I portrét má co říct... Extra dlouhá kapitola :-)
~~~
Hermionu v sobotu ráno probudilo soví klování na okenní tabulku. Pustila ji dovnitř a převzala dopis - byl od Nathana.
Už ho netrpělivě očekávala. Neslyšela o Nathanovi nic od té noci, kterou společně strávili v Bradavicích na ošetřovně. Rozbalila pergamen, sedla si na kraj postele a začetla se.
Ahoj mami,
mám se skvěle. Vím, že na mě určitě myslíš od chvíle, co jsme se viděli naposled. Cítím se naprosto zdravě a jím hodně zeleniny, jak jsem slíbil.
To byla úleva. Dělala si starosti o jeho zdraví a tohle ji potěšilo.
Dostal jsem od profesora Snapea měsíc trestů za ten Zapovězený les. Taky mi odebral padesát bodů. Myslím, že je to tak správné.
"Měsíc se Severusem!" vykřikla a rukou si zakryla ústa. "Panebože!"
Vstala a začala přecházet po pokoji. Na zbytek dopisu zapomněla. Bylo nemožné, aby její tajemství zůstalo skryto po celý měsíc tak intenzivního kontaktu, tím si byla jistá. Co budu dělat? pomyslela si. Zjistí to a zabije mě!
Šla do kuchyně. Potřebovala trochu vody. Ruce se jí třásly, když zvedala skleničku k ústům. Nikdy to nepochopí, pomyslela si. Posadila se ke kuchyňskému stolu, opřela se o něj loktem a složila hlavu do dlaní. Povzdechla si. Co budu dělat? pomyslela si znovu, ale nenacházela odpověď. Co udělá Severus? napadlo ji najednou.
Myšlenka na to, co by mohl udělat, byla znepokojující. Vyhledá ji? Řekne to Nathanovi? Nevěděla. Jestli to řekne Nathanovi dřív, než si promluví se mnou, bude toho litovat, slíbila si v duchu.
Několikrát se zhluboka nadechla. V tu chvíli jí to ale nebylo moc platné. Věděla jen, že spolu stráví měsíc při společných trestech. Nakonec to ještě neznamenalo, že by nutně museli na něco přijít. Znovu se nadechla a vrátila se pro zapomenutý dopis.
Jaký byl Halloween? Rozdala jsi spoustu bonbónů? Já jsem letos žádné nedostal, ale to už víš. Měli jsme ale slavnost ve Velké síni a bylo to přesně tak, jak jste ty, strýc Ron a strýc Harry popisovali. Ti živí netopýři byli úžasní!
Usmála se.
A taky jsme sledovali souboj strýčka Harryho s profesorem Snapem…
„Cože?“ vykřikla a rychle pokračovala, aby zjistila, o co šlo.
… a ani jsem netušil, že existuje tolik zaklínadel! Věděla jsi, že strýček Harry nikdy nevyhrál? Taky mě to překvapilo, když mi to řekl. Ale tvrdil, že to dokáže příští rok, až budou znovu bojovat. Dělají to prý každý rok.
„Harry bojuje se Severusem každý rok?“ řekla užasle a nevěřícně potřásla hlavou. To je neuvěřitelné. Kdy se konečně začnou chovat dospěle? pomyslela si a snažila se potlačit chuť zabít Harryho za to, že jí to nikdy neřekl.
Příští víkend bude letošní první zápas ve famrfrpálu - Nebelvír proti Zmijozelu - a od halloweenské slavnosti nikdo nemluví o ničem jiném. Andy tvrdí, že náš tým je mnohem lepší než jejich, ale já toho o famfrpálu ještě moc nevím, tak si nejsem jistý.
Moc mi chybíš. Nemůžu se dočkat vánočních prázdnin, až budeme zase spolu!
S láskou,
Nathan
Dočetla dopis a povzdechla si. Taky se těšila na Vánoce. Přežije její tajemství až do té doby? Teď nemohla dělat nic, jen čekat. I když možná by něco udělat mohla. Zamířila do pracovny, aby svému synovi odepsala.
---
Od posledního trestu měl Nathan hlavu plnou myšlenek. Byl si jistý, že profesor Snape ví o jeho otci víc, než si původně myslel. Teď se nažil přijít na to, jak tuhle informaci získat. Místo snídaně dal přednost tichému přemýšlení v soukromí opuštěné ložnice.
U večeře už měl nastíněný plán. Zapojí se do Snapeovy malé hry. Bude se držet toho, co starší kouzelník řekl, bez ohledu na to, jak malý smysl to dávalo. Jestliže byly jeho domněnky správné, pak zjistí všechno, co profesor ví.
S podobnými myšlenkami vstoupil Nathan do učebny lektvarů a zamířil přímo ke katedře. „Dobrý večer, profesore Snape,“ řekl a nečekal na odpověď. Stejně by žádná nepřišla. „Mám odpověď na vaši otázku.“
Ta věta upoutala mistrovu pozornost a tak vzhlédl od předstíraného čtení. Přimhouřil oči a hloubavě se na syna zadíval. Chlapec určitě neměl na mysli jejich včerejší rozhovor, nebo ano? Severus si znovu vynadal za svou slabost, že vůbec přišel s takovým tématem - jestli by Nathan chtěl mít Pottera za otce.
Teď věděl jistě, že se mýlil. Říkal, že má odpověď? přemítal a snažil se přesvědčit sám sebe o opaku. Bylo to ale příliš jasné - má odpověď na jeho otázku. Nathan přerušil jeho myšlenky.
„Byl bych rád, kdyby Harry Potter byl mým otcem, ale oba víme, že není,“ řekl Nathan klidným hlasem. „Takže jste tím určitě myslel, jestli bych chtěl otce, jako je Harry Potter.“ Na chvíli se odmlčel a hledal v úzkých černých očích souhlas. Spokojil se s nulovou reakcí a tak pokračoval. „V tom případě je odpověď ano.“
„Kdo by nechtěl, aby jeho otec byl čestný a mocný kouzelník jako je on? Je odvážný a inteligentní,“ řekl Nathan a pak dodal s humorem: „I když o tom občas pochybuji.“
Severus se po poslední větě trochu uvolnil.
„Je to odpověď na vaši otázku, pane?“ zeptal se Nathan.
Mistr lektvarů se vyhnul riziku odpovědi a tak jen kývnul na souhlas. Raději přikročil k bezpečnějšímu tématu a řekl: „Mám tady pár žab, který potřebují vykuchat. Jsou v krabici.“ Ukázal na předmět a sledoval Nathanův pohled. „Oddělíte každou využitelnou část. Nohy, oči, mozek a kůži,“ upřesnil.
Nathan na něj znovu pohlédl a lehce se usmíval. Je snad… spokojený s úkolem?podivil se Severus a snažil se pochopit zvláštní reakci na žabí pitvu. Jeho dojem se rázem potvrdil.
„Jak se to přesně dělá? Chci se naučit, jak správně získat všechny přísady do lektvarů!“ řekl Nathan nadšeně.
Severus jen protočil oči. Co se týkalo nových znalostí, chlapec byl stejný jako jeho matka. A jako já, dodal si pro sebe. Vstal od svého stolu a přešel k lavici. Vzal ostrý nůž, vytáhl mrtvou žábu z krabice a začal přednášet. Chlapec pozorně sledoval každý jeho pohyb. „Nejprve odříznete končetiny. Takhle,“ řekl a následně předvedl v praxi. „Pak ji rozříznete a vyndáte všechny vnitřnosti. Hlava musí zůstat neporušená.“ Každý pohyb prováděl precizně. Nathan fascinovaně přihlížel. „Opatrně vytáhnete oči, abyste je nepropíchl. A nakonec mozek,“ dodal a opatrně dokončil pitvu první žáby.
„Teď to zkusím já,“ nabídl se Nathan s nadšením a natáhl se pro nůž. Snape se zadíval na jeho nataženou dlaň a pobaveně pozvedl obočí. Na okamžik pocítil znechucení sebou samým, než mu předal nástroj. Už chtěl odejít a vrátit se ke své práci, když zaslechl: „Podívejte se, jestli to dělám správně, pane.“
Otočil se a pozoroval svého syna, který pracoval s obdivuhodným klidem. Nathan vyčistil tělo obojživelníka a začal s vyjímáním prvního oka. Na okamžik zaváhal, když si nebyl jist správným sklonem ostří. Nakonec se rozhodl pro ten špatný. Severus promluvil: „Zničíte to oko. Musíte nůž víc sklonit.“ Nathan to provedl a pohlédl na Snapea, jestli souhlasí. Ten se dotknul Nathanovi pravé ruky a upravil ostří do požadované pozice. Nathan dokončil separaci první žáby bez dalších obtíží.
„Jaké to bylo?“ zeptal se Nathan a v očích se mu zablýsklo očekávání.
„Přijatelné,“ odpověděl Severus. „Proveďte to stejné i s těmi ostatními.“
Nathan s úsměvem na rtech přikývl.
Minula hodina a Nathan stále pracoval. Severus si u svého stolu četl knihu, ale skoro po každém odstavci se mu myšlenky rozutekly jiným směrem. Líbilo se mu učit svého syna, jak správně splnit úkol. Byl na něj… hrdý. Chlapec byl obratný a velmi rychle se učil. A také byl překvapen jeho dnešní první reakcí. Neočekával odpověď na otázku, která mu nechtěně vyklouzla. Očekával zamlklého chlapce s nenávistným pohledem. A místo toho tu teď jeho syn nadšeně připravoval ingredience a usmíval se u toho.
