Setkání, na které všichni čekáme ;-)
~~~
Hermiona pevně stiskla kliku dveří a ztuhla před kouzelníkem, který se na ni mračil. "Co jsi to provedla?" zavrčel nebezpečně.
V tu chvíli věděla, že nepřišel jako bradavický profesor lektvarů. Severus Snape stál ve dveřích jako otec jejího syna. On to věděl. Srdce jí sevřela naléhavá bolest a najednou se nemohla nadechnout. S obavou pohlédla do zúžených černých očí, které se do ní zlostně zabodávaly.
Snape za sebou zavřel dveře, zamířil k ní a ani na okamžik z ní nespustil oči. Ustoupila o krok dozadu, ale on pokračoval. "Co jsi to provedla?" zasyčel a nosní dírky se mu vztekem rozšířily. Hermiona stále couvala v marném pokusu o únik.
Narazila do zdi a zůstala tak napospas rozzuřenému muži. Popadl ji za paži, bolestivě ji zmáčkl a zatřásl s ní. "Proč jsi mi něco takového udělala?"
Stěží popadala dech. "To bolí."
Zůstal na ni zírat, ztěžka dýchal, ale stisk nepovolil. Pohled mu oplácela se stejnou intenzitou.
Silou ji odstrčil, až se nárazem celá zachvěla. Severus se od ní odvrátil a tichým hlasem se dožadoval: "Odpověz mi."
Hermiona se objala pažemi a třela si bolestivé místo, aby zmírnila palčivou bolest.Co mám dělat? Jak mu to vysvětlím? pomyslela si a pozorovala při tom naštvaného Snapea. Ten se najednou otočil, až sebou polekaně trhla.
"Zeptám se ještě jednou, Grangerová. Proč?" Z očí mu sršely blesky.
Trhavě se nadechla. "Nic jsem ti neudělala," odpověděla po krátkém zaváhání. Musela vědět naprosto jistě, o čem mluví - jak moc toho ví. Žaludek měla jako na vodě, moment pravdy přicházel.
"Na tohle nemám trpělivost," zavrčel. "Řekni mi to. HNED!"
Zavřela oči a sklopila hlavu. "Severusi, já...," začala.
"Jak jsi mi to mohla udělat?" dožadoval se odpovědi, aniž by jí ponechal čas si uspořádat myšlenky. "Jak jsi si mohla nechat...." Obličej se mu stáhl odporem. "Dítě, které...."
"Nemohla jsem udělat nic jiného," řekla tiše.
"Špatně. Ty jsi byla jediná, která mohla," odporoval jí. "Protože ty...jsi...mi...nedala... NA VÝBĚR!"
"A vybral by sis?" zeptala se a zvedla hlavu, aby se setkala s upřeným pohledem černých očí. "Uvažoval bys o tom, že bychom si ho nechali?" Věděla, že ne.
"Samozřejmě že ne!" potvrdil její domněnku rázně.
"Teď víš, proč jsem ti to neřekla," řekla věcně.
Jeho oči se vpíjely do těch jejích. "Proč?" zeptal se jednoduše.
"Protože jsem ho chtěla," odpověděla a tónem hlasu i pohledem se snažila vyjádřit upřímnost. "Potřebovala jsem ho," dodala omluvným hlasem. Chtěla, aby ji pochopil.
Nevěřícně zatřásl hlavou. "Jak jsi ho mohla chtít? Proč bys potřebovala...," obličej se mu znovu pokřivil. "...dítě ze znásilnění?"
"Nathan není dítě ze znásilnění!" hádala se.
"Ale, prosím tě. Byl jsem u toho, pamatuješ? To já jsem tě znásilnil!" zakřičel a dával průchod svému sarkasmu.
Neuhnula jeho rozzlobenému pohledu. "To jsi neudělal, Severusi."
"Vím, co jsem udělal," řekl a v obličeji se mu zračila nenávist k sobě samému.
"Tak to potom víš, že jsi mi tu noc zachránil život."
"Bohužel, to taky," prohlásil.
Nevěřícně zalapala po dechu. "Co teda chceš ode mě slyšet? Že tě nenávidím? Že nenávidím svého syna? To není pravda!" prohlásila zoufale.
"Zničila jsi ten život, co jsem zachránil, když ses rozhodla si to dítě nechat. Podívej se na sebe," řekl pohrdavě. "Mohla jsi být, co tě napadlo, dokonce i Ministryně kouzel. Ale co se z tebe stalo? Ubohá mudlovská učitelka, která zavrhla kouzelnický svět, do kterého dřív tak toužila patřit."
"Nevíš, o čem mluvíš," řekla a odmítavě potřásla hlavou.
"To všechno jenom kvůli dítěti, na které jsi neměla žádné právo bez toho, abys mi něco řekla," pokračoval, jako by nic neřekla. „Nikdy jsem nechtěl dědice. Nikdy jsem nechtěl s dětmi mít nic společného! A ty si teď přijdeš a vykládáš, že jsi chtěla, dokonce potřebovala, tohle dítě. K čemu? Aby ti připomínalo tu noc, kdy jsem se rozhodl tě zachránit?
„Nathan není žádný suvenýr!“ vykřikla.
„Tak proč sis ho nechala, když ne jako vzpomínku?“
„Protože jsem ho potřebovala!“ ječela na něj. „Ty to nechápeš? Nathan je nejlepší věc, která mě v životě potkala. Je to můj syn!“
„Není jenom tvůj!“ odvětil ostře.
Hleděli si do očí a oba zhluboka dýchali po výbuchu emocí.
„Co jsi mu řekl?“ zeptala se tiše a přerušila tak trapné ticho. Neodpověděl. Po těle ji začal kolovat adrenalin strachu. Ví to Nathan? Řekl mu to? Přemýšlela na plné obrátky a začala se jí zmocňovat hysterie.
„Severusi, co jsi mu řekl?“ naléhala pronikavým hlasem. Nevšímal si jí a zamířil ke dveřím.
„Severusi!“ zavolala na něj a vykročila za ním.
Otočil se a zabodl do ní pronikavý pohled obsidiánových očí. Zamrzla na místě a čekala na odpověď, která nikdy nepřišla. Ještě chvíli na ni zíral a pak se ozvala tlumená rána přemístění. Byl pryč.
