Kapitola sedmá - Vytoužené body
Nathan znovu ztrácí body, opět u profesora Snapea. Ale má plán...
~~~
Celý týden po trestu strávil Nathan pozorováním profesora lektvarů během jeho hodin. Udělal si poznámky o všech bodech, které profesor udělil nebo strhl. Okraje jeho knih a pergamenů byly plné čísel, jmen, písmen N a Z a poznámek jako správná odpověď, špatně nasekané, dobrý lektvar a výbuch kotlíku. Za tři týdny už měl poznámek víc než dost. Jeho učebnice do Obrany obsahovaly podobné poznámky. Pozoroval taky profesora Lupina, ředitele Nebelvíru, aby pak mohl oba porovnat.
Nathan seděl u stolu ve společenské místnosti vedle Andyho a Kevina, kteří hráli kouzelnické šachy. Prolistoval všechny knihy a pergameny a roztřídil shromážděné informace do Tabulky bodů. Náhle ho přerušil Kevin, který čekal na Andyho tah. „Co to tam máš, Nathane? Listuješ těmi učebnicemi jak šílený a děláš si poznámky. Nemůžeš studovat takovým tempem,“ prohlásil.
„Neučím se,“ odpověděl Nathan a vyplnil další řádek tabulky. „Pracuji na jednom samostatném výzkumu,“ dodal, aniž by vzhlédl od pergamenů na stole.
To Andyho zaujalo. „Cože? Ty děláš ještě nějaký výzkum, i když jsme dostali tolik úkolů?“ řekl a lehce zatřásl hlavou. „Měl bys jednou zkusit šachy, Nathane,“ dodal a po Kevinově tahu zvažoval své šance.
„Jo, mohl by sis zahrát se mnou, hned jak Andyho porazím!“ dodal Kevin s uličnickým úsměvem. „Stejně to nebude trvat dlouho.“
„Oceňuji vaši nabídku, ale šachy nejsou nic pro mě,“ odpověděl Nathan. Mezitím otočil stránku své učebnice do Lektvarů a našel tam další sérii poznámek, které bylo třeba zanést do tabulky.
„A na čem to vlastně děláš?“ zeptal se Andy, zatímco váhavě posunul svého střelce do souboje s králem protihráče.
„Vyhodnocuji chování ředitelů Nebelvíru a Zmijozelu týkající se udělování kolejních bodů,“ prohlásil Nathan. Andy pozvedl obočí a Kevin si pobaveně odfrknul.
„Ty jsi zvláštní kluk, Nathane. Co z toho budeš mít? Body?“ zeptal se Kevin jízlivě.
„Popravdě přesně to očekávám,“ odpověděl Nathan. „Snažím se zjistit, za co Snape a Lupin nejvíce udělují body. Pak můžu vymyslet plán, abych je oba přiměl udělit Nebelvíru tolik bodů, kolik bude možné,“ vysvětlil věcně.
„To je skvělý nápad!“ vykřikl Andy nadšeně. „Můžeme zařídit, aby Zmijozel ztratil tolik bodů, co my získáme, a povedeme v kolejním poháru!“ dodal se škodolibým úšklebkem.
„Jasně,“ řekl Nathan podrážděně. „Jenom co dodělám tu tabulku,“ dodal a v jeho hlase bylo patrné rozčilení, že ho pořád vyrušují.
Chlapci se vrátili zpět ke své hře a Nathan ke knihám. Neřekl jim všechny své důvody, proč sledoval právě tyto dva profesory. Já dokážu, že neuděluje body jenom Zmijozelu, pomyslel si.
Za hodinu našel Kevina a Andyho zaneprázdněné hrou Řachavého Petra s Josephinou a její nejlepší kamarádkou Annou. Nathan právě u stejného stolu dokončoval svou tabulku. „Hotovo!“ oznámil. Ještě musel na konec tabulky udělat součtovou čáru a provést analýzu výsledků.
Vzal svou hůlku, přiložil ji na pergament a pronesl: „Totalus.“ Nad výsledky se zamračil. Profesor Snape nikdy neudělil žádný bod Nebelvíru, uznal v duchu. Ale není to běžné chování ředitelů kolejí, protože profesor Lupin udělil body Zmijozelu, takže…
„Co se děje, Nathane?“ zeptal se Kevin, když viděl svého kamaráda zamračeného.
„Potřebuji víc informací,“ řekl Nathan, který nechtěl uvěřit svým výpočtům. Musí to být náhoda. Ještě jednou si pozorně prohlédl tabulku. Když se zaměřil na zvláštnosti všech udělených bodů, zjistil, že profesor Snape nejčastěji odměňuje správné odpovědi a dobré lektvary. Nebelvírští nejsou zrovna nejlepší v lektvarech,přiznal si sám pro sebe. A taky se příliš bojí, než aby dobrovolně zodpověděli nějakou otázku. On sám to taky nedělal a to byla právě rozhodující záležitost udělovaných bodů. Bude muset začít dobrovolně odpovídat na jeho otázky.
Jiná záležitost byly body za dobrý lektvar. Nathan v tom byl výborný a jeho lektvary byly vždy perfektní. To byl znepokojující závěr. Má něco proti mně? Jsem to já sám? Ta myšlenka Nathana rozesmutnila. Možná je to kvůli mámě, přiznal si neochotně.
