Ne jen Granger - kapitola 8.

Kapitola osmá - Zapovězený les


Co čeká Nathana v Zapovězeném lese? Uvidíme...

~~~

Bylo pozdní ráno, když se Hermiona přemístila ze svého bytu. Chtěla se ještě stavit u sebe v kanceláři, než se sejde s Harrym a Ginny na oběd. Potřebovala si vyzvednout nějaké materiály na mudlovské univerzitě, kde pracovala jako profesorka a výzkumná pracovnice. Dokonce i v sobotu byl areál plný studentů, kteří si užívali slunečný den. 

Vykročila přes pozemky ze skrytého místa, které používala k přemisťování, a vstoupila do budovy chemie. Zamířila do své laboratoře. Obraz studentů sedících pod stromy ji připomněl víkendy v Bradavicích. Vždycky měla ráda atmosféru hradu a především jeho pozemků - jezera, stromů, zahrad. 

Kráčela chodbami univerzity, ale její mysl se toulala chodbami hradu, který byl jejím domovem skoro sedm let. Pomyslela na Nathana. To ráno od něj dostala dopis a znovu byl hlavním tématem Severus Snape. Začínala si dělat obavy ohledně Nathanova zájmu o Severuse. Samozřejmě jejím záměrem bylo, aby Nathan necítil ke svému otci nenávist, ale nikdy si nemyslela, že by jím mohl být Nathan tak… posedlý. To bylo to pravé slovo: posedlý. 

Nathan byl vždy plně oddaný tomu, do čeho vložil srdce. Když byl ještě na mudlovské škole, jeho oblíbeným předmětem byla chemie. Takže bylo logické, že měl tak rád lektvary. Doma jí pomáhal připravovat některé jednodušší lektvary a dokonce už tehdy viděla jeho velké nadání. Možná to je všechno, jen nadšení pro lektvary. 

Vstoupila do laboratoře a její myšlenky se vrátily k věcem, pro které si přišla. Vzala si nějaké poznámky a zvýšila stupeň stlačení vodíku na složité soustavě umístěné na pracovním stole. Jakmilesi byla jistá, že je všechno tak, jak má být, opustila budovu, aby se znovu přemístila. Byl čas setkat se se svými přáteli. 

Když se blížila k zadnímu dvorku Grimmauldova náměstí číslo 12, potkala Hermiona malou Lily na koštěti. „Ahoj Lily, vidím, že trénuješ famfrpálové manévry. Jde ti to!“ pochválila ji. 

„Děkuji, teto Mio,“ zakřičela dívka z výšky. 

Hermiona vstoupila do domu kuchyňskými dveřmi a narazila na Ginny, která ji s radostí objala. „Hermiono! Ty už jsi tady!“ 

„Ahoj Ginny. Jdu trochu dřív, já vím. Stavila jsem se ještě na univerzitě a myslím, že jsem vyrazila příliš brzy. Je Harry už doma?“ zeptala se. 

„Jo, právě dorazil. Je s Ronem v hale,“ odpověděla Ginny. Dala Dobbymu pár příkazů a pak zavedla Hermionu za Harrym a svým bratrem. 

Když vstoupily do místnosti, oba chlapci Hermionu bouřlivě přivítali. „Mio! Už jsem si myslel, že se nedožiji dne, kdy nás zase navštívíš!“ řekl Ron a objal ji. 

Harry k ní přistoupil jako další. „Bude nás teď navštěvovat častěji, když už je Nathan součástí našeho světa, že Mio?“ řekl a taky ji objal. 

Posadili se do křesel u krbu a Hermiona odpověděla: „Asi máš pravdu, Harry. Teď, když je Nathan v Bradavicích, bych se zase měla zapojit do kouzelnického světa.“ 

„Skvělé. Právě jsem přesvědčoval Harryho, aby se přišel podívat na můj další famfrpálový zápas,“ řekl Rona a živá konverzace zaplnila místnost, než Dobby ohlásil oběd. 

Hermiona pomohla Ginny s dětmi a brzy seděli všichni u stolu v jídelně. Povídali si o různých aktivitách, kterým se věnovali. Potom Harry začal mluvit o případu otráveného lektvaru, na kterém pracoval minulý týden. Tím načal téma o nenáviděném profesorovi lektvarů. „Jsi si jistý, že v tom neměl prsty Snape?“ utahoval si z něho Ron. 

„Byl jedním z mých podezřelých,“ odpověděl Harry a ušklíbl se. Všichni se dali do smíchu, kromě Hermiony. 

