Náhodná setkání a nevyřešené spory mívají své následky...
~~~
Severus se konečně ocitnul sám ve své laboratoři poté, co se zbavil Grangerové, tedy lépe řečeno její fyzické podoby. Z hlavy ji dostat nedokázal. Bavilo ho pozorovat, jak moc ji rozčiloval. Teď už konečně i ona ví, jaké to je, když vám někdo něco tají. Ušklíbl se nad tím marným pokusem o zastrašování. Teď zase on věděl něco, co ona ne. Jakýpak je to pocit, Grangerová?
Najednou si vzpomněl na toho chlapce, který za pár hodin dorazí na další trest. Severus si povzdechl.
Aspoň ty zatracené tresty už skončí a on ho bude muset snášet jenom při hodinách. To bylo určitě potěšující, ale náladu mu to nijak nevylepšilo. To by ostatně v tuto chvíli, kdy měl neustále na paměti pravidelné návštěvy Hermiony Grangerové v Bradavicích, nedokázalo nic.
Popadl lžíci ležící vedle prskajícího kotlíku a zuřivě začal míchat obsah. Kvůli odpolední schůzce to už do trestu nestihne dokončit. Severus zaklel.
Zatímco míchal, Severus přemýšlel. Pak znovu zanadával a nechal lektvar další hodinu odležet. Už věděl, jak si s trestem poradí. Přichystal přísady, které bude muset později přidat do kotlíku, a zamířil do své pracovny pro pár knih.
---
Nathan zamířil po večeři do sklepení, jako to dělával skoro celý předchozí měsíc. Tentokrát se mu ani moc nechtělo. Ve skutečnosti ho profesor Snape tak zklamal, že úplně ztratil zájem o jeho pochvalu a dokonce doufal, že by za něj trest mohl vzít někdo jiný.
Ke dveřím dorazil o minutu dřív. Počkal, dokud nebude přesně sedm hodin a pak třikrát zaklepal. Žádná odpověď. Zaklepal znovu, hlasitěji, ale opět mu nikdo neodpověděl. Nathan si povzdechl. Připadalo mu to jako repríza toho, co se stalo předešlý den.
Nathan se rozhlédl po chodbě a očekával, že každou chvilku spatří mistra lektvarů mířícího k učebně. Nic takového se nestalo.
Přemýšlel, co udělá. Vybavil si, jak se profesor zachoval, když ho našel samotného v učebně, a zamračil se. Nepůjdu dovnitř, jen aby mě zase vyhodil,pomyslel si. Otočil se a zamířil zpět, odkud přišel.
---
Když bylo pět minut po sedmé, Severus vešel bočními dveřmi do učebny lektvarů. Ta ale byla prázdná. Nathan měl zpoždění. Sedl si za svůj stůl a začetl se do magazínu o lektvarech, zatímco čekal na chlapce. Uběhlo pět minut a nic. Ani za dalších pět minut se chlapec neukázal.
Severusova podrážděnost nad chlapcovým zpožděním byla vystřídána něčím jiným. Odložil časopis. Kde může být? pomyslel si a konečně dal tomu novému pocitu jméno - znepokojení. Severus si dělal starosti, že se něco stalo jeho synovi.
Vstal od stolu a zamířil ke dveřím učebny. Byl rozhodnutý se po něm podívat a zjistit, proč nedorazil v určený čas.
Procházel jakoby nic chodbami hradu. Nejprve zkusil Velkou síň. Tam našel jen pár studentů, ale Nathan mezi nimi nebyl. Severus vyšel o několik pater výš, až dorazil do knihovny. S předstíraným nezájmem se prošel mezi regály a stolky, ale našel jen jednoho havraspárského studenta, kterému strhl pět bodů za rušení klidu. Po jeho synovi nebo jeho nebelvírský přátelích ale ani stopa.
Do jejich věže se mu chodit nechtělo, tak ještě vyzkoušel okno, u kterého našel Nathana minulý týden. Nic. Severus si naštvaně povzdechl. Přesto pocítil i něco dalšího. Kde je ten kluk? „Jestli ho nachytám, jak se bezdůvodně poflakuje po hradě, přísahám, že bude litovat dne, kdy mě potkal,“ mumlal si, když zamířil do Lupinova kabinetu.
Zaklepal, ale nikdo se neozval. Zaklel, zkusil to znovu, ale pak si uvědomil, že se Lupin ještě pravděpodobně nevrátil z Londýna, kam jezdil na víkendy za svou ženou Nymfadorou. Zhnuseně se ušklíbl při představě, co bude muset udělat - navštívit nebelvírskou společenskou místnost.
Teď už byl opravdu rozzuřený. Prolétl chodbami a přitom si něco vztekle mumlal. Pomyšlení na to, co se jeho synovi asi mohlo stát, jestli nebude ve věži, mu na náladě moc nepřidalo. Vyštěkl na Buclatou dámu profesorské heslo a s rozevlátým hábitem prošel otvorem, který mu odhalila.
Ti, kteří ho zaregistrovali, okamžitě ustali ve své činnosti. Ruch v místnosti značně zeslábl a i ti, kteří si ho ještě nevšimli, najednou ztichli.
Severus neřekl nic. Jen pozorně zkoumal místnost, a když konečně spatřil toho, koho hledal sedícího v rohu u stolu zády k němu, uvolnil napjatý postoj. Je tady,pomyslel si s úlevou, která ale ani trochu nezmírnila jeho zlost.
Ve vteřině překonal několika rychlými kroky vzdálenost mezi nimi. Kevin, Andy a několik dalších, kteří hráli společně s Nathanem Řachavého Petra, si ho konečně všimli.
„Co se děje? Ještě nejsem na řadě,“ namítl zmateně Nathan.
„Užíváte si volný čas, pane Grangere?“ ozvalo se chladně za ním. To vysvětlovalo podivné chování jeho přátel. Nathan zamrzl v pohybu. Profesor Snape?
Myšlenka, že mistr lektvarů pro něj přišel až do nebelvírské společenské místnosti byla… zneklidňující. Opatrně se otočil ke svému učiteli a ani ho nepřekvapilo, když se očima střetl s rozzuřeným Snapem.
„Vysvětlete mi, proč jste nepřišel na trest, pane Grangere,“ procedil mezi zuby.
Celá společenská místnost ani nedýchala a sledovala je.
„Já jsem tam byl, pane, přesně v sedm hodin. Ale neodpovídal jste na klepání a já-“ začal vysvětlovat Nathan, ale byl přerušen v půlce věty.
„Strhávám Nebelvíru deset bodů! Teď pojďte se mnou!“
Nathan si povzdechl a následoval ho ven z místnosti. Zaslechnul několik soucitných zašeptání, když míjel své spolužáky. Měl chuť se otočit a říct jim, ať sklapnou a hledí si svého, ale raději zůstal zticha a pokračoval v chůzi.
Jakmile byli na chodbě, profesor se otočil a znovu na něj pohlédl. Vypadalo to, že chce něco říct, ale pak se jen znechuceně ušklíbl a rychlým krokem vyrazil ke sklepení. Nathan ho mohl jen následovat.
Teď necouvnu. Už mám dost té jeho povahy! pomyslel si Nathan a nakrčil čelo. Ať si mu profesor Snape řekne, co chce, ale taky si potom bude muset vyslechnout jeho.
Za několik minut dorazili až k jeho kabinetu. Snape vstoupil, ale nezastavil se, jak Nathan očekával. Následoval profesora do dveří, schovaných za knihovnou. Když Nathan spatřil další místnost, otevřel ústa a oči se mu rozšířily obdivem. Pro tuto chvíli zapomněl na všechno ostatní.
Severus byl v půlce cesty k pracovnímu stolu, na kterém se vařil lektvar, když si uvědomil, že se chlapec zastavil na prahu. Otočil se, aby ho okřiknul, když si všimnul užaslého výrazu v jeho očích. Nathan obdivoval jeho laboratoř.
Chlapcovi oči putovaly po místnosti. U stropu hořelo obrovské množství svící, které dělaly z laboratoře mnohem jasnější místnost než profesorův kabinet. Od podlahy až ke stropu se táhly police plné sklenic a krabic s přísadami a dalšími pomůckami. Nathan si prohlédl tři pracovní desky a malý stolek, až se jeho oči zastavili na samotném mistrovi lektvarů. Ten se na něj díval s výrazem, který u něj Nathan nikdy dřív určitě nespatřil. O vteřinu později už byl ale nahrazen ledovou maskou, kterou znal Nathan velmi dobře.
„Myslíte si, že už je bezpečné vstoupit?“ zeptal se profesor Snape.
Nathan jen přikývl, pořád ještě ohromený. „To je vaše laboratoř, pane?“
„A co si myslíte, že by to tak mělo být?“ opáčil Snape se zdviženým obočím.
„Vypadá to jako úžasná laboratoř, pane,“ odpověděl Nathan upřímně.
Neskrývaný obdiv v odpovědi jeho syna způsobil, že si Severus rozmyslel sarkastickou poznámku, kterou měl připravenou. „Ano, to je,“ řekl místo toho. Překvapeně se zachvěl nad nečekaně zdvořilým rozhovorem a raději se vrátil ke své práci. Ke kotlíku dorazil právě ve chvíli, kdy byl čas přidat další ingredience.
Nathan pozorně sledoval pracujícího muže. Všimnul si, že profesor velmi soustředěně počítal míchání. To musí být důležitý lektvar, přemítal Nathan. Co je to asi zač? Zvědavě ho pozoroval.
Profesor mezitím upravil plamen a chvíli kotlík sledoval. Pak vzhlédl a přistihnul chlapce, jak si ho prohlíží s… obdivem? Zahnal takovou myšlenku a pak si vzpomněl, proč je chlapec tady.
„Mohl bych vás klidně nechat vyloučit za vynechání dnešního trestu, pane Grangere. Oficiálně končí až zítra a vy nemáte jinou možnost, než na ně docházet,“ řekl a znovu pocítil vtek.
„Nevynechal jsem ten trest, pane,“ řekl Nathan.
„Nezkoušejte moji trpělivost!“
„To ne! Dorazil jsem přesně v sedm, ale vy jste tady nebyl, pane!“ odseknul Nathan. Ani jemu už nezbývalo příliš trpělivosti.
„Nemluvte se mnou takovým tónem!“ zavrčel Snape a přiblížil se k Nathanovi, který neustoupil ani o krok a dokonce vzdorovitě vystrčil bradu. Snape se tyčil nad chlapcem, od kterého ho dělilo jen pár centimetrů, a vztekle zatínal pěsti.
