Ne jen Granger - kapitola 17.

Kapitola sedmnáctá - Nezodpovězené otázky


Nathan si našel nový zdroj informací a Hermiona se Severusem mají o čem přemýšlet.

~~~

Nathan seděl v jednom z křesel v ředitelně. Součástí jeho plánu bylo vyhledat ředitelku a předstírat, že se zajímá o místo školníkova pomocníka.

"Takže, pane Grangere, je vám jasné, co tato pozice obnáší? Není to jednoduchá práce," poznamenala ředitelka poté, co mu nejprve vyjmenovala všechny jeho povinnosti.

"Ano, paní ředitelko," odpověděl Nathan poslušně a přemýšlel, proč někomu trvá tak dlouho ji odsud dostat. Co se stalo s Kevinem a Andym? Začínal mít obavy.

Jako by mu jeho přátelé četli myšlenky.

"Paní ředitelko," ozval se portrét podsaditého kouzelníka. "Myslím, že byste se měla jít podívat do sklepení."

"Protiva?" zeptala se odevzdaně.

"Obávám se, že ne. Vybuchuje tam spousta rachejtlí, takoví ti barevní hadi," odpověděl obraz. "A rychle se to šíří."

McGonagallová si povzdechla. "Pane Grangere, obávám se, že tohle bude muset počkat," řekla a pokynula mu k odchodu.

"Můžu klidně počkat tady, než se vrátíte," řekl Nathan podle plánu. "Jestli vám to nevadí."

Chvíli se na něj dívala a uvažovala o jeho návrhu. Pak přikývla. "Hned se vrátím."

Nathan sledoval, jak odchází, a jakmile za sebou zavřela dveře, rozhlédl se kolem dokola po všech obrazech. "Potřebuju mluvit s Albusem Brumbálem," řekl naléhavě.

"Ty jsi ale neřád!" obořil se na něj kouzelník s velkým knírem a modrým kloboukem. "To ty máš na svědomí ty rachejtle, že?"

Nathan si nevšímal jeho obvinění, ani těch dalších, které následovaly. Raději prohledával stěny a snažil se rozpoznat tvář kouzelníka, kterou znal jen z kartičky z čokoládových žabek.

"Tady jsem," ozval se zprava klidný hlas. "Pan Granger, je to tak?"

"Ano, pane," odpověděl a přešel místnost, aby se dostal blíž k obrazu. "Chtěl jsem se vás zeptat na jednoho kouzelníka, kterého jste znal."

"To, na co se chceš zeptat, musí být velmi důležité. Odpálení rachejtlí není malý přestupek," řekl pobaveně Brumbál.

Nathan se zavrtěl pod zkoumavým pohledem kouzelníkových pomrkávajících očí. "Já... vy jste znal profesora Snapea dobře, že ano?" zeptal se nervózně.

"To ano," odpověděl Albus pomalu.

"On... vlastně já vím, že..." Proč je tak těžké to vyslovit? "On, víte..."

"Ano, dítě, on mě zabil," dokončil za něj Brumbál. "Ale jen proto, že neměl jinou volbu," dodal a upřeně Nathana pozoroval. "Ve válce jsou jisté okamžiky, kde všichni musí podstoupit nějakou oběť."

"Odpustil jste mu, pane?"

"Nebylo co odpouštět." Brumbál si prohrábnul svůj namalovaný plnovous. "Ale to už víš, jinak bys tu nebyl. Tak co bys chtěl vědět?"

S takovou odpovědí si Nathan uvědomil, že získat od portrétu to, co chtěl, bude mnohem těžší, než si myslel. Doufal, že bývalý ředitel bude litovat toho, co Snape udělal, a svěří mu nějaké temné tajemství z jeho minulosti. Pořád si ale myslel, že stojí za to to zkusit. Už neměl moc času, tak se rozhodl jít na to přímo.

"Ví něco, co je pro mě hrozně důležité, ale nechce mi to říct. Myslel jsem, že třeba vy byste mi mohl pomoct," vysvětlil Nathan. "Potřebuji informaci, kterou bych mohl vyměnit. Něco, co by nechtěl, aby se dozvěděla celá škola."

Tak, a bylo to! Spoléhal na Brumbálovu touhu po pomstě.

Ten se ale na Nathana zadíval s ještě větším zájmem. "Podobáš se svému otci ještě víc, než jsem si původně myslel. Žádáš mě o pomoc při vydírání profesora Snapea. To se mi nestává každý den."

Nathanovi se zablýsklo v očích při zmínce o jeho otci. "Jak se podobám svému otci, pane?"

Brumbál se nenechal tak lehce nachytat, ale zamlouvala se mu možnost udělat rozhovor ještě více zajímavým. "Jdeš si za svým cílem bez ohledu na to, jakým způsobem ho dosáhneš. Tvůj otec to dělal stejně a za to jsem ho obdivoval..." Odmlčel se. "...ale jen v případě, když bojoval za správnou věc."

Nathan byl kouzelným portrétem uchvácen. Brumbál mu o jeho otci řekl víc, než kdokoliv jiný. "Byli jste přátelé?"

"Doufám, že stále jsme," odpověděl bývalý ředitel s lehkým úsměvem. "Ale myslel jsem, že si chceš promluvit o profesoru Snapeovi," dodal a pozvedl jedno obočí.

Nathan o profesora lektvarů úplně ztratil zájem. Teď ho nejvíc zajímalo, co slavný Albus Brumbál věděl o jeho otci. "Ne, to je v pořádku, pane. Chápu, že o něm nechcete mluvit," zavrhnul předešlé téma. "Můžeme mluvit o mém otci, jestli chcete..." A můžete začít tím, že mi řeknete jeho jméno, chtěl dodat.

Brumbál se bavil. "Možná bys rád věděl, mladíku, že vydírání by profesora Snapea nepřesvědčilo, aby s tebou spolupracoval. Pravděpodobně by ti řekl jméno tvého otce, kdyby sis získal jeho uznání a přátelství."