Chtěl takové myšlenky zamítnout, a proto potřeboval víc informací. Mistr lektvarů se k němu nemohl chovat jinak než k ostatním kvůli něčemu, co se stalo před více než deseti lety. Profesor Snape nenáviděl Harryho a taky Rona a jeho mámu, protože byli jeho přátelé. To není, že by neměl rád mě, Nathan zatřásl hlavou.Potřebuju víc informací, než vyvodím nějaký závěr.
Nathan posbíral všechny papíry a knihy ze stolu, na kterém pracoval. Potřeboval si promluvit s někým, kdo znal profesora Snpea déle než měsíc. Nathan se rozhlédl po přeplněné společenské místnosti a pohled mu padl na skupinku sedmáků sedících u krbu. Primus! pomyslel si nadšeně. To je přesně ono. Je to výborný a vzorný student. Ten to bude vědět!
Když Nathan dorazil až k jejich skupince, oslovil ho: „Cornwelli, měl bys chvilku?“
Primus k němu vzhlédl. „Děje se něco, Grangere?“ oslovil Nathana.
„Ne, jen mám pár otázek, jestli ti to nevadí,“ odpověděl Nathan.
Chlapec se omluvil svým přátelům a plně se věnoval Nathanovi. „Takže, na co ses mě chtěl zeptat?“
„Chtěl jsem vědět, jestli jsi někdy získal nějaké body od profesora Snapea,“ zeptal se Nathan přímo, protože nechtěl zbytečně plýtvat jeho časem.
„Od profesora Snapea?“ zeptal se překvapeně Cornwell.
„Snape nedává body Nebelvíru,“ odpověděl jiný sedmák, který zaslechl jejich rozhovor. „Ten mizera uděluje body jedině Zmijozelu.“
„Aspoň předstírej, že máš k němu respekt,“ napomenul ho primus.
„Je to pravda?“ zeptal se Nathan a čekal, až mu to primus potvrdí.
„Ano. Je těžké ho uspokojit,“ odpověděl starší chlapec.
„A je to umaštěný parchant, který nesnáší Nebelvír,“ dodal další.
Nathan by mu určitě něco odpověděl na obhajobu profesora Snapea, kdyby ho to, co zjistil, tak hluboce nezasáhlo. Takže je to pravda. Profesor Snape nadržuje Zmijozelu. Nemohl se ubránit skleslé náladě, která ho naplnila. Profesor Snape ho zklamal. Ten, kterého jeho matka vždy skálopevně považovala za čestného muže zasluhujícího si respekt.
Poděkoval sedmákům, vzal si ze stolu svůj batoh a vydal se do chlapeckých ložnic. Připravil se ke spánku, ale věděl, že neusne. Hlava mu vířila myšlenkami. Než konečně usnul, už necítil smutek nebo zklamání, ale kousek naděje.
<centre>---</centre>
Pondělní ráno vstoupil Nathan sebevědomě do Velké síně ke snídani. Pracoval na tom celý víkend a teď měl plán, který mu měl zajistit body od profesora Snapea. Ostatní z Nebelvíru prostě jen nevěděli jak na to. To byl závěr, ke kterému se dostal po celkovém zhodnocení svého průzkumu.
Dneska začne s první fází celého plánu. Bude dobrovolně zodpovídat otázky. Přečetl si látku na další hodinu dvakrát a k tomu něco navíc, co našel v knihovně. Byl připraven.
Snídal a přitom si živě povídal se svými přáteli. Jednou pohlédl směrem k učitelskému stolu a setkal se s černýma očima, které na něj zíraly. Snape se mračil, ale to bylo jeho normální chování.
Studenti Nebelvíru kráčeli sklepními chodbami směrem k učebně lektvarů. Ta byla studená i navzdory mírným teplotám, které přetrvávaly venku. Nathan se posadil na své obvyklé místo a nachystal si věci na hodinu. O pár minut později dorazil i profesor Snape a doklouzal s vlajícím pláštěm až na své místo před třídou.
Hodina začala a s ní i profesorovy otázky. Nathan vymrštil pokaždé ruku a na každou z nich měl tak přesnou odpověď, že by na něj byla jeho matka hrdá. Přesto to pro mistra lektvarů nebylo dost.
„Dostatečné, pane Grangere,“ bylo nejlepší ohodnocení, které Nathan od profesora dosáhl.
Ke konci hodiny už byl Snape na Nathana naštvaný.
„Může mi někdo říct, proč bych neměl smíchat tyto dvě látky?“ zeptal se profesor.
Nathanova ruka vyrazila do vzduchu v okamžiku, kdy dokončil otázku.
„Někdo jiný?“ trval na svém Snape.
Nathan odolával pokušení vyskočit ze svého místa. Profesor Snape měl pevně sevřenou čelist a ruce zatnuté v pěst. Zasyčel: „Zdejší já-všechno-vím zřejmě zná správnou odpověď. Poučte nás, pane Grangere.“
Nathan byl zaskočený tónem jeho hlasu a prudkostí nenávistného pohledu, ale odpověděl klidně. „Je to zásada a kyselina. Když se smíchají, vytvoří se sůl a jako vedlejší produkt voda, která by v tomto stádiu lektvar zničila.“
Chlapec si byl jistý. Ta odpověď byla bezchybná a nebyla v učebnici. Věděl to jen díky tomu, že si prošel i jiné knížky. Nathan ho pozoroval s napětím. To by si zasloužilo nejméně 5 bodů, pomyslel si.