Třásla se vzteky. „Jak jenom mohl tak odejít? Co teď udělá?“ Po tváři jí stekla slza. Takový konec rozhovoru si nepředstavovala. Pořád byl na ni naštvaný a ona netušila, jestli Nathan něco věděl nebo co se chytá udělat Severus. Potlačila vzlyk a zhluboka se nadechla, aby se trochu uklidnila.
Tvrdohlavý mizera! zaklela v duchu. Byla si jistá, že neposlouchal jediné slovo, co mu říkala. Stejně tak by to udělal Nathan. Jejich povahy byly tak podobné. Rukou si setřela další nevítanou slzu. Bude si s ním muset promluvit znovu. Musí do Bradavic.
Ale ne teď, ne dnes. Věděla, že ještě není připravený ji vidět znovu. Povzdechla si. Jestli chce uspět, bude muset vyčkat.
---
Nathan po večeři opustil Velkou síň a zamířil do sklepení. Jeho přátelé hned po jídle spěchali do společenské místnosti, protože si chtěli pořádně užít oslavy. Přece jen vítězství ve famfrpálu nad Zmijozelem bylo vždy důvodem k celonoční párty.
Zastavil se před učebnou lektvarů, povzdechl si a zaklepal. Čekal na obvyklé „vstupte“. Když se ale ničeho nedočkal, zaklepal Nathan znovu, tentokrát větší silou. Stále žádná odpověď.
Po čtvrtém zaklepání se Nathan odvážil opatrně pootevřít dveře a nakouknout dovnitř. Třída byla temnější než obvykle. Počkal, než jeho oči přivyknou tmě, ale ani potom nedokázal odhadnout, jestli někdo v místnosti je.
Nathan chvíli zaváhal, než otevřel dveře úplně. Čekal na pokárání za vyrušení, ale žádné nepřišlo. Vstoupil do místnosti a zavřel za sebou dveře. Neviděl vůbec nic. „Incendio,“ řekl a namířil hůlku na místo, kde byla na stěně obvykle zavěšená svíce. Plamen osvítil část učebny. Byla prázdná.
Nathan se zamračil. Kde je profesor Snape? Na trest se nikdy neopozdil a Nathan si nemyslel, že by mistr lektvarů byl něčeho takového vůbec schopný. On přece trestal nedochvilnost víc, než kterýkoliv jiný profesor v Bradavicích.
Namířil hůlku na další svícen a zopakoval zaklínadlo. Zapálil tak několik svící a třída už připomínala tu, kterou si pamatoval z předešlých trestů. Co budu dělat?Rozhlédl se kolem. Nepovažoval za dobrý nápad odejít. Co když ho profesor Snape jenom zkoušel? Rozhodl se, že zůstane.
Nathan zamířil do přední části třídy, kde měl profesor svůj stůl. Na něm našel pár knih, držák s několika pery, dvě lahvičky s inkoustem - červeným a černým, několik čistých pergamenů a pár dalších, popsaných profesorovým pavoučím rukopisem. Nathan se rozhlédl po místnosti. Chvíli zíral na dveře, o kterých věděl, že vedou do Snapeova kabinetu, ale nezaznamenal žádné známky jeho přítomnosti. Upřel pohled zpět na stůl a přistoupil blíž.
I přestože byla kniha na vršku hromady vzhůru nohama, dokázal přečíst její název: Přeměňování lidí: jak na to s pomocí lektvarů. Nathan jen pozvedl obočí. Lektvary a přeměňování - dva jeho nejoblíbenější předměty. Byl v pokušení si tu knihu vzít. Ještě jednou se rozhlédl kolem, a když opět nikoho nespatřil, natáhl se po ní. Byla mnohem těžší než si myslel.
Nathan knihu otevřel a začetl se do prvního odstavce. Ten mu stačil, aby pochopil, že je to literatura pro velmi pokročilé. Přimhouřil oči, ale ani to mu nepomohlo porozumět tomu, co tam stálo. Poté, co první stránku přečetl snad tucetkrát, knihu zaklapl. Povzdechl si a vrátil ji na hromadu. Otočil se do třídy a znovu ji prozkoumal. Stále ale nenašel žádné známky přítomnosti lektvarového mistra.
Nakonec se posadil do lavice u Snapeova stolu a rozhodl se ještě chvíli vyčkat. Jestli se profesor do půl hodiny neobjeví, zajde za ředitelkou a poví jí o jeho zvláštní nepřítomnosti.
---
Severus se přemístil na kraj Zapovězeného lesa a měl chuť něco proklít. Neměl jsem tam chodit, pokáral sám sebe, zatímco naštvaně vykročil ke škole. Ani ledový vítr pohrávající si s jeho vlasy a hábitem nezmenšil zlost, která v něm jen vřela. Na Hermionu se pořád zlobil, ale teď byl ještě víc naštvaný na sebe.
Rozhodnul se ji vyhledat poté, co strávil odpoledne po famfrpálovém zápase v hlubokém zamyšlení. Ty projevy náklonnosti mezi Weasleyem a jeho synem ho podráždily. A hlavně ten výraz obdivu v Nathanově tváři. Chtěl to taky - chtěl, aby se jeho syn takovým způsobem díval na něj. Teď se zamračil nad vzpomínkou na takové přání.
Takže se v záchvatu žárlivosti sebral a šel za ní, aby dostal odpovědi. Tím, že si to dítě nechala, si zahrávala s jeho životem a city. Potřeboval vědět, proč udělala takovou hloupost. Ale to, že ji vyhledal, byla chyba, která byla následkem vzácného okamžiku jeho slabosti.
Dokonce ani mrazivá teplota nedokázala zmírnit spalující pocity v jeho nitru. Její hlas mu stále zněl v hlavě - chtěla toho chlapce, potřebovala ho. Jeho syna. Ale jak mohla chtít nebo potřebovat dítě, které bylo následkem takového barbarského činu? Nevěřil jí a jediné co dokázal připustit bylo, že ztratila kontrolu nad realitou.
Vyšel schody vedoucí k dubové bráně a vstoupil do hradu. Zamířil rovnou do sklepení, ztracen ve víru bouřlivých myšlenek. Prošel tmavou chodbou, aniž by se rozhlédl. Několik studentů, kteří se ještě toulali po hradě, plaše uskakovalo před jeho hrozivou postavou.
Severus s třísknutím otevřel dveře učebny. Zamířil rovnou ke stolu, aby si posbíral několik poznámek k svému výzkumu, které bude potřebovat ráno. Nevšiml si ani rozsvícených svíček, ani chlapce, který ho pohledem sledoval.