„Nevynechal jsem ten trest, pane,“ ujistil ho Nathan znovu, ale tentokrát pokračoval. „Nemohl jsem vstoupit do třídy, aniž byste mě vyzval, pane. Sám jste to včera řekl.“
„To bylo včera!“
Nathan se zhluboka nadechnul a snažil se uklidnit. Snape to zaregistroval. „Už mě to unavuje, pane. Už mě unavují psychologické hry, neopodstatněné obvinění, výhrůžky. Nevím, co ode mě očekáváte. Nerozumím ani z poloviny vašemu chování vůči mně! Mám pocit, že z toho zešílím!“ Nathan toho měl dost.
„Neočekávám od vás nic,“ řekl nakonec Snape po několika vteřinách zírání do očí svého syna. Tak ostrý projev ho překvapil.
„Pak mě nechte být a já udělám to samé,“ prohlásil Nathan. „Je mi jedno co víte o mém otci nebo co si o tom všem myslíte. Je mi jedno, jestli jste vynikající mistr lektvarů nebo dobrý učitel. Už to jednoduše nesnesu.“
Vycítil všechnu tu bolest, která se promítla v hlase jeho syna, a zasáhlo ho to do místa hluboko uvnitř hrudi. O kousek ustoupil a odvrátil se od chlapce, který sklopil hlavu.
„Jaký je můj dnešní úkol, pane?“ zeptal se.
Ta otázka jen umocnila bolest, kterou Severus cítil. Řekni mu to, poručil mu hlas uvnitř hlavy. Řekni mu, že sis dělal starosti, když se neobjevil. Řekni mu, že jsi byl zmatený a nevěděl, co dělat. Omluv se mu! křičel ten hlas. Zavřel oči.
„Nemám pro vás na dnešek úkol,“ Severus se znovu obrátil ke svému synovi. „A nebudu mít ani zítra. Tresty pro vás končí.“
Nathan zavřel oči a povzdechl si. „Může tedy odejít?“
„Jděte.“
Nathan už byl u dveří, když se znovu otočil. Chvíli zaváhal a pak se zeptal. „Vaříte Vlkodlačí lektvar, pane?“
Severus byl tak překvapený, že na otázku odpověděl. „Je to jeho variace.“ Nevěřícně se na Nathana zadíval.
Ten přikývl. „Rozpoznal jsem většinu přísad, ale ne všechny,“ vysvětlil. „Dobrou noc, profesore.“
Odešel.
Severus ještě chvíli zíral na dveře, ztracen v myšlenkách. Jeho jedenáctiletý syn ho zahrnul výčitkami a on mu na to ani nic neodpověděl. Ta slova ho ranila, i když by si to sám nepřiznal. A bylo tomu tak, protože to byla pravda. Albus měl pravdu. Měl ty tresty využít k tomu, aby ho lépe poznal, a on místo toho…
Severus si nervózně prohrábl vlasy. Rozhlédl se a začal uklízet věci na stole. Potřeboval se něčím zaměstnat, aby se vyhnul všem těm pocitům a myšlenkám.
---
„Už ani krok, Grangerová!“ zavrčel Severus.
„Severusi, nemůžeš před tím utíkat navždy!“ Hermiona zírala na jeho záda.
„Já před tím neutíkám!“ pronesl důrazně a otočil se k ní. „To ty!“
Zalapala po dechu. „Já před tím taky neutíkám!“ Hermiona zamířila k němu. „Chtěla jsem tvého syna.“ Vnímal její něžný hlas.
Severus zavřel oči. „Nemůžu ti věřit,“ řekl tiše. Po tváři ho pohladila ruka a on naklonil hlavu vstříc k dalšímu dotyku.
„Ale můžeš, Severusi. Chtěla jsem tvého syna. Potřebovala jsem ho,“ pronesla velmi tiše.
Otevřel oči. „Nemůžu odpustit sám sobě.“
„Já tě z ničeho neviním.“ Dál ho hladila po tváři. „Necítím k tobě nic zlého. Jsem ti vděčná za záchranu života. Jsi obdivuhodný muž.“
Potřásl odmítavě hlavou a odtáhl se od její ruky. „Já nemůžu. Zranil jsem tě. Zničil jsem ti budoucnost. Nathan si nezaslouží otce jako já.“
Severus se náhle probudil z neklidného spánku.
„Další sen,“ zamručel podrážděně. Tu noc to byl už třetí. Odhodil přikrývky a posadil se. „Ani ve spánku nemůžu mít klid,“ mumlal a protíral si oči.
Vstal z postele, chvíli přecházel po pokoji a nakonec se zastavil u začarovaného okna, ze kterého viděl školní pozemky osvětlené měsíčním svitem. Skomírající oheň v krbu nestačil na vytopení místnosti a Severusovi naskočila po celém těle husí kůže.
Ale ani chlad sálající z kamenné podlahy, který vnímal bosýma nohama, ho netrápil tak jako předešlé sny. Pořád se to opakovalo - mluvil s Hermionou o Nathanovi a pak se ho dotýkala a utěšovala ho. Živě si dokázal představit jemnost jejich dlaní a necítil se kvůli tomu dobře. Nikdy se mě nedotkne a já jí taky ne. Nebylo toho už dost, co jí provedl?
Potřásl hlavou. To nebylo to jediné, proč nemohl usnout. Jeho protichůdné pocity mu to neumožnily. Na jednu stranu by rád svého syna poznal lépe a přijal ho, ale na druhou stranu…
„To nemůžu. Nemám právo volby. On si zaslouží víc,“ zamumlal si pro sebe a podvědomě si promnul narůžovělou jizvu na levém předloktí, kterou po sobě zanechalo znamení zla.
Stál tam a pozoroval, jak měsíc zalévá zemi stříbrným světlem, a zdálo se mu to jako věčnost. Nakonec ale zvítězilo unavené a prochladlé tělo, tak se vrátil zpět do postele a upadl do neklidného spánku.
---
„Hermiono?“ oslovil ji profesor Brice, když vstupoval do jejího kabinetu.
„Jé, ahoj, Williame,“ odpověděla a jen na chvíli odtrhla pohled od esejů, aby ho pozdravila.
Zůstal zticha a jen ji pozoroval, jak zaplňovala jeden z papírů červenými poznámkami. Přistoupil blíž. „Moc práce?“
„Promiň, Williame,“ omluvila se a neochotně odložila červené pero, aby ho vzápětí vzala zpátky a opravila další chybu. Když vzhlédla ke svému návštěvníkovi, usmál se na ni.
„Někdy přemýšlím, proč tak ráda opravuješ eseje, a někdy zase…“ nedořekl, ale pečlivě ji prozkoumal pohledem. „Oběd?“
Zamračila se. „To už je tolik hodin?“ zeptala se spíš sama sebe a ohlédla se po hodinách.
„Je patnáct minut po poledni,“ informoval ji.
Odstrčila hromadu písemek a s povzdechem se pohodlně opřela.
„Zdáš se mi tento týden nějak mimo. To není jenom kvůli přednáškám, že?“ zeptal se William.
„Ne. Mám spoustu přednášek, ale taky musím připravit pololetní písemky, dodělat nějaké výzkumy, pročíst odborné časopisy-“
Přerušil ji. „Je v tom ještě něco. Chováš se divně od pondělka. Stalo se něco o víkendu?“
Hermiona se na židli nervózně zavrtěla. To byly na ní ty starosti tak vidět?Pravděpodobně. Zamračila se a pak pohlédla na Williama. „Jsem v pořádku. Jen jsem si najednou uvědomila, jak blízko jsou Vánoce a co musím ještě do té doby stihnout,“ odpověděla a snažila se vypadat přesvědčivě.
Přikývl. „Všichni toho máme teď moc,“ souhlasil a s úsměvem dodal: „A to zahrnuje i jídlo.“ Sledovala ho, jak obešel její stůl a i s židlí ji odsunul od stolu, aby mohla vstát. „Jde se na oběd.“
Přijala jeho pozvání a společně odešli.
---
„Děkuji,“ řekla Hermiona překvapenému skřítkovi, který jí pomáhal se zavazadlem. Poprvé od odchodu ze školy se chystala v Bradavicích strávit celý víkend.
Pokoje, které pro ni nechala ředitelka přichystat, byly pohodlné. Byly ve stejném poschodí jako knihovna a nacházely se tak na půl cesty mezi sklepením, kde bude pracovat, a nebelvírskou věží, kde bydlel Nathan.
Hned si oblíbila dvě křesla stojící u krbu. V rohu místnosti stál pod oknem stůl, který později určitě využije k výzkumu. Teď ji ale zaujal hlavně výhled ven - jezero, les a v dálce zahlédla prvních pár domů Prasinek. Věděla, že večer se jejich okna naplní měkkým žlutým světlem. Tolik jí chyběla jednoduchost světa kouzelníků.
Prošla do vedlejšího pokoje, kde objevila nádhernou postel s nebesy. Závěsy byly tmavě karmínové se zlatou a stříbrnou výšivkou a ladily s povlečením. Kromě ní stála u jedné stěny šatní skříň. Naproti byly další dveře - předpokládala, že vedou do koupelny.
Otevřela svůj kufr a vybalila si všechno, co bude během odpoledne potřebovat. Nejraději by zamířila přímo do sklepení a vyhledala Severuse, ale věděla, že by to nebylo moudré. Musela být trpělivá a postupovat opatrně. Musí myslet na to, co je nejlepší pro Nathana.
Vyšla na chodbu a vydala se směrem ke knihovně. Měla by s výzkumem začít co nejdřív. Pozdravila madam Pinceovou a zamířila rovnou do oddělení lektvarů.
Prohlížela si tituly knih a přemýšlela, která bude nejvhodnější. Nevšimla si chlapce, který k ní s úsměvem přistoupil.
„Hledáš něco určitého?“
Polekaně sebou trhla a otočila se ke svému synovi. „Nathane! Nemyslela jsem si, že tě potkám ještě před večeří.“ Objala ho.
„Mami, no tak,“ řekl a zamračil se na ni.
„Nedívej se na mě tak, mladý muži. Jsem tvoje matka a můžu tě objímat kdykoliv budu chtít,“ řekla, ale nedokázala skrýt úsměv.
Nathan si povzdechl. „Vidím, že mě budeš ztrapňovat každý víkend,“ řekl a zavrtěl hlavou.