Nathan se zamračil. Zmínil se, co mu profesor Snape tají? Určitě ne. Jak to potom mohl ten obraz vědět? "Neřekl jsem vám, jakou informaci chci od profesora Snapea."

"Ne, neřekl."

Nathan byl ještě víc zmatený. "Jak to potom víte?"

"Já vím spoustu věcí. Vím, že Bazilišek je barvoslepý, že Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak existují v tisíc dvě stě sedmdesát čtyři příchutích a že si ředitelka schovává citrónové bonbóny v prvním šuplíku svého stolu. Proč si nějaký nevezmeš, když je pryč?" řekl Brumbál, uličnicky na něj zamrkal a pokývnul hlavou směrem ke stolu.

Nathan se ještě víc zamračil. Pohlédl ke stolu, zatřásl hlavou, aby si utřídil myšlenky, a pak obrátil svou pozornost zpět k portrétu.

Ještě než mohl něco říct, Brumbál znovu promluvil. "Pozdě," řekl a Nathan zaslechl zvuky nesoucí se z chodby. "Odpovědi na své otázky najdeš, když je přestaneš hledat. Všechno, co potřebuješ, je v tobě," dodal a znovu zamrkal.

Nathan se zamyšleně zahleděl na obraz. Co tím myslel? Neměl ale už čas přemýšlet nebo se zeptat na něco dalšího. Rychle se vrátil do svého křesla a předstíral znudění, jako by tam seděl celou dobu.

McGonagallová vešla do místnosti, posadila se za svůj stůl a povzdechla si. „Kde jsme to skončili, pane Grangere?“ zeptala se spíše sama sebe. „Ach ano, povinnosti asistenta. Takže-“

„Paní ředitelko, když jste byla pryč, měl jsem čas přemýšlet o všem, co jste řekla. Myslím si, že ještě nejsem připraven na takovou míru zodpovědnosti. Děkuji za váš čas, madam, vím, že máte spoustu práce.“ Ředitelka se zatvářila zmateně. „Děkuji, madam,“ dodal Nathan, vstal ze svého místa a spěšně opustil její kancelář.

Když za ním zaklaply dveře, na obličeji se mu znovu objevil ten zmatený výraz. Přestat pátrat po odpovědích? Vše, co potřebuje, je uvnitř něho? O čem to ten bláznivý portrét mluvil? A to že byl ten slavný Albus Brumbál? pomyslel si. Moc mi teda nepomohl.

Právě sestupoval točité schodiště vedoucí k nebelvírské věži, když mu na mysl přišla další věc, kterou se dnes dozvěděl. Jsem jako můj otec. Nathan se usmál. Ještě svého otce neznal, ale věděl o něm víc než kdykoliv předtím. Bojuje za to, co chce, stejně jako já.

Ponořen do myšlenek na nedávnou rozmluvu s Brumbálem vstoupil do společenské místnosti, kde se setkal se svými přáteli. Ti se hned dožadovali úplného převyprávění celého rozhovoru s portrétem.

„Takže vlastně říkáš, že ti neřekl vůbec nic,“ usoudil Kevin poté, co si Nathana vyslechl.

„Nejsem si jistý. Mohlo to být něco užitečného, jenom to neřekl přímo. Byl to nejvíc matoucí rozhovor, jaký jsem kdy měl. A to už musí něco znamenat,“ uznal Nathan.

„Takže to přidáš do záznamů, že?“ zeptal se Andy.

„Ano, samozřejmě,“ ujistil ho Nathan. „Vlastně to udělám hned. Nechci zapomenout nic z toho, co ten portrét řekl, ať už to znělo jakkoliv nesmyslně.“

Nathan opustil společenskou místnost a vystoupal po schodech do ložnice. Usadil se na svou postel a vytáhl z tašky dva svitky pergamenu. První byl ten, o kterém se zmínil Andy: Snapeovy záznamy. Tam si Nathan zapisoval vše, o čem si myslel, že by mohlo být důležité. Ten druhý, o kterém ostatní nevěděli, se jmenovalTátovy záznamy.

Na druhém pergamenu bylo jen málo opravdu významných informací. První sloupeček tvořil seznam jmen nadepsaných Lidé, kteří to ví. K těm teď Nathan dopsal Abuse Brumbála. Pod nadpisem Vodítka se nacházela pouze jediná informace: Profesor Lupin zmínil léta, kdy byl sám studentem.

Nathan si začal všechno zapisovat od chvíle, kdy vyslechl rozhovor mezi jeho matkou a profesorem Obrany. Teď měl další informace, které mohl přidat. Portrét Albuse Brumbála mu prozradil, že byli s jeho otcem přátelé. Stále jsou, připomněl si Nathan v duchu. Taky se dozvěděl, že jeho otec byl velmi odhodlaný muž, který se nikdy nevzdává. Stejně jako já, pomyslel si s úsměvem.

Postupně si zapsal všechny útržky rozhovoru s Brumbálem. Pak se oba pergameny přečetl a dospěl k názoru, že stále ještě nemá to, co by potřeboval, aby zjistil, kdo je jeho otec. Povzdechl si a natáhl se na postel. Prohlížel si červeno-zlatý vzorek na závěsech a přemýšlel o poslední větě, kterou mu obraz řekl. Vše, co potřebuješ, je v tobě.



---
Remus byl hluboce zamyšlen nad tím, co viděl a slyšel minulý víkend ve sklepení. Šel tam, aby si potvrdil své podezření o Nathanově otci. Dostal však mnohem víc. Byl svědkem Nathanova vzteku, Severusovy tvrdohlavosti a Hermionina zoufalství. Nakonec si ještě vyslechl její vysvětlení a nářky.

Hermiona mu přiznala, že jméno Nathanova otce uchovávala v tajnosti přede všemi, včetně Severuse i Nathana. V tu chvíli začal Remus chápat Severusovu reakci na chlapce. Když o tom ale teď přemýšlel, měl pořád více otázek než odpovědí.