„Když už mluvíme o Snapeovi, jak dopadl Nathan s tím trestem?“ obrátil se Ron na Hermionu. 

„Jakým trestem?“ zeptala se. 

„Ups! Myslím, že jsi právě dostal Nathana do průšvihu, Rone,“ řekl Harry. 

„Jaký trest?“ zopakovala Hermiona a nepřestávala je oba pozorovat. 

„Vlastně…“ zaváhal Ron a pak pod jejím vražedným pohledem dodal: „Nathan dostal od Snapea trest. Myslel jsem, že o tom víš.“ 

„Kdy? Za co?“ Hermiona se nepřestala vyptávat a byla naštvaná na Nathana, profesora lektvarů a stejně tak i na oba muže u stolu. „Jak to, že o tom víte, když já ne?“ zeptala se s bolestným výrazem. Proč to Nathan přede mnou zatajil? Co ještě skrývá? Myšlenky se jí naplnily pochybnostmi. 

„Nedělej si starosti, Mio. Určitě to není nic takového, za co jsme dostávali tresty my, tím jsem si jistý. Víme to jen proto, že nám Nathan poslal sovu, aby zjistil, jaké dává Snape tresty. Už je to nějakou dobu, tak se uklidni,“ ujišťoval ji Harry. 

„Kdy?“ Hermiona se zeptala znovu, hlas už měla skoro pod kontrolou. 

„Dva týdny,“ odpověděl Ron bez přemýšlení. 

„Cože?“ vykřikla Hermiona a ztratila všechnu kontrolu. „Dostal se do problémů hned první týden! Co propána udělal?“ ve svém rozhořčení na ně skoro křičela. 

„Uklidni se, Hermiono,“ zkusil to Harry znovu a probodl Rona pohledem. 

„Přeháníš to, Mio. Taky jsme s Harrym dostali jeden rok trest hned první týden - jestli si pamatuješ tu nehodu s lítacím autem - a přesto jsme nikdy nebyli vyloučeni,“ přesvědčoval ji Ron mezi sousty, ignoroval její reakci a dodal: „Snape se pravděpodobně snažil udělat Nebelvíru ze života peklo a zrovna byl na řadě Nathan.“ 

„Ron má patrně pravdu, Hermiono,“ souhlasila Ginny. 

„Proč mi to potom Nathan neřekl?“ zeptala se Hermiona zase s bolestným výrazem. „Co vlastně udělal? Muselo to být něco opravdu hrozného, když to ani neobtěžoval oznámit mě - své matce!“ dodala. 

„Nic takového, Hermiono. Určitě řekl něco, co se Snapeovi nelíbilo. A ty víš, jaký protivný mizera to je,“ řekl Harry ostře. 

„Já nevím, Harry,“ řekla Hermiona a nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Myslela jsem si, že Nathan se Snapem docela vychází. Dokonce se mu líbily jeho hodiny,“ poznamenala, a pak ještě dodala: „Možná se mu líbí až moc. Nathan vždycky píše o hodinách lektvarů a úkolech, které dostal. Myslela jsem si, že důvodem je jeho záliba v lektvarech, ale teď…“ odmlčela se a znovu zatřásla hlavou. 

Už si nebyla jistá ničím. Nathan jí očividně neříkal všechno a to ji znepokojilo. Co když Severus odhalil pravdu o Nathanovi a neřekl mi to? A co když to řekl Nathanovi a ten to teď přede mnou skrývá? Co když Nathan nějak objevil, že Severus je jeho táta? Zaplavila ji vlna nejistoty. Nejvíc si přála tu všechny nechat a vydat se do Bradavic. Potřebovala vědět, co se tam děje! 

Po obědě se přesunuli zpět do haly. Hermioniny myšlenky ale byly stále v Bradavicích s dvěma muži jejího života: Nathanem a Severusem. Harry si všiml, že je duchem nepřítomná a tak ji vytrhl ze zamyšlení. „Hermiono, neměla by sis dělat takové starosti s tím trestem.“ 

„Není to ten trest, kvůli čemu se trápím, Harry,“ přiznala s povzdechem. „Je to tím, že můj syn přede mnou něco skrývá. On ví, že mi může věřit. Máme velmi důvěrný vztah, teda měli jsme. Ale teď…“ opět se odmlčela. 

„Pravděpodobně ti to neřekl, protože se bál, že budeš zklamaná. Nemyslím si, že by před tebou něco skrýval, Hermiono, kdyby to bylo důležité,“ řekl Harry a poplácal ji po rameni. 