„Profesore Snape?“ zavolal Nathan.
Severus, který byl k chlapci zády, se vylekaně otočil za hlasem někoho dalšího v místnosti a podrážděně se zamračil, když zjistil, o koho jde. „Kdo vám dovolil sem vstoupit?“ zeptal se.
„Mám tady trest, pane. Když jsem dorazil, nebyl jste tady. A protože jste neříkal nic o jeho zrušení, rozhodnul jsem se na vás počkat,“ vysvětlil Nathan.
Snape se od chlapce odvrátil a opřel se o svůj stůl. Nevšimnul si tak zvědavého pohledu, který pozoroval jeho záda. Zavřel oči a zhluboka se nadechl.
„Je vám dobře, pane?“ uslyšel hlas svého syna, ale ignoroval ho.
Když uslyšel zvuk odsouvání židle, náhle se otočil. Nathan se k němu blížil. „Zůstaňte, kde jste,“ řekl nebezpečně.
„Můžu skočit na ošetřovnu, jestli chcete,“ navrhl Nathan a zastavil se. „Přivedu madam Pomfreyovou.“
„Chcete pomáhat?“ vyštěkl. Jeho syn se na něj jen zvláštně podíval. „Pak vypadněte. HNED!“
Ten nesnesitelný kluk na něj jen zíral tím divným pohledem. „Myslím, že byste neměl zůstávat sám, když se necítíte dobře, pane. Máma říká-“
„Ne-“ přerušil Severus Nathana a stěží se ovládl, aby neřekl něco, čeho by později litoval. Vztekle zavrčel. „Odejděte,“ procedil mezi zuby.
Nathan vypadal, že chtěl ještě něco říct, ale nakonec zůstal zticha. Potřásl hlavou a otočil se k odchodu, jak mu bylo přikázáno. Přitom si mumlal věci jako `tvrdohlavý chlap´ a `neměl by zůstat sám´.
Severus by mu nejradši řekl, že on je příčinou jeho problémů, že jeho matka způsobila jeho rozčilení, ale neudělal to. Hermiona se ho ptala, co Nathanovi řekl. A přestože svému synovi nic neřekl, v ten okamžik by mu nejradši pověděl, že je jeho otec a že s ním nechce mít nic společného.
Sebral papíry, pro které původně přišel a opustil místnost. Už žádné přemýšlení o tom příšerném klukovi, ani o jeho prolhané matce. Pro dnešek, dodal neochotně.
---
Nathan rychle zamířil ven ze sklepení a zanechal za sebou zadumaného profesora. Ať si tam klidně v té mrazivé učebně i umře. Už ho unavoval profesorův ostrý jazyk, nechtěl být zticha nebo odcházet. Chtěl jen pomoci.
Zamířil do nebelvírské věže a přemýšlel o tom nesnesitelném kouzelníkovi. Už mu nezáleželo na tom, co mu o něm říkala jeho matka, nebo že zná totožnost jeho otce. Už se nebude zbytečně trápit. Profesor Snape není první ani poslední, kdo zná jeho otce. Najde i další a jeden z nich mu to určitě prozradí. Nebude už muset konečně zápasit s rozmary profesora Snapea. Zatracený chlap!
„Dávej pozor, kam jdeš!“ napomenul ho Lupin, poté co ho Nathan málem srazil k zemi.
„Omlouvám se, pane,“ řekl Nathan.
„Kam máš namířeno?“ zeptal se Lupin. „Nebo lépe řečeno, odkud jdeš?“
„Byl jsem ve sklepení za profesorem Snapem, ale teď se už vracím do společenské místnosti, pane,“ odpověděl.
Lupin si ho zvláštně prohlédl. „Zkus trochu zpomalit, než někomu ublížíš, Nathane,“ navrhl mu ředitel koleje.
Nathan přikývl a pokračoval v cestě. Už si nevšiml, že ho profesor Obrany ještě chvíli pozoroval a zvědavě přimhouřil oči
---
V neděli při obědě vstoupila Hermiona společně s Minervou do Velké síně. Dopravila se do Bradavic letaxovou sítí poté, co ředitelku ráno kontaktovala. Předstírala, že si chce promluvit o své účasti na Harryho výzkumu, ale ve skutečnosti jí více zajímalo, jak se vyvíjí věci v Bradavicích.
Nepředpokládala, že by ještě někdo jiný věděl o její přítomnosti, a její odhad se potvrdil, když na ni Severus vrhl od učitelského stolu nenávistný pohled a ostatní učitelé ji překvapeně přivítali.
„Hej, Nathane, není to tvoje máma, tam s ředitelkou?“ zeptal se Kevin, který seděl naproti bočnímu vchodu, kterým obě ženy vstoupily.
Nathan se otočil, a když spatřil mámu s profesorkou McGonagallovou, zamračil se. „Jo, je to ona,“ řekl a nespouštěl z nich oči. Hermiona mu zamávala a Nathan pozvedl tázavě obočí. Usmála se, tak se uvolnil, a úsměv ji vrátil. „Asi přišla za ředitelkou,“ dodal ke svým přátelům, ale pořád byl ještě překvapený jejím neohlášeným příchodem.
Hermiona si sedla vedle Minervy, která ji dělila od Severuse. „Jak se máš, Severusi?“ pozdravila Minerva očividně podrážděného muže. „Postrádali jsme tě na snídani.“
„To si umím představit,“ odpověděl sarkasticky a dal jasně najevo, že nemá náladu na žádné klábosení.
Hermiona pozorovala Severuse a snažila se rozluštit, jestli to bylo dobré nebo špatné znamení. „Dobrý den, profesore Snape,“ pozdravila ho, aby ho vyzkoušela.
Zabodl do ní nasupený pohled, zdráhavě přikývl a vrátil se ke svému talíři. Když si Hermiona nabírala jídlo, zaslechla: „Co vás přivádí do Bradavic, slečno Grangerová? Nemyslím si, že váš neukázněný syn by vyžadoval vaši přítomnost. Nezdá se mi nemocný nebo zraněný.“ Neušel jí tón jeho hlasu, ani úšklebek ve tváři.
„Ne, to není. Jsem tu z jiného důvodu,“ odpověděla a on na ni kradmo pohlédl.