Čas od času byl Nathanův otec předmětem diskuze mezi Potterovými, Weasleyovými a dalšími členy Řádu. Na začátku, když se poprvé dozvěděli o jejím těhotenství, byli někteří zmatení a jiní rozhořčení. Když prohlásila, že jméno otce je jenom její věc a nikomu jinému do toho nic není, reakce se ještě přiostřily. Ron se dožadoval jména kouzelníka, který za to mohl. Minerva ji navrhla, aby se jim svěřila. Nejklidnější, ale přesto nejstarostlivější, reakce přišla od Harryho. Zachránce kouzelnického světa se na ni zahleděl mrazivým pohledem, který odhaloval obrovskou sílu skrytou za jeho mladým a nevinným vzezřením. To bylo něco, co viděl Remus jen párkrát a doufal, že se to už nebude opakovat.

Hermiona přesto zůstala klidnější než kdy předtím a řekla jim, že nic nemůže změnit její rozhodnutí. Následovaly další námitky, které ale ustaly, když promluvil Harry. Přistoupil k Hermioně a řekl: „Když ho před námi tak horlivě chráníš, pak to dělej pořádně,“ a s tím opustil místnost. Časem se všechno vrátilo k normálu. Narodil se Nathan, Harry byl ustanoven jeho kmotrem a totožnost otce zůstala skrytá.

To už ale neplatilo. Remus teď věděl, že otcem je Severus, a spousta dalších otázek zaplavila jeho mysl. Proč Hermiona Nathana před Severusem skrývala? Jak je možné, že nikdo nevěděl o jejich vztahu? A teď, když už to Severus věděl, proč to neřekli i Nathanovi? Že to neřekla Harrymu a Ronovi, bylo pochopitelné - ti Snapea nesnášeli - ale proč ani Nathanovi… Muselo to být jedině kvůli Severusově tvrdohlavosti. Remus si byl jistý, že Hermiona by určitě ráda své - jejich - tajemství chlapci odhalila. Určitě věděla o chlapcově náklonnosti, kterou chová ke Snapeovi. Tedy alespoň choval. Remus si nebyl jistý, co si Nathan o mistru lektvarů myslí teď.

Na druhou stranu chlapcovo úsilí získat Severosovu pochvalu bylo nezdolné. Remus si pamatoval den, kdy potkal ve sklepení rozrušeného Nathana, který byl propuštěn z hodiny, aniž by profesor lektvarů uznal jeho dobře odvedenou práci. Některé okolnosti ale naznačovaly, že se věci od té doby mohly změnit. Přece jen spolu strávili celý měsíc při trestech. Co se asi mezi nimi stalo? To nevěděl…

Remus si vybavil jejich poslední společný rozhovor. Nathan za ním přišel do kabinetu a žádal vysvětlení Severusova chování. Proč se vlastně pořád snažil pochopit Severuse Snapea? Měl nějaké podezření? Ne, podle toho, co řekl Hermioně, asi neměl. Mohla to potom být jenom chlapcova touha po uznání od nejpřísnějšího učitele. Byl stejný jako jeho máma, když byla studentka. Usmál se nad tou vzpomínkou. Úsměv mu ale brzo posmutněl. On sám nikdy neuvidí obraz sám sebe nebo Tonksové v nějakém dítěti.

Remus vstoupil do Velké síně bočními dveřmi, pozdravil se s ostatními a posadil se na své místo. Přeletěl pohledem všechny čtyři kolejní stoly a u svých nebelvírských se na chvíli zastavil. Neshledal nic neobvyklého a zůstalo to tak, dokud většina studentů nedojedla své obědy.

Pak zahlédl skupinku zmijozelských prváků vedených Devonem Malfoyem, která se u vstupních dveří setkala se skupinou nebelvírských, mezi kterými byl i Nathan. Ze svého místa u učitelského stolu nemohl Remus slyšet, co Devon říká, ale zaslechl smích jeho společníků.

Další Devonova poznámka byla následována ještě mohutnější salvou míchu a Remus sledoval, jak se k nim Nathan otočil. V tu chvíli byl na nohou, aby zasáhl, a všimnul si, že Severus udělal to samé. Když se blížil ke kruhu studentů, kteří obklopovali dvě menší skupinky, zaslechl Nathanův zuřivý hlas: „Odvolej to, Malfoyi! Odvolej to!“

Ve chvíli, kdy se dostal do centra celého rozruchu, Severus už svíral rozzuřeného Nathana, který Devona fyzicky napadnul. Mladý Zmijozel si rukou zakrýval tvář a oči se mu rozšířily překvapením, strachem a nedůvěrou. Bylo jasné, že Devon nebyl nikdy napaden po mudlovsku.

„Pane Grangere, tohle je nepřijatelné!“ zasyčel Severus. „Strhávám Nebelvíru body a vy dostanete trest!“

„A co on? On nebude potrestaný?“ zeptal se Nathan a ukazoval na Devona. „On to začal! Urazil moji mámu!“

„Proč bych měl být potrestaný? Já za to nemůžu, že ona neví, kdo je tvůj otec,“ odseknul Devon, který se mezitím vzpamatoval ze svého šoku.

„Sklapni!“ vyštěknul Nathan.

„Tak dost!“ zasyčel Severus. Stále svíral paži svého syna.

Remus sledoval scénu a najednou mu došla řeč. Jak tomu mohl Severus přihlížet a nic neudělat? Neříct Nathanovi, že je jeho otec? pomyslel si.

„Hoď sebou, Lupine!“ vyštěknul Severus.

„Strhávám Zmijozelu body a máte u mě trest, Devone,“ prohlásil a zabodnul pohled do Severuse, který přimhouřil oči. „Představení je u konce, běžte do svých tříd,“ dodal Remus a dav se začal rozcházet.

„Pane Grangere, nehledě na to, co pan Malfoy řekl nebo udělal, vaše mudlovské chování nemůže být tolerováno,“ řekl Snape a zpříma pohlédl do Nathanových jasných očí. Chlapec sebou ani nepohnul.

Remus by se nejraději pousmál nad chlapcovým chováním. Ani když byl obávaným profesorem lektvarů ohrožen fyzicky - Severus stále svíral jeho paži - i verbálně, nedal najevo ani náznak strachu nebo rezignace.