K čertu s ním! zaklel v duchu. Nathan byl nepředvídatelný a to nebylo dobré. Nevěděl, co se děje v chlapcově mysli a to ho ničilo. Už měl dost toho psychického mučení a tak zaklapl knihu a promluvil na něj: „Můžete to dokončit zítra. Jste propuštěn.“
Nathan ustal v pohybu. Snapeův hlas ho překvapil. „Ještě dokončím tuhle než odejdu,“ řekl.
„Řekl jsem, že to můžete dodělat zítra. Teď jděte!“ pronesl mistr lektvarů důrazněji.
Nathan povytáhl obočí a pomalu odložil nůž i polovykuchanou žábu na lavici. Bylo nemožné porozumět chování profesora Snapea. Jednu chvíli mu ukazoval, jak správně vyjmout žabí oko, a chvíli na to ho vyháněl ze třídy, aniž by mu dal prostor na otázky.
Připomněl si, že se rozhodl přistoupit na jeho hru, a tak si nestěžoval a opustil třídu jen s tichým: „Dobrou noc.“
Následující ráno Nathanovi při snídani přistála na talíři obálka. Usmál se, když zjistil, že je od mámy.
Milý Nathane,
ráda slyším, že už jsi úplně v pořádku. Jez zdravě a nechoď spát moc pozdě. Potřebuješ odpočívat celou noc.
Ty odebrané body i tresty si zasloužíš. Ale proč je má na starosti profesor Snape? Je přece ředitelem Zmijozelu, ne Nebelvíru. Měl bys zajít za ředitelkou a požádat ji, jestli by je nemohl převzít profesor Lupin, když už je zpět.
Proč se všichni snaží, aby Snape nedohlížel na mé tresty? pomyslel si Nathan, když si vzpomněl, jak reagoval Andy, když mu o tom řekl. Dokonce i Snape se ho snažil zbavit. Jenže Nathan teď, když si byl jistý, že Snape něco ví o jeho otci, nic měnit nehodlal.
Na Halloween to nebylo bez tebe ono. Byla jsem na jedné párty, ale nebyli tam žádní živí netopýři, jen umělé kostry a kotlíky. A asi by se nehodilo nějakého přičarovat, že?
Ne, pomyslel si Nathan a usmál se.
Měla jsem vědět, že Harryho napadne nějaká hloupost, jako je ten souboj s profesorem Snapem. Nikdy spolu dobře nevycházeli. Ani mě nepřekvapuje, že Harry nikdy nevyhrál. Profesor Snape je velmi schopný kouzelník a nemyslím si, že někdy v blízké době prohraje. Popravdě, kdyby to záleželo na mně, už by žádné příště nebylo.
„Jej!“ vykřikl Nathan.
„Co se děje?“ zajímal se Kevin.
„Myslím, že má strýc Harry problém. Napsal jsem mámě o tom každoročním souboji a ona to chce zarazit. Jak ji znám, tak si nedá pokoj, dokud ji Harry neslíbí, že už nikdy nebude bojovat se Snapem,“ vysvětlil Nathan.
„A myslíš, že ji poslechne?“ zeptal se Kevin.
„Nevím. Normálně to dělá, ale zdá se, že je odhodlaný Snapea nakonec porazit.“
„Doufám, že budou pokračovat. Chci to vidět znovu!“ řekl Andy.
Nathan se napil své dýňové šťávy a pokračoval ve čtení.
Líbí se ti famfrpálové zápasy? Ron to určitě rád uslyší. Tolik mi chybíš. Taky se moc těším na vánoční prázdniny. Co nejdřív začnu s přípravami.
S láskou,
Máma.
Nathan se usmál. Vánoce byly jeho oblíbené svátky a byl zvědavý, co si pro něj máma připraví letos.
Den proběhl bez dalších neobvyklých událostí. Nathan pracoval na domácích úkolech, a když začalo pršet, bavil se s ostatními ve společenské místnosti.
Večerní trest se odehrával, jako by se nic nestalo. Nathan zamířil ke krabici s žábami a profesor ke své knize. Nathan stejně jako předešlý den pracoval v tichosti, i když měl na staršího muže spoustu otázek. Přimhouřil oči a pokusil se přečíst název jeho knihy, ale bylo to příliš daleko.
Nathan zpracoval několik dalších žab, ale úkol ho začínal nudit. Novou dovednost již zvládal bez problémů a tak z něj počáteční nadšení vyprchalo. Přesto jich ještě několik zbývalo. Povzdechl si.
Rozhodl se udělat si malou přestávku a využít ji ke konverzaci s mistrem lektvarů. Součástí jeho velkého plánu bylo přimět profesora mluvit a nezáleželo na tom o čem. Dospěl k závěru, že se mu nepodaří z něj cokoliv dostat, když ho nějakým způsobem nerozpovídá.
„Co čtete, pane?“ zeptal se.
Snape se na chlapce upřeně zadíval přes okraj knihy. „Vraťte se ke své práci, pane Grangere.“
„Ano, pane,“ řekl Nathan a pocítil zklamání.
Nechtěl se ale vzdát a tak to po chvíli zkusil znovu. „Čtete i jiné knihy, pane? Myslím ty, co se netýkají lektvarů?“
„Proč, pane Grangere? Žáby už nejsou dost zajímavé?“ zeptal se Snape podrážděně.
Nathan vycítil v jeho hlase mrzutost, ale nebral na to ohled. Dosáhl svého cíle – profesor Snape s ním mluvil. „Ani ne,“ odpověděl.
Profesor Snape položil knihu a prstem si označil nedočtenou stránku. Pak pohlédl na Nathana. „To je cílem trestu, pane Grangere,“ řekl jednoduše a nepřestával na chlapce upírat svůj pohled.
„Chápu,“ řekl Nathan.
„Můžeme se vrátit k opisování, jestli je to vaše přání?“ nabídl mu s úšklebkem.
„Ne, radši zůstanu u žab, pane,“ odpověděl Nathan rychle. „Jen jsem byl zvědavý, co pořád čtete, to je vše.“
„Nechte si svou zvědavost a vraťte se do práce,“ zavrčel Snape.
Ale Nathan ještě s rozhovorem skončit nechtěl. „Já rád čtu všechny knihy,“ řekl po chvíli ticha.
Snape předstíral, že si čte, a nereagoval.
Chlapec pokračoval. „Moje nejoblíbenější jsou ale ty o lektvarech. Je jich v knihovně tolik… Rád bych je všechny přečetl,“ řekl Nathan zasněně.
Tón jeho hlasu Snapea zaujal a tak vzhlédl od knihy. Toužebný výraz na chlapcově tvářil trval jen chvilku, než se zase přeměnil na soustředěný. Snapeovy koutky úst se maličko pozvedly nad takovým vyjádřením zájmu o knihy. Trvalo to jen chviličku, než se mu rty zkřivily do znechuceného pošklebku nad sebou samým.
Nestaral se, jestli byl ten chlapec chytrý, nadaný na lektvary nebo pozoruhodný. Nezajímalo ho, jestli to byl jeho syn. Nechtěl se zajímat. A vůbec se taky nezajímal, že?
Špatně.
Zajímal se a věděl to. Způsobovalo mu to bolest. Nechce se zajímat a taky nebude. To je ono! Ty tresty musí skončit.
Náhle vstal, až se Nathan vylekal. Přešel k němu a řekl: „To je pro dnešek vše, pane Grangere.“
Nathan byl překvapen jeho reakcí. Nechápal, co se stalo a navíc tam pořád zbývalo několik žab. „Ale tady jsou-“
„Ingredience, které jste připravil, postačí pro školní potřeby. Teď můžete odejít,“ pobídl ho Snape.
Nathan na něj pohlédl a snažil se nalézt příčinu takového chování. Žádnou ale nenašel. Držel se plánu a tak si nechal své otázky pro sebe a nachystal se k odchodu. Profesor Snape ho pozoroval z opačné strany lavice.
Sebral své věci a vydal se ke dveřím s profesorem v patách. Zdálo se mu to divné, ale spoléhal na to, že se příčinu dříve či později dozví. Snape opustil třídu společně s ním, ale vydal se chodbou sám a zanechal Nathana daleko za sebou. Chlapec zmateně přimhouřil oči, pak pokrčil rameny a vydal se směrem do nebelvírské věže.
Severus spěšně vykročil chodbou a ignoroval studenty, kteří mu narychlo uhýbali z cesty. Mířil přímo do ředitelny, aby skončil s těmito nežádoucími tresty.
Řekl heslo a vystoupal po točitých schodech. Zaklepal a čekal na vyzvání. Po chvilce se ozvalo pozvání. Severus vstoupil a bez váhání zamířil k jejímu stolu.