„Když už jsi to téma načal, Severusi, chci na dnešní odpoledne svolat všechny profesory, abych objasnila Hermioninu přítomnost ve škole,“ řekla McGonagallová. Pak se otočila k Hermioně a dodala: „Samozřejmě jestli s tím souhlasíš, drahoušku.“
„Samozřejmě, Minervo, to bude nejlepší. Nechci, aby si někdo myslel, že jsem tu kvůli něčemu jinému,“ řekla Hermiona a pohlédla na Severuse.
Ten kývnul na ředitelku a opustil své místo i Velkou síň. Hermiona si povzdechla. „Změní se někdy?“ zeptala se spíše sama sebe.
„V to doufám,“ odpověděla jí Minerva.
Po obědě se Hermiona přivítala s většinou bradavických zaměstnanců. Právě si povídala s Lupinem, když k učitelskému stolu dorazil Nathan. „Zdravím, profesore Lupine,“ pozdravil. „Mami, co tu děláš?“
„Pojď sem, Nathane, chci tě obejmout,“ řekla a pokynula mu, aby přišel blíž.
„Mami, nemyslím, že bys mě musela objímat před celou Velkou síní,“ řekl Nathan potichu a zamračil se na ni.
Usmála se na něj. „Dobře, nebudu tě objímat. Ale pojď blíž, chci s tebou mluvit. Můžeme si promluvit ve Velké síni?“ utahovala si z něj.
Nathan se ušklíbl. „Myslím, že mluvení je v pořádku.“ Vyskočil na pódium, na kterém stál učitelský stůl, a zamířil k ní.
„Nechám vás o samotě,“ řekl Lupin a usmál se. „Jsem si jistý, že si toho máte hodně co povědět.“
„Doufám, že ti nedělá nějaké problémy, Remusi,“ řekla Hermiona.
„Ne víc, než jsi dělala ty,“ odpověděl s dalším úsměvem. „Uvidíme se na schůzi.“ Pokývl jim na rozloučenou a nechal je, aby si promluvili.
„To jsi nemusela“ postěžoval si Nathan. „A o jaké schůzi to mluvil?“
„Budu v Bradavicích pracovat na jednom projektu. Harry mě požádal, abych mu pomohla s výzkumem jednoho lektvaru, a já jsem souhlasila. A co nového u tebe? Nějaké nové tresty, o kterých bych měla vědět?“
„Ne,“ odpověděl rychle. „Takže teď budeš bydlet tady?“ zeptal se.
„Jen pátky a víkendy,“ odpověděla a nedůvěřivě si ho prohlédla. „Nechceš mi něco říct, Nathane?“
Pozvedl obočí. „O čem to mluvíš?“
„Já nevím, to mi pověz ty.“
„Mami, od té nehody v Zapovězeném lese jsem nic neprovedl a víš, že už jsem byl potrestaný,“ odpověděl podrážděně.
„Ano vím. A jak jdou tresty s profesorem Snapem?“ zeptala se a doufala, že otázka zněla nenuceně.
„Myslím, že v pohodě,“ odpověděl a pokrčil rameny.
„Co za úkoly dostáváš?“
„Opisovat řádky, čistit kotlíky, připravovat přísady,“ odříkával pohrdavě.
„Dal ti za úkol připravit přísady?“ zeptala se překvapeně. Snape byl svými tresty známý a Hermiona věděla, jaké odporné úkoly si dokázal vymyslet pro nešťastné studenty. Ale ještě nikdy neslyšela, aby nechal prvňáka připravovat ingredience.
„Jo. Žáby. Naučil mě, jak oddělit oči a tak,“ dodal Nathan a v očích mu zasvítilo.
„Učil tě?“ zeptala se ohromeně. Věděla, že byl Nathan na lektvary talentovaný, ale aby to uznal i Snape... Nevěděla, co si o tom má myslet, až ji na mysl přišlo něco jiného. „O čem jste spolu mluvili?“
„O ničem,“ odpověděl Nathan. Příliš rychle, aby to neuniklo její pozornosti.
„A co plánuješ na dnešek?“ změnila Hermiona téma. Nechtěla teď na Nathana naléhat, ale bylo jí jasné, že se na trestech událo víc, než jí byl ochotný přiznat. Bude si muset promluvit se Severusem.
---
Setkání s celým sborem se ukázalo jako příjemná událost. Všichni vypadali spokojeně, že ji mají zase zpět v Bradavicích. Všichni až na jednoho zasmušilého kouzelníka v černém, který bezvýrazně zíral do ohně v krbu.
Minerva ukončila oficiální schůzku a skoro všichni přítomní se zvedli, aby si s ní vesele popovídali. Všichni kromě Snapea. Ten opustil své místo a zamířil k východu z místnosti, když na něj Hermiona zavolala: „Profesore Snape!“
Nevšímal si jí a odešel. Hermiona ho následovala a na chodbě na něj znovu zavolala: „Profesore Snape!“
Tentokrát se otočil, ve tváři stále stejně lhostejný výraz. Přistoupila až k němu. „Musíme si promluvit.“
„Nemyslím si.“
„Odešel jsi, aniž bys mi odpověděl na otázku,“ řekla. „Co jsi mu řekl?“ To bylo nejvíc, co si na tak veřejném místě dovolila.
Prsty si promnul kořen nosu a povzdechl si. „Nestačí, že mě tu budeš každý týden mučit? Nechci s ním mít nic společného. Teď mě nech na pokoji,“ řekl, otočil se a zamířil do sklepení.
Vykročila za ním. „Takže jsi mu to neřekl?“ domáhala se odpovědi.
„Které části `nech mě na pokoji´ nerozumíš, Grangerová?“ řekl, viditelně podrážděný.
Držela se těsně za ním. „Jestli nechceš, abych tě sledovala celou cestu do podzemí, tak mi odpověz!“
Nevšímal si jí a ona ho následovala. O několik chodeb dál se najednou zastavil a zabodl do ní naštvaný pohled. „Odpověz mi!“ dožadovala se odpovědi.
„Proč se nezeptáš jeho? Bojíš se odpovědi?“ Teď se na ni šklebil.
Jak nesnášela, když se takto tvářili - on a Nathan.
„Vím, že se něco v průběhu trestů stalo,“ obvinila ho. „A já se nevzdám, dokud nezjistím co. Jak jsi tak správně poznamenal, budu tady každý týden a tak budeme mít spoustu času si o všem promluvit.
Otočila se a naštvaně odkráčela.