„Rozuměl jste mi?“ zeptal se Severus.

Ani teď Nathan neodvrátil svůj odhodlaný pohled a odpověděl: „Ano, pane. Už můžu jít?“

Severus pustil Nathanovu ruku. „Ještě ne,“ odpověděl. „Pane Malfoyi, příště, až vás nachytám, že se účastníte nějaké potyčky, nebudu potřebovat někoho z Nebelvíru, abych vám strhl body. Je to jasné?“

„Ale strýčku Sev-“ Devon se začal hádat, ale byl svým kmotrem přerušen.

„Jsem profesor Snape, pane Malfoyi,“ zasyčel Severus. „A na něco jsem se vás ptal.“

Blonďák sklopil hlavu a zamumlal. „Ano, pane.“

Remus sledoval mračícího se chlapce po Severusově boku. Také mu neuniknulo Devonovo přeřeknutí. „Devone, buďte v mém kabinetě v sedm.“ Chlapec přikývl a znovu si rukou promnul čelist. „Potřebujete navštívit madam Pomfreyovou?“

„Ne, pane,“ zamumlal znovu Devon.

Když Remus znovu pohlédl na Nathana, všimnul si, že si Devona prohlíží se samolibým úšklebkem. „Co řekl profesor Snape, platí i pro tebe, Nathane. Jestli tě někdy znovu přistihnu při rvačce, přijde Nebelvír o víc bodů než dneska.“ Jeho slova měla žádoucí efekt - úšklebek z Nathanovy tváře zmizel.

„Sejdeme se u mě v sedm, pane Grangere,“ řekl Severus a vykročil směrem z Velké síně. Aniž by se otočil, dodal: „Přijďte včas.“ Remus viděl, jak Nathan protočil oči.

„Vraťte se do svých tříd,“ propustil oba chlapce, a když si byl jistý, že se pro dnešek jeden druhému vyhnou, vydal se do sklepení.

Zaklepal na dveře kabinetu profesora lektvarů, ale nečekal na odpověď. Otevřel dveře, vešel dovnitř a zavřel za sebou. Očima se střetnul s mužem na druhé straně místnosti. „Nechápu, jak můžeš sledovat Nathana, jak se takhle trápí, a nic neudělat,“ začal. „Pro Merlina! Kdybych tak mohl mít dítě a kdyby to byl syn, přál bych si, aby byl stejný jako Nathan. Byl bych na něj hrdý a chtěl bych, aby celý svět věděl, že je můj... A ty jsi Nathanův otec. Ty máš právo prohlásit, že ten úžasný chlapec je tvůj. Ale ty volíš opak, i přesto, že mu tímto směšným rozhodnutím jen ztěžuješ život.“

Snapeův výraz se po celou dobu nezměnil. Byl to pořád ten stejný chladný a prázdný výraz, který běžně používal. „Už jsi skončil?“ zeptal se a podrážděně pozvedl obočí. „Za deset minut mi začíná hodina.“

Remus si povzdechl a potřásl hlavou. „Já vím, že to chápeš, Severusi. Doufám, že tentokrát dokážeš dát svou tvrdohlavost stranou.“ Otočil se a vyšel na chodbu.

Severus si povzdechl, jakmile dveře zaklaply. Remus nechápal to, že takto je to pro Nathana nejlepší. Nepotřeboval vědět, že Severus je jeho otec, ani když se mu za to Devon posmíval. Bylo to jen dočasně. Nathan brzy na všechno zapomene a zjistí, že žádného otce nepotřebuje.

---
„Vstupte,“ odpověděl Severus na zaklepání.

„Dobrý večer, pane,“ pozdravil Nathan, zavřel za sebou dveře a přešel do přední části místnosti.

„Kotlíky, pane Grangere. Postup znáte, žádná magie. To vám evidentně nebude činit problém, po vašem dnešním výstupu.“

Snape se nemýlil. Nathan si nestěžoval a mlčky přešel ke kotlíkům. Začal je drhnout a Severus pokračoval v opravování esejů.

Čas od času zvedl oči od těch třeťáckých nesmyslů a pozoroval svého syna. Všimnul si, že Nathan je odhodlaný dokončit svůj úkol co nejdřív. Výborně,pomyslel si.

Slyšel, jak chlapec zasunul do poličky první vyčištěný kotlík, a znovu vzhlédl. Chlapec na něj pohlédl a oba si hleděli do očí, zatímco se Nathan přesunul zpět ke stolu, kde ho čekal druhý špinavý kotlík. Ani slovo, ani pozvednuté obočí. Nic.

Přestože si Snape nedostatek interakce vykládal jako dobrou věc, nebyl by sám k sobě upřímný, kdyby si nepřiznal, že postrádal Nathanovy ostré pohledy a bystré odpovědi, které vyplňovaly celý měsíc trestů strávených společně. Jeho chlapec byl jako skládanka a tuto tichou a do práce zabranou verzi Severus ještě neznal.

Nathan byl tak blízko pravdě, když ho nachytal minulý víkend, jak poslouchá Hermionu s Lupinem. Co kdyby nepřišel včas? Nathan by se dozvěděl, že je jeho otec, a...

Severus pozoroval chlapce při práci a uvažoval jako už mnohokrát nad tím, co by následovalo. Jaká by byla Nathanova reakce? Jeho rozumová stránka trvala na tom, že by ho Nathan nenáviděl ještě více než doteď, ale nebyl si tím úplně jistý. Co kdyby, navzdory všem předpokladům, Nathan... Ne, v to nemohl doufat. Severus nebyl tak pošetilý, aby si myslel, že ho někdo jen tak přijme do svého života.

