Je tu Halloween a na řadu přichází očekávaný souboj. Kdo vyhraje? A samozřejmě také další a další tresty...
~~~
Následující den ráno byl Nathan pořád skleslý. Způsob, jakým profesor Snape využil faktu, že neví, kdo je jeho otec, ho hluboce ranil. Věřil Snapeovi kvůli své mámě. Všechny ty věci, co mu vyprávěla, byly pro něj dostačující. Důvěřoval mu. A on toho zneužil. Ano, byl opravdu zklamaný. Taky byl naštvaný sám na sebe, že si nedával větší pozor.
Cítil se pořád stejně, i když navečer vstupoval do učebny lektvarů na další trest. Ani nepozdravil, jako to obvykle dělával. Vykročil přímo k poslední lavici a rozhodl se nedělat nic, dokud profesor sám nepromluví. Toho se však nedočkal, protože na lavici ležel pergamen s instrukcemi.
Uplynula přesně hodina, než dokončil dalších sto palců opisování. Nathan neřekl ani slovo, stejně tak profesor Snape. Sroloval pergamen a nechal ho ležet na místě, kde pracoval. Vstal a posbíral si věci. Bez jediného pohledu na profesora, který si u svého stolu četl, opustil třídu.
Další večer proběhl stejně. Vstoupil do třídy, usedl do poslední lavice a našel instrukce k dalšímu opisování. Nathan si je přečetl a protočil oči. Jinak ale nedal své rozladění najevo. Dokončil úkol a opustil sklepení po více než hodině strávené s mistrem lektvarů v naprosté tichosti.
Snape vzhlédl od esejů ve chvíli, kdy zaklaply dveře. Vydechl úlevou. Další trest proběhl bez jediného slova. Opustil své místo a vykročil směrem k poslední lavici, kterou Nathan před okamžikem opustil. Rozložil pergamen a zkontroloval obsah. I tentokrát našel jen opakování zadané věty. Co jsem čekal, další poznámky na konci? Odfrkl si nad tou myšlenkou.
Pergamen si vzal s sebou a vrátil se k opravování. Alespoň se o to pokusil. Od konfliktu s Nathanem na něj pořád myslel. Nejprve byl rád, že tomu chlapci dal konečně najevo, že není ten milý, čestný muž, za kterého ho považuje. Ale teď, po dvou večerech ticha, se na to začal dívat jinak. Pamatoval si na Nathanův ublížený výraz, když ho obviňoval z využití jeho slabosti. A to ho znepokojovalo. Ve chvíli, kdy se ptal na jeho otce, očekával, že Nathan půjde s pravdou ven a přizná se. Ale zmýlil se. Nathan nic nevěděl a on mu tím ublížil.
Snape upustil brk a promnul si kořen nosu. Nechtěl se zatěžovat myšlenkami na to, co si o něm chlapec myslí. Nechtěl myslet ani na něj. Bojoval proti tomu, ale věděl, že prohrává. A to se mu nelíbilo.
---
Následující den byl pátek a měla se konat halloweenská slavnost. To Nathana vytrhlo z melancholie a okolní nadšení ho pohltilo. Alespoň na chvíli zapomněl na Snapea a bavil se se svými přáteli. Byl přece Halloween!
Bylo po obědě a prváci neměli v pátek odpolední vyučování. Společenská místnost šuměla hovorem, když Nathan a ostatní dorazili z Velké síně. Našli si prázdný stůl a začali hrát řachavého Petra. Přidal se dokonce i Nathan, který na hru obvykle kvůli úkolům a trestům neměl čas. Byli právě v půlce, když do místnosti vběhl udýchaný chlapec.
„Už to začíná!“ vykřikl a po dalším nádechu dodal: „Jsou venku na famfrpálovém hřišti.“
Celou místností projela vlna vzrušení a všichni se najednou chystali k odchodu. Prváci na sebe zmateně hleděli.
„Vy se nepřipojíte?“ zeptal se jich jeden třeťák.
„A kam jdete?“ odseknul Kevin.
„Na famfrpálové hřiště. Neslyšeli jste? Souboj začíná!“ řekl třeťák, jako by to byla naprostá samozřejmost.
„Souboj?“ vyhrkl Andy a vyvalil oči.
„Jo! Tak pojďte, nebo to propásnem!“ odpověděl chlapec a zamířil k východu.
Andy vyskočil a Kevin ho následoval. Nathan byl však pořád zmatený. „Počkejte chvilku, kdo bude bojovat?“ zeptal se.
„To nevím, ale jestli se tam dole odehrává opravdový souboj, chci to vidět!“ zakřičel na něj Andy, když míjel portrét Buclaté dámy.
Nathanova zvědavost nezůstala pozadu. Vstal a následoval ostatní nebelvírské ven z hradu. Dostihl své přátele u kouzelných schodů. Vypadalo to, jako by se celá škola vydala stejným směrem.
Když dorazili na hřiště, velké množství studentů už postávalo kolem. Byli tam hlavně zmijozelští. Jásali, zatímco nebelvírští se tvářili znepokojeně. To nebylo příliš povzbuzující, ale nebylo to nic v porovnání s pohledem, který se Nathanovi za okamžik naskytl. Profesor Snape a Harry Potter na sebe mířili hůlkami. Nathan zbledl.
Jasně modré světlo vylétlo z Harryho hůlky, ale bylo pohlceno neviditelnou bariérou, ještě než dosáhlo svého cíle. Snapeova hůlka se pohybovala úžasnou rychlostí. Z její špičky vyrazil červený paprsek, který mířil k Harrymu. Ten mávl svou vlastní hůlkou a vykřikl: „Protego!“ Červené světlo s třesknutím zmizelo.
Oba kouzelníci byli příliš zaneprázdnění sami sebou, aby si všimli Nathana postávajícího opodál. Ten byl s každou další kletbou čím dál víc rozrušený. „Někdo to musí zastavit!“ vykřikl a rozhlédl se kolem. Nikdo si ho nevšímal. „Proč nic neuděláte?“ naléhal podrážděně na studenty okolo.
„To není nutné. Dělají to každý rok,“ odpověděla starší dívka.
Nathan zalapal po dechu. „Každý rok?“ Ale tentokrát nedostal žádnou odpověď. Všichni sledovali kouzelnický souboj.
Koutkem oka Nathan zachytil další záblesk jasného světla, který upoutal jeho pozornost.
„Stupefy!“ zakřičel Harry. Mávnutním hůlky Snape odklonil směr kletby. Harry znovu švihl hůlkou a pronesl: „Inanimatus Conjurus!” Odnikud se zjevil oblak kamenů. Ve chvíli, kdy se plně zformovaly, vyslal další kletbu: “Oppugno!” Kameny se vyřítily proti Snapeovi. Ten to zjevně očekával. Se znuděným výrazem je nechal jediným mávnutím hůlky zmizet, než ho mohly ohrozit.
“Už jste skončil s těmi dětinskými zaklínadly?” řekl Snape s úšklebkem.
Harry jen přimhouřil oči a vyslal další kletbu, kterou Snape lehce zneškodnil.
Snape nečekal na další útok a švihnul svou hůlkou. „Serpensortia!“
Had se líně plazil Harryho směrem. Ten vypadal spíš podrážděně než vyděšeně. Snape se nepřestával šklebit. „Jestli si chcete hrát se zaklínadly z prvního ročníku, rád se k vám připojím,“ posmíval se.
Nathan se tvářil ustaraně, ale Harry jen zasyčel na kouzelného hada, aby se vrátil ke Snapeovi. Ten následně odstranil zvíře mávnutím hůlky. Zdálo se, že na hřišti je už celá škola. Někteří studenti kolem dvou kouzelníků vytvořili kruh a ještě více jich postávalo na tribunách. Nathan dokonce spatřil několik profesorů, ale ani ti nevypadali, že by chtěli souboji zabránit. To se mu nelíbilo.
Vyměnili si pár dalších zaklínadel a všechno se zhoršovalo. Oba měli čím dál větší problémy odrážet soupeřovy kletby, především Harry. Zmijozelští vypadali spokojeně. Nathan si prohlížel jejich potěšené výrazy. Malfoy vypadal, jako by právě prožíval nejlepší chvíli svého života.