„Správné… ale neúplné,“ zněla jeho odpověď.
Neúplné! Neúplné! Zklamání bylo vepsáno do Nathanova obličeje. Dosedl celou vahou na židli a jen zíral nevěřícně na profesora. Neúplné.
Hodina byla krátce na to u konce a Nathan vyšel ze třídy obklopen svými kamarády. Andy mu byl nejblíže, když mířili na hodinu Obrany.
„Kde ses to všechno dozvěděl, Nathane?“ zeptal se.
„Na tom nezáleží, ne?“ odpověděl Nathan kysele. „Profesor Snape mi neudělil ani jediný bod za všechny ty odpovědi.“ Rozhodil ruce ve zklamaném gestu.
„To je v pořádku, Nathane,“ řekl Kevin a poplácal ho po rameni. „Je to jen umaštěný mizera, který nesnáší Nebelvír. Ale to neznamená, že bys nebyl skvělý. Viděl jsi Malfoyův obličej? Ani sto bodů by nebylo víc, než vidět ten jeho výraz,“ dodal a zašklebil se.
„Jasně! To bylo k nezaplacení!“ souhlasil Andy a poplácal ho po druhém rameni.
Nathan musel uznat, že mu to trochu pomohlo. Jeho přátelé se ho snažili povzbudit, což bylo skvělé. Přestože to fungovalo navenek, hluboko uvnitř se cítil zraněný. Profesor Snape byl nespravedlivý a nesnášel Nebelvír. A nebo nesnáší jenom mě. Povzdechl si nad tou myšlenkou. Právě vstupovali do učebny obrany, když se rozhodl to pro tuto chvíli nechat být a soustředit se na vyučování.
<centre>---</centre>
Profesor Snape vstoupil do třídy, připraven na další otravnou dvouhodinovku prváků Nebelvíru a Zmijozelu. Lektvar, který si nachystal na dnešek, byl na jejich úroveň dost složitý a očekával nejméně jeden výbuch kotlíku.
Dosáhl svého místa před třídou a začal vyučovat. Zeptal se na první otázku a neobtěžoval se podívat na Grangera, jestli zvedl ruku. Místo toho vybral prvního zmijozelského, který se přihlásil. Další otázka. Tentokrát krátce pohlédl jeho směrem, aby se na něj ušklíbl zatímco vyvolával jiného studenta. Místo toho si ale všiml, že chlapec svou ruku vůbec nezvedl.
To ho zmátlo. Poslední hodinu byl tak otravný, když mu pořád připomínal jeho matku, tu nesnesitelnou šprtku. A dneska se pan Granger zase drží zpátky, tak jako na začátku semestru. Jen sedí a je zabrán do učiva.
Zeptal se na další otázku, složitější než tu předchozí, a pokoušel se chlapce vyprovokovat k odpovědi. Nedosáhl ale ničeho. Už se dál neovládl a vykročil k jeho lavici. Zastavil se u něj a obličej se mu zformoval do úšklebku. „Co se děje, pane Grangere? Na dnešek jste si nepročetl látku? A to jsem si myslel, že víte všechno. Stejně jako vaše matka.“
Tak! Teď uvidíme, z jakého jsi těsta, malý Grangere, pomyslel si a nepřestával se šklebit.
„Já znám odpověď, pane. Jen si myslím, že ji nechcete ode mě slyšet. Zdálo se mi, že jsem vás tím minulou hodinu otravoval,“ odpověděl Nathan přímo.
Snape byl tak překvapen chlapcovou upřímností, že se mu to na okamžik projevilo na výrazu, než byl zase schopen se plně ovládat. Opět nasadil svou chladnou masku, která neprozrazovala žádné emoce. Fakt, že ho Granger vyvedl z míry, ho znepokojil. Stáhl obočí a řekl: „Strhávám Nebelvíru pět bodů za vaši drzost, pane Grangere.“
Odebráním bodů se Snape trochu uklidnil a opět věnoval pozornost celé třídě. Mávl hůlkou a na tabuli se objevil postup lektvaru, který měli dnes připravit. Dal studentům pokyn a posadil se ke svému stolu, aby opravil nějaké práce. Přesto nezůstala učebna ani na chvíli bez dozoru. Tento lektvar mohl být obzvláště nebezpečný, pokud ho připravovali takoví tupci, a on nehodlal riskovat.
Čas od času opustil své místo, aby prošel třídu a zkontroloval kotlíky. Tu a tam odebral pár bodů, až se dostal k Nathanovu kotlíku. Ten lektvar je… perfektní,musel si přiznat sám sobě. Chlapec byl na mnohem pokročilejší úrovni než jeho spolužáci. Přesněji řečeno byl na výjimečně vysoké úrovni. Snape pozoroval jeho ruce, jak krájejí, sekají a odměřují přísady, a byl ohromen jeho zručností. Jeho pohyby jsou tak přesné a plynulé, pomyslel, si uchvácen Nathanovým elegantním počínáním.
Když se snažil zaujmout Nathanovu pozornost, uvědomil si, jak moc se chlapec na úkol soustředí. Je opravdu talentovaný! přistihl sám sebe jak uvažuje. Vrátil se na své místo, ale každou chvilku pozoroval Nathana při práci. Nathan Granger ho právě oficiálně zaujal. Choval se každou hodinu úplně jinak. Stal se pro něj záhadou.