A pak ho jeho myšlenky zradily obrazem Hermiony Grangerové. Ona ho určitým způsobem do svého života zahrnula, když se rozhodla vychovat jeho syna. Ať se snažil, jak chtěl, nerozuměl tomu. A kromě toho, ona si dokonce myslela, že by ho Nathan taky přijal... že by byl dokonce rád, že je právě Severus jeho otcem. Právě ona ze všech lidí nejlépe věděla, čeho je schopný. A i přesto ho přesvědčovala, aby řekl svému synovi pravdu, aby se stal součástí jeho života. Proč teď? Proč ne dřív, když byl Nathan mladší? Protože si je vědoma toho, jak jsi nebezpečný, odpověděl si sám sobě. Ale jestli to tak bylo, proč mu to chtěla říct teď? Nathanovi bylo jedenáct a bydlel ve škole. Své rodiče už prakticky nepotřeboval. Až dostuduje Bradavice, bude z něj mladý muž s celým životem před sebou. Otve už nebude potřebovat.

Znovu se soustředil na opravování esejů a podobné myšlenky zatlačil do pozadí. To teď dělával často. Zanedlouho na sobě ucítil Nathanův pohled. Přesto tentokrát od stolu nevzhlédl. Po chvíli znovu ucítil upřený pohled černých očí, ale i tentokrát předstíral, že si ničeho nevšimnul. Když se ale Nathan začal zajímat víc o jeho osobu než o špinavý kotlík, nemohl už dál ignorovat jeho pohledy. „Vašim úkolem je kotlík, pane Grangere. Zkuste mu věnovat více pozornosti,“ řekl, ale nezvedl při tom oči od pergamenu, který právě četl.

Jak to dělá? pomyslel si Nathan se zrakem sklopeným ke kotlíku. Jsem si jistý, že se na mě nepodíval od té doby, co jsem začal čistit druhý kotlík. Na Nathana vždycky zapůsobila profesorova schopnost uvědomovat si své okolí.

Nathan doufal, že by mohl trest využít ke sledování profesora lektvarů. Byl to poslední zoufalý pokusu o objevení něčeho, co by mohl přidat na svůj seznam. Čím víc se o něm dozvídal, tím víc jím byl fascinován.

Pokračoval v drhnutí kotlíku a procházel si přitom v duchu všechno, co se mu doteď podařilo na profesora zjistit. Ani jeden z těch faktů nebyl veřejně známý. Zamračil se nad vzpomínkou, jaká byla profesorova úloha ve válce. Většinu z toho už věděl, ale některé informace byly nové. A že nebyly zrovna příjemným překvapení. Dočetl se o zločinech, ze kterých byl profesor obviněn. Přestože věděl, že jeho učitel zabil několik lidí, vždycky věřil, že to bylo v sebeobraně nebo na něčí příkaz. Tak mu to řekla máma. Bylo to skoro stejné jako to, co dělal jeho kmotr a hrdina kouzelnického světa. A tak zpráva o tom, že profesor mučil a zabíjel lidi ze své vlastní vůle, Nathana rozrušila. Přesto nepociťoval strach z muže sedícího poblíž. Jen přemýšlel, jaké jsou důvody někoho tak inteligentního a s tolika dovednosti ke spáchání takových činů.

Nathan si ani neuvědomil, že ustal v činnosti, dokud ho nevylekal hlas profesora Snapea. „Neslyším vás pracovat, pane Grangere.“

Nathan mechanicky obnovil pohyby a pokusil se takové myšlenky odsunout stranou. Spěšně dokončil svůj úkol a opustil sklepení.

Ten večer bylo v knihovně naprosté ticho. Bylo chvíli před večerkou, ale pár studentů se tam ještě našlo. Většinou byli z Havraspáru. Nathan stál v uličce mezi vysokými regály a studoval do Astronomie tlustou knihu o hvězdných tabulkách. Z ničeho nic jednu z luceren zastřel stín. Než mohl jakkoliv reagovat, jeho paže se ocitly v pevném sevření. Ani bouchnutí těžké knihy o podlahu nepřilákalo ničí pozornost. Chlapci, kteří ho drželi, mu nedali šanci, ale Nathan přesto bojoval a snažil se dosáhnout na svou hůlku. „Pusťte mě!“

„Říkal jsem ti, že ses zapletl se špatným kouzelníkem, Grangere,“ pronesl Malfoy, který se vyklonil zpoza svých posluhovačů.

„Co ode mě chceš?“ zeptal se Nathan a stále se snažil uvolnit.

„Jsem tady, abys zaplatil za to, cos udělal ve Velké síni,“ odpověděl Devon a začal si vyhrnovat jeden rukáv svého hábitu.

Nathan ještě zvýšil svou snahu. „A k tomu potřebuješ dva svalnaté hromotluky?“ Sevření na jeho pažích zesílilo. „Myslel jsem, že jsi lepší.“ Snažil se zmijozelského studenta vyprovokovat, ale neúspěšně.

Devon se zasmál. „Myslel sis, že přijdu nepřipravený? Nejsem hloupý Nebelvír.“ Přistoupil k Nathanovi. „Teď se naučíš, že si nemáš nic začínat s Malfoyem.“

Rána zasáhla Nathanovu čelist. Bolelo to, ale nevydal ani hlásku. Malfoy byl zklamaný nedostatkem reakce, a tak ho uhodil znovu, prudčeji. Tentokrát rána padla přímo do obličeje, pod levé oko. Nathanovi unikl tichý sten. Devon uchopil Nathanovi čelist, podíval se mu do očí a ušklíbl se.

„Myslím, že si to pro příště zapamatuješ.“ Pustil Nathanův obličej a začal mu prohledávat hábit. Když našel hůlku, vzal ji a řekl svým společníkům. „Pusťte toho zmetka.“

Nathan zůstal bez hůlky a věděl, že proti zmijozelským nemá šanci. Sledoval chlapce, jak se vzdalují. U dveří knihovny se Malfoy zastavil, upustil jeho hůlku, otočil se a zpěvavým hlasem pronesl:

„Spi sladce, Grangere.“ Zasmáli se a odešli.

Nathan přimhouřil oči, ale bolelo to. Rukou se dotknul obličeje a trhnul sebou. Cítil, jak mu tvář začíná otékat. Zavřel oči a povzdechl si. Bude mít monokl. Zvedl ze země knihu, kterou předtím četl, a vrátil ji do regálu. Pak si šel pro hůlku, posbíral ze stolu své věci a opustil knihovnu.

