Famfrpálový zápas, tresty... a ještě něco navíc :-)
~~~
Nathan byl stále ještě ohromený profesorovou reakcí na tu událost s neoznačeným lektvarem. Opravdu si myslí, že jsem tak neopatrný, abych si k tomu přímo přičichnul? přemítal a potřásl hlavou. Samozřejmě, že ne! Máma mě to naučila správně. Použil techniku na určování neznámých lektvarů, kterou mu kdysi ukázala Hermiona. Otevřel ampulku a rukou rozvířil výpary kvůli snadnější identifikaci. Profesor mu ale nedal prostor nic vysvětlit už po několikáté ho ze sklepení vyhodil.
Povzdechl si. Ten muž byl nemožný! Nikdy mu nic nebylo dost dobré. Nezáleželo na tom, jak moc se Nathan snažil, vždycky bylo něco špatně. A on se snažil opravdu hodně. Možná až příliš, pomyslel si. Tresty a vůbec jakýkoliv styk s profesorem Snapem ho už unavoval. Možná by mohl zajít za ředitelkou a požádat o přeložení k jinému učiteli, jak mu navrhovala máma.
Ale pak pomyslel na to, že profesor Snape zná identitu jeho otce a smířeně si povzdechl. Jestli chce alespoň něco zjistit, bude muset v trestech pokračovat a víc se snažit profesora zapojit do hovoru.
Po zavrhnutí nápadu jít za profesorkou McGonagallovou zamířil rovnou k portrétu Buclaté dámy. Ve společenské místnosti bylo tepleji než na chodbách a o hodně tepleji než v podzemí. Rozhlédl se a spatřil Kevina s Andym skloněné u stolu v rohu nad úkoly, které on už měl dávno hotové.
Připlížil se k nim opatrně ze zadu a téměř zakřičel: "Jsem tady!"
Oba chlapci úlekem vyskočili ze židlí.
"Pro Merlina!" prskal Andy.
"Zatraceně, Nathane! Proč jsi to udělal?" zeptal se Kevin podrážděně.
Nathan se pobaveně ušklíbl a posadil se naproti nim. "Byli jste tak zabraní do práce, nemohl jsem odolat," řekl jednoduše a široce se usmál.
"To nebylo vůbec vtipné," zamumlal Andy a vrátil se zpět ke svému úkolu.
Kevin pořád rozzlobeně hleděl na Nathana, který se tím víc usmíval. Úsměv mu ale pomalu zmizel, když si všiml, jak si ho Kevin tázavě prohlíží. "Co je?" zeptal se.
"Nic. Jen se přestaň tak chovat," odpověděl Kevin s očima upřenýma zpět na pergamen na stole.
Nathan se zamračil. "Jak to myslíš?"
"Jako S-" chtěl říct Kevin, ale byl přerušen.
"Jako hloupé děcko," dořekl Andy a zabodnul pohled do Kevina.
Nathan je pozorně sledoval. "Co jsi to chtěl říct, Kevine?" zeptal se vážně.
"Přesně to, co Andy. Přestaň se chovat jako spratek!"
Nathan si povzdechl. Myslel si, že ve společnosti svých přátel se trochu rozveselí, ale zjevně se mýlil. To tajemství, které před ním skrývali, ty divné pohledy... Nathan najednou vstal a naštvaně opustil společenskou místnost. Lepší, když bude sám.
---
Severus ležel na posteli a přemýšlel o uplynulých dnech. Zatracený kluk! Zatracený portrét! Když se jeho syn zeptal na ten zelený lektvar, znepokojilo ho to. Když chlapec řekl, že lahvička byla lepkavá, pocítil úzkost a bezmyšlenkovitě vyskočil na nohy. A když ten nezodpovědný Nebelvířan přiznal, že se toho nadechl, srdce mu vynechalo úder. Přesto se nic vážného nestalo a on cítil úlevu.
A všechny tyto pocity mu šly na nervy.
Ale ještě víc ho štvalo to, jak se cítil teď. Nejradši by šel zkontrolovat Nathana, jestli je opravdu v pořádku. "Zatracený kluk!" zavrčel. Jak mu jenom mohl tak změnit život? Nakonec ale nápad s kontrolou zamítl.
Severus vstal z postele. Stejně by neusnul, a tak si radši dá pár koleček po hradě a snad se mu poštěstí strhnout body nějakým nešťastníkům. Převlékl se do černého hábitu a opustil své komnaty.
Procházel chodby a vyhlížel cokoliv neobvyklého. Byl v nejvyšším poschodí. Otočil se, aby zamířil zpět do sklepení, když zaslechl kroky. Stáhl se do tmavého roku a čekal. Ušklíbl se při pomyšlení na nešťastného studenta, který ho musel minout. Obličej mu ale zkameněl, když uviděl, kdo přichází.
Nathan právě zahnul za rok. Zdál se mu roztržitý. Profesor ho nezadržel. Místo toho se ho vydal sledovat. Prošli několika chodbami, aniž by si Nathan povšiml tmavé postavy za sebou. Zastavil se u okna, ze kterého byl výhled na jezero odrážející slabé měsíční světlo. Severus se zastavil pár kroků od něj a pozoroval svého syna.