O chvilku později zamíchal Nathan lektvar naposledy jedenkrát po směru hodinových ručiček. Perfektní! pomyslel si s úsměvem. Dokončil úkol a byl opravdu spokojen s výslednou tekutinou, kterou byl naplněn jeho kotlík. Odlil vzorek a uklidil po sobě lavici. Pak se rozhlédl a zjistil, že ostatní ještě pracují. Skvělé! Jsem první a lektvar je dokonalý, pomyslel si a pyšně sledoval lahvičku se svým vzorkem.
Vzal ampulku a vykročil ke stolu, kde profesor Snape opravoval eseje. Ten vzhlédl a promluvil: „Jak si dovolujete odejít od…“ ale nedokončil, když si všiml lahvičky v Nathanových rukou.
„Jsem hotový, profesore,“ řekl Nathan a položil vzorek na stůl. Chvilku zaváhal než se vrátil na své místo. Chtěl vědět, co Snape říká na jeho lektvar.
Profesor pohlédl na Nathana, na lahvičku na stole a potom zpátky na své eseje. „Můžete jít, pane Grangere,“ bylo jediné, co řekl.
Nechá mě odejít! A co můj lektvar? Je bezchybný a on mi na něj nic neřekne! Nathan se v údivu posadil. Chvíli mu trvalo, než si uspořádal myšlenky. Pak se dlouhým krokem vydal ze třídy a zabouchl za sebou dveře. Byl rozzuřený.
Kráčel chodbami a nevnímal své okolí. Myšlenkami byl stále v učebně lektvarů. Minul profesora Lupina, který zachytil, že něco není v pořádku.
„Nathane, děje se něco? Neměl bys být teď na Lektvarech?“ zeptal se.
„Byl jsem propuštěn, pane,“ odpověděl. Lupin viděl, že byl sinalý vzteky.
„Nikdy jsem neviděl studenta, který by se zlobil, že ho profesor Snape pustil ze své hodiny dříve. Vybuchl ti kotlík nebo co?“ zeptal se a se zájmem chlapce pozoroval.
„Ne! Jen jsem dokončil lektvar dříve než všichni ostatní a on mě nechal jít,“ prohlásil Nathan způsobem, který nenechal Lupina na pochybách, že jeho nálada má co dělat s mistrem lektvarů. Přesto neviděl žádný důvod. Vykročil ke své třídě a Nathan, stále ztracený ve svých myšlenkách, ho následoval.
„A to je špatně, protože…“ načal Lupin a čekal na další vysvětlení.
„Můj lektvar byl perfektní a on neřekl vůbec nic! Jen… mě nechal jít!“ řekl Nathan a rozhodil ruce na důkaz své podrážděnosti ohledně takového jednání.
Ředitel Nebelvíru řekl s chápavým výrazem: „A ty jsi čekal nějaké uznání za svou práci, že?“ Lupin na to už byl zvyklý. Každý rok se našel jeden nebo dva studenti z Nebelvíru, kteří protestovali proti nedostatku ocenění skutečného talentu od profesora Snapea.
„Popravdě ano! Můj lektvar byl dokonalý! Stál aspoň za 5 bodů pro Nebelvír!“ odpověděl Nathan rozhořčeným tónem. V černých očích mu planuly emoce. Byl skutečně naštvaný!
Profesor Lupin se na chlapce usmál. „Nathane, musíš pochopit, že profesor Snape není ten typ učitele, který by rozdával body Nebelvíru. To však neznamená, že by si necenil tvé práce.“
„Ale proč? Je to proto, že je ředitelem Zmijozelu?“ zeptal se Nathan. „Vy jste ředitelem Nebelvíru a udělujete body všem kolejím, včetně Zmijozelu,“ dodal.
„To je pravda, Nathane, ale musíš pochopit, že profesor Snape uvažuje jinak než já. Myslí si, že nebelvírští studenti pracují tvrději, když mají před sebou výzvu, zatímco ti ze Zmijozelu potřebují uznání,“ vysvětloval profesor Obrany.
Nathan si odfrkl. „Myslíte si, že má pravdu, pane?“ zeptal se a pobaveně kroutil hlavou.
„Já tuto zvláštní techniku nepoužívám, ale nemůžu popřít, že to v jeho hodinách docela funguje. Učí tady už dlouho, Nathane. Jeho hodiny můžou být občas nebezpečné a on musí mít všechno pod kontrolou, jinak by se mohlo stát něco pěkně nepříjemného,“ řekl profesor Lupin vážně.
Nathan zůstal zticha a vstřebával informace. Dávalo to smysl.
Když Nathan přijal jeho argument, Lupin pokračoval: „Neměl bys být zklamaný, když ti profesor Snape neudělí body, ocení tě za dobrou práci jinými způsoby. Věřím, že to, že tě dnes pustil dřív, je jedním z nich.“
Nathan pozvedl obočí. „A jak to funguje?“ zeptal se zvědavě.
„Profesor Snape tě mohl po zbytek hodiny nechat ve třídě a dát ti za úkol napsat esej nebo něco takového. Místo toho se rozhodl tě nechat jít. To není od něj obvyklé, Nathane. Jsem skoro přesvědčen, že se to rovná deseti bodům,“ řekl Lupin s úsměvem.
Nathan se na něj usmál. Profesor Lupin měl pravdu, Snape mu mohl dát úkol navíc neb něco. To ho trochu uklidnilo.