Hlasité zvuky a intenzita záblesků se stupňovala. Harrymu se jednou podařilo překonat Snapeovu bariéru, ale nestačilo to k tomu, aby ho ze souboje vyřadil. Snape se zatvářil ještě víc odhodlaněji. Očima propaloval Harryho a beze slova mávl hůlkou. Proužek světla vylétl Harryho směrem. Ten vypadal sebejistě do okamžiku, než jeho obranné kouzlo selhalo. Nathan zahlédl na jeho tváři výraz překvapení a srdce mu vynechalo jeden úder. Odnikud se zhmotnily provazy a spoutaly Harryho tělo. S tupou ránou upadl na zem.
Nathan otevřel doširoka oči a pak se podíval na šklebícího se profesora Snapea, který vykročil směrem k Harrymu. Zmijozelští jásali, nevelvírští a ostatní studenti vypadali zklamaně, ale nikdo se nestaral o to, že je Harry spoutaný. Nathan se k němu rozběhl a slyšel Snpaea říkat: „Pořád na to nemáte, Pottere.“
„To bylo mazané,“ připustil Harry. „Upravený Incarcerous, aby vypadl jakoLevicorpus. Velmi zmijozelské.“
Snape nad tím pozvedl obočí. „Možná jste se přece jen něco přiučil.“ A pak dodal s dalším úšklebkem: „Ale zjevně to pořád nestačí.“
Harry přimhouřil oči a bojoval s provazy, které mu znemožňovaly pohyb. Když to Nathan uviděl, řekl panovačným hlasem: „Pusťte strýce Harryho.“
Oba starší kouzelníci si náhle uvědomili jeho přítomnost. Harry promluvil první. „Nepleť se do toho, Nathane.“
Ale on se o Harryho nestaral. Hleděl na profesora Snapea a čekal, že ho uposlechne. Snape mu to oplácel, nejprve překvapeně a podrážděně, ale teď se zdál... pobavený. Přesto nic neřekl.
Harry byl znepokojený. „Nechej ho na pokoji, Snape,“ řekl.
To upoutalo Snapeovu pozornost. Obrátil se na Harryho a odseknul: „Nebo co?“
Zjevně byl spokojen s Harryho nulovou odezvou. Otočil se k ochodu a minul Nathana, jako by tam vůbec nebyl.
Ten nevypadal, že by měl obavy z toho, co by mu profesor Snape mohl udělat. "Řekl jsem, aby jste pustil mého kmotra,“ zavolal na vzdalujícího se Snapea.
To ho přimělo se zastavit. Chvíli jen tak stál, ani se neotočil. Pak bez jediného slova znovu vytáhl hůlku a provazy svazující Harryho jediným mávnutím zmizely. Bez dalšího zaváhání se rychlými kroky vydal přes pozemky směrem k hradu.
V tu chvíli už byl Harry na nohou a mnul si levé rameno. Nathan se k němu otočil. „Jsi v pořádku, strýčku Harry?“
„Nic mi není,“ odpověděl Harry a vypadal popuzeně. „Myslím, že jsem ti říkal, aby ses držel dál.“
„Jo, vzpomínám si,“ souhlasil Nathan. „Ale taky jsi přitom ležel na zemi, svázaný,“ dodal a pokrčil rameny.
„Velmi oceňují tvůj zájem, Nathane, ale nechci, aby měl Snape důvod být na tebe protivný. A opravdu nepotřebuji, aby jsi stál mezi námi dvěma,“ řekl Harry vážně.
„Proč jste bojovali?“ zeptal se Nathan.
„Děláme to každý rok,“ odpověděl Harry vyhýbavě.
„To už jsem slyšel, ale proč?“ nevzdával to Nathan.
„Souvisí to s válkou, Nathane. Není to nic, čím by ses měl ty zabývat,“ uzavřel to Harry.
Nathan potřásl hlavou. „Jednou mi stejně někdo bude muset vysvětlit, co se za války stalo. Je to jako být součástí něčeho a jako jediný tomu nerozumět,“ protestoval. Někdy se cítil opomíjený.
Vydali se cestou k hradu. Pár studentů ještě postávalo okolo, ale většina byla zase uvnitř. Jeden z nebelvírských šesťáků je dohnal. „Dostanete ho příští rok, pane Pottere.“
„Jo, jasně,“ odpověděl Harry nenuceně.
Ostatní studenti se vyjádřili podobně a Harry jim všem odpovídal stejně. Za chvíli je došla McGonagallová. „Kdy už s tím skoncujete?“ zeptala se otráveně. Harry ji ignoroval a tak dodala: „Je to čím dál nebezpečnější. To by jste měl vědět sám, pane Pottere.“
„Vy víte, že by to mohlo být ještě horší,“ odpověděl Harry. „Příště ho porazím. Třeba ho to konečně donutí se nad sebou zamyslet a přestat se chovat jako mizera.“
„Pane Pottere!“ napomenula ho McGonagallová.
Nathan se zatvářil překvapeně. Ne, kvůli té nadávce, ale nad tím, že Harry ještě nevyhrál. „Říkáš, že jsi profesora Snapea ještě nikdy v souboji neporazil?“
Harry hned neodpověděl. Cítil se trochu nepohodlně, dokonce zahanbeně. „Udělám to příští rok,“ řekl stručně.
Ředitelka přimhouřila oči.
Nathan zíral s otevřenými ústy. Byl si toho vědom, ale zjištění, že jeho kmotr, největší kouzelník všech dob, prohrával tolik let s profesorem Snapem, bylo na něj příliš. Musel mistra lektvarů obdivovat čím dál víc. I přes současné pochybnosti o jeho charakteru. Profesor Snape byl opravdu velký kouzelník, to musel uznat.
Dostali se až do Vstupní haly. Harry a profesorka McGonagallová zamířili do ředitelny. Nathan spatřil své přátele a společně se vydali zpět do společenské místnosti. Do halloweenské slavnosti ještě zbývalo pár hodin.
---
Severus Snape se ocitl zpět ve svém kabinetě po dalším vyhraném souboji s Harrym Potterem. Obyčejně by ho to dostatečně uspokojilo, ale ne letos. Letos tu byl Granger, aby všechno, alespoň trochu dobré, změnil na utrpení. I v tomto případě byl Nathan zodpovědný za jeho znepokojení. Nemohl to slovo vymazat ze své mysli: kmotr.
„Harry zatracený Potter,“ zamručel. „Mohl to být kdokoliv jiný, ale ne. Musí to být zrovna Potter!“ Nemohl zůstat v klidu, přestože jeho tělo bylo unavené po namáhavém souboji. Začal přecházet po pokoji. Harry Potter byl kmotrem jeho syna.
Snažil se uklidnit. Ničím takovým se přece nemusel zabývat, že? Neměl s tím chlapcem nic společného. Jestli je jeho kmotr Harry Potter nebo Neville Longbottom, nezajímá mě to, donutil se pomyslet si. Nemohl se ale donutit to myslet vážně. Měl o něj zájem a to ho ničilo.
Jeho mysl byla tak zaměstnaná rozebíráním situace ze všech možný pohledů, že se neubránil jistým úvahám. Jestli že byl Harry Potter jeho kmotrem a on - Severus Snape - jako otec neplnil své povinnosti, pak to znamenalo, že Potter nastoupil na místo, které po právu patřilo jemu. Nezáleželo na tom, jestli ve skutečnosti chtěl být chlapcovým otcem. Bylo to o tom, že náhradou za něj byl Potter.
Ještě chvíli pochodoval a pak si povzdechl. Musel se hlavně zklidnit. Potter byl jeho kmotrem víc než jedenáct let. Pár hodin navíc nemohlo nic změnit. Přinutil se sednout si. Proč se o to starám? přemítal a ještě jednou zkusil popřít, že ho to zajímá. Marně. Naštvaně se zamračil.