Zamířil do společenské místnosti, ale pak si to rozmyslel. Věděl, že má oteklý obličej, a zrovna teď to nechtěl se svými přáteli rozebírat. Pokračoval chodbou dál a než si uvědomil, kam vlastně míří, ocitnul se u velkého okna o pár poschodí výš. Zaměřil pohled na vzdálená světla z Prasinek.

Byl pořád naštvaný kvůli tomu, co se stalo v knihovně. Ne proto, že ho zbili. Nebylo to poprvé, co někoho vyprovokoval a skončil s pár modřinami. Vadilo mu, že takto se stával jeho život ještě víc nesnesitelný, než byl předtím. Malfoy se bude všude svým triumfem vychloubat, jako součást odplaty, a jeho přátelé ho budou litovat o to víc, když uvidí modřiny na jeho obličeji... Kdy to konečně skončí?

S bolestivým zraněním se mohl vyrovnat. Horší to bylo s pocitem zoufalství a osamělosti. Nikdo neví, jaké to je, být terčem divných pohledů od lidí, které dokonce ani nezná, a Malfoyových jedovatých narážek na svou rodinu. Bohužel neměl nic, co by mu na to odpověděl. A nejhorší je, když se člověk rozhodne s tím nakonec něco udělat, a ono to nevyjde.

Najednou se mu těžko dýchalo a světla v dálce se rozmazala. V očích ho pálily slzy. Přivřel víčka a nechal je stéct po tvářích. Cítil se tak sám. Nejraději by byl v objetí své mámy, ale myšlenka na ni přinesla jen další slzy. Tolik mu chyběla. Ona jediná si o něj opravdu dělala starosti. A kdyby teď byla s ním, neváhal by ani vteřinu a objal by ji tak pevně, jak by jen dokázal. Ale ona tu nebyla, tak místo toho objal jen sám sebe a zavzlykal.

Severus Snape vstoupil do slabě osvětlené chodby. Procházel hrad a hledal studenty, kteří porušovali večerku. Vtom jednoho spatřil, ten večer to už byl třetí. Potichu se přibližoval, aby nejprve zjistil jeho totožnost. Najednou se zarazil - byl to jeho syn. Co zase dělá venku po večerce? Otevřel pusu a chtěl mu vynadat za opakované porušování školního řádu, ale slova mu došla, když uslyšel popotahování - chlapec plakal. Skvělé, pomyslel si podrážděně, ale ve skrytu duše si přál vědět, co za tím vězí. Mysl mu zaplavily myšlenky na jeho vlastní první rok v Bradavicích. Spolužáci, kteří ho zesměšňovali, starosti o matku, která zůstala sama s násilnickým manželem, nedostatek přátel a osamělé dny a noci, které strávil bloumáním po chodbách. Severus se zamračil.

„Užíváte si výhled?“ zeptal se Severus a chlapec se vylekal. „Už je po večerce, pane Grangere. Jsem si jistý, že to už víte.“

Nathan si osušil bolavé oči rukávem svého hábit. Proč je to pokaždé profesor Snape? pomyslel si.

„Stáváte se docela předvídatelným, pane Grangere. Povězte mi, proč jste tady afňukáte?“ zdůraznil poslední slovo. Když nedostal žádnou odpověď, pobídl ho: „Podívejte se na mě.“

Nathan zaváhal.

„Podívejte se na mě, pane Grangere,“ zopakoval Severus podrážděně.

Nathan mu vyhověl. Severus byl zaskočen fialovou modřinou, která se i v mdlém měsíčním světle vyjímala pod levým okem jeho syna. Vytáhl svou hůlku, zamumlalLumos a přiblížil ji k Nathanově tváři. Druhou rukou mu mírně zaklonil hlavu a potichu se zeptal: „Kdo vám to udělal?“

Nathan uvažoval, jestli má říct pravdu. Profesor Snape Malfoye nepotrestá. Nathan si pamatoval, jak ho oslovil dole ve Velké síni. Choval se k němu stejně, jako on se choval k Harrymu a Ronovi.

Severus viděl nerozhodnost v Nathanově očích. Nepotřeboval tři pokusy na to, aby uhodnul, kdo ho uhodil, a chlapcova nerozhodnost ho deptala. To se Malfoye bojí? Nebo má strach ze mě? Začne být plachý a znovu kňourat? To by Severus nedovolil.

„Položil jsem vám jasnou otázku. Kdo. Vám. To. Udělal?“ zeptal se s větším důrazem.

„Na tom nezáleží, pane. Nemám důkaz a bez toho byste ho stejně nepotrestal,“ řekl Nathan vyrovnaným hlasem.

„Vy nevíte, co bych udělal nebo neudělal,“ odsekl Severus otráveně.
„Nikdy se mi nezdálo, že byste byl jeden z těch zbabělejších Nebelvírů,“ řekl a pozoroval změnu v jeho očích. „Ale čas od času se přece jeden objeví.“ Udělal pohrdavé gesto a pokračoval. „Často se potulujete po chodbách a fňukáte. Možná se Moudrý klobouk poprvé v celé historii zmýlil, měl vás zařadit do Mrzimoru.“

„Já nejsem zbabělec,“ ohradil se Nathan pevně. „Pane.“

Severus viděl zlobná světýlka, která se zračila v Nathanových zčervenalých očích. Přesně to svými slovy zamýšlel. Nebelvírší se tak snadno nachytají, pomyslel si pobaveně.

„Tak mi povězte, kdo vám to udělal, a já přehodnotím svůj názor,“ řekl Severus a pozvedl jedno obočí.

„Vy to moc dobře víte, pane. A pomáhali mu dva další zmijozelští.“

„Takové polopřiznání není zrovna v rozporu s mou původní domněnkou, pane Grangere. Ale je to zřejmě vše, co vám vaše odvaha dovoluje.“ Nathanovy oči ve svitu hůlky zářily hněvem. „Pojďte se mnou.“

Otočil se a Nathan ho následoval. Chvíli kráčeli mlčky a pak chlapec promluvil: „Tato chodba nevede do mé společenské místnosti, pane.“

„Ne, to nevede.“ Když uslyšel, jak se jeho syn nadechuje k další otázce, upřesnil svou odpověď. „Jdeme k madam Pomfreyové. Ona se postará o tu vaši modřinu, než vás odvedu do nebelvírské věže.“

Cestou na ošetřovnu už nepadlo ani slovo. Vstoupili do prázdného oddělení a Severus řekl: „Zůstaňte tady,“ a odešel najít ošetřovatelku.