Právě dorazili k učebně Obrany. Nathan si sedl do lavice a začetl se do knihy. Profesor Lupin nechal chlapce o samotě a odešel do svého kabinet. Usmíval se.
Příště… událost v Zapovězeném lese.
Nathan seděl u stolu ve společenské místnosti vedle Andyho a Kevina, kteří hráli kouzelnické šachy. Prolistoval všechny knihy a pergameny a roztřídil shromážděné informace do Tabulky bodů. Náhle ho přerušil Kevin, který čekal na Andyho tah. „Co to tam máš, Nathane? Listuješ těmi učebnicemi jak šílený a děláš si poznámky. Nemůžeš studovat takovým tempem,“ prohlásil.
„Neučím se,“ odpověděl Nathan a vyplnil další řádek tabulky. „Pracuji na jednom samostatném výzkumu,“ dodal, aniž by vzhlédl od pergamenů na stole.
To Andyho zaujalo. „Cože? Ty děláš ještě nějaký výzkum, i když jsme dostali tolik úkolů?“ řekl a lehce zatřásl hlavou. „Měl bys jednou zkusit šachy, Nathane,“ dodal a po Kevinově tahu zvažoval své šance.
„Jo, mohl by sis zahrát se mnou, hned jak Andyho porazím!“ dodal Kevin s uličnickým úsměvem. „Stejně to nebude trvat dlouho.“
„Oceňuji vaši nabídku, ale šachy nejsou nic pro mě,“ odpověděl Nathan. Mezitím otočil stránku své učebnice do Lektvarů a našel tam další sérii poznámek, které bylo třeba zanést do tabulky.
„A na čem to vlastně děláš?“ zeptal se Andy, zatímco váhavě posunul svého střelce do souboje s králem protihráče.
„Vyhodnocuji chování ředitelů Nebelvíru a Zmijozelu týkající se udělování kolejních bodů,“ prohlásil Nathan. Andy pozvedl obočí a Kevin si pobaveně odfrknul.
„Ty jsi zvláštní kluk, Nathane. Co z toho budeš mít? Body?“ zeptal se Kevin jízlivě.
„Popravdě přesně to očekávám,“ odpověděl Nathan. „Snažím se zjistit, za co Snape a Lupin nejvíce udělují body. Pak můžu vymyslet plán, abych je oba přiměl udělit Nebelvíru tolik bodů, kolik bude možné,“ vysvětlil věcně.
„To je skvělý nápad!“ vykřikl Andy nadšeně. „Můžeme zařídit, aby Zmijozel ztratil tolik bodů, co my získáme, a povedeme v kolejním poháru!“ dodal se škodolibým úšklebkem.
„Jasně,“ řekl Nathan podrážděně. „Jenom co dodělám tu tabulku,“ dodal a v jeho hlase bylo patrné rozčilení, že ho pořád vyrušují.
Chlapci se vrátili zpět ke své hře a Nathan ke knihám. Neřekl jim všechny své důvody, proč sledoval právě tyto dva profesory. Já dokážu, že neuděluje body jenom Zmijozelu, pomyslel si.
Za hodinu našel Kevina a Andyho zaneprázdněné hrou Řachavého Petra s Josephinou a její nejlepší kamarádkou Annou. Nathan právě u stejného stolu dokončoval svou tabulku. „Hotovo!“ oznámil. Ještě musel na konec tabulky udělat součtovou čáru a provést analýzu výsledků.
Vzal svou hůlku, přiložil ji na pergament a pronesl: „Totalus.“ Nad výsledky se zamračil. Profesor Snape nikdy neudělil žádný bod Nebelvíru, uznal v duchu. Ale není to běžné chování ředitelů kolejí, protože profesor Lupin udělil body Zmijozelu, takže…
„Co se děje, Nathane?“ zeptal se Kevin, když viděl svého kamaráda zamračeného.
„Potřebuji víc informací,“ řekl Nathan, který nechtěl uvěřit svým výpočtům. Musí to být náhoda. Ještě jednou si pozorně prohlédl tabulku. Když se zaměřil na zvláštnosti všech udělených bodů, zjistil, že profesor Snape nejčastěji odměňuje správné odpovědi a dobré lektvary. Nebelvírští nejsou zrovna nejlepší v lektvarech,přiznal si sám pro sebe. A taky se příliš bojí, než aby dobrovolně zodpověděli nějakou otázku. On sám to taky nedělal a to byla právě rozhodující záležitost udělovaných bodů. Bude muset začít dobrovolně odpovídat na jeho otázky.
Jiná záležitost byly body za dobrý lektvar. Nathan v tom byl výborný a jeho lektvary byly vždy perfektní. To byl znepokojující závěr. Má něco proti mně? Jsem to já sám? Ta myšlenka Nathana rozesmutnila. Možná je to kvůli mámě, přiznal si neochotně.
Chtěl takové myšlenky zamítnout, a proto potřeboval víc informací. Mistr lektvarů se k němu nemohl chovat jinak než k ostatním kvůli něčemu, co se stalo před více než deseti lety. Profesor Snape nenáviděl Harryho a taky Rona a jeho mámu, protože byli jeho přátelé. To není, že by neměl rád mě, Nathan zatřásl hlavou.Potřebuju víc informací, než vyvodím nějaký závěr.