Hermiona Grangerová věděla, že bych to nikdy nepřipustil, pomyslel si. Proč to udělala? Pěsti měl zatnuté, jako pokaždé, když v poslední době myslel na Hermionu. „Bude mít štěstí, když přežije naše další setkání,“ zasyčel přes zatnuté zuby. Pak zavřel oči a snažil se nabýt ztracenou kontrolu. Kolik dalších překvapení pro mě má? přemítal.
Chtěl na to přestat myslet. Otevřel náhodnou knihu, třikrát si přečetl ten samý odstavec a zase ji naštvaně zavřel. Natáhl se pro hromadu pergamenů ležících na levém okraji stolu. Byly to eseje. Začal je opravovat a to ho dokázalo na chvíli zaměstnat.
Minula hodina a on už byl s eseji skoro hotový, když uslyšel někoho za dveřmi. Zhluboka se nadechl a řekl: „Dále.“
Harry Potter vstoupil do jeho kabinetu. Přesně s tím jsem se chtěl potkat,pomyslel si sarkasticky. Chystal se ho odmítnout, ale Potter byl rychlejší.
„Než začnete vaši přednášku o tom, že nic neumím a že jste mnohem lepší než já, měl by jste vědět, že jsem nepřišel kvůli souboji. Chci si promluvit o Nathanovi,“ řekl Harry a bez vyzvání se posadil na židli proti Snapeovi. Pohlédl na druhého muže způsobem, který nesnesl námitek.
Snape se ve svém křesle opřel a zkřížil paže na hrudi. Uvnitř přemýšlel, co horšího ho ještě ten večer potká. Nahlas řekl jen: „Buďte stručný, Pottere. Jsem velmi zaneprázdněn.“
Harry si odfrknul. „Dobře, přejdu rovnou k věci. Nechte Nathana na pokoji,“ řekl a zabodl do Snapea ostrý pohled.
Snape si ho chvíli v tichosti prohlížel. Snažil se potlačit nutkání mu říct, že něco takového nemá právo od chlapcova otce žádat. „Nevím, co tím myslíte, Pottere,“ řekl místo toho. Přál si, aby mu kmotr jeho syna dal záminku ho proklít.
„Myslím to tak, jak to říkám, Snape. Neudělujte mu tresty za nic, nestrhávejte mu body, protože se nadechl ve špatnou chvíli, a nedávejte mu horší známky jen proto, že je to Hermioniny syn nebo můj kmotřenec,“ řekl Harry. „Prostě ho nechte být.“
Snape přimhouřil oči.. „Vy naznačujete, že se k němu chovám nespravedlivě, protože je to váš kmotřenec?“ řekl.
„Ano, přesně to jsem chtěl říct,“ potvrdil Harry.
„Do dnešního odpoledne jsem ani netušil, že je to váš zatracený kmotřenec. A jestliže dostal tresty nebo jsem mu strhl body, pak proto, že je stejně lehkomyslný a otravný jako jste byl vy,“ řekl Snape. Naklonil se a zadíval se do Harryho zelených očí. „Nesnažte se mě poučovat, jak mám vychovávat své studenty, Pottere.“
„Varoval jsem vás,“ řekl Harry přezíravě a vstal ze židle. „Jestli za vámi budu muset kvůli tomu přijít ještě jednou, nebude se vám to líbit. Pamatujte, že Nathan má někoho, kdo se o něj postará, na rozdíl ode mě.“ Zamířil ven a opustil místnost.
Snape se zamračil. Taková drzost! pomyslel si. Zhluboka se nadechl a dlouhými kroky zamířil do svých komnat. Dneska ho ještě čeká ta hloupá halloweenská slavnost, které se musí zúčastnit, a trest, který byl trestem pro něj samotného.
---
Nathan vstoupil společně se svými kamarády do Velké síně a byl okouzlen tím, co viděl. Ředitelka McGonagallová dodržela Brumbálovu tradiční výzdobu. Po místnosti poletovali živí netopýři, svíce a vyřezávané dýně. Bylo to opravdu působivé.
Většina profesorů, včetně Snapea, již seděla na svých obvyklých místech. Harry opustil Bradavice ještě před oslavou. Nathan to věděl, protože se za ním přišel do společenské místnosti rozloučit, čímž vzbudil velký rozruch. Zdálo se, že jeho image hrdiny nijak neutrpěla nedávnou porážkou.
Pak pohlédl ke zmijozelskému stolu. Zdálo se, že jejich nálada se po souboji zlepšila. Povídali si mnohem živěji než obvykle a čas od času pohlédli Snapeovým směrem.
Nathan se posadil naproti Kevina a Andy zaujal místo po jeho levici. Všichni se už nemohli dočkat.
„Je to paráda, nemyslíte?“ zeptal se Kevin a užasle si prohlížel začarovaný strop hemžící se netopýry.
„Jo, to je,“ souhlasil Nathan. „Už jsem o tom slyšel, ale nikdy jsem si to nedokázal představit.“
„Podívejte na tu obrovskou dýni!“ řekl Andy a ukazoval na jednu obzvlášť velkou.
„Je fakt ohromná,“ souhlasil Kevin.
Jejich pozornost se přesunula ke stolům ve chvíli, kdy byla naservírována večeře. Ochutnali od všeho trochu a vypili spoustu dýňové šťávy. Když čekali na puding, Nathan si všiml Kevinova zlostného pohledu někam za jeho záda. Otočil se a spatřil šklebícího se Devona Malfoye. Protočil oči a řekl: „Proč mě to nepřekvapuje?“
„Hezký souboj, nemyslíš Grangere?“ pronesl Malfoy.
„Jo, máš pravdu,“ odpověděl.
To vyvedlo Malfoye z míry. Vzpamatoval se a řekl: „Vždycky jsem věděl, že tvůj drahý kmotr není to, za co se vydává.“
„Nevzpomínám si, že by něco takového vůbec tvrdil. A navíc, ty ho ani neznáš,“ řekl Nathan vyrovnaně.
„Znám profesora Snapea a ten by mohl Harryho Pottera porazit se zavřenýma očima, kdykoliv by se mu zachtělo,“ řekl Malfoy. Zjevně nebyl připraven prohrát tuto slovní potyčku.
Než mohl Nathan cokoliv odpovědět, předmět jejich rozhovoru - profesor Snape - je vyrušil.
„Děkuji vám, pane Mofoyi. A teď zpátky ke stolu,“ řekl Snape s úšklebkem a pak se obrátil na Nathana. „Pane Grangere, nezapomeňte na svůj dnešní trest. Halloween není výjimka.“
Nathan opustil síň hned po dezertu a vydal se do sklepení. Vstoupil do učebny, stejně jako předešlé dva dny, a zamířil přímo k poslední lavici. Bylo to tam - pergamen s instrukcemi. Přistoupil blíž a přečetl si ho. „Další opisování?“ zakňoural potichu.
„Co jste to říkal, pane Grangere?“ zeptal se Snape, přestože neočekával odpověď.
Nathana už unavovaly tyto nudné úkoly a tak sebral dost odvahy, aby zopakoval: „Další opisování, pane?“
Snape sepnul ruce a položil je na stůl před sebou. „Stěžujete si, pane Grangere?“ zeptal se a povytáhl obočí. Jeho pohled nepřipouštěl souhlas.
„Popravdě ano, pane. Myslel jsem, že bychom mohli ten čas využít k něčemu smysluplnějšímu než k opisování vět.“ Tak. Řekl to.
„Mám tady pár opravdu špinavých kotlíků. Dal byste přednost drhnutí?“ zeptal se Snape s úšklebkem.
„Vlastně ano, pane,“ odpověděl Nathan jednoduše.
Jestli byl Snape překvapen, nedal to na sobě znát. Vytáhl hůlku a řekl: „Acciokotlíky.“ Dva kotlíky vylétly z poličky a přistáli na lavici před Snapovým stolem. „Tady máte, pane Grangere,“ řekl.
Nathan na to neřekl nic. Jednoduše přistoupil k lavici a začal je čistit. Snape na něj čas od času zvědavě pohlédl. Ten chlapec měl talent ho zaujmout, to musel přiznat.