Profesorka McGonagallová odložila brk, propletla si prsty a opřela se o stůl. „Posaď se, Severusi,“ řekla. „Dáš si čaj?“
Severus se usadil do jednoho z křesel. „Minervo, přišel jsem ještě jednou probrat trest pana Grangera. Už na něj nemůžu dohlížet. A když už je Lupin zpět, jsem si jistý, že splní svou povinnost a bude si vychovávat své studenty sám.“
Profesorka McGonagallová si povzdechla. „Nerozumím ti, Severusi. Nepamatuji si jediný trest, který bys odmítl, a teď se to stalo už podruhé v případě pana Grangera,“ řekla a pozorně se na Severuse zahleděla. „Co se mezi vámi stalo?“
„Nic se nestalo mezi mnou a žádným mým studentem,“ odsekl podrážděně. „Mám jiné věci na práci než se starat o tresty nebelvírských. To je Lupinova práce,“ prohlásil.
McGonagallovou to nepřesvědčilo. „Chci nějaký opravdu dobrý důvod k tomu, abych ho předala jinému profesorovi.“
Měl spoustu dobrých důvodů, proč se ho chtěl zbavit. Za prvé tu byla jeho otravnost. Další by mohly být drzé otázky a připomínky. Podobnost s jeho matkou byl taky dobrý důvod. Ale hlavně proto, že jeho syn v něm vyvolával zvláštní pocity, které cítit nechtěl. Přesto nemohl nahlas říct ani jeden. „Mám k tomu své důvody,“ řekl pouze.
„Tím jsem si jistá,“ řekla podrážděně Minerva. „Chci vědět jaké.“
„Minervo, já-“ začal, když se najednou otevřely dveře. Stála v nich studentka sedmého ročníku - primuska.
„Paní ředitelko,“ vyhrkla dívka zadýchaně, jako by celou cestu běžela. „Protiva zase zatopil chodbu v šestém patře tou namodralou tekutinou. A když jsem odcházela, mířil s další várkou ke schodům.“
„Nejradši bych ho zabila, kdyby už nebyl mrtvý!“ zamumlala potichu Minerva. Přešla místnost a spolu se studentkou spěšně opustila ředitelnu i s profesorem lektvarů, na kterého úplně zapomněla.
Severus zůstal sedět. Protivovy žertíky ho už unavovaly a tak raději využil čas k vymýšlení důvodu, který by ho zbavil toho utrpení.
Minulo deset minut a Minerva se stále nevracela. Dalších deset minut uplynulo v naprostém tichu. Snapea to začalo unavovat. Nepřišel ani na jeden přijatelný důvod. Chrápání klimbajících portrétů mu na klidu nepřidávalo. Vstal ze svého místa a vykročil ke dveřím, když za sebou uslyšel hlas.
„Severusi.“
Snape zaváhal jen na vteřinu, než zase pokračoval v cestě. Známý hlas se ozval znovu.
„Neodmítej svého syna.“
Snape tentokrát zamrzl v pohybu a zavřel oči. Otočil se a střetl se s modrýma očima jednoho z portrétů - Abuse Brumbála. „Nevím, o čem to mluvíte. Nemám žádného syna a nebudu se o tom bavit s obrazem,“ řekl tiše.
„Hrozně mi připomíná tebe, když jsi byl v jeho věku,“ řekl bývalý ředitel a ignoroval jeho poznámku. „Ale na rozdíl od tebe je v Nebelvíru. To musí být jeho matkou,“ dodal pobaveně a zamrkal.
„Nebudu poslouchat zatracený starý obraz,“ zamumlal si Severus pro sebe, ale nemohl se donutit opustit okrouhlou místnost.
„Jestli něco zdědil po svých rodičích, musí to být výjimečný chlapec. Taková kombinace musí vést k mimořádnému nadání, tím jsem si jistý,“ pokračoval obraz zavěšený nad stolem. „Určitě je to vynikající žák. Je dobrý v lektvarech?“
Severus si povzdechl. „Je velmi talentovaný a inteligentní,“ přiznal hlasem jen o málo hlasitějším než šepot. Zároveň odvrátil pohled od postavy ve zlatém rámu.
Brumbál se usmál nad nesmělým přiznáním svého přítele. Pak dodal rozvážně: „Proč ho od sebe odháníš?“
V místnosti se rozhostilo ticho. Severus se vůbec necítil pohodlně. Jen zřídka mluvil s Brumbálovým portrétem a právě toto téma by si dobrovolně nevybral.
„Myslím, že to se portrétů netýká,“ řekl Severus.
„Je to podruhé, co se snažíš zbavit se jeho trestů. Jestli jsem vypozoroval správně, on neví, že jsi jeho otec… je to tak?“ řekl Albus a nevšímal si jeho hrubých poznámek.
„Nejsem jeho otec!“ zavrčel Snape.
„Severusi, nemůžeš to popírat navždy. Máš syna a měl bys využívat společně strávený čas při trestech, abys ho lépe poznal,“ řekl Brumbál. „Mluvil jsi o tom s Hermionou?“
Severus se během jejich rozhovoru vrátil zpět do křesla. „Nechci ji zabít po tom, co jsem musel udělat, abych ji zachránil,“ řekl nakonec a ani sarkastický tón jeho hlasu nevystihnul vztek, který cítil. Zlostně zatínal pěsti.
„Pak to nedělej.“
Severus pohlédl na portrét. „Nemůžu ignorovat, co provedla! Zradila mě a skrývala ho přede mnou. Neměla to dělat!“ vztekle zavrčel.
„Aha, tak tady je problém,“ řekl Albus. „Hermiona určitě měla své důvody k tomu, aby tak jednala. A ty zjistíš jedině tak, že si s ní promluvíš. Ale to pořád nevysvětluje, proč svého chlapce odmítáš, Severusi.“
„Není to můj chlapec!“ řekl profesor s odporem. „Nechci syna, nikdy jsem nechtěl. Jestli si myslela, že ho může mít bez mého souhlasu, to je její problém. Já. Syna. Nechci,“ zdůraznil každé slovo zvlášť.
„Prohráváš boj sám se sebou, že?“ řekl portrét a znovu zamrkal. Severus mu věnoval pohled plný opovržení. „To je ten důvod, proč se mu vyhýbáš.“
„Něco ti povím, Severusi. Nebude to fungovat. Dokonce i když s ním nebudeš trávit čas na trestech, pořád budeš zvědavý na to, co má rád, kdo jsou jeho přátelé, co dělá mimo vyučování, jaké knihy čte.“
„Bude to fungovat. Musí to fungovat, protože s ním nechci mít nic společného. Nechci syna.“
„Tady už jiná možnost není, chlapče. Ty už máš syna,“ řekl Albus a usmál se.
Severus dával najevo znechucení. Ten zatracený obraz měl pravdu. To dokazovalo, že to byla naprosto přesná kopie jeho ztraceného nadřízeného. Povzdechl si. „Já nejsem otec, jakého by si zasloužil,“ řekl a potřásl hlavou. „Sní o někom úplně jiném.“
„Jak víš, jakého otce by chtěl?“
„Řekl mi to,“ řekl Severus.
„Co přesně řekl?“ zeptal se Brumbál.
„Že by chtěl mít za otce Pottera,“ vyplivnul Severus jméno kmotra svého syna. „Chtěl by hrdinu, Albusi, a ne trestaného vraha, jako jsem já. Vím, co jsem a bude mu lépe beze mě.“
„Ty nejsi žádný zločinec, Severusi,“ vytknul mu Albus.
„To je důvod, proč s vámi nechci mluvit!“ řekl Severus podrážděně. „Jste jen stínem muže, kterého máte znázorňovat. Opravdový Albus by věděl, kdo jsem - muž, který toho spáchal příliš mnoho, aby to mohl někdy napravit. Tak si otce nepředstavuji!“
Postava na obraze potřásla hlavou. „Uplynulo už tolik let a ty pořád nevěříš, že by si tě mohl někdo vážit a milovat. Nevím, jaký máte s Hermionou vztah, ale věřím, že když si nechala tvého syna, musela k tomu mít opravdu dobrý důvod.“
„Nemáme žádný vztah,“ zavrčel Severus. „A jenom ona je zodpovědná za své špatné rozhodnutí. Zničila si život a teď ho ničí i mě. Hloupá ženská!“ zaklel.
„Ale, Severusi, určitě to není tak zlé,“ napomenul ho Brumbál. „Jsem si jistý, že si Hermiona vybrala správně. Tvůj chlapec, Nathan, nevypadá jako špatná volba.“
„Nevíte o tom nic. Jste jen starý portrét, který strká nos do něčeho, po čem mu nic není,“ řekl Severus. Pak vstal a zamířil ke dveřím. Tentokrát se neohlédl. Skoro se srazil s překvapenou Minervou, která právě vstupovala do místnosti.
---
Nathan se ve společenské místnosti připojil ke svým kamarádům, kteří v tu chvíli náhle ustali v hovoru. Nathan si toho všiml, ale nic neřekl.
Sedl si do volného křesla. Ještě chvíli trvalo trapné ticho, než se rozhodnul prolomit ledy. „O čem jste mluvili?“ zeptal se.
Chlapci na sebe pohlédli a nakonec Andy řekl: „Probírali jsme famfrpálový zápas.“
Nathan se podíval na Andyho a pak na Kevina. „Co přesně?“ zeptal se pak.
„No, to samé jako vždycky, však víš,“ řekl Andy a mávl rukou, jako že to nestojí za řeč. „Myslím, že zmijozelští proti nám nemají šanci!“
„Přesně tak!“ souhlasil Kevin.
Nathan se na ně ještě jednou podíval a nechal to plavat. „Doufám, že vyhrajeme,“ řekl. Nebyl si jistý, ale zdálo se mu, že Kevin vydechl úlevou.