Nathan posbíral všechny papíry a knihy ze stolu, na kterém pracoval. Potřeboval si promluvit s někým, kdo znal profesora Snpea déle než měsíc. Nathan se rozhlédl po přeplněné společenské místnosti a pohled mu padl na skupinku sedmáků sedících u krbu. Primus! pomyslel si nadšeně. To je přesně ono. Je to výborný a vzorný student. Ten to bude vědět!
Když Nathan dorazil až k jejich skupince, oslovil ho: „Cornwelli, měl bys chvilku?“
Primus k němu vzhlédl. „Děje se něco, Grangere?“ oslovil Nathana.
„Ne, jen mám pár otázek, jestli ti to nevadí,“ odpověděl Nathan.
Chlapec se omluvil svým přátelům a plně se věnoval Nathanovi. „Takže, na co ses mě chtěl zeptat?“
„Chtěl jsem vědět, jestli jsi někdy získal nějaké body od profesora Snapea,“ zeptal se Nathan přímo, protože nechtěl zbytečně plýtvat jeho časem.
„Od profesora Snapea?“ zeptal se překvapeně Cornwell.
„Snape nedává body Nebelvíru,“ odpověděl jiný sedmák, který zaslechl jejich rozhovor. „Ten mizera uděluje body jedině Zmijozelu.“
„Aspoň předstírej, že máš k němu respekt,“ napomenul ho primus.
„Je to pravda?“ zeptal se Nathan a čekal, až mu to primus potvrdí.
„Ano. Je těžké ho uspokojit,“ odpověděl starší chlapec.
„A je to umaštěný parchant, který nesnáší Nebelvír,“ dodal další.
Nathan by mu určitě něco odpověděl na obhajobu profesora Snapea, kdyby ho to, co zjistil, tak hluboce nezasáhlo. Takže je to pravda. Profesor Snape nadržuje Zmijozelu. Nemohl se ubránit skleslé náladě, která ho naplnila. Profesor Snape ho zklamal. Ten, kterého jeho matka vždy skálopevně považovala za čestného muže zasluhujícího si respekt.
Poděkoval sedmákům, vzal si ze stolu svůj batoh a vydal se do chlapeckých ložnic. Připravil se ke spánku, ale věděl, že neusne. Hlava mu vířila myšlenkami. Než konečně usnul, už necítil smutek nebo zklamání, ale kousek naděje.
<centre>---</centre>
Pondělní ráno vstoupil Nathan sebevědomě do Velké síně ke snídani. Pracoval na tom celý víkend a teď měl plán, který mu měl zajistit body od profesora Snapea. Ostatní z Nebelvíru prostě jen nevěděli jak na to. To byl závěr, ke kterému se dostal po celkovém zhodnocení svého průzkumu.
Dneska začne s první fází celého plánu. Bude dobrovolně zodpovídat otázky. Přečetl si látku na další hodinu dvakrát a k tomu něco navíc, co našel v knihovně. Byl připraven.
Snídal a přitom si živě povídal se svými přáteli. Jednou pohlédl směrem k učitelskému stolu a setkal se s černýma očima, které na něj zíraly. Snape se mračil, ale to bylo jeho normální chování.
Studenti Nebelvíru kráčeli sklepními chodbami směrem k učebně lektvarů. Ta byla studená i navzdory mírným teplotám, které přetrvávaly venku. Nathan se posadil na své obvyklé místo a nachystal si věci na hodinu. O pár minut později dorazil i profesor Snape a doklouzal s vlajícím pláštěm až na své místo před třídou.
Hodina začala a s ní i profesorovy otázky. Nathan vymrštil pokaždé ruku a na každou z nich měl tak přesnou odpověď, že by na něj byla jeho matka hrdá. Přesto to pro mistra lektvarů nebylo dost.
„Dostatečné, pane Grangere,“ bylo nejlepší ohodnocení, které Nathan od profesora dosáhl.
Ke konci hodiny už byl Snape na Nathana naštvaný.
„Může mi někdo říct, proč bych neměl smíchat tyto dvě látky?“ zeptal se profesor.
Nathanova ruka vyrazila do vzduchu v okamžiku, kdy dokončil otázku.
„Někdo jiný?“ trval na svém Snape.
Nathan odolával pokušení vyskočit ze svého místa. Profesor Snape měl pevně sevřenou čelist a ruce zatnuté v pěst. Zasyčel: „Zdejší já-všechno-vím zřejmě zná správnou odpověď. Poučte nás, pane Grangere.“
Nathan byl zaskočený tónem jeho hlasu a prudkostí nenávistného pohledu, ale odpověděl klidně. „Je to zásada a kyselina. Když se smíchají, vytvoří se sůl a jako vedlejší produkt voda, která by v tomto stádiu lektvar zničila.“
Chlapec si byl jistý. Ta odpověď byla bezchybná a nebyla v učebnici. Věděl to jen díky tomu, že si prošel i jiné knížky. Nathan ho pozoroval s napětím. To by si zasloužilo nejméně 5 bodů, pomyslel si.
„Správné… ale neúplné,“ zněla jeho odpověď.
Neúplné! Neúplné! Zklamání bylo vepsáno do Nathanova obličeje. Dosedl celou vahou na židli a jen zíral nevěřícně na profesora. Neúplné.
Hodina byla krátce na to u konce a Nathan vyšel ze třídy obklopen svými kamarády. Andy mu byl nejblíže, když mířili na hodinu Obrany.
