Uvolnil pásek, rozepnul si kalhoty a poklekl vedle ní. Setkal se s jejím pohledem plným slz, ale sklopil hlavu, aby se mohl lépe soustředit. Musel to udělat, aby jí zachránil život. 

Násilím si ji k sobě přitiskl. Vnikl do ní a s každým dalším pohybem cítil, jak mu uniká duše z těla. Ona jen tiše plakala, když ji znásilňoval. Ostatní Smrtijedi si přesto celé představení užívali a když bylo po všem, chtěli víc. 

V tu chvíli Snape popadl Hermionu za paži a donutil ji vstát. Přistoupili k Pánu zla a Snape řekl: „Chci tu mudlovskou šmejdu pro sebe, pane.“ 

Stvoření s hadím obličejem chvíli uvažovalo nad takovou žádostí. Ostatní zvědavě přihlíželi. „Proč ji chceš, Snape?“ zeptal se nakonec. 

„Šest let mě mučila, pane. Chci ji jako svého otroka. Pomsta, pane,“ řekl a zesílil své sevření, aby dokázal, že to myslí vážně. 

Voldemortovi se to zjevně líbilo. „Máš ji mít, Snape. Ale přebíráš za ni plnou zodpovědnost. Když uteče, zemřeš.“ 

„Samozřejmě, můj pane,“ ujistil ho Snape a uklonil se, aby políbil lem jeho hábitu. „Dovolte mi odejít, pane.“ 

Společně opustili shromáždění a Snape je oba přemístil do svého malého domku na Spinner´s End. Odnesl ji do jednoho z menších pokojů v druhém patře a prohlédl jí zranění. Nepromluvila od doby, kdy se jí poprvé dotknul. Vyléčil jí menší rány a modřiny, jak nejlíp dokázal. Pokoušel se jí dotýkat co nejméně. Přehodil přes ni ošoupanou přikrývku a chystal se odejít. Už měl ruku na klice, když prolomila ticho. „Děkuji.“ 

Strnul na místě, když slyšel to slovo, které si nezasluhoval. Na chvíli zavřel oči a pak opustil pokoj. Po celý zbytek jejího pobytu se vracel pouze s jídlem nebo knihami. Nedokázal se jí podívat do očí. 

A najednou dnes, následek tohoto činu právě opustil jeho kabinet. Dítě, jeho dítě, důsledek znásilnění. Vztek sevřel jeho vnitřnosti a sršel mu z očí, které odrážely světlo ohně. Vstal a vylil si zlost na svém pracovním stole ve snaze ulevit pocitu marnosti. Jestli si před tím svůj čin nedokázal odpustit, teď si přál pohřbít sám sebe s Brumbálem do té bílé hrobky u jezera. 

---

Hermiona seděla u stolu ve své pracovně a o běsnícím muži v Bradavicích neměla tušení. Opustila hrad chvilku poté, co ráno mluvila se Snapem. Práce na univerzitě ji zabavila a tak neměla čas přemýšlet o předchozích událostech. Teď už se tomu ale vyhnout nemohla. 

Severus zachránil Nathana, aniž by věděl, že je to jeho syn. Hříčka osudu,pomyslela si. Setkání se Snapem v ní probudilo city, které se jí zdály už dávno ztracené. V jeho přítomnosti se cítila nesvá. Vědomí, že v sobě nese tak důležité tajemství, jí nijak nepomáhalo. 

Moc se nezměnil, co ho viděla naposled. Ani fyzicky, ani ve svém chování, které znala z Nathanova vyprávění. Způsob, jakým se k němu choval v hodinách, byl dostačujícím důkazem. Proč nedokáže přijmout vděčnost? přemítala. Vždycky přijde s tou řečí byla-to-moje-povinnost. Zatřásla hlavou. 

V mysli jí vytanul obrázek jeho rukou, šikovně zacházejících s lahvičkami lektvarů.Pořád je tak zručný v každé pohybu, pomyslela si. Připomnělo jí to její první setkání se Snapem, tehdy v prvním ročníku na hodině lektvarů. Jeho vášnivý proslov, způsob, jakým zacházel s přísadami a pomůckami… Připomnělo jí to Nathana. Povzdechla si. To tajemství ji zmáhalo. 

Skutečnost, že se setkala se Snapem po tak dlouhé době, jí připomněla tu noc, kdy byla zajata Smrtijedy. Byla to bolestná vzpomínka, která ji pronásledovala ve snech a nutila ji budit se se slzami v očích. Při vědomí v ní ale žádnou hrůzu nevzbuzovala. Byla vděčná Severusovi za jeho přítomnost na tom setkání. Jinak už by byla mrtvá. Byl to ten nejodvážnější muž, jakého znala. 

Z jeho následného chování poznala, že lituje toho, k čemu byl donucen. Za devět dní, které strávila jako jeho host, na ni stěží promluvil. Nikdy se jí nepodíval do očím a v jejím pokoji trávil jen nezbytný čas. Povolil jí přístup do své rozsáhlé knihovny, ale nikdy ho tam nepotkala. 

Dokonce i po válce během jeho slyšení si vyměnili jen pár slov. V té době už věděla, že je těhotná a rozhodla se to tajit. Nikdy by jí nedovolil, aby v tom pokračovala, a ona to dítě tolik chtěla. Slíbila si, že mu to řekne v okamžiku, jak těhotenství dosáhne bodu, kdy by přerušení bylo nebezpečné. Nenašla k tomu ale odvahu. Stejně tak, když se Nathan narodil. 

Ale přesto všechno jí zůstal Nathan, ten nejvzácnější dar, jaký jí život mohl dát. Nemohla se dočkat dne, kdy mu bude schopná říct o jeho otci, ale děsila se toho, že ten den nikdy nepřijde. To, co dneska zažila v Bradavicích, nebylo vůbec povzbuzující. Snape se vůbec nezměnil. Jak by se mu mohla přiznat? Nevěděla. 

Noc, kterou strávila na židli u Nathanova lůžka, se začínala projevovat. Byla unavená a bolela ji záda. Vstala a zatoužila po koupeli. Musela dohnat práci, kterou zameškala kvůli Bradavicím. Zítra bude rušný den, pomyslela si. 

Příště... nic netušícího Nathana čeká měsíc trestů se svým otcem, který toho už ví až příliš!