Zašklebila se na něj. „Tobě se to nelíbí?“
Ani on už nedokázal dál skrývat pobavení. „Co přesně hledáš? Mohl bych ti pomoct, tak jak jsem to dělával doma.“
„Neměl bys opakovat na testy?“
„Ty víš, že už jsem to dávno udělal. Kde začneme?“ zeptal se Nathan. Hermiona se jen pousmála nad jeho nedočkavostí.
Strávili společně odpoledne ponoření do knih o lektvarech a lehkou konverzací. Hermiona byla v pokušení se zeptat na tresty, ale nechtěla ničit atmosféru. Moc jí chyběly chvíle strávené s Nathanem, než odešel do Bradavic. A taky měla celý další den na výslech Severuse.
Čas uběhl tak rychle, že najednou byl čas na večeři. Nathan právě dokončoval seznam přísad, který mu zadala opsat z knihy.
„Pro dnešek by to stačilo. Pojďme na večeři,“ oznámila.
„Budeš zítra už něco připravovat?“ zeptal se Nathan, když už byli skoro u stolu madame Pinceové, kde si Hermiona vypůjčila pár knih.
„Ještě ne. Zítra si prohlídnu laboratoř a zkontroluji, jestli je tam vše, co budu potřebovat. Možná s něčím začnu v neděli.“
Hermiona slíbila madam Pinceové, že knihy brzy vrátí, a společně s Nathanem vyšli na chodbu.
„Jestli budeš pracovat v laboratoři profesora Snapea, určitě tam najdeš všechno,“ poznamenal Nathan. „Má tu nejúžasnější laboratoř, co jsem kdy viděl.“
Hermiona se na Nathana podívala s obnoveným zájmem. „Ty jsi tam byl?“
„Při mém, ehm, posledním trestu mě tam zavedl. Pracoval na nějaké variantě Vlkodlačího lektvaru,“ odpověděl Nathan a dál to nerozváděl.
„Požádal tě o asistenci?“ nemohla se nezeptat.
„Ne,“ odpověděl Nathan.
Už se dál nevyptávala, ale v hlavě jí vířily tisíce dalších otázek.
---
Remus Lupin seděl na svém místě u učitelského stolu a pozoroval obědvající studenty, když spatřil Hermionu Grangerovou a jejího syna vstupovat do Velké síně. Nebyl jediný, kdo si všimnul její přítomnosti. Spousta studentů u nebelvírského stolu si začala něco vzrušeně vykládat. Očividně o ní.
Sledoval, jak pohladila Nathana po vlasech a ten se na ni zamračil. V ten okamžik měl Remus déja vu - přesně stejný pocit zažil při sledování chlapce po famfrpálovém zápase. Hermiona dorazila až k učitelskému stolu, kde ji nadšeně přivítal Hagrid.
Přisedla si k poloobrovi a pak se otočila na Lupina a zamávala na něj. Odpověděl jí na pozdrav a přátelsky se usmál. Úsměv, který mu oplatila, jí ale vzápětí z tváře zmizel. Všimnul si, že její pohled upoutal přicházející Severus Snape. Remus se na něj zadíval a uvědomil si, že i on jí pohled oplácí.
Během jídla Lupin zachytil ještě několik dalších vzájemných pohledů mezi Hermionou a Snapem. Co se to tu děje? pomyslel si. Čas od času se Hermiona zahleděla i na Nathana a vypadala ztracená v myšlenkách. V jednu chvíli dokonce přistihl i Snapea, jak dělá to samé, což rozhodně nebylo obvyklé. Snape se najednou otočil a zachytil Lupinův pohled. Zamračil se. Remus se pokusil skrýt výraz překvapení, který mu přeběhl po tváři a sklopil oči k talíři. Ne, to nemůže být pravda.
---
V sobotu po snídani odvedla ředitelka Hermionu do sklepení. Severus ve Velké síni chyběl, ale Hermiona věděla, že se s ním stejně brzy setká.
Minerva zaklepala na dveře jeho kabinetu a po vyzvání vstoupila. Hermiona ji následovala. Severus ji ignoroval. „Severusi, Hermiona dnes začne s výzkumem pro ministerstvo. Máš všechno připravené?“ zeptala se ho Minerva.
„Samozřejmě, pojďte za mnou,“ vstal a zamířil k poličkám, které po chvíli odhalily další místnost. Stejně jako její syn, i Hermiona zůstala stát na prahu a jen to mlčky obdivovala.
„Dobře, Severusi. Už to nechám na vás.“ Pak se Minerva obrátila na Hermionu a dodala: „Drahoušku, jestli budeš cokoliv potřebovat, víš, kde mě najdeš.“
Hermiona se na ni usmála. „Samozřejmě, paní ředitelko. Děkuji.“
Když Minerva odešla, Hermiona obrátila znovu svou pozornost k laboratoři. „Je to tu úžasné,“ pronesla směrem k Severusovi.
„Kotlíky najdeš v této polici,“ řekl a ukázal za ni. „Další nádobí je tady v těch krabicích. Některé nejnebezpečnější a nejdražší přísady jsou tady a zbytek najdeš ve skladu za učebnou. Ten určitě víš, kde je. Nějaké otázky?“
Jeho formální tón ji vůbec nepřekvapil. „Ano, nějaké bych měla,“ odpověděl.
Odfrknul si. „Samozřejmě, že máš.“
Přimhouřila oči. „Proč nechceš vyslechnout, co ti chci říct? Proč si nemůžeme sednout a promluvit si o Nathanovi?“
Neodpověděl.
„Severusi, vím, že se mezi vámi něco stalo. Zeptal se tě na něco? Odpověděl jsi mu?“
„Vidím, že k laboratoři žádné otázky nemáš. Nechám tě pracovat,“ bylo jediné, co řekl.
Otočil se k odchodu, ale Hermiona se nemínila vzdát. „Proč se tak chováš?“ zeptala se podrážděně. „Jediné co chci, je chránit svého syna! Nechci, aby trpěl víc, než je nutné!“ Potřebovala, aby ji konečně pochopil.
Znovu se k ní obrátil. „Ale to není můj problém. Ty sis to způsobila sama,“ ušklíbl se.
Nevěřícně zalapala po dechu. „Nevěřím ti!“ prohlásila. „Severusi, jestli tuší nebo ví, že jsi jeho otec…“ odmlčela se. Na takovou možnost nechtěla ani pomyslet. „Potřebuji to vědět, abych ho mohla připravit.“
„Takže ty to potřebuješ vědět. Zajímavé,“ řekl chladně. „Potom znáš i ten pocit.“
Povzdechla si. „Nemůžu minulost vrátit zpátky,“ řekla s lítostí.
Pokračoval: „Takže i to víš.“
„Co se stalo, stalo se. Teď se musíme soustředit na Nathana. Jestli něco ví, musíš mi to říct,“ řekla a zadívala se mu úzkostlivě do očí.
„Ty jsi mi to taky měla říct,“ procedil mezi zuby. „Měl jsem na to právo!“
„To měl. Ale byl jsi tehdy ve vězení a čekal tě soud. Měl jsi toho i tak dost a vím, že bys to nepřijal snadno,“ vysvětlila.
„Samozřejmě, že bych to nepřijal snadno!“ zařval.
„Ale na tom už teď nezáleží!“ namítla. „Nathanovi je jedenáct! Na tom už nemůžeš vůbec nic změnit. Tak se pojďme zaměřit na současnost a zapomeňme na minulost!“
„Zapomenout? Zapomenout!“ Jediným krokem narušil její osobní prostor. Hermioně bylo jasné, že nezvolila právě vhodná slova. „Já nezapomínám,“ řekl nebezpečně. Chvíli se do ní zabodával pohledem a pak se otočil na podpatku a nechal ji tam stát samotnou.
Povzdechla si a zavřela oči. Má toho tolik společného s Nathanem. Ale není to jen chlapec, je to dospělý muž. Na to musí pamatovat. Tady nešlo o jejího chlapce, ale o velmi velmi komplikovaného muže.
---
Následujíc den si Hermiona vyhradila pro práci ve sklepení. Nathan ji požádal, jestli se může přidat, a ona souhlasila. Byla to dobrá příležitost, aby z něj dostala pár odpovědí. Chtěla konečně zjistit, co všechno Nathan ví. Musela to zjistit.
Nathan se vydal do nebelvírské věže pro pomůcky, které bude v laboratoři potřebovat, a ona na něj mezitím čekala ve vstupní hale u vchodu do bradavického podzemí. Přesně tam ji také našel Remus Lupin.
„Hermiono,“ pozdravil ji.
Usmála se. „Remusi.“
„Chtěl jsem s tebou mluvit. Máš minutku?“
„Vlastně bych už měla být v laboratoři a pracovat na výzkumu,“ prohlásila. „Čekám tady jen na Nathana. Trval na tom, že mi pomůže.“
„Vlastně se to týká jeho,“ oznámil ji Remus. Mluvil vážně a upřeným pohledem zdůrazňoval svá slova.
Hermiona přimhouřila oči. „Co je s ním?“
Chvíli na ni jen mlčky hleděl, což jí u něj přišlo neobvyklé. „Myslím, že nebude nejlepší to probírat na tak veřejném místě.“
Pohlédla na něj se směsicí znepokojení a zvědavosti. „Zase se dostal do potíží?“
Povzdechl si. „Hermiono, opravdu o tom nechci mluvit tady. Můžeme si o tom v klidu promluvit u mě v kabinetu,“ navrhnul.
„Mami,“ Hermiona zaslechla hlas svého syna a otočila se k němu. Vůbec si nevšimla, že už dorazil. „Mám s sebou všechno - rukavice a tak. Je to docela těžké, bude vám to trvat dlouho?“
Obrátila se zpátky na Lupina a zachytila jeho překvapený pohled. Ani on nezaregistroval Nathanův příchod. „Můžeme si promluvit později,“ nabídla mu s úsměvem.
„Tak hezký den,“ řekl, pokývl jim na rozloučenou a vykročil ke schodům vedoucím do patra.
„Kde budeme pracovat?“ zeptal se Nathan, aby upoutal její pozornost.
„V laboratoři profesora Snapea.“
„Opravdu?“ Zachytila z jeho hlasu zřejmé nadšení. To ale rychle vyprchalo s další otázkou. „A on tam bude taky?“
Pohlédla na něj a snažila se skrýt, jak ji změna tónu zaujala. „Nevím, proč?“
Nathan pokrčil rameny. „Jen tak. Ale budu radši, když budeme pracovat sami dva, tak jako doma.“
Přemýšlela, jestli tomu má přisuzovat nějaký hlubší význam, ale to už dorazili ke svému prvnímu cíly - kabinetu profesora Snapea. Dveře byly pootevřené. Očividně se mi stále vyhýbá, pomyslela si Hermiona a protočila oči, když zjistila, že uvnitř nikdo není. Přešla místnost a zamířila přímo k policím, které skrývaly vchod do laboratoře. Nathan ji následoval.