Ta po chvíli vyšla z postraních dveří a Severus těsně za ní. Požádala Nathana, aby se posadil na jedno z lůžek. „Chlapče!“ vykřikla, když spatřila Nathanovo zranění. „Co se ti stalo?“ Nathan neodpověděl a Severus ho upřeně sledoval.

Madam Pomfreyová podrobila Nathana několika vyšetřovacím kouzlům, aby se ujistila, že je to jen pohmožděnina. Když skončila, přinesla si hojivou mast. „Namažu to tímhle a za deset až patnáct minut by to mělo zmizet. Potom už neucítíš žádnou bolest a po modřině nezůstane ani stopa,“ vysvětlila a začala mast roztírat na Nathanův obličej.

Nathan sebou při prvním doteku trhnul a syknul bolestí, ale neprotestoval. Severus stál ošetřovatelce po boku a sledoval její práci. Ta rozetřela poslední dávku nažloutlé hmoty a obrátila se na něj: „Doprovodíte ho do společenské místnosti, Severusi?“

Snape přikývl.

„V tom případě má práce skončila. A pokuste se chytit toho, co mu to udělal,“ dodala pohoršeně a opustila ošetřovnu.

V místnosti se rozhostilo ticho. Nathan seděl na jednom z lůžek, ruce složené v klíně a upřeně hleděl do podlahy. Severus ho stále sledoval a sklíčenost jeho syna ho znepokojovala.

„Ukažte, jestli se to vstřebává,“ řekl Severus tiše. Nathan vzhlédl, oči ještě pořád trochu červené od nedávného pláče. „Neměl byste brečet na chodbě, kde vás všichni můžou vidět,“ řekl najednou Severus. „Nechcete, aby vám ostatní vymýšleli nepěkné přezdívky, věřte mi,“ zamumlal a v duchu slyšel své bývalé spolužáky, jak na něj pokřikují Srabusi.

Nathan zmateně zíral na svého profesora. Severus se už tak cítil nepříjemně, kvůli tomu, co řekl, a chlapcův pohled tomu nijak nepomáhal. Zvýšil hlas a řekl: „Pojďme. Mám na práci důležitější věci, než opatrovat nebelvírské studenty.“ Už se zase cítil pod kontrolou.

Nathan se zamračil. Na okamžik se mu profesor Snape zdál skoro milý, ale hned na to už zase dával najevo, jak velkou přítěží pro něj Nathan je. Vstal z postele a vyšel na chodbu za svým profesorem.

---
Oheň v krbu zezelenal a upoutal Hermioninu pozornost. Uprostřed plamene se objevila černovlasá hlava.

„Hermiono? Jsi doma?“

Vstala od stolu, kde opravovala eseje a přesunula se před krb, do Harryho zorného pole. „Tady jsem, Harry.“

„Můžu dál nebo máš moc práce?“

„Ne, ne. Jen pojď dál.“ Hermiona počkala, dokud celý nevystoupil z krbu. „Jak se máš?“

„Fajn,“ odpověděl Harry, zatímco si oprašoval popel z tmavě modrého hábitu. Objali se. „A co ty? Vidím, že máš pořád co na práci,“ řekl a ukázal na stoh papírů na stole.

„Konec pololetí vždycky znamená víc práce pro učitele. A co Ginny a děti?“ zeptala se Hermiona.

„Mají se skvěle. Děcka jsou nadšené z blížících se Vánoc. A to je vlastně důvod, proč jsem tady. Rádi bychom, abyste ty a Nathan strávili Vánoce s námi. Celý Weasleyův klan už účast potvrdil. Remus a Tonksová by se taky měli dostavit. A aby byla rodina kompletní, už chybíte jenom vy dva,“ řekl Harry a usmál se.

Hermiona mu úsměv smutně oplatila. „Nevím, jestli zrovna my dva budeme dobrá společnost.“

Harry se zamračil. „O čem to mluvíš?“

„Nathan se mnou teď zrovna nemluví a nevím, jak to mezi námi bude o Vánocích.“

„On s tebou nemluví? Co se stalo?“ zeptal se zmateně.

„Dost jsme se pohádali,“ odpověděla a odvrátila od něj oči.

„Kvůli jeho otci?“ zeptal se Harry a už dopředu znal odpověď.

Hermiona si povzdechla. „Ano,“ odpověděla jednoduše a posadila se na pohovku.

Harry ji následoval a pozorně si ji prohlížel.

„Vím, co si myslíš, ale ještě mu to říct nemůžu. Přála bych si, aby to všechno nebylo tak složité,“ zašeptala, oči stále upřené do plamenů.

„Vysvětlila jsi mu to?“

„Ano,“ odpověděla netrpělivě a znovu se na něj podívala. „Nepochopil to. Řekl mi, že jsem lhářka, a obvinil mě, že jsem mu ze života udělala peklo. Nakonec mi oznámil, že se mnou nepromluví, dokud mu to jméno neřeknu. Ale já to prostě udělat nemůžu, Harry. Už tak jsem čekala hrozně dlouho a chci, aby to dobře dopadlo. Nemůžu najednou všechno riskovat, teď po víc než jedenácti letech.“

„Vím, že je to pro tebe složité. Musíš mít asi hodně dobrý důvod, proč to před všemi tajíš, ale sama jsi jednou řekla, že to Nathanovi prozradíš, až bude starší. Na co ještě čekáš, Hermiono?“ zeptal se jí.