Ještě chvíli si povídali o famfrpálu a pak přešli na domácí úkoly - podle Andyho nesmírně nudné téma. I přes živou konverzaci byl Nathan čím dál víc ospalý. Po třetím zívnutí v řadě oznámil: „Jsem unavený. Myslím, že půjdu radši spát.“ Vstal k odchodu. „Dobrou noc.“
Kamarádi mu odpověděli a Nathan se vydal k chlapeckým ložnicím. Na posledním stupínku se otočil a zahlédl Andyho s Kevinem jak něco zaujatě probírali. Přimhouřil oči. Divné, pomyslel si. Jeho přátelé před ním něco skrývali. Cítil to. Ale teď už byl příliš unavený, aby něco zjišťoval. Přijde na to zítra.
Ráno se chovali, jako by se nic nedělo. Společně posnídali a pak se všichni vydali na hodinu lektvarů. Když dorazili, polovina studentů už byla ve třídě. Usadili se na svá obvyklá místa a čekali na příchod profesora.
Nemuseli čekat dlouho. Jen co mistr lektvarů vstoupil do učebny, už strhl Nebelvíru body, protože Josie nebyla v tu chvíli na svém místě. To mu zajistilo absolutní poslušnost studentů po zbytek hodiny.
Nathan byl zaskočen profesorovým chování. Co se to s ním děje? přemítal a pozoroval zamračeného muže, který u svého stolu opravoval eseje. Jako obvykle, Nathan dokončil lektvar dříve než ostatní, a tak mu zbýval ještě nějaký čas do konce hodiny.
Andy vzhlédl od svého kotlíky a všiml si zamyšleného Nathana. Dloubl loktem do Kevina, který díky tomu málem upustil do svého lektvaru celý kořen sedmikrásky místo předepsaného plátku. „Co to děláš?!“ zašeptal Kevin, podrážděný vyrušením. Andy pokývnul hlavou směrem k Nathanovi. Kevin sledoval jeho pohled a pak přikývl.
Hodina skončila s celkovou ztrátou dvaceti nebelvírských bodů. Nathan na to upozornil, když společně s ostatními mířil do učebny Obrany. „Co mohlo profesora Snapea tak naštvat?“
Kevin s Andym si znovu vyměnili pohled.
„Nevím,“ odpověděl Andy.
„Když to nevíš ty, tak my už vůbec ne“ řekl Kevin a pokrčil rameny.
Co to mělo znamenat? pomyslel si Nathan. Jeho kamarádi se chovali divněji a divněji a on pořád netušil proč. Rozhodl se nereagovat a všichni společně vešli do učebny profesora Lupina.
Hodina probíhala hladce. Teď, když byl profesor zpět, ze zase vše vrátilo do zajetých kolejí. Na konci hodiny Nathan zaslechl: „Nathane, na slovíčko, prosím.“
Nathan pohlédl na přátele. Ti přikývli na souhlas, že na něho počkají na chodbě, a opustili s ostatními třídu. „Ano pane?“
„Slyšel jsem, že jsi měl potíže, když jsem byl pryč,“ řekl Lupin.
Nathan sklopil hlavu. „Šel jsem do Zapovězeného lesa, když jsem neměl. Mám tresty u profesora Snapea, pane.“
„To jsem slyšel,“ přikývl vlkodlak. „A taky že jsi tam šel hledat jednorožce, abys udělal dojem na profesora Snapea. Ten ti pak strhl nějaké body, je to tak?“
„Ano, pane. Tak nějak,“ potvrdil Nathan. „Zlobíte se na mě?“
„Ne, to ne. Možná jsem trochu zklamaný, ale nezlobím se. Už jsme o profesoru Snapeovi mluvili předtím a myslel jsem, že jsi pochopil, že neocení tvou práci tak, jako to dělají ostatní učitelé.“
„Už jsem to pochopil. Dostal jsem lekci, pane,“ řekl Nathan. „Už nikdy takovou hloupost neudělám.“
„To rád slyším,“ přikývl Lupin spokojeně. „To je vše, co jsem chtěl. Myslím, že na tebe ostatní čekají.“ Uchopil chlapce za rameno a doprovodil ho ke dveřím. „Jestli tě bude něco trápit, přijď za mnou. A snaž se nedostat do maléru při úplňku,“ dodal s úsměvem.
Nathan přikývl a vyšel z učebny. Dohnal kamarády na konci chodby. Zase něco probírali a přestali hned, jak spatřili přicházejícího Nathana. Zamířili na oběd, aniž by se pokusil zjistit, o co šlo.
Během odpoledních hodin byli všichni zaneprázdněni praktickými úkoly z bylinkářství. Pak ale následovaly Dějiny, kdy bylo nemožné udržet pozornost. Protože většina jeho spolužáků pospávala, využil Nathan čas k přemýšlení. Zabýval se hlavně podivným chováním svých kamarádů a profesora Snapea.
Po večeři se rozdělili – Kevin s Andym zamířili do knihovny a Nathan se vydal do sklepení na další trest.
„Vydrhněte tyto kotlíky,“ přikázal profesor Snape, jakmile Nathan vstoupil do učebny.
Nathan si povzdechl. Těšil se na další připravování ingrediencí nebo něco podobného, ale místo toho musel zase čistit kotlíky.
Později se opět pokusil zatáhnout profesora do konverzace, ale po několika nepěkných komentářích toho zase nechal. Profesor nebyl zrovna v dobré náladě, což si Nathan domyslel už ráno v hodině.
Nakonec třídu opustil po několika hodinách těžké práce a zamířil do nebelvírské věže, kde se setkal s kamarády. Ani se ho nezeptali na trest. Možná to bylo kvůli té spoustě úkolů, co měli na zítra.
Další den se všechno zdálo v pořádku. Snídaně, Kouzelné formule, hodiny létání – které začínaly být velmi zábavné – oběd, Přeměňování, úkoly, večeře a trest s profesorem Snapem.
Ten večer ho nechal Snape pracovat ve skladišti – samotného. Strávil s ním pouze nezbytný čas k tomu, aby mu stručně vysvětlil, co má dělat, a zmizel zpět v učebně.
Nathan zvládl sepsat polovinu uskladněných ingrediencí, když uslyšel profesorův hlas, který ho pro dnešek propouštěl.
Vrátil se zpět do učebny s náručí plnou pergamenů a přistoupil ke stolu. „Jsem tak v polovině. Myslím, že to zítra dokončím,“ řekl a předal profesorovi seznamy.
Snape si je zběžně prošel a byl překvapen množstvím detailních popisů. Navenek však nic neprojevil. „V pořádku,“ řekl jednoduše.
Nathan se otočil k odchodu, ale zaváhal. „Můžu se vás na něco zeptat, pane?“
„Už jste se zeptal,“ ostře odvětil Snape.
Nathan se ušklíbl. „To ano,“ připustil. „Co je to za zelený neoznačený lektvar, který je v dřevěné krabici na nejvyšší poličce ve skladu?“
Výraz mistra lektvarů potemněl, když vstal a přešel k Nathanovi. „Dotknul jste se toho?“ zeptal se.
Naléhavost jeho slov Nathana polekala. „Jenom lahvičky. Byla lepkavá,“ odpověděl.
„Podejte mi ruce,“ vybídnul ho Snape a Nathan natáhl paže směrem k profesorovi. Ten je popadl a pozorně zkoumal jeho dlaně.
To překvapilo Nathana ještě víc. „Co je v té ampulce?“ zeptal se.
„Otevřel jste ji?“ zeptal se profesor Snape, aniž zodpověděl jeho dotaz.
„Ano,“ odpověděl chlapec.
Snape prudce vzhlédl. Pustil jeho ruce a uchopil Nathanovu bradu mezi dva prsty, aby mu prohlédnul oči. „Vdechl jste to?“
„Ne přímo,“ řekl Nathan.
Profesor Snape přimhouřil oči. Volnou rukou ještě prozkoumal pokožku pod na chlapcových tvářích, ale nenašel žádné stopy podráždění. „Neměl byste otvírat lahvičky, aniž byste znal jejich obsah!“ zavrčel. Pustil Nathana a vztekle se od něj odvrátil.
Tato prudká proměna způsobila, že Nathan nevěděl, co říct. „Já… já ne…,“ zakoktal se.
„Strhávám Nebelvíru pět bodů, pane Grangere, za váš nedostatek pozornosti při práci s neznámými substancemi!“ vyprskl profesor Snape. „Mohl jste se otrávit!“
Nathan na něj jenom zíral. Co to… pomyslel si a pak se zamračil. „Nebyla to moje chyba! Byla neoznačená a já jsem dělal soupis. Co jsem měl dělat?“ zeptal se podrážděně. Byl naštvaný za ztrátu bodů.
„Nechat to být, ukázat mi to, nebo se mě zeptat,“ řekl Snape a pohlédl na svého syna. „Ale nikdy to neotevírat! Nikdy neotvírejte lahvičku, když nevíte, co v ní je! Rozumíte?“
Horlivost, která se zračila v Snapeových očích, se k němu nehodila. „Ano, pane,“ odpověděl Nathan tiše a uhnul pohledem.
Severus se k němu otočil zády. „Vraťte se zpět do nebelvírské věže, pane Grangere,“ řekl tiše. Když uslyšel zapadnou dveře, zavřel oči a promnul si spánky.