Když se Nathan posadil na parapet, zamračil se. Co dělá tady? A ještě k tomu po večerce? pomyslel si. Když Nathan nevypadal, že by se v nejbližší době zamýšlel vrátit zpět do věže, Severus vystoupil ze stínu.
Vylekaný Nathan se nemotorně postavil.
„Už je po večerce, pane Grangere. Co děláte na chodbě?“ zeptal se Severus.
„Zrovna jsem mířil zpět do věže, pane,“ odpověděl Nathan.
„Strhávám Nebelvíru pět bodů.“
Nathan si povzdechl a sklopil hlavu.
„Teď vás doprovodím do společenské místnosti,“ oznámil Snape po několika vteřinách ticha. Nathan neřekl nic, jen profesora následoval.
O pár chodeb později se Nathanovi vrátila jeho nebelvírská odvaha a tak se zeptal: „Udělíte mi za to další tresty, pane?“
Nathan vypadal sklesle. „Ještě jich máte několik před sebou, tak budou použity také jako potrestání za nedodržení školního řádu.“ Chlapec si povzdechl, ale přikývl na souhlas. Profesor se na něj zadíval.
Nathan zaregistroval jeho zkoumavý pohled a začal se cítit nesvůj. A taky mu bylo smutno. Zdálo se, že jeho plán stát se nejlepším studentem a změnit bradavický řád, byla pouhá iluze. Kamarádi před ním měli tajemství, každou chvíli se dostal do průšvihu a nedokázal získat pochvalu od profesora Snapea…
Severus pozoroval sklíčeného chlapce. Co se to s ním děje? uvažoval. Ještě nikdy ho takhle neviděl. Začínal si dělat starost.
„Proč jste se procházel po večerce po hradě, pane Grangere?“ zeptal se ho nakonec.
„Všechny úkoly mám hotové a ostatní byli zaneprázdněni těmi svými. Tak jsem se šel na chvíli projít. Ztratil jsem pojem o čase, omlouvám se,“ odpověděl Nathan po krátkém zaváhání, které neuniklo mistrově pozornosti.
Chlapec byl přesvědčivý lhář, ale ne tak dobrý, aby přesvědčil i Severuse. Neřekl nic, ale jeho obavy se nezmenšily. U další pochodně, která před nimi sama vzplanula, chlapce zastavil a přikázal: „Podívejte se na mě.“ Vzal chlapcův obličej do dlaní.
Profesor se zahleděl do Nathanových očí a pátral po stopách účinku zeleného lektvaru, ale nenašel nic kromě obvyklé inkoustové černi, kterou znal z odrazu v zrcadle. Přepadlo ho pokušení prohlédnou dál, do chlapcových myšlenek, ale nakonec to neudělal. Nebyl by to Hermionin syn, kdyby nepoznal, že na něj použil Legilimens. Pustil chlapcův obličej a pokračoval v chůzi.
Nathan ho chvíli následoval v tichosti. Chování profesora Snapea ho zmátlo.Pořád si dělá starosti kvůli tomu zelenému lektvaru? napadlo ho. Jakkoliv to znělo nemožně, muselo to tak být - profesor Snape si dělal starosti o něj. Ta tekutina musela být opravdu velmi nebezpečná.
„Byl ten zelený lektvar nebezpečný, pane?“ zeptal se Nathan, který dal volný průchod své přirozené zvědavosti.
Severus na něj krátce pohlédl. „Ano, byl,“ řekl jen a opět se mezi nimi rozhostilo ticho.
Když dorazili k portrétu Buclaté dámy, profesor Snape vyčkal, až Nathan řekne heslo. Obraz se odklopil. Nathan nakročil směrem dovnitř, ale otočil se a řekl: „Děkuji, profesore. Vždycky se o nás postaráte. Jsem rád, že tu učíte.“ Pak zmizel uvnitř.
Buclatá dáma byla jediná, která mohla spatřit ohromeného Snapea.
---
Následující ráno čekali Andy s Kevinem na Nathana ve společenské místnosti. Spatřili ho sestupovat po schodech vedoucích z chlapeckých ložnic a když byl na doslech, Andy si ho začal dobírat za pozdní příchod. Pak ztišil hlas a nakonec úplně zmlknul. Nathan kolem nich přešel, aniž by si vůbec všimnul jejich přítomnosti.
Ignoroval jejich nevěřícné pohledy a pokračoval k východu z místnosti. Už toho měl dost! Jestli před ním chtějí něco skrývat - dobře. Jen ať nečekají, že se s nimi bude dál přátelit. Lépe mu bude samotnému!
Vešel do Velké síně a sedl si na opačnou stranu stolu od té, kde obvykle sedávali. Nikdo se neposadil vedle nebo naproti něj. Byl tam sám. Nathan si povzdechl a začal snídat.
Za pár minut uslyšel, jak si oba chlapci sedají. Cítil, že ho pozorují. Rozhodl se v noci. Jestli o něm mluví za jeho zády a mají připomínky, kterým on nerozumí, pak ať si jdou po svých. On je nepotřebuje.