Příště... poslední trest a další setkání.
V tu chvíli věděla, že nepřišel jako bradavický profesor lektvarů. Severus Snape stál ve dveřích jako otec jejího syna. On to věděl. Srdce jí sevřela naléhavá bolest a najednou se nemohla nadechnout. S obavou pohlédla do zúžených černých očí, které se do ní zlostně zabodávaly.
Snape za sebou zavřel dveře, zamířil k ní a ani na okamžik z ní nespustil oči. Ustoupila o krok dozadu, ale on pokračoval. "Co jsi to provedla?" zasyčel a nosní dírky se mu vztekem rozšířily. Hermiona stále couvala v marném pokusu o únik.
Narazila do zdi a zůstala tak napospas rozzuřenému muži. Popadl ji za paži, bolestivě ji zmáčkl a zatřásl s ní. "Proč jsi mi něco takového udělala?"
Stěží popadala dech. "To bolí."
Zůstal na ni zírat, ztěžka dýchal, ale stisk nepovolil. Pohled mu oplácela se stejnou intenzitou.
Silou ji odstrčil, až se nárazem celá zachvěla. Severus se od ní odvrátil a tichým hlasem se dožadoval: "Odpověz mi."
Hermiona se objala pažemi a třela si bolestivé místo, aby zmírnila palčivou bolest.Co mám dělat? Jak mu to vysvětlím? pomyslela si a pozorovala při tom naštvaného Snapea. Ten se najednou otočil, až sebou polekaně trhla.
"Zeptám se ještě jednou, Grangerová. Proč?" Z očí mu sršely blesky.
Trhavě se nadechla. "Nic jsem ti neudělala," odpověděla po krátkém zaváhání. Musela vědět naprosto jistě, o čem mluví - jak moc toho ví. Žaludek měla jako na vodě, moment pravdy přicházel.
"Na tohle nemám trpělivost," zavrčel. "Řekni mi to. HNED!"
Zavřela oči a sklopila hlavu. "Severusi, já...," začala.
"Jak jsi mi to mohla udělat?" dožadoval se odpovědi, aniž by jí ponechal čas si uspořádat myšlenky. "Jak jsi si mohla nechat...." Obličej se mu stáhl odporem. "Dítě, které...."
"Nemohla jsem udělat nic jiného," řekla tiše.
"Špatně. Ty jsi byla jediná, která mohla," odporoval jí. "Protože ty...jsi...mi...nedala... NA VÝBĚR!"
"A vybral by sis?" zeptala se a zvedla hlavu, aby se setkala s upřeným pohledem černých očí. "Uvažoval bys o tom, že bychom si ho nechali?" Věděla, že ne.
"Samozřejmě že ne!" potvrdil její domněnku rázně.
"Teď víš, proč jsem ti to neřekla," řekla věcně.
Jeho oči se vpíjely do těch jejích. "Proč?" zeptal se jednoduše.
"Protože jsem ho chtěla," odpověděla a tónem hlasu i pohledem se snažila vyjádřit upřímnost. "Potřebovala jsem ho," dodala omluvným hlasem. Chtěla, aby ji pochopil.
Nevěřícně zatřásl hlavou. "Jak jsi ho mohla chtít? Proč bys potřebovala...," obličej se mu znovu pokřivil. "...dítě ze znásilnění?"
"Nathan není dítě ze znásilnění!" hádala se.
"Ale, prosím tě. Byl jsem u toho, pamatuješ? To já jsem tě znásilnil!" zakřičel a dával průchod svému sarkasmu.
Neuhnula jeho rozzlobenému pohledu. "To jsi neudělal, Severusi."
"Vím, co jsem udělal," řekl a v obličeji se mu zračila nenávist k sobě samému.
"Tak to potom víš, že jsi mi tu noc zachránil život."
"Bohužel, to taky," prohlásil.
Nevěřícně zalapala po dechu. "Co teda chceš ode mě slyšet? Že tě nenávidím? Že nenávidím svého syna? To není pravda!" prohlásila zoufale.
"Zničila jsi ten život, co jsem zachránil, když ses rozhodla si to dítě nechat. Podívej se na sebe," řekl pohrdavě. "Mohla jsi být, co tě napadlo, dokonce i Ministryně kouzel. Ale co se z tebe stalo? Ubohá mudlovská učitelka, která zavrhla kouzelnický svět, do kterého dřív tak toužila patřit."
"Nevíš, o čem mluvíš," řekla a odmítavě potřásla hlavou.
"To všechno jenom kvůli dítěti, na které jsi neměla žádné právo bez toho, abys mi něco řekla," pokračoval, jako by nic neřekla. „Nikdy jsem nechtěl dědice. Nikdy jsem nechtěl s dětmi mít nic společného! A ty si teď přijdeš a vykládáš, že jsi chtěla, dokonce potřebovala, tohle dítě. K čemu? Aby ti připomínalo tu noc, kdy jsem se rozhodl tě zachránit?
„Nathan není žádný suvenýr!“ vykřikla.
„Tak proč sis ho nechala, když ne jako vzpomínku?“
„Protože jsem ho potřebovala!“ ječela na něj. „Ty to nechápeš? Nathan je nejlepší věc, která mě v životě potkala. Je to můj syn!“
„Není jenom tvůj!“ odvětil ostře.
Hleděli si do očí a oba zhluboka dýchali po výbuchu emocí.
„Co jsi mu řekl?“ zeptala se tiše a přerušila tak trapné ticho. Neodpověděl. Po těle ji začal kolovat adrenalin strachu. Ví to Nathan? Řekl mu to? Přemýšlela na plné obrátky a začala se jí zmocňovat hysterie.
„Severusi, co jsi mu řekl?“ naléhala pronikavým hlasem. Nevšímal si jí a zamířil ke dveřím.
„Severusi!“ zavolala na něj a vykročila za ním.
Otočil se a zabodl do ní pronikavý pohled obsidiánových očí. Zamrzla na místě a čekala na odpověď, která nikdy nepřišla. Ještě chvíli na ni zíral a pak se ozvala tlumená rána přemístění. Byl pryč.
Třásla se vzteky. „Jak jenom mohl tak odejít? Co teď udělá?“ Po tváři jí stekla slza. Takový konec rozhovoru si nepředstavovala. Pořád byl na ni naštvaný a ona netušila, jestli Nathan něco věděl nebo co se chytá udělat Severus. Potlačila vzlyk a zhluboka se nadechla, aby se trochu uklidnila.