Místnost byla ve stavu, v jakém ji zanechala předešlého dne, jen několik nových ampulek s nažloutlou tekutinou prozrazovalo, že Severus po jejím odchodu ještě pracoval.
„Práce tady bude mnohem jednodušší než doma. Podívej na všechny ty různé nože!“ vykřikl Nathan a začal pomůcky prozkoumávat.
„Nedotýkej se těch nožů, prosím,“ upozornila ho. „A nedotýkej se vůbec ničeho,“ dodala a zamračila se, když už k nádobí na policích vztahoval ruku. Nathan schoval ruce za záda a bez pomoci hůlky zvednul do vzduchu objekt svého zájmu. Hermiona jen potřásla hlavou a nedokázala skrýt úsměv. „Dej to zpátky, Nathane,“ napomenula ho. „A podívej se po nějakém hmoždíři.“
Společně pracovali na výzkumu a přitom si povídali o správné přípravě ingrediencí. Zrovna probírali vliv velikosti kousků nasekaného kořene na výsledné vlastnosti lektvaru.
„Četl jsem to v učebnici, mami,“ hádal se Nathan o svůj názor. „Kousky musí být menší než dva centimetry jen v případě, když je základ zásaditý a ne kyselý.“
„Nathane, nemůžeš se spoléhat jenom na knihy. Já ti říkám, že když ty kousky budou větší než dva centimetry, dokonce i v kyselém základě jako je tento, změní se hustota a tím i vlastnosti celého lektvaru,“ poučila ho.
„To říkáš jenom proto, že se ti malé kousky líbí. Udělám to, jak chceš, ale nemáš to dokázané,“ pokračoval v dohadování.
„A co o tom říkal profesor Snape?“ zeptala se.
Nathan na okamžik ustal v pravidelném krájení. Následně se k činnosti vrátil a odpověděl: „Nevím to jistě.“
„Nevíš to jistě?“ zeptala se podezřívavě. „Jakože ne?“
„Já…“ Nathan nemohl přijít na ta správná slova.
Hermiona přerušila svou vlastní práci a věnovala mu všechnu pozornost. Čekala na vysvětlení.
„Nemůžu si vzpomenout, co o tom říkal,“ dokázal nakonec ze sebe Nathan dostat.
Přimhouřila oči. „Proč mi lžeš?“ Znala svého syna příliš dobře.
„Nelžu ti,“ odporoval jí, ale nedostatek důrazu ji přesvědčil o opaku.
„Kdy ze mě konečně přestaneš dělat hlupáka, Nathane?“
Na to jí neodpověděl.
„Tak co bys mi ještě měl říct?“ trvala na svém.
Nathan si povzdechl. „Nedával jsem při té hodině pozor,“ přiznal.
„Myslela jsem, že máš rád hodiny profesora Snapea.“
„Mám rád lektvary,“ opravil ji. „Ale nikdy jsem neřekl, že mám rád profesora Snapea.“
Tentokrát si povzdechla ona. „Co se na těch trestech stalo, že jsi tak změnil názor?“
„Nikdy jsem svůj názor nezměnil,“ odporoval jí.
„Nesnaž se mě oklamat. V dopisech jsi psal, že byl jedním z tvých oblíbených učitelů. Co se stalo?“
„Zjistil, že nemám otce,“ prohlásil.
Trhavě se nadechla. Konečně, pomyslela si. „A co se kvůli tomu změnilo?“ trvala na vysvětlení.
„Lidi se vždycky změní, když to zjistí.“ Zavřel oči a ustal v pohybu. „Už mě to unavuje.“
Odložila nástroj, s kterým pracovala, a položila svému synovi ruku na rameno. Ten se od ní odtáhl.
„Nathane-“
„Už mě unavuje dělat ze sebe šaška pokaždé, když se mě někdo zeptá na otce. Proč mi to děláš?“ Když se na ni podíval, z očí mu čišela bolest. „Proč mi to nemůžeš říct?“
„Ty víš, že až budu moci, tak ti to řeknu. Budeš první, kdo se to dozví.“ Znovu se k němu pokusila vztáhnout ruku, ale bez úspěchu.
„Lžeš. Tolik lidí to ví, ale mě to neřekneš!“ namítal. Už na ni skoro křičel.
„Já nelžu. Nikdo neví-“ pokusila se o vysvětlení, ale byla přerušena v půlce věty.
„Lhářko!“ vykřikl Nathan. „Jsi lhářka! Dokonce i profesor Snape to ví!“
Oči se jí rozšířily. Takže Nathan to zjistil.
„Věděl jsem to,“ zvolal a ona si uvědomila, že ji zradil výraz tváře. „Ze všech lidí, zrovna profesor Snape ví, kdo je můj otec!“
„Co ti řekl?“ zeptala se tiše.
Chvíli přemýšlel, jak odpovědět. Hermiona si uvědomila, že zadržuje dech. „Nic! Nikdo mi neřekl nic!“ hlas se mu zbarvil zklamáním. Nejraději by ho objala, ale věděla, že by se nenechal. „Jak k tomu přijdu, že on to ví a já ne?“
„Zkus mě pochopit, Nathane. Už jsme o tom tolikrát mluvili. Nemůžu ti to ještě říct. Ty-“
„Proč ne?“ přerušil její vysvětlování. „Já to snesu, mami. Smířím se s tím, jestli je třeba v Azkabanu nebo tak. Jen chci vědět to jméno,“ prosil ji.
Zavřela oči. „Ještě ne.“
Zaslechla, jak podrážděně zavrčel. „To není fér!“ protestoval rozzlobeně. „To já musím poslouchat Snapeovy škodolibé poznámky, to já jsem ten, koho ostatní litují. A ty bys to mohla všechno ukončit, ale ty… mi to… neřekneš!“ zakřičel vztekle. Pak se otočil a vyběhl z místnosti. Věděla, že pláče.
Hermiona vykročila za ním, ale zadržela ji ruka Severuse Snapea. Zaslechla jeho tichý hlas: „Nech ho jít.“
„Pusť mě,“ přikázala mu a snažila se vyprostit z jeho sevření. „Musím jít za ním.“ Jeho stisk ještě zesílil. Zamračila se na něj. „Celé je to tvoje vina! Zničil jsi všechno, co jsem vybudovala. Připravila jsem ho na tvé nepříjemné, nespravedlivé a tvrdohlavé chování, ale i přesto sis našel způsob, jak se mu zprotivit. Doufám, že jsi spokojený,“ zakřičela na něj.
„Už je to všechno?“ zeptal se a pozvedl obočí.
Přimhouřila oči. „Mizero!“ Připravovala si další dávku obvinění, ale on ji přerušil, ještě než otevřela pusu.
„Tvoje tajemství je v bezpečí. Ale nebude dlouho, pokud tě nechám jít za ním.“ Díval se jí upřeně do očí. „A podle toho, co jsem zaslechl, nemyslím si, že bys to tak chtěla.“
Povzdechla si a ucítila, jak pomalu uvolnil sevření a stáhl ruku. „Proč jsi mi neřekl, že si Nathan uvědomil, že něco víš?“ Znovu si povzdechla. „Mohla jsem ho přesvědčit, aby dál nepátral a tohle by se nestalo. Úplně jsi ho okouzlil, ani nechtěl mluvit o ničem jiném. Co jsi mu udělal na těch trestech? On… on tě teď nesnáší tolik, že ani neposlouchá, o čem mluvíš v hodinách. To je teda docela úspěch, můžeš být na sebe hrdý,“ dodala sarkasticky.
„Říkáš to, jako by to bylo něco špatného,“ odporoval jí.
Nevěřícně na něho pohlédla. „Chceš, aby tě nenáviděl? Opravdu tvrdíš, že chceš, aby tě tvůj vlastní syn nenáviděl? To nemůžeš myslet vážně.“
„Myslel jsem, že jste byli bez otce spokojení,“ řekl. „Kdo by taky za otce chtěl mizerného vraha? Bude mu lépe beze mě.“
„O čem to mluvíš? Nathan tě zbožňoval, než jsi všechno zpackal čímkoliv, co jsi řekl nebo udělal při trestech. Byl by nadšený, kdyby se to dozvěděl.“
Nuceně se zasmál. „Nechtěj mě rozesmát, Grangerová. Namluvila jsi mu spoustu historek o tom, jak čestný a dobrý jsem byl. Je přirozené, že změnil názor, když zjistil, kdo ve skutečnosti jsem. On není hloupý.“
„Kdo ve skutečnosti jsi, Severusi? Pořád si myslíš, že jsi vinen po tom, co všechno jsi udělal pro celý kouzelnický svět?“ Potřásla hlavou. „Nikdy nepochopíš, proč jsem si ho nechala. Jsi stejně tvrdohlavý jako on. Teď mě omluv, jdu najít Nathana,“ řekla a vyšla na chodbu.
---
Kevin si přisedl v knihovně k Andymu a společně začali pracovat na eseji do Dějin. Zápasili s daty a jmény, až nakonec vzdali pokus o nalezení jména skřeta, který vedl jakési povstání. Kevin zavřel knihu a pohlédl na Andyho. „Přál bych si, aby tu byl Nathan a pomohl nám.“
„Já taky. Co myslíš, že dělá ve sklepení? Připravuje přísady?“ zajímal se Andy.
„Možná. A třeba by mu nevadilo, kdybychom se přišli podívat.“
„Já nevím,“ váhal Andy. „Co když je tam i Snape?“
„To je pravda,“ souhlasil Kevin a znovu s povzdechem otevřel knihu. „Myslíš, že Snape opravdu ví, kdo je Nathanův táta?“
„Doufám, že jo. Je to smutné, když ani neznáš jeho jméno. Přál bych si, abychom mu mohli nějak pomoct.“
„Jestli to Snape opravdu ví, mohli bychom ho sledovat a třeba něco zjistíme,“ navrhl Kevin.
„Tím si nejsem jistý, ale za pokus to stojí. Nathan si zaslouží vědět, kdo je jeho táta, i když třeba zjistíme jen jeho jméno,“ řekl Andy.
„Tak vypracujeme plán. Až se Nathan vrátí, řekneme mu, co jsme zatím vymysleli.“
„Jasně! Ty skřetí války jsou stejně nuda,“ souhlasil Andy a tak začali pracovat na strategii, jak zjistit jméno Nathanova otce.