---
Severus poslouchal Minervu, pozoroval Velkou síň a zrovna upíjel ze své kávy, když spatřil Nathana. Chlapec byl sám a odhodlaně mířil k nebelvírskému stolu.
Nabíral si jídlo spíše z nutnosti než z hladu a přitom ho stále pozoroval. Přimhouřil oči. Chlapec určitě není ovlivněn tím lektvarem. Zkontroloval to už dvakrát a nenašel žádnou viditelnou známku. Tak co mu je? přemýšlel.
Severus se na chvíli otočil na ředitelku, která od něj vyžadovala odpověď. Když se vrátil zpět k pozorování Velké síně, spatřil Andyho s Kevinem, jak vstupují dovnitř. Sledoval, jak pohlédli směrem k Nathanovi a pak zamířili na svá obvyklá místa. Přitom ho stále pozorovali a něco si šeptali. Sledoval Nathanovi reakci, ale žádnou nezaznamenal. Jeho syn záměrně ignoroval své přátele. Ale proč?pomyslel si a pozvedl obočí.
Severus stěží zaměřil pozornost zpět na svou snídani. Nebyla to jeho věc, jestli měl ten chlapec kamarády nebo ne. Cítil se povinen překontrolovat jeho zdravotní stav, ale ne jeho osobní život! Jestli se rozhodl být samotář a strávit celý sedm let bez přátel, byl to jen jeho problém.
S větším úsilím než obvykle snědl trochu míchaných vajec. Zdálo se, že se nemůže soustředit na nic jiného. Když byl jeho syn ve stejné místnosti jako on, stal se středem jeho pozornosti. Zatracený kluk! vyčítal si v duchu.
Po zbytek jídla se vyhýbal pohledu na Nathana. Nakonec vstal a s vlajícím hábit se vydal ven z Velké síně. Ještě předtím zabodl nazlobený pohled do Andyho s Kevinem.
---
Nathan pozornost profesora lektvarů nezaznamenal. Zaměřil se na dvojici chlapců sedících kousek od něj. Sledoval je, aniž by dal své chování najevo. Jejich pohledy se nikdy nestřetly.
Dosnídal a rychlým krokem se vydal ke dveřím. Úplně ignoroval Kevina, který na něj volal jménem.
Při hodinách si Nathan sedal tak daleko od nich, jak to šlo. Jeho chování upoutalo pozornost několika dalších studentů. Ale on si stál za svým a nestaral se o ostatní. Ucítil upřený pohled, který ho sledoval a nedaleko zahlédl Devona Malfoye, který byl zřejmě víc zaujat Nathanem než výkladem profesora Kratiknota. Nathan mu pohled netečně oplácel, dokud se zmijozelský studen neobrátil zpět ke katedře.
A tak to šlo celý den. Lidé na něj zírali, jako by ho viděli poprvé, a stejně tak pohlíželi na Andyho s Kevinem. Pokoušeli se s ním opět promluvit během oběda, ale znovu je ignoroval. Odmítal vyslechnout jejich omluvy. Aspoň se poučí, že před ním nemají nic tajit. Jestli chtějí být jeho přátelé, musí to pochopit!
Po vyučování se mu nechtělo do nebelvírské věže a tak dal přednost klidu v knihovně. Pracoval na eseji do Kouzelných formulí, znovu si přečetl kapitolu o zimních kouzelných rostlinách do Bylinkářství a pak už neměl nic na práci. Obvykle by zbytek odpoledne strávil s kamarády, ale teď se musel zabavit nějak jinak.
Pak si vzpomněl na ten zelený lektvar. Zvědavost ho neopouštěla. Co mohlo být v té lahvičce? pomyslel si znovu. Pořád byl v knihovně a tak mohl využít čas k pátrání. Vstal od svého stolku v zadní části a vydal se do oddělení lektvarů.
Bylo tam obrovské množství knih. Chvíli dumal nad tím, kde začít. Usoudil, že to byl určitě jed, a tak začal z polic vytahovat knihy s názvy, ve kterých se toto slovo vyskytovalo.
Zajímavé čtení ho natolik pohltilo, že propásl večeři. Prolistoval posledních pár knih a pak spěchal do sklepení. Měl pět minut zpoždění.
"Jdete pozdě, pane Grangere. Pět bodů dolů," bylo první co slyšel, když otevřel dveře. Profesor Snape se ani neobtěžoval na něj pohlédnout, když mu strhával body.
"Omlouvám se, pane, byl jsem v knihovně a ztratil jsem pojem o čase," vysvětloval Nathan.
Profesor Snape vzhlédl a chvíli ho zkoumal pohledem, než se zase vrátil ke své práci. "Můžete dokončit to, co jste začal včera," řekl profesor. "A tentokrát neotvírejte žádné lahvičky," zdůraznil a znovu mu věnoval pohled. "Nechtěl bych informovat vaši matku o vaší smrti," dodal, viditelně podrážděný tou představou.
"Mohl by jste místo toho informovat mého otce," zamumlal Nathan potichu, zatímco mířil do skladu.