Tvrdohlavý mizera! zaklela v duchu. Byla si jistá, že neposlouchal jediné slovo, co mu říkala. Stejně tak by to udělal Nathan. Jejich povahy byly tak podobné. Rukou si setřela další nevítanou slzu. Bude si s ním muset promluvit znovu. Musí do Bradavic.
Ale ne teď, ne dnes. Věděla, že ještě není připravený ji vidět znovu. Povzdechla si. Jestli chce uspět, bude muset vyčkat.
Nathan po večeři opustil Velkou síň a zamířil do sklepení. Jeho přátelé hned po jídle spěchali do společenské místnosti, protože si chtěli pořádně užít oslavy. Přece jen vítězství ve famfrpálu nad Zmijozelem bylo vždy důvodem k celonoční párty.
Zastavil se před učebnou lektvarů, povzdechl si a zaklepal. Čekal na obvyklé „vstupte“. Když se ale ničeho nedočkal, zaklepal Nathan znovu, tentokrát větší silou. Stále žádná odpověď.
Po čtvrtém zaklepání se Nathan odvážil opatrně pootevřít dveře a nakouknout dovnitř. Třída byla temnější než obvykle. Počkal, než jeho oči přivyknou tmě, ale ani potom nedokázal odhadnout, jestli někdo v místnosti je.
Nathan chvíli zaváhal, než otevřel dveře úplně. Čekal na pokárání za vyrušení, ale žádné nepřišlo. Vstoupil do místnosti a zavřel za sebou dveře. Neviděl vůbec nic. „Incendio,“ řekl a namířil hůlku na místo, kde byla na stěně obvykle zavěšená svíce. Plamen osvítil část učebny. Byla prázdná.
Nathan se zamračil. Kde je profesor Snape? Na trest se nikdy neopozdil a Nathan si nemyslel, že by mistr lektvarů byl něčeho takového vůbec schopný. On přece trestal nedochvilnost víc, než kterýkoliv jiný profesor v Bradavicích.
Namířil hůlku na další svícen a zopakoval zaklínadlo. Zapálil tak několik svící a třída už připomínala tu, kterou si pamatoval z předešlých trestů. Co budu dělat?Rozhlédl se kolem. Nepovažoval za dobrý nápad odejít. Co když ho profesor Snape jenom zkoušel? Rozhodl se, že zůstane.
Nathan zamířil do přední části třídy, kde měl profesor svůj stůl. Na něm našel pár knih, držák s několika pery, dvě lahvičky s inkoustem - červeným a černým, několik čistých pergamenů a pár dalších, popsaných profesorovým pavoučím rukopisem. Nathan se rozhlédl po místnosti. Chvíli zíral na dveře, o kterých věděl, že vedou do Snapeova kabinetu, ale nezaznamenal žádné známky jeho přítomnosti. Upřel pohled zpět na stůl a přistoupil blíž.
I přestože byla kniha na vršku hromady vzhůru nohama, dokázal přečíst její název: Přeměňování lidí: jak na to s pomocí lektvarů. Nathan jen pozvedl obočí. Lektvary a přeměňování - dva jeho nejoblíbenější předměty. Byl v pokušení si tu knihu vzít. Ještě jednou se rozhlédl kolem, a když opět nikoho nespatřil, natáhl se po ní. Byla mnohem těžší než si myslel.
Nathan knihu otevřel a začetl se do prvního odstavce. Ten mu stačil, aby pochopil, že je to literatura pro velmi pokročilé. Přimhouřil oči, ale ani to mu nepomohlo porozumět tomu, co tam stálo. Poté, co první stránku přečetl snad tucetkrát, knihu zaklapl. Povzdechl si a vrátil ji na hromadu. Otočil se do třídy a znovu ji prozkoumal. Stále ale nenašel žádné známky přítomnosti lektvarového mistra.
Nakonec se posadil do lavice u Snapeova stolu a rozhodl se ještě chvíli vyčkat. Jestli se profesor do půl hodiny neobjeví, zajde za ředitelkou a poví jí o jeho zvláštní nepřítomnosti.
Severus se přemístil na kraj Zapovězeného lesa a měl chuť něco proklít. Neměl jsem tam chodit, pokáral sám sebe, zatímco naštvaně vykročil ke škole. Ani ledový vítr pohrávající si s jeho vlasy a hábitem nezmenšil zlost, která v něm jen vřela. Na Hermionu se pořád zlobil, ale teď byl ještě víc naštvaný na sebe.
Rozhodnul se ji vyhledat poté, co strávil odpoledne po famfrpálovém zápase v hlubokém zamyšlení. Ty projevy náklonnosti mezi Weasleyem a jeho synem ho podráždily. A hlavně ten výraz obdivu v Nathanově tváři. Chtěl to taky - chtěl, aby se jeho syn takovým způsobem díval na něj. Teď se zamračil nad vzpomínkou na takové přání.
Takže se v záchvatu žárlivosti sebral a šel za ní, aby dostal odpovědi. Tím, že si to dítě nechala, si zahrávala s jeho životem a city. Potřeboval vědět, proč udělala takovou hloupost. Ale to, že ji vyhledal, byla chyba, která byla následkem vzácného okamžiku jeho slabosti.
Dokonce ani mrazivá teplota nedokázala zmírnit spalující pocity v jeho nitru. Její hlas mu stále zněl v hlavě - chtěla toho chlapce, potřebovala ho. Jeho syna. Ale jak mohla chtít nebo potřebovat dítě, které bylo následkem takového barbarského činu? Nevěřil jí a jediné co dokázal připustit bylo, že ztratila kontrolu nad realitou.
Vyšel schody vedoucí k dubové bráně a vstoupil do hradu. Zamířil rovnou do sklepení, ztracen ve víru bouřlivých myšlenek. Prošel tmavou chodbou, aniž by se rozhlédl. Několik studentů, kteří se ještě toulali po hradě, plaše uskakovalo před jeho hrozivou postavou.
Severus s třísknutím otevřel dveře učebny. Zamířil rovnou ke stolu, aby si posbíral několik poznámek k svému výzkumu, které bude potřebovat ráno. Nevšiml si ani rozsvícených svíček, ani chlapce, který ho pohledem sledoval.
„Profesore Snape?“ zavolal Nathan.