„Asi máš pravdu, Harry. Přeháním to. Nikdy předtím jsme nežili tak daleko od sebe. Je pro mě těžké, že ho nemám pod kontrolou,“ přiznala a odhalila tak jen část svých starostí. Nechtěla se ani slovem zmínit o Severusovi. 

„Bude to v pořádku, Hermiono. Myslím, že ti rozumím. Nemám tušení, jak se budu chovat já, až Lily a Sirius taky nastoupí do Bradavic,“ řekl Harry zúčastněně a dodal: „A navíc teď budu zaskakovat v Bradavicích za Remuse. Dám do pořádku celou tu věc s trestem a pak ti dám vědět, jak to dopadlo. Co říkáš?“ 

„Děkuji, Harry. Moc to pro mě znamená,“ odpověděla Hermiona se smutným úsměvem. Pak se zamračila a dodala: „A vyřiď Nathanovi, že mi to bude muset vysvětlit.“ 

„Jasně,“ ujistil ji Harry. 

<centre>---</centre> 

Úplněk se blížil a s ním se měl objevit i nový suplující profesor pro Obranu. Jak studenti očekávali, ředitelka McGonagallová se během večere postavila a oznámila: „Jak jste si jistě všimli, profesor Lupin je dočasně indisponován. Vrátí se po úplňku. Do té doby může kdokoliv z Nebelvíru přijít za mnou, kdyby něco potřeboval. Hodiny Obrany proti černé magii povede pan Harry Potter.“ 

Poslední informace vzbudila ve Velké síni zájem. U každého stolu všichni s nadšením probírali příchod slavného kouzelníka. Nathan byl samozřejmě rád, že jeho kmotr bude v Bradavicích, ale jeho reakce se ani zdaleka nemohla rovnat té u nebelvírského stolu. Všichni divoce oslavovali. 

Profesor Snape nad tím nadšením jen protočil oči. Každý rok to bylo stejné. Stačilo jen pouhé oznámení, že Harry zatracený Potter zavítá do Bradavic, a všichni studenti dávali volný průchod svým hormonům. Včetně těch zmijozelských. Ale nejhůř na tom byl Nebelvír. 

Nadcházející den, během oběda, vstoupil Harry Potter do síně vedlejším vchodem doprovázen profesorkou McGonagallovou a živě si povídali. Posadil se po její levici a snažil se ignorovat rozruch, který jeho příchod mezi studenty způsobil. Severus už byl na svém místě, když dorazili. 

"Nepozdravíte své fanoušky, Pottere?" zeptal se Snape sarkasticky. "Jsem si jistý, že by je potěšilo zamávání od hrdiny." 

"Jestli chcete vidět studenty, jak jásají, Snape, možná bych vás měl vzít s sebou na ministerstvo a přemluvit je, aby vás přece jen strčili do Azkabanu. Jsem si jistý, že škola by oslavovala týden," odseknul Harry. 

"Dost! Přestaňte s tím hned teď!" přerušila je profesorka McGonagallová. "Nebudu tolerovat žádné další slovní potyčky během pobytu pana Pottera." 

Oba se měřili pohledem, ale už nic neřekli. Harry nakonec obrátil svůj pohled do síně. Jako vždycky, studenti na něj obdivně hleděli. A po předchozí potyčce se Snapem i zvědavě. Harry vyhledal u nebelvírského stolu Nathana a usmál se na něj. Nathan mu úsměv oplatil a oba se pustili do jídla. 

Už bylo dávno po obědě, ale Velká síň byla stále přeplněná. Dokonce ani v neděli nechtěli studenti odejít dříve než Harry Potter. Každou chvilku na něj pohlédli, dokud Vyvolený nevstal ze svého místa. Přesto neodešel bočním vchodem. Sestoupil z pódia, na kterém stál učitelský stůl, a zamířil si to směrem k nebelvírským. 

Zastavil se u Nathana a položil mu ruku na rameno. "Jak se vede, Nathane? Všechno v pořádku?" zeptal se. 

"Jasně, strýčku Harry. Jsem rád, že jsi tady," odpověděl Nathan s úsměvem. 

Nathan sebou trhl, když ho Kevin z levé strany dloubl loktem. Harry se usmál. 

"Strýčku Harry, toto jsou moji kamarádi, Kevin Brown a Andy Wood. Žvaní o tobě, co jsi přijel," řekl Nathan a pohlédl na posmutnělé přátele. Harry se zasmál. 

"Rád vás poznávám kluci," řekl Harry. "Jsi příbuzný Olivera Wooda, Andy?" 