Bojovat proti své zvědavosti ho unavovalo a z předstíraného opravování esejů mu bylo nanic. Vstal proto ze židle, obešel svůj stůl a opřel se o něj, ruce založené na hrudi. Pozoroval Nathana.
Chlapec vzhlédl, polekán tím náhlým pohybem. Na chvíli přestal se svou prací, ale protože profesor nic neříkal, pustil se znovu do drhnutí.
O pár minut později Snape prolomil mlčení. „Řekněte mi, pane Grangere, proč jste se mi dneska na famfrpálovém hřišti postavil?“
Nathan se zarazil v pohybu, ale nevzhlédl. „Nemyslel jsem to tak. Jen jsem chtěl, abyste pustil mého kmotra.“
„Chápu,“ řekl Snape a přikročil blíž k jeho lavici. „Takže slavný Harry Potter je váš kmotr. To vám usnadňuje spoustu věcí, tím jsem si jistý.“
„Vyrůstal jsem v mudlovském světě, pane. Neměl jsem žádné výhody. A to se nezměnilo,“ řekl Nathan a teprve teď pohlédl na Snapea.
Ten ho chvíli pozoroval. „Ale určitě ano. V nebelvírské věži si vás určitě váží pro tu spojitost,“ naléhal na něj.
Nathan netušil, kam tím profesor míří. „Lidé mě znají dříve než já je, ale to je všechno. Nemyslím si, že by to něco měnilo,“ odpověděl a pokrčil rameny. Pak se vrátil ke kotlíkům.
Snape se k němu ještě více přiblížil. „Musíte ho mít opravdu rád, když mnou tak opovrhujete.“
Nathan se znovu zarazil. „Nikdy jsem vám nechtěl projevit neúctu, pane. Je mi líto, jestli jste si to tak vyložil.“ Začal se cítit nesvůj. Snape se choval divně.
„Chtěl by jste, aby byl pan Potter vaším otcem?“ zeptal se Snape. Nemohl se udržet a vynadal si, hned jak ta slova vyšla ven.
Nathan prudce vzhlédl. Profesor Snape se od něj odvrátil. Dlouho zíral na jeho záda. „On není,“ řekl Nathan tiše a zase sklopil hlavu. Není jeho otcem, že ne?pomyslel si nejistě.
Snape ho sotva zaslechl. „Ne, není, ale na to jsem se neptal.“ Znovu se k němu otočil čelem. „Každý kluk by chtěl mít za otce hrdinu, jako je Harry Potter, a vy nejste jiný.“
Nathan byl z celého rozhovoru zmatený. Proč mi to říká? Co tím myslí? pomyslel si.Ví, kdo je můj otec? Musí to vědět, jinak by tak jistě netvrdil, že Harry Potter to není.
Snape byl zpět za svým stolem, když se Nathan odvážil vzhlédnout. Jestli chtěl něco říct, neudělal to. Dokončil svou práci v tichosti. Profesor Snape znal totožnost jeho otce. Nathan si tím teď byl jistý.
Když byl se svou prací hotový, vstal a zamířil k učitelskému stolu. „Jestli jste hotov, prostě odejděte,“ řekl Snape.
Nathan opustil třídu.
---
Hermiona Grangerová se vrátila domů z práce. Večer chtěla ještě navštívit halloweenskou párty, pořádanou jedním kolegou z univerzity. On a jeho žena to dělali každoročně a ona pokaždé odmítla kvůli Nathanovi. Tento rok byl ale v Bradavicích a ona se neměla na co vymluvit.
William se nabídl, že ji vyzvedne. Nemohla narychlo vymyslet nic, čím by ho odmítla, a tak teď čekala na jeho příjezd. Byla oblečená v kostýmu Julie, protože William šel za Romea. Nejprve nad tím nápadem jen protočila oči, ale on z něj měl takovou radost, že nakonec souhlasila. A navíc se jí nechtělo vymýšlet nic jiného. Tak tam teď seděla převlečená v kostýmu, čekala a přemýšlela.
Od její poslední návštěvy v Bradavicích se jí Severus zase vloudil do snů. Tentokrát to ale nebyly noční můry ze dne, kdy byla chycena smrtijedy. Byly to sny o těch zručných rukou, dotýkajících se jejího obličeje, vlasů. Bylo to… znepokojující. Vážila si ho, ano. Obdivovala ho, samozřejmě. Ale toto bylo jiné. Bylo to nové.
Severus Snape byl součástí jejího života od prvního dne v Bradavicích. Nejprve si ho cenila za jeho znalosti a dovednosti v lektvarech. Později ho obdivovala za jeho všímavost a schopnosti, které projevil jako špion pro Řád. Pak pro jeho čest a odvahu při plnění slibu, který dal Albusovi. A nakonec mu vděčila za záchranu svého vlastního života. Od toho okamžiku byl součástí jejího života skrze Nathana. A teď…
Teď nevěděla, co dál. Setkala se s ním znovu a najednou se zjevoval v jejích snech. Ne jako její osobní hrdina, ale jako něco jiného, něco víc. Co to má znamenat? ptala se sama sebe. Představovala si svého vysněného muže jako Nathanova otce? Bylo to o tom, koho Severus představoval, nebo šlo o něj, jako o muže? Možná celou situaci přeceňovala a o nic nešlo. Nakonec ve výkladu snů se vyznala Trelawneyová, ne já, napomenula se v duchu.
Nesnažit se něco vyčíst z těch snů se ale ukázalo být složitější. Přinutila se myslet na jiné věci, na svou práci, přátele. Ale ať se snažila, jak chtěla, nakonec vždycky skončila u Severusových rukou z jejího snu. Až do doby, než přišlo jiné vyrušení. William právě dorazil.
Sešla za ním dolů. Při pohledu na ni zůstal stát s otevřenou pusou a ona zčervenala. Včas se ale vzpamatoval, předvedl teatrální úklonu a řekl: „Do dnešní noci jsem nikdy pravou krásu nespatřil.* Má Julie, jsi tak krásná jako ta nejoslnivější hvězda na obloze.“ Usmál se.
Neodolala a protočila oči nad tím bláznivým dvořením, přesto se znovu začervenala. „Děkuji, Romeo. Ty taky nevypadáš špatně,“ řekla a přijala nabízenou ruku. Pomohl ji do auta a společně zamířili na párty.
Po příjezdu je hostitelé srdečně přivítali. Dům byl střízlivě vyzdoben vyřezávanými dýněmi, falešnými pavučinami a kotlíky přetékajícími mlhou ze suchého ledu. Povzdechla si nad vzpomínkami, které to přineslo.
Dům byl plný. Většinu lidí znala z univerzity. Všude se rozléhala hudba a pár lidí dokonce tančilo. William jí nabídl skleničku, kterou přijala. Byla to povedená párty a hlavně vítané rozptýlení.
Všechno šlo dobře. Povídala si s některými kolegy, smála se žertíkům a dokonce si zatančila s Williamem, který byl na ni opravdu milý. On byl dobré rozptýlení.
Připozdívalo se a Hermiona se začala cítit unavená. Požádala Williama, aby ji odvezl domů a on okamžitě souhlasil. Se všemi se rozloučili a vyrazili. Zastavil před jejím domem a řekl: „Dneska to bylo báječné.“
„Taky jsem se dobře bavila. Děkuji, že jsi mě přemluvil tam jít,“ odpověděla Hermiona.
„Bylo mi ctí, drahá Julie,“ řekl, natáhl se pro její ruku a lehce ji políbil na hřbet. Svíral ji ještě o chvíli déle a při tom jí hleděl do hnědých očí.
Rozhostilo se mezi nimi trapné ticho. Hermiona jako první přerušila oční kontakt, pohlédla na jejich spojené ruce a vyprostila tu svou. „Uvidíme se v pondělí,“ řekla nakonec.
Vypadal zklamaně, když odpovídal: „Samozřejmě, Hermiono.“
„Pak tedy dobrou noc,“ rozloučila se a vystoupila.
„Dobrou noc,“ odpověděl a odjel.