Severus, který byl k chlapci zády, se vylekaně otočil za hlasem někoho dalšího v místnosti a podrážděně se zamračil, když zjistil, o koho jde. „Kdo vám dovolil sem vstoupit?“ zeptal se.
„Mám tady trest, pane. Když jsem dorazil, nebyl jste tady. A protože jste neříkal nic o jeho zrušení, rozhodnul jsem se na vás počkat,“ vysvětlil Nathan.
Snape se od chlapce odvrátil a opřel se o svůj stůl. Nevšimnul si tak zvědavého pohledu, který pozoroval jeho záda. Zavřel oči a zhluboka se nadechl.
„Je vám dobře, pane?“ uslyšel hlas svého syna, ale ignoroval ho.
Když uslyšel zvuk odsouvání židle, náhle se otočil. Nathan se k němu blížil. „Zůstaňte, kde jste,“ řekl nebezpečně.
„Můžu skočit na ošetřovnu, jestli chcete,“ navrhl Nathan a zastavil se. „Přivedu madam Pomfreyovou.“
„Chcete pomáhat?“ vyštěkl. Jeho syn se na něj jen zvláštně podíval. „Pak vypadněte. HNED!“
Ten nesnesitelný kluk na něj jen zíral tím divným pohledem. „Myslím, že byste neměl zůstávat sám, když se necítíte dobře, pane. Máma říká-“
„Ne-“ přerušil Severus Nathana a stěží se ovládl, aby neřekl něco, čeho by později litoval. Vztekle zavrčel. „Odejděte,“ procedil mezi zuby.
Nathan vypadal, že chtěl ještě něco říct, ale nakonec zůstal zticha. Potřásl hlavou a otočil se k odchodu, jak mu bylo přikázáno. Přitom si mumlal věci jako `tvrdohlavý chlap´ a `neměl by zůstat sám´.
Severus by mu nejradši řekl, že on je příčinou jeho problémů, že jeho matka způsobila jeho rozčilení, ale neudělal to. Hermiona se ho ptala, co Nathanovi řekl. A přestože svému synovi nic neřekl, v ten okamžik by mu nejradši pověděl, že je jeho otec a že s ním nechce mít nic společného.
Sebral papíry, pro které původně přišel a opustil místnost. Už žádné přemýšlení o tom příšerném klukovi, ani o jeho prolhané matce. Pro dnešek, dodal neochotně.
Nathan rychle zamířil ven ze sklepení a zanechal za sebou zadumaného profesora. Ať si tam klidně v té mrazivé učebně i umře. Už ho unavoval profesorův ostrý jazyk, nechtěl být zticha nebo odcházet. Chtěl jen pomoci.
Zamířil do nebelvírské věže a přemýšlel o tom nesnesitelném kouzelníkovi. Už mu nezáleželo na tom, co mu o něm říkala jeho matka, nebo že zná totožnost jeho otce. Už se nebude zbytečně trápit. Profesor Snape není první ani poslední, kdo zná jeho otce. Najde i další a jeden z nich mu to určitě prozradí. Nebude už muset konečně zápasit s rozmary profesora Snapea. Zatracený chlap!
„Dávej pozor, kam jdeš!“ napomenul ho Lupin, poté co ho Nathan málem srazil k zemi.
„Omlouvám se, pane,“ řekl Nathan.
„Kam máš namířeno?“ zeptal se Lupin. „Nebo lépe řečeno, odkud jdeš?“
„Byl jsem ve sklepení za profesorem Snapem, ale teď se už vracím do společenské místnosti, pane,“ odpověděl.
Lupin si ho zvláštně prohlédl. „Zkus trochu zpomalit, než někomu ublížíš, Nathane,“ navrhl mu ředitel koleje.
Nathan přikývl a pokračoval v cestě. Už si nevšiml, že ho profesor Obrany ještě chvíli pozoroval a zvědavě přimhouřil oči
V neděli při obědě vstoupila Hermiona společně s Minervou do Velké síně. Dopravila se do Bradavic letaxovou sítí poté, co ředitelku ráno kontaktovala. Předstírala, že si chce promluvit o své účasti na Harryho výzkumu, ale ve skutečnosti jí více zajímalo, jak se vyvíjí věci v Bradavicích.
Nepředpokládala, že by ještě někdo jiný věděl o její přítomnosti, a její odhad se potvrdil, když na ni Severus vrhl od učitelského stolu nenávistný pohled a ostatní učitelé ji překvapeně přivítali.
„Hej, Nathane, není to tvoje máma, tam s ředitelkou?“ zeptal se Kevin, který seděl naproti bočnímu vchodu, kterým obě ženy vstoupily.
Nathan se otočil, a když spatřil mámu s profesorkou McGonagallovou, zamračil se. „Jo, je to ona,“ řekl a nespouštěl z nich oči. Hermiona mu zamávala a Nathan pozvedl tázavě obočí. Usmála se, tak se uvolnil, a úsměv ji vrátil. „Asi přišla za ředitelkou,“ dodal ke svým přátelům, ale pořád byl ještě překvapený jejím neohlášeným příchodem.
Hermiona si sedla vedle Minervy, která ji dělila od Severuse. „Jak se máš, Severusi?“ pozdravila Minerva očividně podrážděného muže. „Postrádali jsme tě na snídani.“
„To si umím představit,“ odpověděl sarkasticky a dal jasně najevo, že nemá náladu na žádné klábosení.
Hermiona pozorovala Severuse a snažila se rozluštit, jestli to bylo dobré nebo špatné znamení. „Dobrý den, profesore Snape,“ pozdravila ho, aby ho vyzkoušela.
Zabodl do ní nasupený pohled, zdráhavě přikývl a vrátil se ke svému talíři. Když si Hermiona nabírala jídlo, zaslechla: „Co vás přivádí do Bradavic, slečno Grangerová? Nemyslím si, že váš neukázněný syn by vyžadoval vaši přítomnost. Nezdá se mi nemocný nebo zraněný.“ Neušel jí tón jeho hlasu, ani úšklebek ve tváři.
„Ne, to není. Jsem tu z jiného důvodu,“ odpověděla a on na ni kradmo pohlédl.
„Když už jsi to téma načal, Severusi, chci na dnešní odpoledne svolat všechny profesory, abych objasnila Hermioninu přítomnost ve škole,“ řekla McGonagallová. Pak se otočila k Hermioně a dodala: „Samozřejmě jestli s tím souhlasíš, drahoušku.“
„Samozřejmě, Minervo, to bude nejlepší. Nechci, aby si někdo myslel, že jsem tu kvůli něčemu jinému,“ řekla Hermiona a pohlédla na Severuse.