"Vy si pamatujete mého tátu?" zeptal se Andy bázlivě. 

"Samozřejmě. Byl zrovna kapitánem famfrpálového týmu, když jsem se k nim přidal," odpověděl Harry. 

"Já vím, táta mi o tom vyprávěl úplně všechno," řekl Andy. 

"Tak ho ode mě pozdravuj," řekl Harry a obrátil svou pozornost na Nathana. "Přemýšlel jsem, jestli bys nechtěl později zajít se mnou k Hagridovi na čaj." 

"Jasně. V kolik?" zeptal se Nathan. 

"Ve tři, ve vstupní hale?" navrhl Harry. 

"Fajn," souhlasil Nathan. 

"Tak se uvidíme potom," řekl Harry a stiskl Nathanovi rameno. "Uvidíme se zítra na hodině," prohodil k ostatním chlapcům a odešel. 

"Harry Potter si pamatuje na mého otce. To je skvělé, že?" řekl Andy. Nathan jen protočil oči. Opustili Velkou síň chvilku po Harrym a zamířili k nebelvírské věži. 

<centre>---</centre> 

Nathan se v dohodnutý čas setkal ve vstupní hale s Hagridem. Harry tam ještě nebyl. Pozdravil profesora Péče o kouzelné tvory: „Ahoj Hagride.“ 

„Nazdar Nathane. Taky jdeš na čaj?“ zeptal se poloobr s úsměvem. 

„Jo, strýc Harry mě pozval,“ odpověděl Nathan. 

V tom okamžiku se ze sklepení vynořil profesor Snape a zamířil k místu, kde čekali na Harryho. 

„Dobrý odpoledne, Hagride,“ pozdravil. „Budu potřeboval vaši pomoc. Moje zásoby žíní z jednorožce došly a já je budu potřebovat tento týden na hodinách,“ řekl a zcela ignoroval Nathanovu přítomnost. 

„Samozřejmě, profesore. Zítra večer vám nějaké přinesu,“ odpověděl Hagrid. 

„To je příliš pozdě, potřebuji je na zítřejší dopolední hodiny. Nemůžete sehnat nějaké dnes v noci?“ trval na svém profesor Snape. 

„Je mi líto, ale musím nejprve vyřídit v Londýně nějaké záležitosti pro školu,“ řekl Hagrid. 

„Dobře, v tom případě budu muset změnit zítřejší rozvrh,“ řekl Snape a s mírně nakloněnou hlavou odešel zpět do sklepení. V tom okamžiku se objevil Harry. 

„Ahoj Nathane, Hagride,“ pozdravil. „Omlouvám se, že jdu pozdě. Minerva mě zdržela o trochu déle, než jsem myslel,“ dodal. 

„Žádný problém, Harry,“ ujistil ho poloobr a všichni se vydali přes školní pozemky k Hagridově hájence. 

---

„Tak jaký byl čaj s Harrym Potterem?“ zeptala se Josephina ve chvíli, kdy Nathan vstoupil do společenské místnosti. Všichni se otočili jeho směrem. 

Nathan zastavil, zamračil se a pak odpověděl. „Ne že by se to někoho z vás týkalo, ale bylo to fajn.“ Jeho naštvaný pohled přiměl ostatní, aby se zase věnovali svým věcem. Přestože byl teprve v prvním ročníku, díky jeho napojení na Zlaté trio ho všichni v Nebelvíru respektovali. Přece jen byl syn slavné Hermiony Grangerové. Nathan zahlédl své přátele v rohu místnosti a zamířil k nim. 

„Ahoj Nathane, nám to ale povíš, že jo?“ zeptal se Andy. 

„Samozřejmě, že ano. My jsme jeho nejlepší přátelé. Je to tak, Nathane?“ dokončil Kevin. 

„Tak jo,“ Nathan si rezignovaně povzdechl. „Co chcete vědět?“ 

„O čem jste mluvili?“ zeptal se Andy a přitáhl si svou židličku blíž. 

„Ze začátku strýc Harry s Hagridem mluvili o věcech kolem ministerstva. Fakt nuda,“ řekl Nathan a snažil se odradit jejich zájem. 

„A pak?“ zeptal se Kevin. 

Nevyšlo to. 

„Vlastně, chtěl se mnou mluvit o mém trestu. Moje máma se o tom dozvěděla a prý byla pěkně naštvaná,“ řekl Nathan a přitom si stále vybavoval slova svého kmotra. Zklamal ji. 