Příště... famfrpálový zápas a další tresty.
Už ho netrpělivě očekávala. Neslyšela o Nathanovi nic od té noci, kterou společně strávili v Bradavicích na ošetřovně. Rozbalila pergamen, sedla si na kraj postele a začetla se.
Ahoj mami,
mám se skvěle. Vím, že na mě určitě myslíš od chvíle, co jsme se viděli naposled. Cítím se naprosto zdravě a jím hodně zeleniny, jak jsem slíbil.
To byla úleva. Dělala si starosti o jeho zdraví a tohle ji potěšilo.
Dostal jsem od profesora Snapea měsíc trestů za ten Zapovězený les. Taky mi odebral padesát bodů. Myslím, že je to tak správné.
"Měsíc se Severusem!" vykřikla a rukou si zakryla ústa. "Panebože!"
Vstala a začala přecházet po pokoji. Na zbytek dopisu zapomněla. Bylo nemožné, aby její tajemství zůstalo skryto po celý měsíc tak intenzivního kontaktu, tím si byla jistá. Co budu dělat? pomyslela si. Zjistí to a zabije mě!
Šla do kuchyně. Potřebovala trochu vody. Ruce se jí třásly, když zvedala skleničku k ústům. Nikdy to nepochopí, pomyslela si. Posadila se ke kuchyňskému stolu, opřela se o něj loktem a složila hlavu do dlaní. Povzdechla si. Co budu dělat? pomyslela si znovu, ale nenacházela odpověď. Co udělá Severus? napadlo ji najednou.
Myšlenka na to, co by mohl udělat, byla znepokojující. Vyhledá ji? Řekne to Nathanovi? Nevěděla. Jestli to řekne Nathanovi dřív, než si promluví se mnou, bude toho litovat, slíbila si v duchu.
Několikrát se zhluboka nadechla. V tu chvíli jí to ale nebylo moc platné. Věděla jen, že spolu stráví měsíc při společných trestech. Nakonec to ještě neznamenalo, že by nutně museli na něco přijít. Znovu se nadechla a vrátila se pro zapomenutý dopis.
Jaký byl Halloween? Rozdala jsi spoustu bonbónů? Já jsem letos žádné nedostal, ale to už víš. Měli jsme ale slavnost ve Velké síni a bylo to přesně tak, jak jste ty, strýc Ron a strýc Harry popisovali. Ti živí netopýři byli úžasní!
Usmála se.
A taky jsme sledovali souboj strýčka Harryho s profesorem Snapem…
„Cože?“ vykřikla a rychle pokračovala, aby zjistila, o co šlo.
… a ani jsem netušil, že existuje tolik zaklínadel! Věděla jsi, že strýček Harry nikdy nevyhrál? Taky mě to překvapilo, když mi to řekl. Ale tvrdil, že to dokáže příští rok, až budou znovu bojovat. Dělají to prý každý rok.
„Harry bojuje se Severusem každý rok?“ řekla užasle a nevěřícně potřásla hlavou. To je neuvěřitelné. Kdy se konečně začnou chovat dospěle? pomyslela si a snažila se potlačit chuť zabít Harryho za to, že jí to nikdy neřekl.
Příští víkend bude letošní první zápas ve famrfrpálu - Nebelvír proti Zmijozelu - a od halloweenské slavnosti nikdo nemluví o ničem jiném. Andy tvrdí, že náš tým je mnohem lepší než jejich, ale já toho o famfrpálu ještě moc nevím, tak si nejsem jistý.
Moc mi chybíš. Nemůžu se dočkat vánočních prázdnin, až budeme zase spolu!
S láskou,
Nathan
Dočetla dopis a povzdechla si. Taky se těšila na Vánoce. Přežije její tajemství až do té doby? Teď nemohla dělat nic, jen čekat. I když možná by něco udělat mohla. Zamířila do pracovny, aby svému synovi odepsala.
Od posledního trestu měl Nathan hlavu plnou myšlenek. Byl si jistý, že profesor Snape ví o jeho otci víc, než si původně myslel. Teď se nažil přijít na to, jak tuhle informaci získat. Místo snídaně dal přednost tichému přemýšlení v soukromí opuštěné ložnice.
U večeře už měl nastíněný plán. Zapojí se do Snapeovy malé hry. Bude se držet toho, co starší kouzelník řekl, bez ohledu na to, jak malý smysl to dávalo. Jestliže byly jeho domněnky správné, pak zjistí všechno, co profesor ví.
S podobnými myšlenkami vstoupil Nathan do učebny lektvarů a zamířil přímo ke katedře. „Dobrý večer, profesore Snape,“ řekl a nečekal na odpověď. Stejně by žádná nepřišla. „Mám odpověď na vaši otázku.“
Ta věta upoutala mistrovu pozornost a tak vzhlédl od předstíraného čtení. Přimhouřil oči a hloubavě se na syna zadíval. Chlapec určitě neměl na mysli jejich včerejší rozhovor, nebo ano? Severus si znovu vynadal za svou slabost, že vůbec přišel s takovým tématem - jestli by Nathan chtěl mít Pottera za otce.
Teď věděl jistě, že se mýlil. Říkal, že má odpověď? přemítal a snažil se přesvědčit sám sebe o opaku. Bylo to ale příliš jasné - má odpověď na jeho otázku. Nathan přerušil jeho myšlenky.
„Byl bych rád, kdyby Harry Potter byl mým otcem, ale oba víme, že není,“ řekl Nathan klidným hlasem. „Takže jste tím určitě myslel, jestli bych chtěl otce, jako je Harry Potter.“ Na chvíli se odmlčel a hledal v úzkých černých očích souhlas. Spokojil se s nulovou reakcí a tak pokračoval. „V tom případě je odpověď ano.“
„Kdo by nechtěl, aby jeho otec byl čestný a mocný kouzelník jako je on? Je odvážný a inteligentní,“ řekl Nathan a pak dodal s humorem: „I když o tom občas pochybuji.“
Severus se po poslední větě trochu uvolnil.
„Je to odpověď na vaši otázku, pane?“ zeptal se Nathan.
Mistr lektvarů se vyhnul riziku odpovědi a tak jen kývnul na souhlas. Raději přikročil k bezpečnějšímu tématu a řekl: „Mám tady pár žab, který potřebují vykuchat. Jsou v krabici.“ Ukázal na předmět a sledoval Nathanův pohled. „Oddělíte každou využitelnou část. Nohy, oči, mozek a kůži,“ upřesnil.
Nathan na něj znovu pohlédl a lehce se usmíval. Je snad… spokojený s úkolem?podivil se Severus a snažil se pochopit zvláštní reakci na žabí pitvu. Jeho dojem se rázem potvrdil.
„Jak se to přesně dělá? Chci se naučit, jak správně získat všechny přísady do lektvarů!“ řekl Nathan nadšeně.
Severus jen protočil oči. Co se týkalo nových znalostí, chlapec byl stejný jako jeho matka. A jako já, dodal si pro sebe. Vstal od svého stolu a přešel k lavici. Vzal ostrý nůž, vytáhl mrtvou žábu z krabice a začal přednášet. Chlapec pozorně sledoval každý jeho pohyb. „Nejprve odříznete končetiny. Takhle,“ řekl a následně předvedl v praxi. „Pak ji rozříznete a vyndáte všechny vnitřnosti. Hlava musí zůstat neporušená.“ Každý pohyb prováděl precizně. Nathan fascinovaně přihlížel. „Opatrně vytáhnete oči, abyste je nepropíchl. A nakonec mozek,“ dodal a opatrně dokončil pitvu první žáby.
„Teď to zkusím já,“ nabídl se Nathan s nadšením a natáhl se pro nůž. Snape se zadíval na jeho nataženou dlaň a pobaveně pozvedl obočí. Na okamžik pocítil znechucení sebou samým, než mu předal nástroj. Už chtěl odejít a vrátit se ke své práci, když zaslechl: „Podívejte se, jestli to dělám správně, pane.“
Otočil se a pozoroval svého syna, který pracoval s obdivuhodným klidem. Nathan vyčistil tělo obojživelníka a začal s vyjímáním prvního oka. Na okamžik zaváhal, když si nebyl jist správným sklonem ostří. Nakonec se rozhodl pro ten špatný. Severus promluvil: „Zničíte to oko. Musíte nůž víc sklonit.“ Nathan to provedl a pohlédl na Snapea, jestli souhlasí. Ten se dotknul Nathanovi pravé ruky a upravil ostří do požadované pozice. Nathan dokončil separaci první žáby bez dalších obtíží.
„Jaké to bylo?“ zeptal se Nathan a v očích se mu zablýsklo očekávání.
„Přijatelné,“ odpověděl Severus. „Proveďte to stejné i s těmi ostatními.“
Nathan s úsměvem na rtech přikývl.
Minula hodina a Nathan stále pracoval. Severus si u svého stolu četl knihu, ale skoro po každém odstavci se mu myšlenky rozutekly jiným směrem. Líbilo se mu učit svého syna, jak správně splnit úkol. Byl na něj… hrdý. Chlapec byl obratný a velmi rychle se učil. A také byl překvapen jeho dnešní první reakcí. Neočekával odpověď na otázku, která mu nechtěně vyklouzla. Očekával zamlklého chlapce s nenávistným pohledem. A místo toho tu teď jeho syn nadšeně připravoval ingredience a usmíval se u toho.