Přesto to profesor zřejmě zaslechl. "Co jste to říkal?" zeptal se.
Nathan zastavil a otočil se k němu. "Říkal jsem, že....," zaváhal. Toto by mohla být ta pravá příležitost.
Mistr lektvarů se na něj mračil a očekával odpověď.
"Říkal jsem, že by jste místo toho mohl informovat mého otce, pane." Nathan byl prostě pravý Nebelvír.
Zachytil Snapeův pohled. Rozprostřelo se mezi nimi nepříjemné ticho.
"Strhávám Nebelvíru dalších pět bodů, pane Grangere."
Nathan neuhnul pohledem a čekal, jestli profesor ještě něco dodá.
Ten jen přimhouřil oči. "Myslím, že jste dostal nějaký úkol, pane Grangere. Na co ještě čekáte?" řekl profesor naštvaně.
Nathan si skousl spodní ret. Mám se ho zeptat? přemýšlel. Profesor Snape byl viditelně na hranici své trpělivosti. Zhluboka se nadechl a po dalším uvážení se rozhodl záporně. „Na nic, pane,“ řekl místo toho a zamířil do skladu. Teď není ten správný čas, pomyslel si.
Severus sledoval vzdalujícího se chlapce přimhouřenýma očima. Na co si to hraje? Snažil se porozumět tomu, co se právě stalo. Tuší snad něco? Chlapec přece nic o svém otci nevěděl, že?
Stočil pohled zpět k rozečtené knize, ale slova nevnímal. Měl hlavu plnou otázek bez odpovědí a to nesnášel. Měl sto chutí popadnou chlapce a donutit ho říct, co se mu honilo hlavou. Vztekle zaťal zuby. Situace začínala být neúnosná.
Po několika minutách přemýšlení Severus vstal a zamířil do skladu. Nathan přepočítával ingredience a výsledky si zapisoval na pergament. Chlapec si všimnul jeho přítomnosti, ale věnoval mu jen udivený pohled s pozvednutým obočím. Musí to dělat? pomyslel si Severus.
„Vidím, že jste se ještě neotrávil,“ řekl Severus.
Nathan protočil oči a pokračoval ve sčítání mločích ocásků.
„Bylo by nesmírně otravné sledovat vaši plačící matku, když bych jí to sděloval,“ řekl Snape a sledoval při tom Nathana, který na okamžik zaváhal. „Raději bych to řekl vašemu otci, ale to bych nejprve musel vědět, kdo to je.“
Nathan přestal pracovat úplně, ale oči nezvedl.
„Můžete mi říct, kde bych ho našel?“ zeptal se po chvíli Snape.
Nathan se na něj zamračil. „Vy víte, že nemůžu,“ odpověděl.
„Opravdu ne? Jste si tím jistý?“
„Jsem si jistý,“ řekl Nathan. „Ale vy byste mohl,“ dodal a v očích mu zazářila jistota.
Takže o tom to celé je, domyslel si Snape v duchu. „Nevidím, že by jste pracoval na svém úkolu, pane Grangere,“ odseknul a z Nathanových očí vyčetl zklamání.
Chlapce pokračoval v práci, ale Severusovi neušlo, že bez předchozího nadšení a soustředění. Mistr lektvarů se otočil k odchodu, když zaslechl: „To je to tak hrozné?“ Znovu se otočil ke svému synovi. Něco ho zarazilo v tónu jeho hlasu - zoufalství a možná pocit marnosti.
Nathan pokračoval: „Musel udělat něco hrozného. Je v Azkabanu? To proto mi nikdo nechce říct, kdo to je? Je to netvor, že ano?“
Tohle Severus nečekal. Strávil spoustu času přemýšlením nad různými důvody, proč Hermiona tajila před chlapcem jeho identitu, ale teď… Nechce, abych mu byl na blízku, usoudil a srdce se mu sevřelo lítostí. Mohl snad odsuzovat takové rozhodnutí? To bylo nemožné. Pocítil obrovský hněv za to, co je a čím byl.
Severus zaťal pěsti a řekl: „Dokončete ten zatracený úkol, ať se vás můžu konečně zbavit!“
---
Následující den bylo zklamání z předchozího večera nahrazeno zoufalstvím nadcházejícího rána. Nathan nedostal od profesora Snapea to, co chtěl. A co hůř, mistr lektvarů si teď byl jeho záměru vědom. Rád by si promluvil s přáteli, ale nebyl ten typ, který by se vzdával tak snadno. Povzdechl si a vstoupil sám do Velké síně.
Pohrával si s jídlem na svém talířku, když mu někdo zastínil i tu trochu světla, která přicházela zvenku. Ohlédl se do Kevinova obličeje.
„Proč si nás nevšímáš?“ zeptal se chlapec.
„Co je ti po tom? Vy jste si s tím začali!“ odsekl Nathan.
„To není pravda!“ opáčil Andy, který se objevil hned vedle Kevina.
„Něco přede mnou tajíte. Myslíte si, že jste mistři přetvářky? Mám pro vás novinku - nejste!“ řekl Nathan a vyléval si na chlapcích všechnu svou zlost.