Hermiona za sebou zavřela dveře a povzdechla si. Prohrála svůj souboj ve chvíli, kdy pohlédla na jejich vzájemně propletené ruce. Nebyla jeho - nebyla Severuse - a to bylo špatně.
Příště... portrét prozradí něco zajímavého. A co ještě? Tresty :-)
* W. Shakespeare: Romeo a Julie
Cítil se pořád stejně, i když navečer vstupoval do učebny lektvarů na další trest. Ani nepozdravil, jako to obvykle dělával. Vykročil přímo k poslední lavici a rozhodl se nedělat nic, dokud profesor sám nepromluví. Toho se však nedočkal, protože na lavici ležel pergamen s instrukcemi.
Uplynula přesně hodina, než dokončil dalších sto palců opisování. Nathan neřekl ani slovo, stejně tak profesor Snape. Sroloval pergamen a nechal ho ležet na místě, kde pracoval. Vstal a posbíral si věci. Bez jediného pohledu na profesora, který si u svého stolu četl, opustil třídu.
Další večer proběhl stejně. Vstoupil do třídy, usedl do poslední lavice a našel instrukce k dalšímu opisování. Nathan si je přečetl a protočil oči. Jinak ale nedal své rozladění najevo. Dokončil úkol a opustil sklepení po více než hodině strávené s mistrem lektvarů v naprosté tichosti.
Snape vzhlédl od esejů ve chvíli, kdy zaklaply dveře. Vydechl úlevou. Další trest proběhl bez jediného slova. Opustil své místo a vykročil směrem k poslední lavici, kterou Nathan před okamžikem opustil. Rozložil pergamen a zkontroloval obsah. I tentokrát našel jen opakování zadané věty. Co jsem čekal, další poznámky na konci? Odfrkl si nad tou myšlenkou.
Pergamen si vzal s sebou a vrátil se k opravování. Alespoň se o to pokusil. Od konfliktu s Nathanem na něj pořád myslel. Nejprve byl rád, že tomu chlapci dal konečně najevo, že není ten milý, čestný muž, za kterého ho považuje. Ale teď, po dvou večerech ticha, se na to začal dívat jinak. Pamatoval si na Nathanův ublížený výraz, když ho obviňoval z využití jeho slabosti. A to ho znepokojovalo. Ve chvíli, kdy se ptal na jeho otce, očekával, že Nathan půjde s pravdou ven a přizná se. Ale zmýlil se. Nathan nic nevěděl a on mu tím ublížil.
Snape upustil brk a promnul si kořen nosu. Nechtěl se zatěžovat myšlenkami na to, co si o něm chlapec myslí. Nechtěl myslet ani na něj. Bojoval proti tomu, ale věděl, že prohrává. A to se mu nelíbilo.
Následující den byl pátek a měla se konat halloweenská slavnost. To Nathana vytrhlo z melancholie a okolní nadšení ho pohltilo. Alespoň na chvíli zapomněl na Snapea a bavil se se svými přáteli. Byl přece Halloween!
Bylo po obědě a prváci neměli v pátek odpolední vyučování. Společenská místnost šuměla hovorem, když Nathan a ostatní dorazili z Velké síně. Našli si prázdný stůl a začali hrát řachavého Petra. Přidal se dokonce i Nathan, který na hru obvykle kvůli úkolům a trestům neměl čas. Byli právě v půlce, když do místnosti vběhl udýchaný chlapec.
„Už to začíná!“ vykřikl a po dalším nádechu dodal: „Jsou venku na famfrpálovém hřišti.“
Celou místností projela vlna vzrušení a všichni se najednou chystali k odchodu. Prváci na sebe zmateně hleděli.
„Vy se nepřipojíte?“ zeptal se jich jeden třeťák.
„A kam jdete?“ odseknul Kevin.
„Na famfrpálové hřiště. Neslyšeli jste? Souboj začíná!“ řekl třeťák, jako by to byla naprostá samozřejmost.
„Souboj?“ vyhrkl Andy a vyvalil oči.
„Jo! Tak pojďte, nebo to propásnem!“ odpověděl chlapec a zamířil k východu.
Andy vyskočil a Kevin ho následoval. Nathan byl však pořád zmatený. „Počkejte chvilku, kdo bude bojovat?“ zeptal se.
„To nevím, ale jestli se tam dole odehrává opravdový souboj, chci to vidět!“ zakřičel na něj Andy, když míjel portrét Buclaté dámy.
Nathanova zvědavost nezůstala pozadu. Vstal a následoval ostatní nebelvírské ven z hradu. Dostihl své přátele u kouzelných schodů. Vypadalo to, jako by se celá škola vydala stejným směrem.
Když dorazili na hřiště, velké množství studentů už postávalo kolem. Byli tam hlavně zmijozelští. Jásali, zatímco nebelvírští se tvářili znepokojeně. To nebylo příliš povzbuzující, ale nebylo to nic v porovnání s pohledem, který se Nathanovi za okamžik naskytl. Profesor Snape a Harry Potter na sebe mířili hůlkami. Nathan zbledl.
Jasně modré světlo vylétlo z Harryho hůlky, ale bylo pohlceno neviditelnou bariérou, ještě než dosáhlo svého cíle. Snapeova hůlka se pohybovala úžasnou rychlostí. Z její špičky vyrazil červený paprsek, který mířil k Harrymu. Ten mávl svou vlastní hůlkou a vykřikl: „Protego!“ Červené světlo s třesknutím zmizelo.
Oba kouzelníci byli příliš zaneprázdnění sami sebou, aby si všimli Nathana postávajícího opodál. Ten byl s každou další kletbou čím dál víc rozrušený. „Někdo to musí zastavit!“ vykřikl a rozhlédl se kolem. Nikdo si ho nevšímal. „Proč nic neuděláte?“ naléhal podrážděně na studenty okolo.
„To není nutné. Dělají to každý rok,“ odpověděla starší dívka.
Nathan zalapal po dechu. „Každý rok?“ Ale tentokrát nedostal žádnou odpověď. Všichni sledovali kouzelnický souboj.
Koutkem oka Nathan zachytil další záblesk jasného světla, který upoutal jeho pozornost.
„Stupefy!“ zakřičel Harry. Mávnutním hůlky Snape odklonil směr kletby. Harry znovu švihl hůlkou a pronesl: „Inanimatus Conjurus!” Odnikud se zjevil oblak kamenů. Ve chvíli, kdy se plně zformovaly, vyslal další kletbu: “Oppugno!” Kameny se vyřítily proti Snapeovi. Ten to zjevně očekával. Se znuděným výrazem je nechal jediným mávnutím hůlky zmizet, než ho mohly ohrozit.
“Už jste skončil s těmi dětinskými zaklínadly?” řekl Snape s úšklebkem.
Harry jen přimhouřil oči a vyslal další kletbu, kterou Snape lehce zneškodnil.
Snape nečekal na další útok a švihnul svou hůlkou. „Serpensortia!“
Had se líně plazil Harryho směrem. Ten vypadal spíš podrážděně než vyděšeně. Snape se nepřestával šklebit. „Jestli si chcete hrát se zaklínadly z prvního ročníku, rád se k vám připojím,“ posmíval se.
Nathan se tvářil ustaraně, ale Harry jen zasyčel na kouzelného hada, aby se vrátil ke Snapeovi. Ten následně odstranil zvíře mávnutím hůlky. Zdálo se, že na hřišti je už celá škola. Někteří studenti kolem dvou kouzelníků vytvořili kruh a ještě více jich postávalo na tribunách. Nathan dokonce spatřil několik profesorů, ale ani ti nevypadali, že by chtěli souboji zabránit. To se mu nelíbilo.
Vyměnili si pár dalších zaklínadel a všechno se zhoršovalo. Oba měli čím dál větší problémy odrážet soupeřovy kletby, především Harry. Zmijozelští vypadali spokojeně. Nathan si prohlížel jejich potěšené výrazy. Malfoy vypadal, jako by právě prožíval nejlepší chvíli svého života.