Nevšimli si přitom blonďatého studenta ze Zmijozelu, stojícího za policemi s knihami, který se nad jejich rozhovorem škodolibě pousmál.
Příště... Nathan postupuje na své cestě za pravdou. A stejně tak Severus.
Najednou si vzpomněl na toho chlapce, který za pár hodin dorazí na další trest. Severus si povzdechl.
Aspoň ty zatracené tresty už skončí a on ho bude muset snášet jenom při hodinách. To bylo určitě potěšující, ale náladu mu to nijak nevylepšilo. To by ostatně v tuto chvíli, kdy měl neustále na paměti pravidelné návštěvy Hermiony Grangerové v Bradavicích, nedokázalo nic.
Popadl lžíci ležící vedle prskajícího kotlíku a zuřivě začal míchat obsah. Kvůli odpolední schůzce to už do trestu nestihne dokončit. Severus zaklel.
Zatímco míchal, Severus přemýšlel. Pak znovu zanadával a nechal lektvar další hodinu odležet. Už věděl, jak si s trestem poradí. Přichystal přísady, které bude muset později přidat do kotlíku, a zamířil do své pracovny pro pár knih.
Nathan zamířil po večeři do sklepení, jako to dělával skoro celý předchozí měsíc. Tentokrát se mu ani moc nechtělo. Ve skutečnosti ho profesor Snape tak zklamal, že úplně ztratil zájem o jeho pochvalu a dokonce doufal, že by za něj trest mohl vzít někdo jiný.
Ke dveřím dorazil o minutu dřív. Počkal, dokud nebude přesně sedm hodin a pak třikrát zaklepal. Žádná odpověď. Zaklepal znovu, hlasitěji, ale opět mu nikdo neodpověděl. Nathan si povzdechl. Připadalo mu to jako repríza toho, co se stalo předešlý den.
Nathan se rozhlédl po chodbě a očekával, že každou chvilku spatří mistra lektvarů mířícího k učebně. Nic takového se nestalo.
Přemýšlel, co udělá. Vybavil si, jak se profesor zachoval, když ho našel samotného v učebně, a zamračil se. Nepůjdu dovnitř, jen aby mě zase vyhodil,pomyslel si. Otočil se a zamířil zpět, odkud přišel.
Když bylo pět minut po sedmé, Severus vešel bočními dveřmi do učebny lektvarů. Ta ale byla prázdná. Nathan měl zpoždění. Sedl si za svůj stůl a začetl se do magazínu o lektvarech, zatímco čekal na chlapce. Uběhlo pět minut a nic. Ani za dalších pět minut se chlapec neukázal.
Severusova podrážděnost nad chlapcovým zpožděním byla vystřídána něčím jiným. Odložil časopis. Kde může být? pomyslel si a konečně dal tomu novému pocitu jméno - znepokojení. Severus si dělal starosti, že se něco stalo jeho synovi.
Vstal od stolu a zamířil ke dveřím učebny. Byl rozhodnutý se po něm podívat a zjistit, proč nedorazil v určený čas.
Procházel jakoby nic chodbami hradu. Nejprve zkusil Velkou síň. Tam našel jen pár studentů, ale Nathan mezi nimi nebyl. Severus vyšel o několik pater výš, až dorazil do knihovny. S předstíraným nezájmem se prošel mezi regály a stolky, ale našel jen jednoho havraspárského studenta, kterému strhl pět bodů za rušení klidu. Po jeho synovi nebo jeho nebelvírský přátelích ale ani stopa.
Do jejich věže se mu chodit nechtělo, tak ještě vyzkoušel okno, u kterého našel Nathana minulý týden. Nic. Severus si naštvaně povzdechl. Přesto pocítil i něco dalšího. Kde je ten kluk? „Jestli ho nachytám, jak se bezdůvodně poflakuje po hradě, přísahám, že bude litovat dne, kdy mě potkal,“ mumlal si, když zamířil do Lupinova kabinetu.
Zaklepal, ale nikdo se neozval. Zaklel, zkusil to znovu, ale pak si uvědomil, že se Lupin ještě pravděpodobně nevrátil z Londýna, kam jezdil na víkendy za svou ženou Nymfadorou. Zhnuseně se ušklíbl při představě, co bude muset udělat - navštívit nebelvírskou společenskou místnost.
Teď už byl opravdu rozzuřený. Prolétl chodbami a přitom si něco vztekle mumlal. Pomyšlení na to, co se jeho synovi asi mohlo stát, jestli nebude ve věži, mu na náladě moc nepřidalo. Vyštěkl na Buclatou dámu profesorské heslo a s rozevlátým hábitem prošel otvorem, který mu odhalila.
Ti, kteří ho zaregistrovali, okamžitě ustali ve své činnosti. Ruch v místnosti značně zeslábl a i ti, kteří si ho ještě nevšimli, najednou ztichli.
Severus neřekl nic. Jen pozorně zkoumal místnost, a když konečně spatřil toho, koho hledal sedícího v rohu u stolu zády k němu, uvolnil napjatý postoj. Je tady,pomyslel si s úlevou, která ale ani trochu nezmírnila jeho zlost.
Ve vteřině překonal několika rychlými kroky vzdálenost mezi nimi. Kevin, Andy a několik dalších, kteří hráli společně s Nathanem Řachavého Petra, si ho konečně všimli.
„Co se děje? Ještě nejsem na řadě,“ namítl zmateně Nathan.
„Užíváte si volný čas, pane Grangere?“ ozvalo se chladně za ním. To vysvětlovalo podivné chování jeho přátel. Nathan zamrzl v pohybu. Profesor Snape?
Myšlenka, že mistr lektvarů pro něj přišel až do nebelvírské společenské místnosti byla… zneklidňující. Opatrně se otočil ke svému učiteli a ani ho nepřekvapilo, když se očima střetl s rozzuřeným Snapem.
„Vysvětlete mi, proč jste nepřišel na trest, pane Grangere,“ procedil mezi zuby.
Celá společenská místnost ani nedýchala a sledovala je.
„Já jsem tam byl, pane, přesně v sedm hodin. Ale neodpovídal jste na klepání a já-“ začal vysvětlovat Nathan, ale byl přerušen v půlce věty.
„Strhávám Nebelvíru deset bodů! Teď pojďte se mnou!“
Nathan si povzdechl a následoval ho ven z místnosti. Zaslechnul několik soucitných zašeptání, když míjel své spolužáky. Měl chuť se otočit a říct jim, ať sklapnou a hledí si svého, ale raději zůstal zticha a pokračoval v chůzi.
Jakmile byli na chodbě, profesor se otočil a znovu na něj pohlédl. Vypadalo to, že chce něco říct, ale pak se jen znechuceně ušklíbl a rychlým krokem vyrazil ke sklepení. Nathan ho mohl jen následovat.
Teď necouvnu. Už mám dost té jeho povahy! pomyslel si Nathan a nakrčil čelo. Ať si mu profesor Snape řekne, co chce, ale taky si potom bude muset vyslechnout jeho.
Za několik minut dorazili až k jeho kabinetu. Snape vstoupil, ale nezastavil se, jak Nathan očekával. Následoval profesora do dveří, schovaných za knihovnou. Když Nathan spatřil další místnost, otevřel ústa a oči se mu rozšířily obdivem. Pro tuto chvíli zapomněl na všechno ostatní.
Severus byl v půlce cesty k pracovnímu stolu, na kterém se vařil lektvar, když si uvědomil, že se chlapec zastavil na prahu. Otočil se, aby ho okřiknul, když si všimnul užaslého výrazu v jeho očích. Nathan obdivoval jeho laboratoř.
Chlapcovi oči putovaly po místnosti. U stropu hořelo obrovské množství svící, které dělaly z laboratoře mnohem jasnější místnost než profesorův kabinet. Od podlahy až ke stropu se táhly police plné sklenic a krabic s přísadami a dalšími pomůckami. Nathan si prohlédl tři pracovní desky a malý stolek, až se jeho oči zastavili na samotném mistrovi lektvarů. Ten se na něj díval s výrazem, který u něj Nathan nikdy dřív určitě nespatřil. O vteřinu později už byl ale nahrazen ledovou maskou, kterou znal Nathan velmi dobře.
„Myslíte si, že už je bezpečné vstoupit?“ zeptal se profesor Snape.
Nathan jen přikývl, pořád ještě ohromený. „To je vaše laboratoř, pane?“
„A co si myslíte, že by to tak mělo být?“ opáčil Snape se zdviženým obočím.
„Vypadá to jako úžasná laboratoř, pane,“ odpověděl Nathan upřímně.
Neskrývaný obdiv v odpovědi jeho syna způsobil, že si Severus rozmyslel sarkastickou poznámku, kterou měl připravenou. „Ano, to je,“ řekl místo toho. Překvapeně se zachvěl nad nečekaně zdvořilým rozhovorem a raději se vrátil ke své práci. Ke kotlíku dorazil právě ve chvíli, kdy byl čas přidat další ingredience.
Nathan pozorně sledoval pracujícího muže. Všimnul si, že profesor velmi soustředěně počítal míchání. To musí být důležitý lektvar, přemítal Nathan. Co je to asi zač? Zvědavě ho pozoroval.
Profesor mezitím upravil plamen a chvíli kotlík sledoval. Pak vzhlédl a přistihnul chlapce, jak si ho prohlíží s… obdivem? Zahnal takovou myšlenku a pak si vzpomněl, proč je chlapec tady.
„Mohl bych vás klidně nechat vyloučit za vynechání dnešního trestu, pane Grangere. Oficiálně končí až zítra a vy nemáte jinou možnost, než na ně docházet,“ řekl a znovu pocítil vtek.
„Nevynechal jsem ten trest, pane,“ řekl Nathan.
„Nezkoušejte moji trpělivost!“
„To ne! Dorazil jsem přesně v sedm, ale vy jste tady nebyl, pane!“ odseknul Nathan. Ani jemu už nezbývalo příliš trpělivosti.
„Nemluvte se mnou takovým tónem!“ zavrčel Snape a přiblížil se k Nathanovi, který neustoupil ani o krok a dokonce vzdorovitě vystrčil bradu. Snape se tyčil nad chlapcem, od kterého ho dělilo jen pár centimetrů, a vztekle zatínal pěsti.