„To je všechno?“ zeptal se zklamaně Kevin. 

„V podstatě jo,“ odpověděl Nathan. 

Kluci se vrátili ke svým domácím úkolům, které měl Nathan už hotové. Tak přemýšlel o všem, co mu Harry řekl. Musel to nějak dát do pořádku. Zklamal ji a teď musel přijít s něčím, za co by na něj mohla být hrdá. Přemýšlel na plné obrátky. Pak si najednou vybavil rozhovor, jenžnedávno vyslechl. Podíval se z okna. Slunce právě zapadá, perfektní! Najednou vyskočil ze svého místa, čímž opět připoutal pozornost svých přátel. 

„Kam jdeš?“ zeptal se Kevin. 

„Potřebuji sehnat nějaké přísady do lektvarů. Uvidíme se později,“ odpověděl už na odchodu směrem k portrétu Buclaté dámy. 

Na cestě do vstupní haly potkal jen pár studentů, ale nikdo nevypadal, že by si vůbec všiml chlapce, který se kolem nich přehnal. Dokonce ani když otevíral velké vstupní dveře, které vedly na školní pozemky. Opustil bezpečí hradu a vydal se přímo směrem k hranicím Zapovězeného lesa. 

Nathan svým kamarádům nelhal. Šel tam, aby přinesl přísady do lektvarů. Už jim však neřekl, že ty přísady nebyly pro něj, ale pro Snapea. Mohl by najít stádo jednorožců a získat pár žíní. To je skvělý nápad! Profesor Snape mi určitě přidělí body a mamka za to bude na mě určitě hrdá! S touto myšlenkou vstoupil do lesa. 

Najít jednorožce by nemělo být složité. Pobývali na mýtinách, žili ve stádech a jejich bělostná hříva zářila v měsíčním světle. Nathan o nich hodně přečetl. Průchod lesem se ukázal o něco složitější, než očekával. Porost byl stále hustší, čím hlouběji do lesa mířil. Větve nízko u země ho škrábaly a ty ostatní zachytávaly většinu úplňkového světla. 

Přesto se nezastavil. Prodíral se dál, až dorazil na první mýtinu. Žádní jednorožci tam ale nebyli. Nic ho nemohlo odradit a tak se vydal ještě hlouběji. Konečně na třetí mýtině, kterou našel, spatřil odpočívající stádo. 

Nathan byl uchvácen. Nikdy předtím neviděl nic tak nádherného. Četl o tom, to ano, ale nikdy to neviděl na vlastní oči. Chvíli tam stál a jen je pozoroval, než je vyplašil nenadálý pohyb. Nathana to vytrhlo z omámení. Rozhlédl se a hledal zdroj vyrušení, ale nenašel nic. Vyšel na mýtinu a měl v úmyslu pronásledovat nádherné stvoření a v tom to spatřil. Na opačné straně se z lesa vynořili tři obrovští pavouci. 

Nathan neměl čas ani zakřičet. Vyběhl stejným směrem, jako zmizeli jednorožci. Běžel jak nejrychleji mohl skrz hustý a spletitý porost. Pavouci ho následovali. Nathan nepřemýšlel nad tím, kam běží, ani se nestaral o větve, které mu rozdíraly kůži. Až mu jedna z nich podrazila nohy a on upadl. Pavouci se stále přibližovali, slyšel je. Vstal a kulhavě pokračoval v úprku. 

Nathan se o nic nestaral, jen se pokoušel utéct pavoukům. Až zakopl o kořen a poranil si levý kotník. Zakřičel bolestí a svalil se do tlejícího listí. Všechna síla ho najednou opustila a těžce se mu dýchalo. Tak a je to, pomyslel si a stekla mu slza. Pokoušel se ještě chvíli zůstat vzhůru, než upadl do bezvědomí ze ztráty krve. 

---

Kevin a Andy právě dojídali večeři ve Velké síni. Už se jim nechtělo čekat na Nathana a tak ho šli hledat do knihovny. Neúspěšně. Šli na večeři a doufali, že se tu s ním potkají, ale ani tady nebyl. Bylo po jídle a on pořád nikde. 

„Kde myslíš, že je?“ zeptal se Andy. 

„Nevím. Říkal něco o přísadách do lektvaru. Myslel jsem, že šel jen sklepení nebo tak, ale teď…“ odpověděl Kevin. 

„Možná ho Snape zabil. Nevypadal, že ho měl rád,“ přemítal Andy se zděšeným výrazem. 

„Nebuď směšný, Andy,“ odseknul Kevin, ale jeho hlas nezněl moc přesvědčivě. 