Hlasité zvuky a intenzita záblesků se stupňovala. Harrymu se jednou podařilo překonat Snapeovu bariéru, ale nestačilo to k tomu, aby ho ze souboje vyřadil. Snape se zatvářil ještě víc odhodlaněji. Očima propaloval Harryho a beze slova mávl hůlkou. Proužek světla vylétl Harryho směrem. Ten vypadal sebejistě do okamžiku, než jeho obranné kouzlo selhalo. Nathan zahlédl na jeho tváři výraz překvapení a srdce mu vynechalo jeden úder. Odnikud se zhmotnily provazy a spoutaly Harryho tělo. S tupou ránou upadl na zem.
Nathan otevřel doširoka oči a pak se podíval na šklebícího se profesora Snapea, který vykročil směrem k Harrymu. Zmijozelští jásali, nevelvírští a ostatní studenti vypadali zklamaně, ale nikdo se nestaral o to, že je Harry spoutaný. Nathan se k němu rozběhl a slyšel Snpaea říkat: „Pořád na to nemáte, Pottere.“
„To bylo mazané,“ připustil Harry. „Upravený Incarcerous, aby vypadl jakoLevicorpus. Velmi zmijozelské.“
Snape nad tím pozvedl obočí. „Možná jste se přece jen něco přiučil.“ A pak dodal s dalším úšklebkem: „Ale zjevně to pořád nestačí.“
Harry přimhouřil oči a bojoval s provazy, které mu znemožňovaly pohyb. Když to Nathan uviděl, řekl panovačným hlasem: „Pusťte strýce Harryho.“
Oba starší kouzelníci si náhle uvědomili jeho přítomnost. Harry promluvil první. „Nepleť se do toho, Nathane.“
Ale on se o Harryho nestaral. Hleděl na profesora Snapea a čekal, že ho uposlechne. Snape mu to oplácel, nejprve překvapeně a podrážděně, ale teď se zdál... pobavený. Přesto nic neřekl.
Harry byl znepokojený. „Nechej ho na pokoji, Snape,“ řekl.
To upoutalo Snapeovu pozornost. Obrátil se na Harryho a odseknul: „Nebo co?“
Zjevně byl spokojen s Harryho nulovou odezvou. Otočil se k ochodu a minul Nathana, jako by tam vůbec nebyl.
Ten nevypadal, že by měl obavy z toho, co by mu profesor Snape mohl udělat. "Řekl jsem, aby jste pustil mého kmotra,“ zavolal na vzdalujícího se Snapea.
To ho přimělo se zastavit. Chvíli jen tak stál, ani se neotočil. Pak bez jediného slova znovu vytáhl hůlku a provazy svazující Harryho jediným mávnutím zmizely. Bez dalšího zaváhání se rychlými kroky vydal přes pozemky směrem k hradu.
V tu chvíli už byl Harry na nohou a mnul si levé rameno. Nathan se k němu otočil. „Jsi v pořádku, strýčku Harry?“
„Nic mi není,“ odpověděl Harry a vypadal popuzeně. „Myslím, že jsem ti říkal, aby ses držel dál.“
„Jo, vzpomínám si,“ souhlasil Nathan. „Ale taky jsi přitom ležel na zemi, svázaný,“ dodal a pokrčil rameny.
„Velmi oceňují tvůj zájem, Nathane, ale nechci, aby měl Snape důvod být na tebe protivný. A opravdu nepotřebuji, aby jsi stál mezi námi dvěma,“ řekl Harry vážně.
„Proč jste bojovali?“ zeptal se Nathan.
„Děláme to každý rok,“ odpověděl Harry vyhýbavě.
„To už jsem slyšel, ale proč?“ nevzdával to Nathan.
„Souvisí to s válkou, Nathane. Není to nic, čím by ses měl ty zabývat,“ uzavřel to Harry.
Nathan potřásl hlavou. „Jednou mi stejně někdo bude muset vysvětlit, co se za války stalo. Je to jako být součástí něčeho a jako jediný tomu nerozumět,“ protestoval. Někdy se cítil opomíjený.
Vydali se cestou k hradu. Pár studentů ještě postávalo okolo, ale většina byla zase uvnitř. Jeden z nebelvírských šesťáků je dohnal. „Dostanete ho příští rok, pane Pottere.“
„Jo, jasně,“ odpověděl Harry nenuceně.
Ostatní studenti se vyjádřili podobně a Harry jim všem odpovídal stejně. Za chvíli je došla McGonagallová. „Kdy už s tím skoncujete?“ zeptala se otráveně. Harry ji ignoroval a tak dodala: „Je to čím dál nebezpečnější. To by jste měl vědět sám, pane Pottere.“
„Vy víte, že by to mohlo být ještě horší,“ odpověděl Harry. „Příště ho porazím. Třeba ho to konečně donutí se nad sebou zamyslet a přestat se chovat jako mizera.“
„Pane Pottere!“ napomenula ho McGonagallová.
Nathan se zatvářil překvapeně. Ne, kvůli té nadávce, ale nad tím, že Harry ještě nevyhrál. „Říkáš, že jsi profesora Snapea ještě nikdy v souboji neporazil?“
Harry hned neodpověděl. Cítil se trochu nepohodlně, dokonce zahanbeně. „Udělám to příští rok,“ řekl stručně.
Ředitelka přimhouřila oči.
Nathan zíral s otevřenými ústy. Byl si toho vědom, ale zjištění, že jeho kmotr, největší kouzelník všech dob, prohrával tolik let s profesorem Snapem, bylo na něj příliš. Musel mistra lektvarů obdivovat čím dál víc. I přes současné pochybnosti o jeho charakteru. Profesor Snape byl opravdu velký kouzelník, to musel uznat.
Dostali se až do Vstupní haly. Harry a profesorka McGonagallová zamířili do ředitelny. Nathan spatřil své přátele a společně se vydali zpět do společenské místnosti. Do halloweenské slavnosti ještě zbývalo pár hodin.
Severus Snape se ocitl zpět ve svém kabinetě po dalším vyhraném souboji s Harrym Potterem. Obyčejně by ho to dostatečně uspokojilo, ale ne letos. Letos tu byl Granger, aby všechno, alespoň trochu dobré, změnil na utrpení. I v tomto případě byl Nathan zodpovědný za jeho znepokojení. Nemohl to slovo vymazat ze své mysli: kmotr.
„Harry zatracený Potter,“ zamručel. „Mohl to být kdokoliv jiný, ale ne. Musí to být zrovna Potter!“ Nemohl zůstat v klidu, přestože jeho tělo bylo unavené po namáhavém souboji. Začal přecházet po pokoji. Harry Potter byl kmotrem jeho syna.
Snažil se uklidnit. Ničím takovým se přece nemusel zabývat, že? Neměl s tím chlapcem nic společného. Jestli je jeho kmotr Harry Potter nebo Neville Longbottom, nezajímá mě to, donutil se pomyslet si. Nemohl se ale donutit to myslet vážně. Měl o něj zájem a to ho ničilo.
Jeho mysl byla tak zaměstnaná rozebíráním situace ze všech možný pohledů, že se neubránil jistým úvahám. Jestli že byl Harry Potter jeho kmotrem a on - Severus Snape - jako otec neplnil své povinnosti, pak to znamenalo, že Potter nastoupil na místo, které po právu patřilo jemu. Nezáleželo na tom, jestli ve skutečnosti chtěl být chlapcovým otcem. Bylo to o tom, že náhradou za něj byl Potter.
Ještě chvíli pochodoval a pak si povzdechl. Musel se hlavně zklidnit. Potter byl jeho kmotrem víc než jedenáct let. Pár hodin navíc nemohlo nic změnit. Přinutil se sednout si. Proč se o to starám? přemítal a ještě jednou zkusil popřít, že ho to zajímá. Marně. Naštvaně se zamračil.
Hermiona Grangerová věděla, že bych to nikdy nepřipustil, pomyslel si. Proč to udělala? Pěsti měl zatnuté, jako pokaždé, když v poslední době myslel na Hermionu. „Bude mít štěstí, když přežije naše další setkání,“ zasyčel přes zatnuté zuby. Pak zavřel oči a snažil se nabýt ztracenou kontrolu. Kolik dalších překvapení pro mě má? přemítal.