„Kde ses to všechno dozvěděl, Nathane?“ zeptal se.
„Na tom nezáleží, ne?“ odpověděl Nathan kysele. „Profesor Snape mi neudělil ani jediný bod za všechny ty odpovědi.“ Rozhodil ruce ve zklamaném gestu.
„To je v pořádku, Nathane,“ řekl Kevin a poplácal ho po rameni. „Je to jen umaštěný mizera, který nesnáší Nebelvír. Ale to neznamená, že bys nebyl skvělý. Viděl jsi Malfoyův obličej? Ani sto bodů by nebylo víc, než vidět ten jeho výraz,“ dodal a zašklebil se.
„Jasně! To bylo k nezaplacení!“ souhlasil Andy a poplácal ho po druhém rameni.
Nathan musel uznat, že mu to trochu pomohlo. Jeho přátelé se ho snažili povzbudit, což bylo skvělé. Přestože to fungovalo navenek, hluboko uvnitř se cítil zraněný. Profesor Snape byl nespravedlivý a nesnášel Nebelvír. A nebo nesnáší jenom mě. Povzdechl si nad tou myšlenkou. Právě vstupovali do učebny obrany, když se rozhodl to pro tuto chvíli nechat být a soustředit se na vyučování.
<centre>---</centre>
Profesor Snape vstoupil do třídy, připraven na další otravnou dvouhodinovku prváků Nebelvíru a Zmijozelu. Lektvar, který si nachystal na dnešek, byl na jejich úroveň dost složitý a očekával nejméně jeden výbuch kotlíku.
Dosáhl svého místa před třídou a začal vyučovat. Zeptal se na první otázku a neobtěžoval se podívat na Grangera, jestli zvedl ruku. Místo toho vybral prvního zmijozelského, který se přihlásil. Další otázka. Tentokrát krátce pohlédl jeho směrem, aby se na něj ušklíbl zatímco vyvolával jiného studenta. Místo toho si ale všiml, že chlapec svou ruku vůbec nezvedl.
To ho zmátlo. Poslední hodinu byl tak otravný, když mu pořád připomínal jeho matku, tu nesnesitelnou šprtku. A dneska se pan Granger zase drží zpátky, tak jako na začátku semestru. Jen sedí a je zabrán do učiva.
Zeptal se na další otázku, složitější než tu předchozí, a pokoušel se chlapce vyprovokovat k odpovědi. Nedosáhl ale ničeho. Už se dál neovládl a vykročil k jeho lavici. Zastavil se u něj a obličej se mu zformoval do úšklebku. „Co se děje, pane Grangere? Na dnešek jste si nepročetl látku? A to jsem si myslel, že víte všechno. Stejně jako vaše matka.“
Tak! Teď uvidíme, z jakého jsi těsta, malý Grangere, pomyslel si a nepřestával se šklebit.
„Já znám odpověď, pane. Jen si myslím, že ji nechcete ode mě slyšet. Zdálo se mi, že jsem vás tím minulou hodinu otravoval,“ odpověděl Nathan přímo.
Snape byl tak překvapen chlapcovou upřímností, že se mu to na okamžik projevilo na výrazu, než byl zase schopen se plně ovládat. Opět nasadil svou chladnou masku, která neprozrazovala žádné emoce. Fakt, že ho Granger vyvedl z míry, ho znepokojil. Stáhl obočí a řekl: „Strhávám Nebelvíru pět bodů za vaši drzost, pane Grangere.“
Odebráním bodů se Snape trochu uklidnil a opět věnoval pozornost celé třídě. Mávl hůlkou a na tabuli se objevil postup lektvaru, který měli dnes připravit. Dal studentům pokyn a posadil se ke svému stolu, aby opravil nějaké práce. Přesto nezůstala učebna ani na chvíli bez dozoru. Tento lektvar mohl být obzvláště nebezpečný, pokud ho připravovali takoví tupci, a on nehodlal riskovat.
Čas od času opustil své místo, aby prošel třídu a zkontroloval kotlíky. Tu a tam odebral pár bodů, až se dostal k Nathanovu kotlíku. Ten lektvar je… perfektní,musel si přiznat sám sobě. Chlapec byl na mnohem pokročilejší úrovni než jeho spolužáci. Přesněji řečeno byl na výjimečně vysoké úrovni. Snape pozoroval jeho ruce, jak krájejí, sekají a odměřují přísady, a byl ohromen jeho zručností. Jeho pohyby jsou tak přesné a plynulé, pomyslel, si uchvácen Nathanovým elegantním počínáním.
Když se snažil zaujmout Nathanovu pozornost, uvědomil si, jak moc se chlapec na úkol soustředí. Je opravdu talentovaný! přistihl sám sebe jak uvažuje. Vrátil se na své místo, ale každou chvilku pozoroval Nathana při práci. Nathan Granger ho právě oficiálně zaujal. Choval se každou hodinu úplně jinak. Stal se pro něj záhadou.
O chvilku později zamíchal Nathan lektvar naposledy jedenkrát po směru hodinových ručiček. Perfektní! pomyslel si s úsměvem. Dokončil úkol a byl opravdu spokojen s výslednou tekutinou, kterou byl naplněn jeho kotlík. Odlil vzorek a uklidil po sobě lavici. Pak se rozhlédl a zjistil, že ostatní ještě pracují. Skvělé! Jsem první a lektvar je dokonalý, pomyslel si a pyšně sledoval lahvičku se svým vzorkem.