„Nevynechal jsem ten trest, pane,“ ujistil ho Nathan znovu, ale tentokrát pokračoval. „Nemohl jsem vstoupit do třídy, aniž byste mě vyzval, pane. Sám jste to včera řekl.“
„To bylo včera!“
Nathan se zhluboka nadechnul a snažil se uklidnit. Snape to zaregistroval. „Už mě to unavuje, pane. Už mě unavují psychologické hry, neopodstatněné obvinění, výhrůžky. Nevím, co ode mě očekáváte. Nerozumím ani z poloviny vašemu chování vůči mně! Mám pocit, že z toho zešílím!“ Nathan toho měl dost.
„Neočekávám od vás nic,“ řekl nakonec Snape po několika vteřinách zírání do očí svého syna. Tak ostrý projev ho překvapil.
„Pak mě nechte být a já udělám to samé,“ prohlásil Nathan. „Je mi jedno co víte o mém otci nebo co si o tom všem myslíte. Je mi jedno, jestli jste vynikající mistr lektvarů nebo dobrý učitel. Už to jednoduše nesnesu.“
Vycítil všechnu tu bolest, která se promítla v hlase jeho syna, a zasáhlo ho to do místa hluboko uvnitř hrudi. O kousek ustoupil a odvrátil se od chlapce, který sklopil hlavu.
„Jaký je můj dnešní úkol, pane?“ zeptal se.
Ta otázka jen umocnila bolest, kterou Severus cítil. Řekni mu to, poručil mu hlas uvnitř hlavy. Řekni mu, že sis dělal starosti, když se neobjevil. Řekni mu, že jsi byl zmatený a nevěděl, co dělat. Omluv se mu! křičel ten hlas. Zavřel oči.
„Nemám pro vás na dnešek úkol,“ Severus se znovu obrátil ke svému synovi. „A nebudu mít ani zítra. Tresty pro vás končí.“
Nathan zavřel oči a povzdechl si. „Může tedy odejít?“
„Jděte.“
Nathan už byl u dveří, když se znovu otočil. Chvíli zaváhal a pak se zeptal. „Vaříte Vlkodlačí lektvar, pane?“
Severus byl tak překvapený, že na otázku odpověděl. „Je to jeho variace.“ Nevěřícně se na Nathana zadíval.
Ten přikývl. „Rozpoznal jsem většinu přísad, ale ne všechny,“ vysvětlil. „Dobrou noc, profesore.“
Odešel.
Severus ještě chvíli zíral na dveře, ztracen v myšlenkách. Jeho jedenáctiletý syn ho zahrnul výčitkami a on mu na to ani nic neodpověděl. Ta slova ho ranila, i když by si to sám nepřiznal. A bylo tomu tak, protože to byla pravda. Albus měl pravdu. Měl ty tresty využít k tomu, aby ho lépe poznal, a on místo toho…
Severus si nervózně prohrábl vlasy. Rozhlédl se a začal uklízet věci na stole. Potřeboval se něčím zaměstnat, aby se vyhnul všem těm pocitům a myšlenkám.
„Už ani krok, Grangerová!“ zavrčel Severus.
„Severusi, nemůžeš před tím utíkat navždy!“ Hermiona zírala na jeho záda.
„Já před tím neutíkám!“ pronesl důrazně a otočil se k ní. „To ty!“
Zalapala po dechu. „Já před tím taky neutíkám!“ Hermiona zamířila k němu. „Chtěla jsem tvého syna.“ Vnímal její něžný hlas.
Severus zavřel oči. „Nemůžu ti věřit,“ řekl tiše. Po tváři ho pohladila ruka a on naklonil hlavu vstříc k dalšímu dotyku.
„Ale můžeš, Severusi. Chtěla jsem tvého syna. Potřebovala jsem ho,“ pronesla velmi tiše.
Otevřel oči. „Nemůžu odpustit sám sobě.“
„Já tě z ničeho neviním.“ Dál ho hladila po tváři. „Necítím k tobě nic zlého. Jsem ti vděčná za záchranu života. Jsi obdivuhodný muž.“
Potřásl odmítavě hlavou a odtáhl se od její ruky. „Já nemůžu. Zranil jsem tě. Zničil jsem ti budoucnost. Nathan si nezaslouží otce jako já.“
Severus se náhle probudil z neklidného spánku.
„Další sen,“ zamručel podrážděně. Tu noc to byl už třetí. Odhodil přikrývky a posadil se. „Ani ve spánku nemůžu mít klid,“ mumlal a protíral si oči.
Vstal z postele, chvíli přecházel po pokoji a nakonec se zastavil u začarovaného okna, ze kterého viděl školní pozemky osvětlené měsíčním svitem. Skomírající oheň v krbu nestačil na vytopení místnosti a Severusovi naskočila po celém těle husí kůže.
Ale ani chlad sálající z kamenné podlahy, který vnímal bosýma nohama, ho netrápil tak jako předešlé sny. Pořád se to opakovalo - mluvil s Hermionou o Nathanovi a pak se ho dotýkala a utěšovala ho. Živě si dokázal představit jemnost jejich dlaní a necítil se kvůli tomu dobře. Nikdy se mě nedotkne a já jí taky ne. Nebylo toho už dost, co jí provedl?
Potřásl hlavou. To nebylo to jediné, proč nemohl usnout. Jeho protichůdné pocity mu to neumožnily. Na jednu stranu by rád svého syna poznal lépe a přijal ho, ale na druhou stranu…
„To nemůžu. Nemám právo volby. On si zaslouží víc,“ zamumlal si pro sebe a podvědomě si promnul narůžovělou jizvu na levém předloktí, kterou po sobě zanechalo znamení zla.
Stál tam a pozoroval, jak měsíc zalévá zemi stříbrným světlem, a zdálo se mu to jako věčnost. Nakonec ale zvítězilo unavené a prochladlé tělo, tak se vrátil zpět do postele a upadl do neklidného spánku.
„Hermiono?“ oslovil ji profesor Brice, když vstupoval do jejího kabinetu.
„Jé, ahoj, Williame,“ odpověděla a jen na chvíli odtrhla pohled od esejů, aby ho pozdravila.
Zůstal zticha a jen ji pozoroval, jak zaplňovala jeden z papírů červenými poznámkami. Přistoupil blíž. „Moc práce?“
„Promiň, Williame,“ omluvila se a neochotně odložila červené pero, aby ho vzápětí vzala zpátky a opravila další chybu. Když vzhlédla ke svému návštěvníkovi, usmál se na ni.
„Někdy přemýšlím, proč tak ráda opravuješ eseje, a někdy zase…“ nedořekl, ale pečlivě ji prozkoumal pohledem. „Oběd?“
Zamračila se. „To už je tolik hodin?“ zeptala se spíš sama sebe a ohlédla se po hodinách.
„Je patnáct minut po poledni,“ informoval ji.
Odstrčila hromadu písemek a s povzdechem se pohodlně opřela.
„Zdáš se mi tento týden nějak mimo. To není jenom kvůli přednáškám, že?“ zeptal se William.
„Ne. Mám spoustu přednášek, ale taky musím připravit pololetní písemky, dodělat nějaké výzkumy, pročíst odborné časopisy-“
Přerušil ji. „Je v tom ještě něco. Chováš se divně od pondělka. Stalo se něco o víkendu?“
Hermiona se na židli nervózně zavrtěla. To byly na ní ty starosti tak vidět?Pravděpodobně. Zamračila se a pak pohlédla na Williama. „Jsem v pořádku. Jen jsem si najednou uvědomila, jak blízko jsou Vánoce a co musím ještě do té doby stihnout,“ odpověděla a snažila se vypadat přesvědčivě.
Přikývl. „Všichni toho máme teď moc,“ souhlasil a s úsměvem dodal: „A to zahrnuje i jídlo.“ Sledovala ho, jak obešel její stůl a i s židlí ji odsunul od stolu, aby mohla vstát. „Jde se na oběd.“
Přijala jeho pozvání a společně odešli.
„Děkuji,“ řekla Hermiona překvapenému skřítkovi, který jí pomáhal se zavazadlem. Poprvé od odchodu ze školy se chystala v Bradavicích strávit celý víkend.
Pokoje, které pro ni nechala ředitelka přichystat, byly pohodlné. Byly ve stejném poschodí jako knihovna a nacházely se tak na půl cesty mezi sklepením, kde bude pracovat, a nebelvírskou věží, kde bydlel Nathan.
Hned si oblíbila dvě křesla stojící u krbu. V rohu místnosti stál pod oknem stůl, který později určitě využije k výzkumu. Teď ji ale zaujal hlavně výhled ven - jezero, les a v dálce zahlédla prvních pár domů Prasinek. Věděla, že večer se jejich okna naplní měkkým žlutým světlem. Tolik jí chyběla jednoduchost světa kouzelníků.
Prošla do vedlejšího pokoje, kde objevila nádhernou postel s nebesy. Závěsy byly tmavě karmínové se zlatou a stříbrnou výšivkou a ladily s povlečením. Kromě ní stála u jedné stěny šatní skříň. Naproti byly další dveře - předpokládala, že vedou do koupelny.
Otevřela svůj kufr a vybalila si všechno, co bude během odpoledne potřebovat. Nejraději by zamířila přímo do sklepení a vyhledala Severuse, ale věděla, že by to nebylo moudré. Musela být trpělivá a postupovat opatrně. Musí myslet na to, co je nejlepší pro Nathana.
Vyšla na chodbu a vydala se směrem ke knihovně. Měla by s výzkumem začít co nejdřív. Pozdravila madam Pinceovou a zamířila rovnou do oddělení lektvarů.
Prohlížela si tituly knih a přemýšlela, která bude nejvhodnější. Nevšimla si chlapce, který k ní s úsměvem přistoupil.
„Hledáš něco určitého?“
Polekaně sebou trhla a otočila se ke svému synovi. „Nathane! Nemyslela jsem si, že tě potkám ještě před večeří.“ Objala ho.
„Mami, no tak,“ řekl a zamračil se na ni.
„Nedívej se na mě tak, mladý muži. Jsem tvoje matka a můžu tě objímat kdykoliv budu chtít,“ řekla, ale nedokázala skrýt úsměv.
Nathan si povzdechl. „Vidím, že mě budeš ztrapňovat každý víkend,“ řekl a zavrtěl hlavou.
Zašklebila se na něj. „Tobě se to nelíbí?“
Ani on už nedokázal dál skrývat pobavení. „Co přesně hledáš? Mohl bych ti pomoct, tak jak jsem to dělával doma.“
„Neměl bys opakovat na testy?“
„Ty víš, že už jsem to dávno udělal. Kde začneme?“ zeptal se Nathan. Hermiona se jen pousmála nad jeho nedočkavostí.