„Věděla jsem, že to bude složitý rok, když Nathan odešel do Bradavic. Myslela jsem si, že budu schopná se s tím vypořádat, až přijde čas, ale pořád nejsem připravená. Myslela jsem, že jsem, ale není to tak. Tak jsem si to nepředstavovala, Harry. Chtěla bych to jednou pro vždy ukončit a vím, že Nathan je připravený, ale on není jediný, koho se to týká.“

„To vidím,“ řekl Harry a sklopil hlavu. „Chtěl bych ti nějak pomoct, ale asi není nic, co bych mohl udělat, když sám neznám pravdu,“ poznamenal.

Hermiona věděla, že jí Harry nikdy úplně neodpustil, že to tajila i před ním. Ale věděla, proč to dělá, a nehodlala na tom zatím nic měnit. Severus ani Harry nevyrostli ze své vzájemné nenávisti a ona si nemohla být jistá, jak by se Harry zachoval. Ne, přestože si z celého srdce přála mu to prozradit, nemohla.

„Promiň, Harry. Jednou ti řeknu všechno,“ omluvila se mu.

Harry si povzdechl. „A co budeš dělat s Nathanem? Chceš, abych si s ním promluvil?“

„Ne, promluvím s ním sama tento víkend. Už jsme si to jednou prožili. Nemůže mě přece ignorovat navždy, ne?“ řekla a znovu se smutně usmála. „A když si bude trvat na svém, pak možná budu potřebovat tvou pomoc.“

„Beze všeho,“ řekl Harry a povzbudivě se na ni usmál. „A i když spolu nebudete mluvit, můžu mu dát přes Vánoce co proto, takže pro moje pozvání už nemáš žádnou omluvu.“

„Tak dobrá,“ odpověděla a úsměv se jí trochu rozšířil. „Budeme tam.“

„Bezva,“ řekl a vstal. „Ginny bude nadšená a stejně tak i Lily.“

Hermiona se taky postavila.

Harry trochu zaváhal. „Musím už jít, ale kdybys mě potřebovala, tak neváhej a dej mi vědět.“

„Všechno bude určitě v pořádku,“ ujistila ho.

Přikývl. „Já vím.“ Znovu ji objal a pak se natáhl pro hrst letaxového prášku. „Uvidíme se za dva týdny.“ Harry vyslovil svou adresu a v dalším okamžiku zmizel v plamenech.
Hermiona si povzdechla a vrátila se k hromadě esejů. Pořád ještě nevěděla, jak si poradí s Nathanem nebo Severusem. Oba byli tak tvrdohlaví! Promluví si s nimi znovu tento víkend a bude doufat, že tentokrát ji vyslechnou.

---

Severus rázně vkročil do laboratoře. „Ví to. Řekl jsem mu to.“

Hermiona ustala s veškerou činností a překvapeně na něj pohlédla. „Jak to vzal?“

„Je v pořádku,“ ujistil ji Severus. „Měla jsi pravdu, byl na to připravený.“

Zhluboka si oddechla. „Říkala jsem ti, že si to přál vědět.“ Hermiona obešla pracovní stůl, postavila se před něj a vzala jeho ruce do svých. „A jak se cítíš ty?“

Nebránil se jejímu doteku. „I přesto, že pořád nerozumím tomu, proč sis ho nechala, jsem rád, že jsi to udělala.“

„Chtěla jsem ho, protože to byl tvůj syn. Vždycky jsem si o tobě myslela, že jsi skvělý muž, Severusi. Věděla jsem, že svět bude potřebovat tvého dědice a on je výsledkem tvojí oddanosti, odvahy a víry v mou budoucnost. Jsem ti za to vděčná a jsem ráda, že jsi vyslechnul mé důvody.“

„Vážím si jich, Hermiono.“

Zvuk jejího jména ji přiměl zvednout oči. Utápěla se v jeho intenzivním pohledu a uvolnila jednu ruku, aby mu z tváře odhrnula jeden neposedný pramínek vlasů. Při laskavém doteku její ruky zavřel oči. „Hermiono,“ zašeptal.

„Severusi,“ zašeptala zpět. To bylo jediné, co stihla říct, než se jeho rty dotknuly jejích. Polibek byl váhavý a jemný a Hermiona byla vděčná za jeho ruku, která ji podpírala. Rozplývala se blahem, dokud...

... ji budík nevytrhl ze světa snů. Bylo půl osmé a její reálný život po ní vyžadoval, aby vstala a šla do práce. Olízla si vysušené rty a povzdechla si nad ztrátou Severuse ze snu. Samozřejmě to byl jen další sen, pomyslela si. Zdály se jí i další podobné a bylo jich tolik, že jí to samotné neprospívalo.

Znovu si povzdechla, když pomyslela na skutečného Severuse. Pokaždé, když spolu mluvili, se pohádali. Přála si, aby minulost nechal minulostí tak, jak to udělal její Severus ze snu. Hermiona si byla jistá, že by mohli být skoro přátelé. Během války spolu při práci dobře vycházeli, když se společně připravovali na závěrečnou bitvu. Dobře, tak až do té noci. Kdyby se věci staly jinak, kdyby se nenechala zajmout a kdyby ji nemusel zachraňovat, jaký by se mezi nimi asi vyvinul vztah? Stali by se z nich přátelé? To asi ne. Od té doby, co Severus nebyl její učitel, měli mezi sebou docela dobrý vztah, ale přátelství bez boje si nedokázala představit. Následující myšlenka v ní vyvolala úsměv. Bude muset bojovat.

Kdyby nebylo jejího těhotenství, které chtěla před Severusem utajit, Hermiona by se s ním pokusila udržet v kontaktu, ať by chtěl nebo ne. Kdyby mu tak jenom o Nathanovi řekla dřív... Co by se asi stalo? Dal by se snadněji přesvědčit, nebo by byl stejně tvrdohlavý, jako je teď? Kdyby tak jenom dokázal svou paličatost hodit za hlavu. Hermiona věděla, že by byl dobrý táta. Nathan by s ním byl šťastnější.A já taky. Letmý úsměv jí přeběhl po tváři, když si přestavila opravdový polibek od opravdového Severuse. Vstala a šla si dát ranní sprchu.

Příště... Hermiona vyráží do Bradavic připravit všechny na hezké Vánoce.