Vzal ampulku a vykročil ke stolu, kde profesor Snape opravoval eseje. Ten vzhlédl a promluvil: „Jak si dovolujete odejít od…“ ale nedokončil, když si všiml lahvičky v Nathanových rukou.
„Jsem hotový, profesore,“ řekl Nathan a položil vzorek na stůl. Chvilku zaváhal než se vrátil na své místo. Chtěl vědět, co Snape říká na jeho lektvar.
Profesor pohlédl na Nathana, na lahvičku na stole a potom zpátky na své eseje. „Můžete jít, pane Grangere,“ bylo jediné, co řekl.
Nechá mě odejít! A co můj lektvar? Je bezchybný a on mi na něj nic neřekne! Nathan se v údivu posadil. Chvíli mu trvalo, než si uspořádal myšlenky. Pak se dlouhým krokem vydal ze třídy a zabouchl za sebou dveře. Byl rozzuřený.
Kráčel chodbami a nevnímal své okolí. Myšlenkami byl stále v učebně lektvarů. Minul profesora Lupina, který zachytil, že něco není v pořádku.
„Nathane, děje se něco? Neměl bys být teď na Lektvarech?“ zeptal se.
„Byl jsem propuštěn, pane,“ odpověděl. Lupin viděl, že byl sinalý vzteky.
„Nikdy jsem neviděl studenta, který by se zlobil, že ho profesor Snape pustil ze své hodiny dříve. Vybuchl ti kotlík nebo co?“ zeptal se a se zájmem chlapce pozoroval.
„Ne! Jen jsem dokončil lektvar dříve než všichni ostatní a on mě nechal jít,“ prohlásil Nathan způsobem, který nenechal Lupina na pochybách, že jeho nálada má co dělat s mistrem lektvarů. Přesto neviděl žádný důvod. Vykročil ke své třídě a Nathan, stále ztracený ve svých myšlenkách, ho následoval.
„A to je špatně, protože…“ načal Lupin a čekal na další vysvětlení.
„Můj lektvar byl perfektní a on neřekl vůbec nic! Jen… mě nechal jít!“ řekl Nathan a rozhodil ruce na důkaz své podrážděnosti ohledně takového jednání.
Ředitel Nebelvíru řekl s chápavým výrazem: „A ty jsi čekal nějaké uznání za svou práci, že?“ Lupin na to už byl zvyklý. Každý rok se našel jeden nebo dva studenti z Nebelvíru, kteří protestovali proti nedostatku ocenění skutečného talentu od profesora Snapea.
„Popravdě ano! Můj lektvar byl dokonalý! Stál aspoň za 5 bodů pro Nebelvír!“ odpověděl Nathan rozhořčeným tónem. V černých očích mu planuly emoce. Byl skutečně naštvaný!
Profesor Lupin se na chlapce usmál. „Nathane, musíš pochopit, že profesor Snape není ten typ učitele, který by rozdával body Nebelvíru. To však neznamená, že by si necenil tvé práce.“
„Ale proč? Je to proto, že je ředitelem Zmijozelu?“ zeptal se Nathan. „Vy jste ředitelem Nebelvíru a udělujete body všem kolejím, včetně Zmijozelu,“ dodal.
„To je pravda, Nathane, ale musíš pochopit, že profesor Snape uvažuje jinak než já. Myslí si, že nebelvírští studenti pracují tvrději, když mají před sebou výzvu, zatímco ti ze Zmijozelu potřebují uznání,“ vysvětloval profesor Obrany.
Nathan si odfrkl. „Myslíte si, že má pravdu, pane?“ zeptal se a pobaveně kroutil hlavou.
„Já tuto zvláštní techniku nepoužívám, ale nemůžu popřít, že to v jeho hodinách docela funguje. Učí tady už dlouho, Nathane. Jeho hodiny můžou být občas nebezpečné a on musí mít všechno pod kontrolou, jinak by se mohlo stát něco pěkně nepříjemného,“ řekl profesor Lupin vážně.
Nathan zůstal zticha a vstřebával informace. Dávalo to smysl.
Když Nathan přijal jeho argument, Lupin pokračoval: „Neměl bys být zklamaný, když ti profesor Snape neudělí body, ocení tě za dobrou práci jinými způsoby. Věřím, že to, že tě dnes pustil dřív, je jedním z nich.“
Nathan pozvedl obočí. „A jak to funguje?“ zeptal se zvědavě.
„Profesor Snape tě mohl po zbytek hodiny nechat ve třídě a dát ti za úkol napsat esej nebo něco takového. Místo toho se rozhodl tě nechat jít. To není od něj obvyklé, Nathane. Jsem skoro přesvědčen, že se to rovná deseti bodům,“ řekl Lupin s úsměvem.
Nathan se na něj usmál. Profesor Lupin měl pravdu, Snape mu mohl dát úkol navíc neb něco. To ho trochu uklidnilo.
Právě dorazili k učebně Obrany. Nathan si sedl do lavice a začetl se do knihy. Profesor Lupin nechal chlapce o samotě a odešel do svého kabinet. Usmíval se.
Příště… událost v Zapovězeném lese.
Lupin -logika, Nathan - logika, Snape - logika. Kde zůstaly tupé hlavy? :-)
OdpovědětVymazat