Strávili společně odpoledne ponoření do knih o lektvarech a lehkou konverzací. Hermiona byla v pokušení se zeptat na tresty, ale nechtěla ničit atmosféru. Moc jí chyběly chvíle strávené s Nathanem, než odešel do Bradavic. A taky měla celý další den na výslech Severuse.
Čas uběhl tak rychle, že najednou byl čas na večeři. Nathan právě dokončoval seznam přísad, který mu zadala opsat z knihy.
„Pro dnešek by to stačilo. Pojďme na večeři,“ oznámila.
„Budeš zítra už něco připravovat?“ zeptal se Nathan, když už byli skoro u stolu madame Pinceové, kde si Hermiona vypůjčila pár knih.
„Ještě ne. Zítra si prohlídnu laboratoř a zkontroluji, jestli je tam vše, co budu potřebovat. Možná s něčím začnu v neděli.“
Hermiona slíbila madam Pinceové, že knihy brzy vrátí, a společně s Nathanem vyšli na chodbu.
„Jestli budeš pracovat v laboratoři profesora Snapea, určitě tam najdeš všechno,“ poznamenal Nathan. „Má tu nejúžasnější laboratoř, co jsem kdy viděl.“
Hermiona se na Nathana podívala s obnoveným zájmem. „Ty jsi tam byl?“
„Při mém, ehm, posledním trestu mě tam zavedl. Pracoval na nějaké variantě Vlkodlačího lektvaru,“ odpověděl Nathan a dál to nerozváděl.
„Požádal tě o asistenci?“ nemohla se nezeptat.
„Ne,“ odpověděl Nathan.
Už se dál nevyptávala, ale v hlavě jí vířily tisíce dalších otázek.
Remus Lupin seděl na svém místě u učitelského stolu a pozoroval obědvající studenty, když spatřil Hermionu Grangerovou a jejího syna vstupovat do Velké síně. Nebyl jediný, kdo si všimnul její přítomnosti. Spousta studentů u nebelvírského stolu si začala něco vzrušeně vykládat. Očividně o ní.
Sledoval, jak pohladila Nathana po vlasech a ten se na ni zamračil. V ten okamžik měl Remus déja vu - přesně stejný pocit zažil při sledování chlapce po famfrpálovém zápase. Hermiona dorazila až k učitelskému stolu, kde ji nadšeně přivítal Hagrid.
Přisedla si k poloobrovi a pak se otočila na Lupina a zamávala na něj. Odpověděl jí na pozdrav a přátelsky se usmál. Úsměv, který mu oplatila, jí ale vzápětí z tváře zmizel. Všimnul si, že její pohled upoutal přicházející Severus Snape. Remus se na něj zadíval a uvědomil si, že i on jí pohled oplácí.
Během jídla Lupin zachytil ještě několik dalších vzájemných pohledů mezi Hermionou a Snapem. Co se to tu děje? pomyslel si. Čas od času se Hermiona zahleděla i na Nathana a vypadala ztracená v myšlenkách. V jednu chvíli dokonce přistihl i Snapea, jak dělá to samé, což rozhodně nebylo obvyklé. Snape se najednou otočil a zachytil Lupinův pohled. Zamračil se. Remus se pokusil skrýt výraz překvapení, který mu přeběhl po tváři a sklopil oči k talíři. Ne, to nemůže být pravda.
V sobotu po snídani odvedla ředitelka Hermionu do sklepení. Severus ve Velké síni chyběl, ale Hermiona věděla, že se s ním stejně brzy setká.
Minerva zaklepala na dveře jeho kabinetu a po vyzvání vstoupila. Hermiona ji následovala. Severus ji ignoroval. „Severusi, Hermiona dnes začne s výzkumem pro ministerstvo. Máš všechno připravené?“ zeptala se ho Minerva.
„Samozřejmě, pojďte za mnou,“ vstal a zamířil k poličkám, které po chvíli odhalily další místnost. Stejně jako její syn, i Hermiona zůstala stát na prahu a jen to mlčky obdivovala.
„Dobře, Severusi. Už to nechám na vás.“ Pak se Minerva obrátila na Hermionu a dodala: „Drahoušku, jestli budeš cokoliv potřebovat, víš, kde mě najdeš.“
Hermiona se na ni usmála. „Samozřejmě, paní ředitelko. Děkuji.“
Když Minerva odešla, Hermiona obrátila znovu svou pozornost k laboratoři. „Je to tu úžasné,“ pronesla směrem k Severusovi.
„Kotlíky najdeš v této polici,“ řekl a ukázal za ni. „Další nádobí je tady v těch krabicích. Některé nejnebezpečnější a nejdražší přísady jsou tady a zbytek najdeš ve skladu za učebnou. Ten určitě víš, kde je. Nějaké otázky?“
Jeho formální tón ji vůbec nepřekvapil. „Ano, nějaké bych měla,“ odpověděl.
Odfrknul si. „Samozřejmě, že máš.“
Přimhouřila oči. „Proč nechceš vyslechnout, co ti chci říct? Proč si nemůžeme sednout a promluvit si o Nathanovi?“
Neodpověděl.
„Severusi, vím, že se mezi vámi něco stalo. Zeptal se tě na něco? Odpověděl jsi mu?“
„Vidím, že k laboratoři žádné otázky nemáš. Nechám tě pracovat,“ bylo jediné, co řekl.
Otočil se k odchodu, ale Hermiona se nemínila vzdát. „Proč se tak chováš?“ zeptala se podrážděně. „Jediné co chci, je chránit svého syna! Nechci, aby trpěl víc, než je nutné!“ Potřebovala, aby ji konečně pochopil.
Znovu se k ní obrátil. „Ale to není můj problém. Ty sis to způsobila sama,“ ušklíbl se.
Nevěřícně zalapala po dechu. „Nevěřím ti!“ prohlásila. „Severusi, jestli tuší nebo ví, že jsi jeho otec…“ odmlčela se. Na takovou možnost nechtěla ani pomyslet. „Potřebuji to vědět, abych ho mohla připravit.“
„Takže ty to potřebuješ vědět. Zajímavé,“ řekl chladně. „Potom znáš i ten pocit.“
Povzdechla si. „Nemůžu minulost vrátit zpátky,“ řekla s lítostí.
Pokračoval: „Takže i to víš.“
„Co se stalo, stalo se. Teď se musíme soustředit na Nathana. Jestli něco ví, musíš mi to říct,“ řekla a zadívala se mu úzkostlivě do očí.
„Ty jsi mi to taky měla říct,“ procedil mezi zuby. „Měl jsem na to právo!“
„To měl. Ale byl jsi tehdy ve vězení a čekal tě soud. Měl jsi toho i tak dost a vím, že bys to nepřijal snadno,“ vysvětlila.
„Samozřejmě, že bych to nepřijal snadno!“ zařval.
„Ale na tom už teď nezáleží!“ namítla. „Nathanovi je jedenáct! Na tom už nemůžeš vůbec nic změnit. Tak se pojďme zaměřit na současnost a zapomeňme na minulost!“
„Zapomenout? Zapomenout!“ Jediným krokem narušil její osobní prostor. Hermioně bylo jasné, že nezvolila právě vhodná slova. „Já nezapomínám,“ řekl nebezpečně. Chvíli se do ní zabodával pohledem a pak se otočil na podpatku a nechal ji tam stát samotnou.
Povzdechla si a zavřela oči. Má toho tolik společného s Nathanem. Ale není to jen chlapec, je to dospělý muž. Na to musí pamatovat. Tady nešlo o jejího chlapce, ale o velmi velmi komplikovaného muže.
Následujíc den si Hermiona vyhradila pro práci ve sklepení. Nathan ji požádal, jestli se může přidat, a ona souhlasila. Byla to dobrá příležitost, aby z něj dostala pár odpovědí. Chtěla konečně zjistit, co všechno Nathan ví. Musela to zjistit.
Nathan se vydal do nebelvírské věže pro pomůcky, které bude v laboratoři potřebovat, a ona na něj mezitím čekala ve vstupní hale u vchodu do bradavického podzemí. Přesně tam ji také našel Remus Lupin.
„Hermiono,“ pozdravil ji.
Usmála se. „Remusi.“
„Chtěl jsem s tebou mluvit. Máš minutku?“
„Vlastně bych už měla být v laboratoři a pracovat na výzkumu,“ prohlásila. „Čekám tady jen na Nathana. Trval na tom, že mi pomůže.“
„Vlastně se to týká jeho,“ oznámil ji Remus. Mluvil vážně a upřeným pohledem zdůrazňoval svá slova.
Hermiona přimhouřila oči. „Co je s ním?“
Chvíli na ni jen mlčky hleděl, což jí u něj přišlo neobvyklé. „Myslím, že nebude nejlepší to probírat na tak veřejném místě.“
Pohlédla na něj se směsicí znepokojení a zvědavosti. „Zase se dostal do potíží?“
Povzdechl si. „Hermiono, opravdu o tom nechci mluvit tady. Můžeme si o tom v klidu promluvit u mě v kabinetu,“ navrhnul.
„Mami,“ Hermiona zaslechla hlas svého syna a otočila se k němu. Vůbec si nevšimla, že už dorazil. „Mám s sebou všechno - rukavice a tak. Je to docela těžké, bude vám to trvat dlouho?“
Obrátila se zpátky na Lupina a zachytila jeho překvapený pohled. Ani on nezaregistroval Nathanův příchod. „Můžeme si promluvit později,“ nabídla mu s úsměvem.
„Tak hezký den,“ řekl, pokývl jim na rozloučenou a vykročil ke schodům vedoucím do patra.
„Kde budeme pracovat?“ zeptal se Nathan, aby upoutal její pozornost.
„V laboratoři profesora Snapea.“
„Opravdu?“ Zachytila z jeho hlasu zřejmé nadšení. To ale rychle vyprchalo s další otázkou. „A on tam bude taky?“
Pohlédla na něj a snažila se skrýt, jak ji změna tónu zaujala. „Nevím, proč?“
Nathan pokrčil rameny. „Jen tak. Ale budu radši, když budeme pracovat sami dva, tak jako doma.“
Přemýšlela, jestli tomu má přisuzovat nějaký hlubší význam, ale to už dorazili ke svému prvnímu cíly - kabinetu profesora Snapea. Dveře byly pootevřené. Očividně se mi stále vyhýbá, pomyslela si Hermiona a protočila oči, když zjistila, že uvnitř nikdo není. Přešla místnost a zamířila přímo k policím, které skrývaly vchod do laboratoře. Nathan ji následoval.