Ti Nathana jen pozorovali. Kevin se tvářil překvapeně, ale Andy se zdál cítit… provinile.
Nathan posbíral své věci a nechal je tam stát v tichu obvinění.
---
Nathan byl rád, že už je pátek. Teď odpočítával dny do konce trestů s profesorem Snapem. Po středečním večeru si byl jistý, že mu mistr lektvarů neprozradí ani jedinou věc o jeho otci, a tak neviděl důvod, proč by měl chtít s tím zahořklým netopýrem trávit víc času, než je nezbytně nutné.
Jeho kamarádi se po té ranní hádce chovali ještě divněji. Jednou je Nathan přistihl, jak prohlížejí jeho knížky - ty o lektvarech. Andy se zdál vystrašený, když je našel ve své ložnici. Krátce po té je Nathan viděl vycházet z kabinetu profesora Lupina. To bylo podezřelé.
Po další večeru stráveném čištěním kotlíků se unaveně natáhl na postel a sáhl na noční stolek pro další knížku. Právě se začetl do zajímavého pojednání o dalším zeleném jedu, když zaslechl výkřik a pak ho zasáhlo zaklínadlo.
„Co to má znamenat!“ vykřikl, vyskočil z postele a zamířil k útočníkovi. Byl to Kevin.
„Zadrž ho, Andy!“ poručil Kevin.
„Zůstaň, kde jsi, Andy,“ řekl Nathan, který už měl připravenou hůlku. „Co to provádíte?“
„Ty tomu nerozumíš, Nathane. Byl jsi pod Imperiem!“ vykřikl Andy a držel před sebou ruce v obranném gestu.
„Ale nedělej si starosti. Profesor Lupin nás naučil protikouzlo. Jak se cítíš?“ zeptal se Kevin a opatrně ho pozoroval.
„Imperius! Zešíleli jste?“ ohradil se rozzuřený Nathan.
Jeho spolužáci byli zmatení. „Poslouchej, Nathane, profesor Snape tě proklel. Všimli jsme si té změny. Ale už je všechno v pořádku, jsi volný,“ řekl Kevin, jako by promlouval k tříletému dítěti.
„Ale no tak! To o tom jste si celou dobu šeptali?“ Nathan potřásl hlavou. „Nejsem pod žádnou kletbou.“
„Nejsi?“ zeptal se Andy.
„Už ne,“ řekl Kevin domýšlivě.
„A nikdy jsem nebyl. Jak vás něco takového jenom napadlo?“ zeptal se Nathana a teď si pro změnu prohlížel pátravě on je.
„Začal jsi se chovat divně, od té doby, co chodíš na ty tresty se Snapem,“ vysvětloval Andy.
„Jo a bylo to čím dál horší! Dokonce jsi se začal chovat jako on,“ dodal Kevin.
„A pak jsi nás začal ignorovat a my jsme objevili ty knihy o jedech. Bylo to děsivé,“ řekl Andy a po tváři mu přeběhl vystrašený výraz.
Nathan přimhouřil oči. „Snažím se zjistit jméno neoznačeného zeleného lektvaru, který jsem našel ve skladu profesora Snapea. Myslím, že je to jed - proto pročítám tyhle knihy. Mysleli jste, že chci někoho otrávit?“
„No, vlastně ano. Mysleli jsme, že ti to Snape přikázal. Nebo snad ne?“ zeptal se Kevin.
„Samozřejmě, že ne! Kolikrát vám to mám říkat - profesor Snape není špatný člověk!“ Nathan byl podrážděný, že jim to musí opakovat pořád dokola.
„Když jsi nebyl pod Imperiem, tak proč ses choval tak divně?“ zeptal se znovu Kevin, který pořád ještě nebyl přesvědčený.
Nathan si povzdechl. To byla jeho nejmíň oblíbená část celého příběhu. „Nevím, kdo je můj otec.“
„To jsi nám nikdy neřekl,“ řekl Kevin a posadil se na nejbližší postel.
„Nerad o tom mluvím,“ přiznal Nathan.
„To je smutné,“ řekl Andy a přisedl se ke Kevinovi.
„Myslím, že profesor Snape ví, kdo to je,“ pokračoval Nathan. „Ale nikdy mi to neřekne.“ Nathan začal přecházet po místnosti. „Všichni to ví. Moje máma, samozřejmě, myslím, že i strýc Harry. Teď jsem si jistý, že to ví i profesor Snape, ale nikdo z nich mi nic neřekne!“ dokončil zoufale.
Jeho kamarádi nevěděli, co říct. Nathan se bezmocně posadil na postel.
Andy prolomil ticho. „Zeptal ses ho?“
„Ano,“ odpověděl Nathan jednoduše.
„A…,“ pobídnul ho Kevin.
„Naštval se a od té doby se ke mně chová hrozně.“
„To je mi líto, Nathane,“ řekl Andy a vztáhl k němu ruku.
--->
Snape sledoval Nathana, který vstoupil do Velké síně následován svými kamarády. Zjevně byli zase všichni pohromadě, jako by se nic nestalo. Nathan se zdál pořád trochu pobledlý, ale to určitě brzo přejde.