K čertu s ním! zaklel v duchu. Nathan byl nepředvídatelný a to nebylo dobré. Nevěděl, co se děje v chlapcově mysli a to ho ničilo. Už měl dost toho psychického mučení a tak zaklapl knihu a promluvil na něj: „Můžete to dokončit zítra. Jste propuštěn.“
Nathan ustal v pohybu. Snapeův hlas ho překvapil. „Ještě dokončím tuhle než odejdu,“ řekl.
„Řekl jsem, že to můžete dodělat zítra. Teď jděte!“ pronesl mistr lektvarů důrazněji.
Nathan povytáhl obočí a pomalu odložil nůž i polovykuchanou žábu na lavici. Bylo nemožné porozumět chování profesora Snapea. Jednu chvíli mu ukazoval, jak správně vyjmout žabí oko, a chvíli na to ho vyháněl ze třídy, aniž by mu dal prostor na otázky.
Připomněl si, že se rozhodl přistoupit na jeho hru, a tak si nestěžoval a opustil třídu jen s tichým: „Dobrou noc.“
Následující ráno Nathanovi při snídani přistála na talíři obálka. Usmál se, když zjistil, že je od mámy.
Milý Nathane,
ráda slyším, že už jsi úplně v pořádku. Jez zdravě a nechoď spát moc pozdě. Potřebuješ odpočívat celou noc.
Ty odebrané body i tresty si zasloužíš. Ale proč je má na starosti profesor Snape? Je přece ředitelem Zmijozelu, ne Nebelvíru. Měl bys zajít za ředitelkou a požádat ji, jestli by je nemohl převzít profesor Lupin, když už je zpět.
Proč se všichni snaží, aby Snape nedohlížel na mé tresty? pomyslel si Nathan, když si vzpomněl, jak reagoval Andy, když mu o tom řekl. Dokonce i Snape se ho snažil zbavit. Jenže Nathan teď, když si byl jistý, že Snape něco ví o jeho otci, nic měnit nehodlal.
Na Halloween to nebylo bez tebe ono. Byla jsem na jedné párty, ale nebyli tam žádní živí netopýři, jen umělé kostry a kotlíky. A asi by se nehodilo nějakého přičarovat, že?
Ne, pomyslel si Nathan a usmál se.
Měla jsem vědět, že Harryho napadne nějaká hloupost, jako je ten souboj s profesorem Snapem. Nikdy spolu dobře nevycházeli. Ani mě nepřekvapuje, že Harry nikdy nevyhrál. Profesor Snape je velmi schopný kouzelník a nemyslím si, že někdy v blízké době prohraje. Popravdě, kdyby to záleželo na mně, už by žádné příště nebylo.
„Jej!“ vykřikl Nathan.
„Co se děje?“ zajímal se Kevin.
„Myslím, že má strýc Harry problém. Napsal jsem mámě o tom každoročním souboji a ona to chce zarazit. Jak ji znám, tak si nedá pokoj, dokud ji Harry neslíbí, že už nikdy nebude bojovat se Snapem,“ vysvětlil Nathan.
„A myslíš, že ji poslechne?“ zeptal se Kevin.
„Nevím. Normálně to dělá, ale zdá se, že je odhodlaný Snapea nakonec porazit.“
„Doufám, že budou pokračovat. Chci to vidět znovu!“ řekl Andy.
Nathan se napil své dýňové šťávy a pokračoval ve čtení.
Líbí se ti famfrpálové zápasy? Ron to určitě rád uslyší. Tolik mi chybíš. Taky se moc těším na vánoční prázdniny. Co nejdřív začnu s přípravami.
S láskou,
Máma.
Nathan se usmál. Vánoce byly jeho oblíbené svátky a byl zvědavý, co si pro něj máma připraví letos.
Den proběhl bez dalších neobvyklých událostí. Nathan pracoval na domácích úkolech, a když začalo pršet, bavil se s ostatními ve společenské místnosti.
Večerní trest se odehrával, jako by se nic nestalo. Nathan zamířil ke krabici s žábami a profesor ke své knize. Nathan stejně jako předešlý den pracoval v tichosti, i když měl na staršího muže spoustu otázek. Přimhouřil oči a pokusil se přečíst název jeho knihy, ale bylo to příliš daleko.
Nathan zpracoval několik dalších žab, ale úkol ho začínal nudit. Novou dovednost již zvládal bez problémů a tak z něj počáteční nadšení vyprchalo. Přesto jich ještě několik zbývalo. Povzdechl si.
Rozhodl se udělat si malou přestávku a využít ji ke konverzaci s mistrem lektvarů. Součástí jeho velkého plánu bylo přimět profesora mluvit a nezáleželo na tom o čem. Dospěl k závěru, že se mu nepodaří z něj cokoliv dostat, když ho nějakým způsobem nerozpovídá.
„Co čtete, pane?“ zeptal se.
Snape se na chlapce upřeně zadíval přes okraj knihy. „Vraťte se ke své práci, pane Grangere.“
„Ano, pane,“ řekl Nathan a pocítil zklamání.
Nechtěl se ale vzdát a tak to po chvíli zkusil znovu. „Čtete i jiné knihy, pane? Myslím ty, co se netýkají lektvarů?“
„Proč, pane Grangere? Žáby už nejsou dost zajímavé?“ zeptal se Snape podrážděně.
Nathan vycítil v jeho hlase mrzutost, ale nebral na to ohled. Dosáhl svého cíle – profesor Snape s ním mluvil. „Ani ne,“ odpověděl.
Profesor Snape položil knihu a prstem si označil nedočtenou stránku. Pak pohlédl na Nathana. „To je cílem trestu, pane Grangere,“ řekl jednoduše a nepřestával na chlapce upírat svůj pohled.
„Chápu,“ řekl Nathan.
„Můžeme se vrátit k opisování, jestli je to vaše přání?“ nabídl mu s úšklebkem.
„Ne, radši zůstanu u žab, pane,“ odpověděl Nathan rychle. „Jen jsem byl zvědavý, co pořád čtete, to je vše.“
„Nechte si svou zvědavost a vraťte se do práce,“ zavrčel Snape.
Ale Nathan ještě s rozhovorem skončit nechtěl. „Já rád čtu všechny knihy,“ řekl po chvíli ticha.
Snape předstíral, že si čte, a nereagoval.
Chlapec pokračoval. „Moje nejoblíbenější jsou ale ty o lektvarech. Je jich v knihovně tolik… Rád bych je všechny přečetl,“ řekl Nathan zasněně.
Tón jeho hlasu Snapea zaujal a tak vzhlédl od knihy. Toužebný výraz na chlapcově tvářil trval jen chvilku, než se zase přeměnil na soustředěný. Snapeovy koutky úst se maličko pozvedly nad takovým vyjádřením zájmu o knihy. Trvalo to jen chviličku, než se mu rty zkřivily do znechuceného pošklebku nad sebou samým.
Nestaral se, jestli byl ten chlapec chytrý, nadaný na lektvary nebo pozoruhodný. Nezajímalo ho, jestli to byl jeho syn. Nechtěl se zajímat. A vůbec se taky nezajímal, že?
Špatně.
Zajímal se a věděl to. Způsobovalo mu to bolest. Nechce se zajímat a taky nebude. To je ono! Ty tresty musí skončit.
Náhle vstal, až se Nathan vylekal. Přešel k němu a řekl: „To je pro dnešek vše, pane Grangere.“
Nathan byl překvapen jeho reakcí. Nechápal, co se stalo a navíc tam pořád zbývalo několik žab. „Ale tady jsou-“
„Ingredience, které jste připravil, postačí pro školní potřeby. Teď můžete odejít,“ pobídl ho Snape.
Nathan na něj pohlédl a snažil se nalézt příčinu takového chování. Žádnou ale nenašel. Držel se plánu a tak si nechal své otázky pro sebe a nachystal se k odchodu. Profesor Snape ho pozoroval z opačné strany lavice.
Sebral své věci a vydal se ke dveřím s profesorem v patách. Zdálo se mu to divné, ale spoléhal na to, že se příčinu dříve či později dozví. Snape opustil třídu společně s ním, ale vydal se chodbou sám a zanechal Nathana daleko za sebou. Chlapec zmateně přimhouřil oči, pak pokrčil rameny a vydal se směrem do nebelvírské věže.
Severus spěšně vykročil chodbou a ignoroval studenty, kteří mu narychlo uhýbali z cesty. Mířil přímo do ředitelny, aby skončil s těmito nežádoucími tresty.
Řekl heslo a vystoupal po točitých schodech. Zaklepal a čekal na vyzvání. Po chvilce se ozvalo pozvání. Severus vstoupil a bez váhání zamířil k jejímu stolu.
Profesorka McGonagallová odložila brk, propletla si prsty a opřela se o stůl. „Posaď se, Severusi,“ řekla. „Dáš si čaj?“
Severus se usadil do jednoho z křesel. „Minervo, přišel jsem ještě jednou probrat trest pana Grangera. Už na něj nemůžu dohlížet. A když už je Lupin zpět, jsem si jistý, že splní svou povinnost a bude si vychovávat své studenty sám.“
Profesorka McGonagallová si povzdechla. „Nerozumím ti, Severusi. Nepamatuji si jediný trest, který bys odmítl, a teď se to stalo už podruhé v případě pana Grangera,“ řekla a pozorně se na Severuse zahleděla. „Co se mezi vámi stalo?“
„Nic se nestalo mezi mnou a žádným mým studentem,“ odsekl podrážděně. „Mám jiné věci na práci než se starat o tresty nebelvírských. To je Lupinova práce,“ prohlásil.