Místnost byla ve stavu, v jakém ji zanechala předešlého dne, jen několik nových ampulek s nažloutlou tekutinou prozrazovalo, že Severus po jejím odchodu ještě pracoval.
„Práce tady bude mnohem jednodušší než doma. Podívej na všechny ty různé nože!“ vykřikl Nathan a začal pomůcky prozkoumávat.
„Nedotýkej se těch nožů, prosím,“ upozornila ho. „A nedotýkej se vůbec ničeho,“ dodala a zamračila se, když už k nádobí na policích vztahoval ruku. Nathan schoval ruce za záda a bez pomoci hůlky zvednul do vzduchu objekt svého zájmu. Hermiona jen potřásla hlavou a nedokázala skrýt úsměv. „Dej to zpátky, Nathane,“ napomenula ho. „A podívej se po nějakém hmoždíři.“
Společně pracovali na výzkumu a přitom si povídali o správné přípravě ingrediencí. Zrovna probírali vliv velikosti kousků nasekaného kořene na výsledné vlastnosti lektvaru.
„Četl jsem to v učebnici, mami,“ hádal se Nathan o svůj názor. „Kousky musí být menší než dva centimetry jen v případě, když je základ zásaditý a ne kyselý.“
„Nathane, nemůžeš se spoléhat jenom na knihy. Já ti říkám, že když ty kousky budou větší než dva centimetry, dokonce i v kyselém základě jako je tento, změní se hustota a tím i vlastnosti celého lektvaru,“ poučila ho.
„To říkáš jenom proto, že se ti malé kousky líbí. Udělám to, jak chceš, ale nemáš to dokázané,“ pokračoval v dohadování.
„A co o tom říkal profesor Snape?“ zeptala se.
Nathan na okamžik ustal v pravidelném krájení. Následně se k činnosti vrátil a odpověděl: „Nevím to jistě.“
„Nevíš to jistě?“ zeptala se podezřívavě. „Jakože ne?“
„Já…“ Nathan nemohl přijít na ta správná slova.
Hermiona přerušila svou vlastní práci a věnovala mu všechnu pozornost. Čekala na vysvětlení.
„Nemůžu si vzpomenout, co o tom říkal,“ dokázal nakonec ze sebe Nathan dostat.
Přimhouřila oči. „Proč mi lžeš?“ Znala svého syna příliš dobře.
„Nelžu ti,“ odporoval jí, ale nedostatek důrazu ji přesvědčil o opaku.
„Kdy ze mě konečně přestaneš dělat hlupáka, Nathane?“
Na to jí neodpověděl.
„Tak co bys mi ještě měl říct?“ trvala na svém.
Nathan si povzdechl. „Nedával jsem při té hodině pozor,“ přiznal.
„Myslela jsem, že máš rád hodiny profesora Snapea.“
„Mám rád lektvary,“ opravil ji. „Ale nikdy jsem neřekl, že mám rád profesora Snapea.“
Tentokrát si povzdechla ona. „Co se na těch trestech stalo, že jsi tak změnil názor?“
„Nikdy jsem svůj názor nezměnil,“ odporoval jí.
„Nesnaž se mě oklamat. V dopisech jsi psal, že byl jedním z tvých oblíbených učitelů. Co se stalo?“
„Zjistil, že nemám otce,“ prohlásil.
Trhavě se nadechla. Konečně, pomyslela si. „A co se kvůli tomu změnilo?“ trvala na vysvětlení.
„Lidi se vždycky změní, když to zjistí.“ Zavřel oči a ustal v pohybu. „Už mě to unavuje.“
Odložila nástroj, s kterým pracovala, a položila svému synovi ruku na rameno. Ten se od ní odtáhl.
„Nathane-“
„Už mě unavuje dělat ze sebe šaška pokaždé, když se mě někdo zeptá na otce. Proč mi to děláš?“ Když se na ni podíval, z očí mu čišela bolest. „Proč mi to nemůžeš říct?“
„Ty víš, že až budu moci, tak ti to řeknu. Budeš první, kdo se to dozví.“ Znovu se k němu pokusila vztáhnout ruku, ale bez úspěchu.
„Lžeš. Tolik lidí to ví, ale mě to neřekneš!“ namítal. Už na ni skoro křičel.
„Já nelžu. Nikdo neví-“ pokusila se o vysvětlení, ale byla přerušena v půlce věty.
„Lhářko!“ vykřikl Nathan. „Jsi lhářka! Dokonce i profesor Snape to ví!“
Oči se jí rozšířily. Takže Nathan to zjistil.
„Věděl jsem to,“ zvolal a ona si uvědomila, že ji zradil výraz tváře. „Ze všech lidí, zrovna profesor Snape ví, kdo je můj otec!“
„Co ti řekl?“ zeptala se tiše.
Chvíli přemýšlel, jak odpovědět. Hermiona si uvědomila, že zadržuje dech. „Nic! Nikdo mi neřekl nic!“ hlas se mu zbarvil zklamáním. Nejraději by ho objala, ale věděla, že by se nenechal. „Jak k tomu přijdu, že on to ví a já ne?“
„Zkus mě pochopit, Nathane. Už jsme o tom tolikrát mluvili. Nemůžu ti to ještě říct. Ty-“
„Proč ne?“ přerušil její vysvětlování. „Já to snesu, mami. Smířím se s tím, jestli je třeba v Azkabanu nebo tak. Jen chci vědět to jméno,“ prosil ji.
Zavřela oči. „Ještě ne.“
Zaslechla, jak podrážděně zavrčel. „To není fér!“ protestoval rozzlobeně. „To já musím poslouchat Snapeovy škodolibé poznámky, to já jsem ten, koho ostatní litují. A ty bys to mohla všechno ukončit, ale ty… mi to… neřekneš!“ zakřičel vztekle. Pak se otočil a vyběhl z místnosti. Věděla, že pláče.
Hermiona vykročila za ním, ale zadržela ji ruka Severuse Snapea. Zaslechla jeho tichý hlas: „Nech ho jít.“
„Pusť mě,“ přikázala mu a snažila se vyprostit z jeho sevření. „Musím jít za ním.“ Jeho stisk ještě zesílil. Zamračila se na něj. „Celé je to tvoje vina! Zničil jsi všechno, co jsem vybudovala. Připravila jsem ho na tvé nepříjemné, nespravedlivé a tvrdohlavé chování, ale i přesto sis našel způsob, jak se mu zprotivit. Doufám, že jsi spokojený,“ zakřičela na něj.
„Už je to všechno?“ zeptal se a pozvedl obočí.
Přimhouřila oči. „Mizero!“ Připravovala si další dávku obvinění, ale on ji přerušil, ještě než otevřela pusu.
„Tvoje tajemství je v bezpečí. Ale nebude dlouho, pokud tě nechám jít za ním.“ Díval se jí upřeně do očí. „A podle toho, co jsem zaslechl, nemyslím si, že bys to tak chtěla.“
Povzdechla si a ucítila, jak pomalu uvolnil sevření a stáhl ruku. „Proč jsi mi neřekl, že si Nathan uvědomil, že něco víš?“ Znovu si povzdechla. „Mohla jsem ho přesvědčit, aby dál nepátral a tohle by se nestalo. Úplně jsi ho okouzlil, ani nechtěl mluvit o ničem jiném. Co jsi mu udělal na těch trestech? On… on tě teď nesnáší tolik, že ani neposlouchá, o čem mluvíš v hodinách. To je teda docela úspěch, můžeš být na sebe hrdý,“ dodala sarkasticky.
„Říkáš to, jako by to bylo něco špatného,“ odporoval jí.
Nevěřícně na něho pohlédla. „Chceš, aby tě nenáviděl? Opravdu tvrdíš, že chceš, aby tě tvůj vlastní syn nenáviděl? To nemůžeš myslet vážně.“
„Myslel jsem, že jste byli bez otce spokojení,“ řekl. „Kdo by taky za otce chtěl mizerného vraha? Bude mu lépe beze mě.“
„O čem to mluvíš? Nathan tě zbožňoval, než jsi všechno zpackal čímkoliv, co jsi řekl nebo udělal při trestech. Byl by nadšený, kdyby se to dozvěděl.“
Nuceně se zasmál. „Nechtěj mě rozesmát, Grangerová. Namluvila jsi mu spoustu historek o tom, jak čestný a dobrý jsem byl. Je přirozené, že změnil názor, když zjistil, kdo ve skutečnosti jsem. On není hloupý.“
„Kdo ve skutečnosti jsi, Severusi? Pořád si myslíš, že jsi vinen po tom, co všechno jsi udělal pro celý kouzelnický svět?“ Potřásla hlavou. „Nikdy nepochopíš, proč jsem si ho nechala. Jsi stejně tvrdohlavý jako on. Teď mě omluv, jdu najít Nathana,“ řekla a vyšla na chodbu.
Kevin si přisedl v knihovně k Andymu a společně začali pracovat na eseji do Dějin. Zápasili s daty a jmény, až nakonec vzdali pokus o nalezení jména skřeta, který vedl jakési povstání. Kevin zavřel knihu a pohlédl na Andyho. „Přál bych si, aby tu byl Nathan a pomohl nám.“
„Já taky. Co myslíš, že dělá ve sklepení? Připravuje přísady?“ zajímal se Andy.
„Možná. A třeba by mu nevadilo, kdybychom se přišli podívat.“
„Já nevím,“ váhal Andy. „Co když je tam i Snape?“
„To je pravda,“ souhlasil Kevin a znovu s povzdechem otevřel knihu. „Myslíš, že Snape opravdu ví, kdo je Nathanův táta?“
„Doufám, že jo. Je to smutné, když ani neznáš jeho jméno. Přál bych si, abychom mu mohli nějak pomoct.“
„Jestli to Snape opravdu ví, mohli bychom ho sledovat a třeba něco zjistíme,“ navrhl Kevin.
„Tím si nejsem jistý, ale za pokus to stojí. Nathan si zaslouží vědět, kdo je jeho táta, i když třeba zjistíme jen jeho jméno,“ řekl Andy.
„Tak vypracujeme plán. Až se Nathan vrátí, řekneme mu, co jsme zatím vymysleli.“
„Jasně! Ty skřetí války jsou stejně nuda,“ souhlasil Andy a tak začali pracovat na strategii, jak zjistit jméno Nathanova otce.
Nevšimli si přitom blonďatého studenta ze Zmijozelu, stojícího za policemi s knihami, který se nad jejich rozhovorem škodolibě pousmál.
Příště... Nathan postupuje na své cestě za pravdou. A stejně tak Severus.
děkuji za překlad.
OdpovědětVymazat