Chtěl na to přestat myslet. Otevřel náhodnou knihu, třikrát si přečetl ten samý odstavec a zase ji naštvaně zavřel. Natáhl se pro hromadu pergamenů ležících na levém okraji stolu. Byly to eseje. Začal je opravovat a to ho dokázalo na chvíli zaměstnat.
Minula hodina a on už byl s eseji skoro hotový, když uslyšel někoho za dveřmi. Zhluboka se nadechl a řekl: „Dále.“
Harry Potter vstoupil do jeho kabinetu. Přesně s tím jsem se chtěl potkat,pomyslel si sarkasticky. Chystal se ho odmítnout, ale Potter byl rychlejší.
„Než začnete vaši přednášku o tom, že nic neumím a že jste mnohem lepší než já, měl by jste vědět, že jsem nepřišel kvůli souboji. Chci si promluvit o Nathanovi,“ řekl Harry a bez vyzvání se posadil na židli proti Snapeovi. Pohlédl na druhého muže způsobem, který nesnesl námitek.
Snape se ve svém křesle opřel a zkřížil paže na hrudi. Uvnitř přemýšlel, co horšího ho ještě ten večer potká. Nahlas řekl jen: „Buďte stručný, Pottere. Jsem velmi zaneprázdněn.“
Harry si odfrknul. „Dobře, přejdu rovnou k věci. Nechte Nathana na pokoji,“ řekl a zabodl do Snapea ostrý pohled.
Snape si ho chvíli v tichosti prohlížel. Snažil se potlačit nutkání mu říct, že něco takového nemá právo od chlapcova otce žádat. „Nevím, co tím myslíte, Pottere,“ řekl místo toho. Přál si, aby mu kmotr jeho syna dal záminku ho proklít.
„Myslím to tak, jak to říkám, Snape. Neudělujte mu tresty za nic, nestrhávejte mu body, protože se nadechl ve špatnou chvíli, a nedávejte mu horší známky jen proto, že je to Hermioniny syn nebo můj kmotřenec,“ řekl Harry. „Prostě ho nechte být.“
Snape přimhouřil oči.. „Vy naznačujete, že se k němu chovám nespravedlivě, protože je to váš kmotřenec?“ řekl.
„Ano, přesně to jsem chtěl říct,“ potvrdil Harry.
„Do dnešního odpoledne jsem ani netušil, že je to váš zatracený kmotřenec. A jestliže dostal tresty nebo jsem mu strhl body, pak proto, že je stejně lehkomyslný a otravný jako jste byl vy,“ řekl Snape. Naklonil se a zadíval se do Harryho zelených očí. „Nesnažte se mě poučovat, jak mám vychovávat své studenty, Pottere.“
„Varoval jsem vás,“ řekl Harry přezíravě a vstal ze židle. „Jestli za vámi budu muset kvůli tomu přijít ještě jednou, nebude se vám to líbit. Pamatujte, že Nathan má někoho, kdo se o něj postará, na rozdíl ode mě.“ Zamířil ven a opustil místnost.
Snape se zamračil. Taková drzost! pomyslel si. Zhluboka se nadechl a dlouhými kroky zamířil do svých komnat. Dneska ho ještě čeká ta hloupá halloweenská slavnost, které se musí zúčastnit, a trest, který byl trestem pro něj samotného.
Nathan vstoupil společně se svými kamarády do Velké síně a byl okouzlen tím, co viděl. Ředitelka McGonagallová dodržela Brumbálovu tradiční výzdobu. Po místnosti poletovali živí netopýři, svíce a vyřezávané dýně. Bylo to opravdu působivé.
Většina profesorů, včetně Snapea, již seděla na svých obvyklých místech. Harry opustil Bradavice ještě před oslavou. Nathan to věděl, protože se za ním přišel do společenské místnosti rozloučit, čímž vzbudil velký rozruch. Zdálo se, že jeho image hrdiny nijak neutrpěla nedávnou porážkou.
Pak pohlédl ke zmijozelskému stolu. Zdálo se, že jejich nálada se po souboji zlepšila. Povídali si mnohem živěji než obvykle a čas od času pohlédli Snapeovým směrem.
Nathan se posadil naproti Kevina a Andy zaujal místo po jeho levici. Všichni se už nemohli dočkat.
„Je to paráda, nemyslíte?“ zeptal se Kevin a užasle si prohlížel začarovaný strop hemžící se netopýry.
„Jo, to je,“ souhlasil Nathan. „Už jsem o tom slyšel, ale nikdy jsem si to nedokázal představit.“
„Podívejte na tu obrovskou dýni!“ řekl Andy a ukazoval na jednu obzvlášť velkou.
„Je fakt ohromná,“ souhlasil Kevin.
Jejich pozornost se přesunula ke stolům ve chvíli, kdy byla naservírována večeře. Ochutnali od všeho trochu a vypili spoustu dýňové šťávy. Když čekali na puding, Nathan si všiml Kevinova zlostného pohledu někam za jeho záda. Otočil se a spatřil šklebícího se Devona Malfoye. Protočil oči a řekl: „Proč mě to nepřekvapuje?“
„Hezký souboj, nemyslíš Grangere?“ pronesl Malfoy.
„Jo, máš pravdu,“ odpověděl.
To vyvedlo Malfoye z míry. Vzpamatoval se a řekl: „Vždycky jsem věděl, že tvůj drahý kmotr není to, za co se vydává.“
„Nevzpomínám si, že by něco takového vůbec tvrdil. A navíc, ty ho ani neznáš,“ řekl Nathan vyrovnaně.
„Znám profesora Snapea a ten by mohl Harryho Pottera porazit se zavřenýma očima, kdykoliv by se mu zachtělo,“ řekl Malfoy. Zjevně nebyl připraven prohrát tuto slovní potyčku.
Než mohl Nathan cokoliv odpovědět, předmět jejich rozhovoru - profesor Snape - je vyrušil.
„Děkuji vám, pane Mofoyi. A teď zpátky ke stolu,“ řekl Snape s úšklebkem a pak se obrátil na Nathana. „Pane Grangere, nezapomeňte na svůj dnešní trest. Halloween není výjimka.“
Nathan opustil síň hned po dezertu a vydal se do sklepení. Vstoupil do učebny, stejně jako předešlé dva dny, a zamířil přímo k poslední lavici. Bylo to tam - pergamen s instrukcemi. Přistoupil blíž a přečetl si ho. „Další opisování?“ zakňoural potichu.
„Co jste to říkal, pane Grangere?“ zeptal se Snape, přestože neočekával odpověď.
Nathana už unavovaly tyto nudné úkoly a tak sebral dost odvahy, aby zopakoval: „Další opisování, pane?“
Snape sepnul ruce a položil je na stůl před sebou. „Stěžujete si, pane Grangere?“ zeptal se a povytáhl obočí. Jeho pohled nepřipouštěl souhlas.
„Popravdě ano, pane. Myslel jsem, že bychom mohli ten čas využít k něčemu smysluplnějšímu než k opisování vět.“ Tak. Řekl to.
„Mám tady pár opravdu špinavých kotlíků. Dal byste přednost drhnutí?“ zeptal se Snape s úšklebkem.
„Vlastně ano, pane,“ odpověděl Nathan jednoduše.
Jestli byl Snape překvapen, nedal to na sobě znát. Vytáhl hůlku a řekl: „Acciokotlíky.“ Dva kotlíky vylétly z poličky a přistáli na lavici před Snapovým stolem. „Tady máte, pane Grangere,“ řekl.
Nathan na to neřekl nic. Jednoduše přistoupil k lavici a začal je čistit. Snape na něj čas od času zvědavě pohlédl. Ten chlapec měl talent ho zaujmout, to musel přiznat.
Bojovat proti své zvědavosti ho unavovalo a z předstíraného opravování esejů mu bylo nanic. Vstal proto ze židle, obešel svůj stůl a opřel se o něj, ruce založené na hrudi. Pozoroval Nathana.
Chlapec vzhlédl, polekán tím náhlým pohybem. Na chvíli přestal se svou prací, ale protože profesor nic neříkal, pustil se znovu do drhnutí.