Rozhodli se zajít za profesorkou McGonagallovou a zeptat se, jestli neviděla Nathana. 

„Ahoj, kluci. Potřebujete něco?“ zeptala se ředitelka, jakmile dorazili k učitelskému stolu. 

„Ano, paní. Nathan se neobjevil na večeři a nemůžeme ho nikde najít,“ informoval ji Kevin. 

Tím připoutali pozornost muže sedícího po její levici. 

„Dívali jste se po něm v knihovně?“ zeptal se Harry. 

„Ano, pane Pottere,“ odpověděl Andy. 

„Byl jsem s ním odpoledne a viděl jsem, jak se vrací do hradu,“ Harry teď mluvil k ředitelce. 

„Vy jste ho také viděli dnes odpoledne, pane Browne, pane Woode?“ zeptala se chlapců. 

„Ano. Vrátil se ze schůzky s panem Potterem, ale pak zase odešel a říkal, že potřebuje nějaké přísady do lektvarů. A pak už jsme ho neviděli,“ řekl Kevin. 

Tato informace vtáhla do rozhovoru i muže sedícího napravo od ředitelky. Doteď jen poslouchal a předstíral nezájem. 

„Dneska jsem ho ve sklepení neviděl,“ prohlásil. 

„Kam potom mohl jít?“ zeptal se Harry, spíše sám sebe. 

Professor Snape najednou vstal a otočil se k ředitelce. „Musíme začít prohledávat školní pozemky a les.“ 

„Co tím myslíte?“ zeptal se Harry. „Vy víte kde je?“ 

„Myslím, že ten hloupý kluk sebral všechny svou směšnou nebelvírskou odvahu a šel do lesa přinést žíně z jednorožců,“ řekl Snape a zaklel. 

„Jak to můžete tak jistě tvrdit?“ zeptala se profesorka McGonagallová a znervózněla. 

„Slyšel rozhovor, co jsem měl s Hagridem dneska odpoledne. Nenapadlo mě, že ten pitomý kluk by šel tu zatracenou věc sehnat sám,“ odpověděl profesor lektvarů a už opouštěl Velkou síň. Těsně za ním pospíchal Harry, který nemínil plýtvat čas dalšími zbytečnými otázkami. Na to bude čas později. 

V mžiku byli venku a pospíchali až na hranice pozemků. „Vezmu si tuhle stezku, co zatáčí doprava. Vy si můžete vzít tu vlevo,“ řek Harry a zmizel, než mohl Snape něco namítnout. 

Snape se zamračil, ale poslechl, a vydal se po stezce. Osvětloval si cestu světlem ze své hůlky. Šeptem provedl pátrací kouzlo, které vedlo hlouběji do lesa. „Proč mě to nepřekvapuje,“ zamumlal a popuzeně ho následoval. Za chvíli dorazil až na mýtinu, kde Nathan našel jednorožce. Zamračil se. Pátrací kouzlo nepokračovalo po stezce, ale mířilo do spleteného houští. Něco není v pořádku, pomyslel si a sledoval směr s větší opatrností. 

Chlapec šel určitě touto cestou. Polámané větve byly dostatečným důkazem. Snape se zarazil, když spatřil něco na zemi. Krev, uvědomil si. Už si byl jistý, že ten Grangerové kluk má potíže. Snape teď skoro běžel. 

Sledoval krvavou stopu, která byla delší, než očekával. Když se množství krve zvětšovalo, uslyšel výkřiky. Granger, rozeznal jeho hlas a rozběhl se směrem, odkud se zvuky ozývaly. Brzy ho našel a pak spatřil důvod chlapcova křiku. Tři obrovští pavouci se pokoušeli dostat k ležícímu chlapci. Snape mávl hůlkou a namířil ji na pavouka nejblíž ležícímu tělu. Ale žádná slova neopustila jeho ústa. Červený paprsek protnul temnotu a zasáhl jednoho z pavouků, který se začal bezmocně svíjet. Druzí dva byli zasažení stejným němým kouzlem vycházejícím ze Severusovy hůlky. 