Po té noci, kdy konečně všechno pochopil, se rozhodl, že se bude Nathanovi vyhýbat. Hermiona od něj držela chlapce dál, protože nechtěla, aby se Nathan dozvěděl, že jeho otce je chladnokrevný vrah a bývalý Smrtijed. Nedával jí za to žádnou vinu.
Severus neměl vůbec pomyšlení na famfrpálový zápas, ale věděl, že tam bude muset jít. Zmijozel hrál proti Nebelvíru a jako ředitel koleje musel alespoň předstírat zájem.
Na famfrpálovém hřišti zamířil Severus přímo k tribuně, kde sedávali učitelé. Byl tu dřív, jako obvykle, aby se vyhnul davu rozvášněných studentů.
Sledoval, jak se hlediště plní zelenou, stříbrnou, červenou a zlatou, když ho upoutala malá skupinka. Lupin se blížil společně s červenovlasým mužem - byl to Ronald Weasley. To nebylo žádné překvapení. Weasley, otravný jako vždycky, nikdy nechyběl na zápase Nebelvíru. Ale tentokrát nebyli sami. Byli obklopení skupinkou nadšených nebelvírských studentů.
Severus pozoroval svého syna, jak si živě povídá se svými kamarády, zatímco následovali Lupina k místu, kde seděl on.
„Dobré ráno, Severusi,“ pozdravil ho Lupin.
Severus přikývl.
„Hej, Snape, jak je na tom letos váš tým bez Freina a Masona? Ti táhli Zmijozel celý minulý rok. Jaká škoda, že už absolvovali, nemyslíte?“ posmíval se mu Ron.
„Nebelvír nevyhraje, i kdybychom je nahradili jen prázdnými košťaty,“ odpověděl Severus a ušklíbl se na vzteklého Weasleye.
„Uvidíme,“ odsekl Ron. „Nathane? Sedneš si k nám?“
Nathan zaváhal a pohlédl na profesora Snapea.
„No tak!“ pobídl ho Ron a za hábit ho stáhl na místo vedle sebe. „Vy taky, chlapci. Nathanovi přátelé jsou i moji.“
Andy vypadal nadšeně, protože Ron byl jeden z jeho nejoblíbenějších hráčů famfrpálu, ale Kevinovi se moc nechtělo. „Já nevím,“ namítal.
„Ale no tak, Kevine,“ prosil Andy.
„Tak jo,“ souhlasil nakonec. Nathan se usmál.
Zápas začal a první branku, k Ronově radosti a Severusově vzteku, vstřelil Nebelvír. „A to je teprve začátek, Snape,“ posmíval se Ron. Severus se neobtěžoval s odpovědí, ale pozoroval koutkem oka Nathana. Ten se jen ušklíbl.
Zápas pokračoval a Zmijozel se dostal do vedení. „Zdá se, že jste křičel hop a ještě jste nepřeskočil, Weasley,“ posmíval se pro změnu Severus.
„Uvidíme, kdo chytí Zlatonku,“ opáčil Ron.
Severus krátce pohlédl k místu, kde seděl Nathan. Chlapec se příliš nezajímal o hru, ale byl místo toho otočený k Weasleymu. Zdálo se, že je uchvácený jeho nadšením ze zápasu. Jeho syn se dobře bavil. S Weasleyem, dodal si pro sebe.
Na hřišti se mezitím oba chytači naráz rozlétli za Zlatonkou. Malý okřídlený míček se vznášel kousek od místa, kde seděli. Weasley vykřiknul a Snape sebou trhl leknutím.
Teď, když všichni napjatě sledovali zápas, nepokrytě pozoroval svého syna. Chlapec měl výraz, který mohl Severus popsat jedině jako skrývané pobavení. To nebylo směřováno na létající košťata, ale na rozrušeného Weasleyho. A to ho štvalo.
Nebelvírský chytač se zmocnil Zlatonky. Weasley oslavoval. Nathan se usmíval, zatímco sledoval přítele své mámy. Pak stočil pohled a spatřil profesora Snapea, který na něj zíral. Ušklíbl se.
„Bavíte se, pane?“ zeptal se ho.
„A vy?“ odseknul Snape.
„Nebelvír vyhrál,“ odvětil Nathan.
„Opravdu?“ zeptal se Snape a povytáhl obočí.
Nathan se ohlédl na výsledkovou tabuli. Ta ukazovala dvě stě padesát bodů pro Nebelvír a sto sedmdesát pro Zmijozel. Vrátil se pohledem k profesorovi, který se na něj šklebil, a protočil oči. Snape ho nachytal.
„Příště zkuste tu hru opravdu sledovat, pane Grangere,“ řekl mistr lektvarů. Opustil své místo a zamířil k hradu.
Ani jeden z nich si nevšiml profesora Obrany, který se zamračil
---
Hermiona odpočívala u krbu a pozorovala třepotající se plameny. V duchu si vybavovala svůj poslední rozhovor s Harrym. Předešlého odpoledne ji bystrozor vyhledal na univerzitě a chtěl po ní laskavost.
„Hermiono, nebyl bych tady, kdybych opravdu nepotřeboval tvou pomoc,“ řekl Harry.