McGonagallovou to nepřesvědčilo. „Chci nějaký opravdu dobrý důvod k tomu, abych ho předala jinému profesorovi.“
Měl spoustu dobrých důvodů, proč se ho chtěl zbavit. Za prvé tu byla jeho otravnost. Další by mohly být drzé otázky a připomínky. Podobnost s jeho matkou byl taky dobrý důvod. Ale hlavně proto, že jeho syn v něm vyvolával zvláštní pocity, které cítit nechtěl. Přesto nemohl nahlas říct ani jeden. „Mám k tomu své důvody,“ řekl pouze.
„Tím jsem si jistá,“ řekla podrážděně Minerva. „Chci vědět jaké.“
„Minervo, já-“ začal, když se najednou otevřely dveře. Stála v nich studentka sedmého ročníku - primuska.
„Paní ředitelko,“ vyhrkla dívka zadýchaně, jako by celou cestu běžela. „Protiva zase zatopil chodbu v šestém patře tou namodralou tekutinou. A když jsem odcházela, mířil s další várkou ke schodům.“
„Nejradši bych ho zabila, kdyby už nebyl mrtvý!“ zamumlala potichu Minerva. Přešla místnost a spolu se studentkou spěšně opustila ředitelnu i s profesorem lektvarů, na kterého úplně zapomněla.
Severus zůstal sedět. Protivovy žertíky ho už unavovaly a tak raději využil čas k vymýšlení důvodu, který by ho zbavil toho utrpení.
Minulo deset minut a Minerva se stále nevracela. Dalších deset minut uplynulo v naprostém tichu. Snapea to začalo unavovat. Nepřišel ani na jeden přijatelný důvod. Chrápání klimbajících portrétů mu na klidu nepřidávalo. Vstal ze svého místa a vykročil ke dveřím, když za sebou uslyšel hlas.
„Severusi.“
Snape zaváhal jen na vteřinu, než zase pokračoval v cestě. Známý hlas se ozval znovu.
„Neodmítej svého syna.“
Snape tentokrát zamrzl v pohybu a zavřel oči. Otočil se a střetl se s modrýma očima jednoho z portrétů - Abuse Brumbála. „Nevím, o čem to mluvíte. Nemám žádného syna a nebudu se o tom bavit s obrazem,“ řekl tiše.
„Hrozně mi připomíná tebe, když jsi byl v jeho věku,“ řekl bývalý ředitel a ignoroval jeho poznámku. „Ale na rozdíl od tebe je v Nebelvíru. To musí být jeho matkou,“ dodal pobaveně a zamrkal.
„Nebudu poslouchat zatracený starý obraz,“ zamumlal si Severus pro sebe, ale nemohl se donutit opustit okrouhlou místnost.
„Jestli něco zdědil po svých rodičích, musí to být výjimečný chlapec. Taková kombinace musí vést k mimořádnému nadání, tím jsem si jistý,“ pokračoval obraz zavěšený nad stolem. „Určitě je to vynikající žák. Je dobrý v lektvarech?“
Severus si povzdechl. „Je velmi talentovaný a inteligentní,“ přiznal hlasem jen o málo hlasitějším než šepot. Zároveň odvrátil pohled od postavy ve zlatém rámu.
Brumbál se usmál nad nesmělým přiznáním svého přítele. Pak dodal rozvážně: „Proč ho od sebe odháníš?“
V místnosti se rozhostilo ticho. Severus se vůbec necítil pohodlně. Jen zřídka mluvil s Brumbálovým portrétem a právě toto téma by si dobrovolně nevybral.
„Myslím, že to se portrétů netýká,“ řekl Severus.
„Je to podruhé, co se snažíš zbavit se jeho trestů. Jestli jsem vypozoroval správně, on neví, že jsi jeho otec… je to tak?“ řekl Albus a nevšímal si jeho hrubých poznámek.
„Nejsem jeho otec!“ zavrčel Snape.
„Severusi, nemůžeš to popírat navždy. Máš syna a měl bys využívat společně strávený čas při trestech, abys ho lépe poznal,“ řekl Brumbál. „Mluvil jsi o tom s Hermionou?“
Severus se během jejich rozhovoru vrátil zpět do křesla. „Nechci ji zabít po tom, co jsem musel udělat, abych ji zachránil,“ řekl nakonec a ani sarkastický tón jeho hlasu nevystihnul vztek, který cítil. Zlostně zatínal pěsti.
„Pak to nedělej.“
Severus pohlédl na portrét. „Nemůžu ignorovat, co provedla! Zradila mě a skrývala ho přede mnou. Neměla to dělat!“ vztekle zavrčel.
„Aha, tak tady je problém,“ řekl Albus. „Hermiona určitě měla své důvody k tomu, aby tak jednala. A ty zjistíš jedině tak, že si s ní promluvíš. Ale to pořád nevysvětluje, proč svého chlapce odmítáš, Severusi.“
„Není to můj chlapec!“ řekl profesor s odporem. „Nechci syna, nikdy jsem nechtěl. Jestli si myslela, že ho může mít bez mého souhlasu, to je její problém. Já. Syna. Nechci,“ zdůraznil každé slovo zvlášť.
„Prohráváš boj sám se sebou, že?“ řekl portrét a znovu zamrkal. Severus mu věnoval pohled plný opovržení. „To je ten důvod, proč se mu vyhýbáš.“
„Něco ti povím, Severusi. Nebude to fungovat. Dokonce i když s ním nebudeš trávit čas na trestech, pořád budeš zvědavý na to, co má rád, kdo jsou jeho přátelé, co dělá mimo vyučování, jaké knihy čte.“
„Bude to fungovat. Musí to fungovat, protože s ním nechci mít nic společného. Nechci syna.“
„Tady už jiná možnost není, chlapče. Ty už máš syna,“ řekl Albus a usmál se.
Severus dával najevo znechucení. Ten zatracený obraz měl pravdu. To dokazovalo, že to byla naprosto přesná kopie jeho ztraceného nadřízeného. Povzdechl si. „Já nejsem otec, jakého by si zasloužil,“ řekl a potřásl hlavou. „Sní o někom úplně jiném.“
„Jak víš, jakého otce by chtěl?“
„Řekl mi to,“ řekl Severus.
„Co přesně řekl?“ zeptal se Brumbál.
„Že by chtěl mít za otce Pottera,“ vyplivnul Severus jméno kmotra svého syna. „Chtěl by hrdinu, Albusi, a ne trestaného vraha, jako jsem já. Vím, co jsem a bude mu lépe beze mě.“
„Ty nejsi žádný zločinec, Severusi,“ vytknul mu Albus.
„To je důvod, proč s vámi nechci mluvit!“ řekl Severus podrážděně. „Jste jen stínem muže, kterého máte znázorňovat. Opravdový Albus by věděl, kdo jsem - muž, který toho spáchal příliš mnoho, aby to mohl někdy napravit. Tak si otce nepředstavuji!“
Postava na obraze potřásla hlavou. „Uplynulo už tolik let a ty pořád nevěříš, že by si tě mohl někdo vážit a milovat. Nevím, jaký máte s Hermionou vztah, ale věřím, že když si nechala tvého syna, musela k tomu mít opravdu dobrý důvod.“
„Nemáme žádný vztah,“ zavrčel Severus. „A jenom ona je zodpovědná za své špatné rozhodnutí. Zničila si život a teď ho ničí i mě. Hloupá ženská!“ zaklel.
„Ale, Severusi, určitě to není tak zlé,“ napomenul ho Brumbál. „Jsem si jistý, že si Hermiona vybrala správně. Tvůj chlapec, Nathan, nevypadá jako špatná volba.“
„Nevíte o tom nic. Jste jen starý portrét, který strká nos do něčeho, po čem mu nic není,“ řekl Severus. Pak vstal a zamířil ke dveřím. Tentokrát se neohlédl. Skoro se srazil s překvapenou Minervou, která právě vstupovala do místnosti.
Nathan se ve společenské místnosti připojil ke svým kamarádům, kteří v tu chvíli náhle ustali v hovoru. Nathan si toho všiml, ale nic neřekl.
Sedl si do volného křesla. Ještě chvíli trvalo trapné ticho, než se rozhodnul prolomit ledy. „O čem jste mluvili?“ zeptal se.
Chlapci na sebe pohlédli a nakonec Andy řekl: „Probírali jsme famfrpálový zápas.“
Nathan se podíval na Andyho a pak na Kevina. „Co přesně?“ zeptal se pak.
„No, to samé jako vždycky, však víš,“ řekl Andy a mávl rukou, jako že to nestojí za řeč. „Myslím, že zmijozelští proti nám nemají šanci!“
„Přesně tak!“ souhlasil Kevin.
Nathan se na ně ještě jednou podíval a nechal to plavat. „Doufám, že vyhrajeme,“ řekl. Nebyl si jistý, ale zdálo se mu, že Kevin vydechl úlevou.