Snape prošel kolem neškodných pavouků a přiklekl k ležícímu chlapci. Znovu proklel Nathanovu hloupost a zkoumal rozsah jeho zranění. Chlapec měl jen menší škrábance, kromě toho na pravé noze. Ten ošklivě krvácel. „Pane Grangere!“ řekl Snape pevným hlasem. Nedostal žádnou odpověď, tak to zkusil ještě jednou a tentokrát s ním zatřásl. „Pane Grangere!“ Nathan pootevřel oči, ale skoro okamžitě je zase zavřel. „K čertu s Nebelvírem!“ zaklel Snape než se pokusil ještě jednou chlapce probudit. Tentokrát jeho jménem. „Nathane!“ 

Chlapce otevřel oči a byl natolik při vědomí, že dokázal rozeznat jeho hlas. „Profesore Snape.“ Ostře se nadechl a pak dodal: „Věděl jsem… že přijdete.“ 

Nathanova slova na něj zapůsobila. Čekal, že po něm budu pátrat, uvědomil si s podivným pocitem na hrudi. Ovládnul své pocity a zeptal se: „Můžete vstát?“ Jeho hlas zněl kousavě. Všimnul si toho a zamračil se. 

„Ne,“ zakňoural Nathan. „Můj kotník…“ 

Snape uchopil chlapce a zvedl ho ze země. Nathanovi uniknul bolestný povzdech nad tím náhlým pohybem. Snape se vydal zpět ke školním pozemkům. Chlapec omotal paže kolem jeho krku a hlavou mu spočinul na rameni. „Zůstaňte vzhůru, Grangere! Ztratil jste příliš mnoho krve,“ řekl Snape, když si všiml, že se mu zase zavírají oči. Zrychlil chůzi. 

V půli cesty k okraji lesa potkali ustaraného Harryho. „Slyšel jsem křik. Je v pořádku?“ zeptal se a popadal dech. 

„Má zraněnou nohu a ztratil obrovské množství krve,“ odpověděl Snape, aniž by zpomalil krok. 

„Já ho vezmu,“ řekl Harry. 

„To není nutné, Pottere. Mám ho,“ odpověděl Snape. 

„Tak ho vezmu odsud,“ trval na svém Harry a natáhl ruce k Nathanovi. 

„To je v pořádku… strýčku Harry,“ promluvil slabým hlasem. „Profesor Snape… mě zachránil,“ dodal Nathan a zavřel oči. 

„Zůstaň vzhůru!“ vyštěknul Snape. Nathan otevřel oči a sevřel pevněji Snapeovo rameno. Všichni tři pokračovali ke škole. Když vyšli z lesa, Snape se obrátil na Harryho. „Pottere, řekněte všem, že jsem ho našel a já ho odnesu do nemocničního křídla.“ 

Harry na chvilku zaváhal, ale pak uposlechl. Snape od hlavních dveří zamířil přímo na ošetřovnu. Madam Pomfreyová ho už očekávala. „Polož ho tady na tu postel, Severusi,“ přikázala mu. 

Snape jemně provedl, co mu řekla, a postavil se bokem. „Ztratil spoustu krve a začíná být podchlazený,“ informoval zdravotnici. 

„Děkuji, Severusi. Teď mi dej prostor na mou práci,“ odsekla Poppy. 

Uposlechl, ale pokoj neopustil. Jeho myšlenky zůstávaly u chlapce na lůžku.Vybral si mě místo Pottera. Proč? Zachránil jsem ho, to ano, ale stejně… nemohl si nijak zdůvodnit chlapcovo jednání. Ustoupil ještě víc, když do pokoje vešel Harry s profesorkou McGonagallovou. Snape teď stál v temném koutu pokoje a sledoval práci léčitelky. 

„Jak mu je?“ zeptal se Harry. 

„Bude v pořádku, pane Pottere,“ ujistila ho madam Pomfreyová. „Ztratil spoustu krve a má zlomený kotník. Už jsem ho zafixovala,“ dodala a vylila obsah nějaké lahvičky Nathanovy do úst. 

„Na co to je?“ zeptal se Harry. 

„Je to lektvar na doplnění krve. Teď mě nechte pracovat!“ odsekla léčitelka. 

V tom okamžiku se plameny v krbu zbarvily do zelena a vyskočila z nich žena. „Kde je můj syn?“ zeptala se Hermiona, aniž potřebovala odpověď. „Nathane!“ Zahlédla ho na jediném obsazené lůžku v pokoji a vydala se k němu. Ani madam Pomfreyová ji nedokázala zastavit. „Co se mu stalo?“ zeptala se se slzami v očích. Přitom mu z čela odhrnovala černé vlasy. 

„Bude v pořádku, Hermiono,“ řekl Harry. Objal ji kolem ramen a odvedl ji madam Pomfreyové z cesty. 

„Co se stalo? Dostala jsem zprávu, že byl můj syn zraněn. Jak se to stalo?“ zeptala se a sledovala, jak se léčitelka stará o Nathana. 