„Harry, já jsem chemik, ne mistr lektvarů. Měl bys zajít za někým kvalifikovanějším,“ odpověděla mu naštvaně.
„Za Snapem nepůjdu, Hermiono, na to zapomeň!“ řekl Harry a přimhouřil oči nad jejím nepřímým návrhem.
„Ale no tak, Harry, už jsi dospělý!“ napomenula ho. „Nemůžeš prostě dát tu dětinskou hádku stranou? Na lektvary je ten nejlepší, koho znám. Pomůže ti lépe než já.“
Harry vypadal, jako by ho urazila tím nejhorším možným způsobem.
„Harry,“ řekla klidněji. „Nemůžeš tu nevraživost vůči němu chovat navždy. On nám pomohl. Nesčetněkrát nám zachránil život. A co děláš ty? Každý rok ho vyzýváš na souboj.“
„Tohle není o mě a o Snapeovi, Hermiono. Tak pomůžeš mi nebo ne?“ zeptal se Harry, viditelně podrážděný směrem vývoje celého rozhovoru.
Hermiona si povzdechla. „Dobře, ale nečekej žádné zázraky. Od zkoušek jsem s tak složitým lektvarem nepracovala,“ řekla nakonec. „A budu potřebovat vybavení, laboratoř a taky nějaké knížky,“ dodala po krátkém zamyšlení.
Harry se na ni zašklebil. „Věděl jsem, že neodoláš. Mluvil jsem s Minervou a ta souhlasila s neomezeným přístupem do bradavické knihovny a laboratoře.“
„Bradavice?“ vykřikla překvapeně. „Myslela jsem, že budu používat ministerské laboratoře.“
„A to taky budeš, jsou to ty v Bradavicích. A mimoto tam najdeš všechny nejlepší knihy, co bys mohla potřebovat,“ dodal Harry, než Hermiona měla čas cokoliv namítnout.
Domluvili se, že bude pokračovat ve své práci na univerzitě, a tak bude muset v Bradavicích trávit pátky a víkendy.
Přemítání o tom, co jí nejbližší budoucnost přinese, bylo přerušeno důrazným zaklepáním na dveře. Vylekala se. Neočekávaný host zaklepal znovu, tentokrát naléhavěji. Vstala, otevřela dveře a zamrzla v pohybu.
Byl to Severus Snape.
Příště... jedno nanejvýš očekávané setkání.
Povzdechl si. Ten muž byl nemožný! Nikdy mu nic nebylo dost dobré. Nezáleželo na tom, jak moc se Nathan snažil, vždycky bylo něco špatně. A on se snažil opravdu hodně. Možná až příliš, pomyslel si. Tresty a vůbec jakýkoliv styk s profesorem Snapem ho už unavoval. Možná by mohl zajít za ředitelkou a požádat o přeložení k jinému učiteli, jak mu navrhovala máma.
Ale pak pomyslel na to, že profesor Snape zná identitu jeho otce a smířeně si povzdechl. Jestli chce alespoň něco zjistit, bude muset v trestech pokračovat a víc se snažit profesora zapojit do hovoru.
Po zavrhnutí nápadu jít za profesorkou McGonagallovou zamířil rovnou k portrétu Buclaté dámy. Ve společenské místnosti bylo tepleji než na chodbách a o hodně tepleji než v podzemí. Rozhlédl se a spatřil Kevina s Andym skloněné u stolu v rohu nad úkoly, které on už měl dávno hotové.
Připlížil se k nim opatrně ze zadu a téměř zakřičel: "Jsem tady!"
Oba chlapci úlekem vyskočili ze židlí.
"Pro Merlina!" prskal Andy.
"Zatraceně, Nathane! Proč jsi to udělal?" zeptal se Kevin podrážděně.
Nathan se pobaveně ušklíbl a posadil se naproti nim. "Byli jste tak zabraní do práce, nemohl jsem odolat," řekl jednoduše a široce se usmál.
"To nebylo vůbec vtipné," zamumlal Andy a vrátil se zpět ke svému úkolu.
Kevin pořád rozzlobeně hleděl na Nathana, který se tím víc usmíval. Úsměv mu ale pomalu zmizel, když si všiml, jak si ho Kevin tázavě prohlíží. "Co je?" zeptal se.
"Nic. Jen se přestaň tak chovat," odpověděl Kevin s očima upřenýma zpět na pergamen na stole.
Nathan se zamračil. "Jak to myslíš?"
"Jako S-" chtěl říct Kevin, ale byl přerušen.
"Jako hloupé děcko," dořekl Andy a zabodnul pohled do Kevina.
Nathan je pozorně sledoval. "Co jsi to chtěl říct, Kevine?" zeptal se vážně.
"Přesně to, co Andy. Přestaň se chovat jako spratek!"
Nathan si povzdechl. Myslel si, že ve společnosti svých přátel se trochu rozveselí, ale zjevně se mýlil. To tajemství, které před ním skrývali, ty divné pohledy... Nathan najednou vstal a naštvaně opustil společenskou místnost. Lepší, když bude sám.