Ještě chvíli si povídali o famfrpálu a pak přešli na domácí úkoly - podle Andyho nesmírně nudné téma. I přes živou konverzaci byl Nathan čím dál víc ospalý. Po třetím zívnutí v řadě oznámil: „Jsem unavený. Myslím, že půjdu radši spát.“ Vstal k odchodu. „Dobrou noc.“
Kamarádi mu odpověděli a Nathan se vydal k chlapeckým ložnicím. Na posledním stupínku se otočil a zahlédl Andyho s Kevinem jak něco zaujatě probírali. Přimhouřil oči. Divné, pomyslel si. Jeho přátelé před ním něco skrývali. Cítil to. Ale teď už byl příliš unavený, aby něco zjišťoval. Přijde na to zítra.
Ráno se chovali, jako by se nic nedělo. Společně posnídali a pak se všichni vydali na hodinu lektvarů. Když dorazili, polovina studentů už byla ve třídě. Usadili se na svá obvyklá místa a čekali na příchod profesora.
Nemuseli čekat dlouho. Jen co mistr lektvarů vstoupil do učebny, už strhl Nebelvíru body, protože Josie nebyla v tu chvíli na svém místě. To mu zajistilo absolutní poslušnost studentů po zbytek hodiny.
Nathan byl zaskočen profesorovým chování. Co se to s ním děje? přemítal a pozoroval zamračeného muže, který u svého stolu opravoval eseje. Jako obvykle, Nathan dokončil lektvar dříve než ostatní, a tak mu zbýval ještě nějaký čas do konce hodiny.
Andy vzhlédl od svého kotlíky a všiml si zamyšleného Nathana. Dloubl loktem do Kevina, který díky tomu málem upustil do svého lektvaru celý kořen sedmikrásky místo předepsaného plátku. „Co to děláš?!“ zašeptal Kevin, podrážděný vyrušením. Andy pokývnul hlavou směrem k Nathanovi. Kevin sledoval jeho pohled a pak přikývl.
Hodina skončila s celkovou ztrátou dvaceti nebelvírských bodů. Nathan na to upozornil, když společně s ostatními mířil do učebny Obrany. „Co mohlo profesora Snapea tak naštvat?“
Kevin s Andym si znovu vyměnili pohled.
„Nevím,“ odpověděl Andy.
„Když to nevíš ty, tak my už vůbec ne“ řekl Kevin a pokrčil rameny.
Co to mělo znamenat? pomyslel si Nathan. Jeho kamarádi se chovali divněji a divněji a on pořád netušil proč. Rozhodl se nereagovat a všichni společně vešli do učebny profesora Lupina.
Hodina probíhala hladce. Teď, když byl profesor zpět, ze zase vše vrátilo do zajetých kolejí. Na konci hodiny Nathan zaslechl: „Nathane, na slovíčko, prosím.“
Nathan pohlédl na přátele. Ti přikývli na souhlas, že na něho počkají na chodbě, a opustili s ostatními třídu. „Ano pane?“
„Slyšel jsem, že jsi měl potíže, když jsem byl pryč,“ řekl Lupin.
Nathan sklopil hlavu. „Šel jsem do Zapovězeného lesa, když jsem neměl. Mám tresty u profesora Snapea, pane.“
„To jsem slyšel,“ přikývl vlkodlak. „A taky že jsi tam šel hledat jednorožce, abys udělal dojem na profesora Snapea. Ten ti pak strhl nějaké body, je to tak?“
„Ano, pane. Tak nějak,“ potvrdil Nathan. „Zlobíte se na mě?“
„Ne, to ne. Možná jsem trochu zklamaný, ale nezlobím se. Už jsme o profesoru Snapeovi mluvili předtím a myslel jsem, že jsi pochopil, že neocení tvou práci tak, jako to dělají ostatní učitelé.“
„Už jsem to pochopil. Dostal jsem lekci, pane,“ řekl Nathan. „Už nikdy takovou hloupost neudělám.“
„To rád slyším,“ přikývl Lupin spokojeně. „To je vše, co jsem chtěl. Myslím, že na tebe ostatní čekají.“ Uchopil chlapce za rameno a doprovodil ho ke dveřím. „Jestli tě bude něco trápit, přijď za mnou. A snaž se nedostat do maléru při úplňku,“ dodal s úsměvem.
Nathan přikývl a vyšel z učebny. Dohnal kamarády na konci chodby. Zase něco probírali a přestali hned, jak spatřili přicházejícího Nathana. Zamířili na oběd, aniž by se pokusil zjistit, o co šlo.
Během odpoledních hodin byli všichni zaneprázdněni praktickými úkoly z bylinkářství. Pak ale následovaly Dějiny, kdy bylo nemožné udržet pozornost. Protože většina jeho spolužáků pospávala, využil Nathan čas k přemýšlení. Zabýval se hlavně podivným chováním svých kamarádů a profesora Snapea.
Po večeři se rozdělili – Kevin s Andym zamířili do knihovny a Nathan se vydal do sklepení na další trest.
„Vydrhněte tyto kotlíky,“ přikázal profesor Snape, jakmile Nathan vstoupil do učebny.
Nathan si povzdechl. Těšil se na další připravování ingrediencí nebo něco podobného, ale místo toho musel zase čistit kotlíky.
Později se opět pokusil zatáhnout profesora do konverzace, ale po několika nepěkných komentářích toho zase nechal. Profesor nebyl zrovna v dobré náladě, což si Nathan domyslel už ráno v hodině.
Nakonec třídu opustil po několika hodinách těžké práce a zamířil do nebelvírské věže, kde se setkal s kamarády. Ani se ho nezeptali na trest. Možná to bylo kvůli té spoustě úkolů, co měli na zítra.
Další den se všechno zdálo v pořádku. Snídaně, Kouzelné formule, hodiny létání – které začínaly být velmi zábavné – oběd, Přeměňování, úkoly, večeře a trest s profesorem Snapem.
Ten večer ho nechal Snape pracovat ve skladišti – samotného. Strávil s ním pouze nezbytný čas k tomu, aby mu stručně vysvětlil, co má dělat, a zmizel zpět v učebně.
Nathan zvládl sepsat polovinu uskladněných ingrediencí, když uslyšel profesorův hlas, který ho pro dnešek propouštěl.
Vrátil se zpět do učebny s náručí plnou pergamenů a přistoupil ke stolu. „Jsem tak v polovině. Myslím, že to zítra dokončím,“ řekl a předal profesorovi seznamy.
Snape si je zběžně prošel a byl překvapen množstvím detailních popisů. Navenek však nic neprojevil. „V pořádku,“ řekl jednoduše.
Nathan se otočil k odchodu, ale zaváhal. „Můžu se vás na něco zeptat, pane?“
„Už jste se zeptal,“ ostře odvětil Snape.
Nathan se ušklíbl. „To ano,“ připustil. „Co je to za zelený neoznačený lektvar, který je v dřevěné krabici na nejvyšší poličce ve skladu?“
Výraz mistra lektvarů potemněl, když vstal a přešel k Nathanovi. „Dotknul jste se toho?“ zeptal se.
Naléhavost jeho slov Nathana polekala. „Jenom lahvičky. Byla lepkavá,“ odpověděl.
„Podejte mi ruce,“ vybídnul ho Snape a Nathan natáhl paže směrem k profesorovi. Ten je popadl a pozorně zkoumal jeho dlaně.
To překvapilo Nathana ještě víc. „Co je v té ampulce?“ zeptal se.
„Otevřel jste ji?“ zeptal se profesor Snape, aniž zodpověděl jeho dotaz.
„Ano,“ odpověděl chlapec.
Snape prudce vzhlédl. Pustil jeho ruce a uchopil Nathanovu bradu mezi dva prsty, aby mu prohlédnul oči. „Vdechl jste to?“
„Ne přímo,“ řekl Nathan.
Profesor Snape přimhouřil oči. Volnou rukou ještě prozkoumal pokožku pod na chlapcových tvářích, ale nenašel žádné stopy podráždění. „Neměl byste otvírat lahvičky, aniž byste znal jejich obsah!“ zavrčel. Pustil Nathana a vztekle se od něj odvrátil.
Tato prudká proměna způsobila, že Nathan nevěděl, co říct. „Já… já ne…,“ zakoktal se.
„Strhávám Nebelvíru pět bodů, pane Grangere, za váš nedostatek pozornosti při práci s neznámými substancemi!“ vyprskl profesor Snape. „Mohl jste se otrávit!“
Nathan na něj jenom zíral. Co to… pomyslel si a pak se zamračil. „Nebyla to moje chyba! Byla neoznačená a já jsem dělal soupis. Co jsem měl dělat?“ zeptal se podrážděně. Byl naštvaný za ztrátu bodů.
„Nechat to být, ukázat mi to, nebo se mě zeptat,“ řekl Snape a pohlédl na svého syna. „Ale nikdy to neotevírat! Nikdy neotvírejte lahvičku, když nevíte, co v ní je! Rozumíte?“
Horlivost, která se zračila v Snapeových očích, se k němu nehodila. „Ano, pane,“ odpověděl Nathan tiše a uhnul pohledem.
Severus se k němu otočil zády. „Vraťte se zpět do nebelvírské věže, pane Grangere,“ řekl tiše. Když uslyšel zapadnou dveře, zavřel oči a promnul si spánky.
Příště... famfrpálový zápas a další tresty.
dobrá práce, děkuji.
OdpovědětVymazat