„Našli jsme ho v Zapovězeném lese,“ promluvila McGonagallová. „Zatím nevíme, co tam dělal.“ 

„Kdo ho našel?“ zeptala se Hermiona a pohlédla na Harryho. 

„Snape,“ odpověděl Harry a odvrátil od ní oči. 

Místnost se naplnila tichem. 

Ani vysoký muž s hábitem potřísněným od krve, který zůstával nepovšimnut v tmavém koutě místnosti, neřekl nic. Snape sledoval ženu, která před chvíli vystoupila z krbu, s velkou zvědavostí. Fyzicky se změnila, dospěla. Vystrašená kvůli synovi a vášnivě ochranitelská. Samozřejmě, usoudil, je přece z Nebelvíru. 

„Kde je?“ zeptala se Hermiona a prolomila to divné ticho. 

„Nevím. Asi se vrátil do podzemí,“ řekl Harry. 

„Chci ho vidět,“ prohlásila Hermiona. 

Po tom prohlášení Snape ztuhl. Nechtěl se s ní potkat. Nemohl se s ní potkat. 

„Na co?“ zeptal se Harry. 

„Abych mu poděkovala, samozřejmě,“ odpověděla. 

Snapea píchlo u srdce. Poslední věc, kterou si přál bylo, aby mu Hermiona Grangerová za cokoliv děkovala. Nezasloužím si vaši laskavost, slečno Grangerová,pomyslel si. Ani kohokoliv jiného. Zavřel oči a snažil se dostat své emoce pod kontrolu. 

„Mohla bych ho zavolat,“ nabídla McGonagallová. 

„To bych byla ráda,“ přijala Hermiona vděčně. Madam Pomfreyová dokončila ošetření Nathanových povrchových zranění a Hermiona znova přistoupila k posteli. „Tohle nebylo poprvé, co tě zachránil,“ řekla bezvědomému chlapci tichým hlasem a pohladila ho po tváři. 

Nebylo to však příliš potichu. Snape ji slyšel a zamračil se. Kdy jsem toho chlapce zachránil? Nemohl si vzpomenout. Nevěděl jsem dokonce ani že má syna než tenhle školní rok začal, přemítal. 

Profesorka McGonagallová přistoupila ke krbu, vhodila do plamenů hrst letaxového prášku a zavolala učebnu lektvarů. Nedostala žádnou odpověď. Zkusila ještě Snapeův kabinet, marně. Nakonec ještě zavolala do jeho soukromých komnat, ale ani tam se nikdo neozval. Ředitelka se otočila na Hermionu a řekla: „Nemůžu ho nikde najít, možná hlídkuje na chodbách.“ 

Hermiona přikývla. Severus si ani nevšiml, že zadržoval dech. Uvolnil se. 

„Návštěvní hodiny skončily,“ řekla madam Pomfreyová, když se po chvilce vrátila do pokoje. „Pan Granger potřebuje odpočívat a do zítřka se určitě nevzbudí,“ dodala. 

„Já nikam nejdu,“ prohlásila Hermiona. Poppy ji probodla pohledem. 

Harry znal tento její pohled až moc dobře. „Pojď, Mio. Zajdeme sem hned zítra ráno. Slyšela jsi madam Pomfreyovou. Bude spát celou noc,“ řekl a objal svou kamarádku kolem ramen. 

„Můžeš dnes v noci přespat v pokoji pro hosty, Hermiono,“ dodala McGonagallová, když všichni tři opustili ošetřovnu. Madam Pomfreyová odešla do své kanceláře na konci pokoje. V pokoji zůstal už jen Snape a spící chlapec. 

Severus přistoupil k posteli a na chvíli se zastavil. „Co tím tvoje matka myslela?“ zeptal se klidného těla. „Nikdy předtím jsem tě nezachránil.“ 

Chvilku tam ještě zůstal a pozoroval chlapcovu hruď, jak se zvedá a zase klesá s každým nádechem. Pak taky opustil pokoj. 

Nevydal se chodbou, která vedle do sklepení. Nechtěl, aby ho někdo našel. Místo toho se rozhodl doopravdy hlídkovat na chodbách. V hlavě mu vířilo tolik myšlenek, že se dnes v noci ani neodvažoval na spánek pomyslet. Nohy ho zavedly na jediné místo, kam ještě nevstoupil, co se po válce vrátil do Bradavic. Do Astronomické věže. 

Příště... někdo konečně odhalí Hermionino tajemství.