Ten kývnul na ředitelku a opustil své místo i Velkou síň. Hermiona si povzdechla. „Změní se někdy?“ zeptala se spíše sama sebe.
„V to doufám,“ odpověděla jí Minerva.
Po obědě se Hermiona přivítala s většinou bradavických zaměstnanců. Právě si povídala s Lupinem, když k učitelskému stolu dorazil Nathan. „Zdravím, profesore Lupine,“ pozdravil. „Mami, co tu děláš?“
„Pojď sem, Nathane, chci tě obejmout,“ řekla a pokynula mu, aby přišel blíž.
„Mami, nemyslím, že bys mě musela objímat před celou Velkou síní,“ řekl Nathan potichu a zamračil se na ni.
Usmála se na něj. „Dobře, nebudu tě objímat. Ale pojď blíž, chci s tebou mluvit. Můžeme si promluvit ve Velké síni?“ utahovala si z něj.
Nathan se ušklíbl. „Myslím, že mluvení je v pořádku.“ Vyskočil na pódium, na kterém stál učitelský stůl, a zamířil k ní.
„Nechám vás o samotě,“ řekl Lupin a usmál se. „Jsem si jistý, že si toho máte hodně co povědět.“
„Doufám, že ti nedělá nějaké problémy, Remusi,“ řekla Hermiona.
„Ne víc, než jsi dělala ty,“ odpověděl s dalším úsměvem. „Uvidíme se na schůzi.“ Pokývl jim na rozloučenou a nechal je, aby si promluvili.
„To jsi nemusela“ postěžoval si Nathan. „A o jaké schůzi to mluvil?“
„Budu v Bradavicích pracovat na jednom projektu. Harry mě požádal, abych mu pomohla s výzkumem jednoho lektvaru, a já jsem souhlasila. A co nového u tebe? Nějaké nové tresty, o kterých bych měla vědět?“
„Ne,“ odpověděl rychle. „Takže teď budeš bydlet tady?“ zeptal se.
„Jen pátky a víkendy,“ odpověděla a nedůvěřivě si ho prohlédla. „Nechceš mi něco říct, Nathane?“
Pozvedl obočí. „O čem to mluvíš?“
„Já nevím, to mi pověz ty.“
„Mami, od té nehody v Zapovězeném lese jsem nic neprovedl a víš, že už jsem byl potrestaný,“ odpověděl podrážděně.
„Ano vím. A jak jdou tresty s profesorem Snapem?“ zeptala se a doufala, že otázka zněla nenuceně.
„Myslím, že v pohodě,“ odpověděl a pokrčil rameny.
„Co za úkoly dostáváš?“
„Opisovat řádky, čistit kotlíky, připravovat přísady,“ odříkával pohrdavě.
„Dal ti za úkol připravit přísady?“ zeptala se překvapeně. Snape byl svými tresty známý a Hermiona věděla, jaké odporné úkoly si dokázal vymyslet pro nešťastné studenty. Ale ještě nikdy neslyšela, aby nechal prvňáka připravovat ingredience.
„Jo. Žáby. Naučil mě, jak oddělit oči a tak,“ dodal Nathan a v očích mu zasvítilo.
„Učil tě?“ zeptala se ohromeně. Věděla, že byl Nathan na lektvary talentovaný, ale aby to uznal i Snape... Nevěděla, co si o tom má myslet, až ji na mysl přišlo něco jiného. „O čem jste spolu mluvili?“
„O ničem,“ odpověděl Nathan. Příliš rychle, aby to neuniklo její pozornosti.
„A co plánuješ na dnešek?“ změnila Hermiona téma. Nechtěla teď na Nathana naléhat, ale bylo jí jasné, že se na trestech událo víc, než jí byl ochotný přiznat. Bude si muset promluvit se Severusem.
Setkání s celým sborem se ukázalo jako příjemná událost. Všichni vypadali spokojeně, že ji mají zase zpět v Bradavicích. Všichni až na jednoho zasmušilého kouzelníka v černém, který bezvýrazně zíral do ohně v krbu.
Minerva ukončila oficiální schůzku a skoro všichni přítomní se zvedli, aby si s ní vesele popovídali. Všichni kromě Snapea. Ten opustil své místo a zamířil k východu z místnosti, když na něj Hermiona zavolala: „Profesore Snape!“
Nevšímal si jí a odešel. Hermiona ho následovala a na chodbě na něj znovu zavolala: „Profesore Snape!“
Tentokrát se otočil, ve tváři stále stejně lhostejný výraz. Přistoupila až k němu. „Musíme si promluvit.“
„Nemyslím si.“
„Odešel jsi, aniž bys mi odpověděl na otázku,“ řekla. „Co jsi mu řekl?“ To bylo nejvíc, co si na tak veřejném místě dovolila.
Prsty si promnul kořen nosu a povzdechl si. „Nestačí, že mě tu budeš každý týden mučit? Nechci s ním mít nic společného. Teď mě nech na pokoji,“ řekl, otočil se a zamířil do sklepení.
Vykročila za ním. „Takže jsi mu to neřekl?“ domáhala se odpovědi.
„Které části `nech mě na pokoji´ nerozumíš, Grangerová?“ řekl, viditelně podrážděný.
Držela se těsně za ním. „Jestli nechceš, abych tě sledovala celou cestu do podzemí, tak mi odpověz!“
Nevšímal si jí a ona ho následovala. O několik chodeb dál se najednou zastavil a zabodl do ní naštvaný pohled. „Odpověz mi!“ dožadovala se odpovědi.
„Proč se nezeptáš jeho? Bojíš se odpovědi?“ Teď se na ni šklebil.
Jak nesnášela, když se takto tvářili - on a Nathan.
„Vím, že se něco v průběhu trestů stalo,“ obvinila ho. „A já se nevzdám, dokud nezjistím co. Jak jsi tak správně poznamenal, budu tady každý týden a tak budeme mít spoustu času si o všem promluvit.
Otočila se a naštvaně odkráčela.
Příště... poslední trest a další setkání.
nejspíš je jedno, je-li člověk v Nebelvíru, nebo Zmijozelu, v obou jsou lidé tvrdohlaví, neústupní.
OdpovědětVymazat