O pár minut později Snape prolomil mlčení. „Řekněte mi, pane Grangere, proč jste se mi dneska na famfrpálovém hřišti postavil?“
Nathan se zarazil v pohybu, ale nevzhlédl. „Nemyslel jsem to tak. Jen jsem chtěl, abyste pustil mého kmotra.“
„Chápu,“ řekl Snape a přikročil blíž k jeho lavici. „Takže slavný Harry Potter je váš kmotr. To vám usnadňuje spoustu věcí, tím jsem si jistý.“
„Vyrůstal jsem v mudlovském světě, pane. Neměl jsem žádné výhody. A to se nezměnilo,“ řekl Nathan a teprve teď pohlédl na Snapea.
Ten ho chvíli pozoroval. „Ale určitě ano. V nebelvírské věži si vás určitě váží pro tu spojitost,“ naléhal na něj.
Nathan netušil, kam tím profesor míří. „Lidé mě znají dříve než já je, ale to je všechno. Nemyslím si, že by to něco měnilo,“ odpověděl a pokrčil rameny. Pak se vrátil ke kotlíkům.
Snape se k němu ještě více přiblížil. „Musíte ho mít opravdu rád, když mnou tak opovrhujete.“
Nathan se znovu zarazil. „Nikdy jsem vám nechtěl projevit neúctu, pane. Je mi líto, jestli jste si to tak vyložil.“ Začal se cítit nesvůj. Snape se choval divně.
„Chtěl by jste, aby byl pan Potter vaším otcem?“ zeptal se Snape. Nemohl se udržet a vynadal si, hned jak ta slova vyšla ven.
Nathan prudce vzhlédl. Profesor Snape se od něj odvrátil. Dlouho zíral na jeho záda. „On není,“ řekl Nathan tiše a zase sklopil hlavu. Není jeho otcem, že ne?pomyslel si nejistě.
Snape ho sotva zaslechl. „Ne, není, ale na to jsem se neptal.“ Znovu se k němu otočil čelem. „Každý kluk by chtěl mít za otce hrdinu, jako je Harry Potter, a vy nejste jiný.“
Nathan byl z celého rozhovoru zmatený. Proč mi to říká? Co tím myslí? pomyslel si.Ví, kdo je můj otec? Musí to vědět, jinak by tak jistě netvrdil, že Harry Potter to není.
Snape byl zpět za svým stolem, když se Nathan odvážil vzhlédnout. Jestli chtěl něco říct, neudělal to. Dokončil svou práci v tichosti. Profesor Snape znal totožnost jeho otce. Nathan si tím teď byl jistý.
Když byl se svou prací hotový, vstal a zamířil k učitelskému stolu. „Jestli jste hotov, prostě odejděte,“ řekl Snape.
Nathan opustil třídu.
Hermiona Grangerová se vrátila domů z práce. Večer chtěla ještě navštívit halloweenskou párty, pořádanou jedním kolegou z univerzity. On a jeho žena to dělali každoročně a ona pokaždé odmítla kvůli Nathanovi. Tento rok byl ale v Bradavicích a ona se neměla na co vymluvit.
William se nabídl, že ji vyzvedne. Nemohla narychlo vymyslet nic, čím by ho odmítla, a tak teď čekala na jeho příjezd. Byla oblečená v kostýmu Julie, protože William šel za Romea. Nejprve nad tím nápadem jen protočila oči, ale on z něj měl takovou radost, že nakonec souhlasila. A navíc se jí nechtělo vymýšlet nic jiného. Tak tam teď seděla převlečená v kostýmu, čekala a přemýšlela.
Od její poslední návštěvy v Bradavicích se jí Severus zase vloudil do snů. Tentokrát to ale nebyly noční můry ze dne, kdy byla chycena smrtijedy. Byly to sny o těch zručných rukou, dotýkajících se jejího obličeje, vlasů. Bylo to… znepokojující. Vážila si ho, ano. Obdivovala ho, samozřejmě. Ale toto bylo jiné. Bylo to nové.
Severus Snape byl součástí jejího života od prvního dne v Bradavicích. Nejprve si ho cenila za jeho znalosti a dovednosti v lektvarech. Později ho obdivovala za jeho všímavost a schopnosti, které projevil jako špion pro Řád. Pak pro jeho čest a odvahu při plnění slibu, který dal Albusovi. A nakonec mu vděčila za záchranu svého vlastního života. Od toho okamžiku byl součástí jejího života skrze Nathana. A teď…
Teď nevěděla, co dál. Setkala se s ním znovu a najednou se zjevoval v jejích snech. Ne jako její osobní hrdina, ale jako něco jiného, něco víc. Co to má znamenat? ptala se sama sebe. Představovala si svého vysněného muže jako Nathanova otce? Bylo to o tom, koho Severus představoval, nebo šlo o něj, jako o muže? Možná celou situaci přeceňovala a o nic nešlo. Nakonec ve výkladu snů se vyznala Trelawneyová, ne já, napomenula se v duchu.
Nesnažit se něco vyčíst z těch snů se ale ukázalo být složitější. Přinutila se myslet na jiné věci, na svou práci, přátele. Ale ať se snažila, jak chtěla, nakonec vždycky skončila u Severusových rukou z jejího snu. Až do doby, než přišlo jiné vyrušení. William právě dorazil.
Sešla za ním dolů. Při pohledu na ni zůstal stát s otevřenou pusou a ona zčervenala. Včas se ale vzpamatoval, předvedl teatrální úklonu a řekl: „Do dnešní noci jsem nikdy pravou krásu nespatřil.* Má Julie, jsi tak krásná jako ta nejoslnivější hvězda na obloze.“ Usmál se.
Neodolala a protočila oči nad tím bláznivým dvořením, přesto se znovu začervenala. „Děkuji, Romeo. Ty taky nevypadáš špatně,“ řekla a přijala nabízenou ruku. Pomohl ji do auta a společně zamířili na párty.
Po příjezdu je hostitelé srdečně přivítali. Dům byl střízlivě vyzdoben vyřezávanými dýněmi, falešnými pavučinami a kotlíky přetékajícími mlhou ze suchého ledu. Povzdechla si nad vzpomínkami, které to přineslo.
Dům byl plný. Většinu lidí znala z univerzity. Všude se rozléhala hudba a pár lidí dokonce tančilo. William jí nabídl skleničku, kterou přijala. Byla to povedená párty a hlavně vítané rozptýlení.
Všechno šlo dobře. Povídala si s některými kolegy, smála se žertíkům a dokonce si zatančila s Williamem, který byl na ni opravdu milý. On byl dobré rozptýlení.
Připozdívalo se a Hermiona se začala cítit unavená. Požádala Williama, aby ji odvezl domů a on okamžitě souhlasil. Se všemi se rozloučili a vyrazili. Zastavil před jejím domem a řekl: „Dneska to bylo báječné.“
„Taky jsem se dobře bavila. Děkuji, že jsi mě přemluvil tam jít,“ odpověděla Hermiona.
„Bylo mi ctí, drahá Julie,“ řekl, natáhl se pro její ruku a lehce ji políbil na hřbet. Svíral ji ještě o chvíli déle a při tom jí hleděl do hnědých očí.
Rozhostilo se mezi nimi trapné ticho. Hermiona jako první přerušila oční kontakt, pohlédla na jejich spojené ruce a vyprostila tu svou. „Uvidíme se v pondělí,“ řekla nakonec.
Vypadal zklamaně, když odpovídal: „Samozřejmě, Hermiono.“
„Pak tedy dobrou noc,“ rozloučila se a vystoupila.
„Dobrou noc,“ odpověděl a odjel.
Hermiona za sebou zavřela dveře a povzdechla si. Prohrála svůj souboj ve chvíli, kdy pohlédla na jejich vzájemně propletené ruce. Nebyla jeho - nebyla Severuse - a to bylo špatně.
Příště... portrét prozradí něco zajímavého. A co ještě? Tresty :-)
* W. Shakespeare: Romeo a Julie
Žádné komentáře:
Okomentovat