Severus ležel na posteli a přemýšlel o uplynulých dnech. Zatracený kluk! Zatracený portrét! Když se jeho syn zeptal na ten zelený lektvar, znepokojilo ho to. Když chlapec řekl, že lahvička byla lepkavá, pocítil úzkost a bezmyšlenkovitě vyskočil na nohy. A když ten nezodpovědný Nebelvířan přiznal, že se toho nadechl, srdce mu vynechalo úder. Přesto se nic vážného nestalo a on cítil úlevu.
A všechny tyto pocity mu šly na nervy.
Ale ještě víc ho štvalo to, jak se cítil teď. Nejradši by šel zkontrolovat Nathana, jestli je opravdu v pořádku. "Zatracený kluk!" zavrčel. Jak mu jenom mohl tak změnit život? Nakonec ale nápad s kontrolou zamítl.
Severus vstal z postele. Stejně by neusnul, a tak si radši dá pár koleček po hradě a snad se mu poštěstí strhnout body nějakým nešťastníkům. Převlékl se do černého hábitu a opustil své komnaty.
Procházel chodby a vyhlížel cokoliv neobvyklého. Byl v nejvyšším poschodí. Otočil se, aby zamířil zpět do sklepení, když zaslechl kroky. Stáhl se do tmavého roku a čekal. Ušklíbl se při pomyšlení na nešťastného studenta, který ho musel minout. Obličej mu ale zkameněl, když uviděl, kdo přichází.
Nathan právě zahnul za rok. Zdál se mu roztržitý. Profesor ho nezadržel. Místo toho se ho vydal sledovat. Prošli několika chodbami, aniž by si Nathan povšiml tmavé postavy za sebou. Zastavil se u okna, ze kterého byl výhled na jezero odrážející slabé měsíční světlo. Severus se zastavil pár kroků od něj a pozoroval svého syna.
Když se Nathan posadil na parapet, zamračil se. Co dělá tady? A ještě k tomu po večerce? pomyslel si. Když Nathan nevypadal, že by se v nejbližší době zamýšlel vrátit zpět do věže, Severus vystoupil ze stínu.
Vylekaný Nathan se nemotorně postavil.
„Už je po večerce, pane Grangere. Co děláte na chodbě?“ zeptal se Severus.
„Zrovna jsem mířil zpět do věže, pane,“ odpověděl Nathan.
„Strhávám Nebelvíru pět bodů.“
Nathan si povzdechl a sklopil hlavu.
„Teď vás doprovodím do společenské místnosti,“ oznámil Snape po několika vteřinách ticha. Nathan neřekl nic, jen profesora následoval.
O pár chodeb později se Nathanovi vrátila jeho nebelvírská odvaha a tak se zeptal: „Udělíte mi za to další tresty, pane?“
Nathan vypadal sklesle. „Ještě jich máte několik před sebou, tak budou použity také jako potrestání za nedodržení školního řádu.“ Chlapec si povzdechl, ale přikývl na souhlas. Profesor se na něj zadíval.
Nathan zaregistroval jeho zkoumavý pohled a začal se cítit nesvůj. A taky mu bylo smutno. Zdálo se, že jeho plán stát se nejlepším studentem a změnit bradavický řád, byla pouhá iluze. Kamarádi před ním měli tajemství, každou chvíli se dostal do průšvihu a nedokázal získat pochvalu od profesora Snapea…
Severus pozoroval sklíčeného chlapce. Co se to s ním děje? uvažoval. Ještě nikdy ho takhle neviděl. Začínal si dělat starost.
„Proč jste se procházel po večerce po hradě, pane Grangere?“ zeptal se ho nakonec.
„Všechny úkoly mám hotové a ostatní byli zaneprázdněni těmi svými. Tak jsem se šel na chvíli projít. Ztratil jsem pojem o čase, omlouvám se,“ odpověděl Nathan po krátkém zaváhání, které neuniklo mistrově pozornosti.
Chlapec byl přesvědčivý lhář, ale ne tak dobrý, aby přesvědčil i Severuse. Neřekl nic, ale jeho obavy se nezmenšily. U další pochodně, která před nimi sama vzplanula, chlapce zastavil a přikázal: „Podívejte se na mě.“ Vzal chlapcův obličej do dlaní.
Profesor se zahleděl do Nathanových očí a pátral po stopách účinku zeleného lektvaru, ale nenašel nic kromě obvyklé inkoustové černi, kterou znal z odrazu v zrcadle. Přepadlo ho pokušení prohlédnou dál, do chlapcových myšlenek, ale nakonec to neudělal. Nebyl by to Hermionin syn, kdyby nepoznal, že na něj použil Legilimens. Pustil chlapcův obličej a pokračoval v chůzi.
Nathan ho chvíli následoval v tichosti. Chování profesora Snapea ho zmátlo.Pořád si dělá starosti kvůli tomu zelenému lektvaru? napadlo ho. Jakkoliv to znělo nemožně, muselo to tak být - profesor Snape si dělal starosti o něj. Ta tekutina musela být opravdu velmi nebezpečná.
„Byl ten zelený lektvar nebezpečný, pane?“ zeptal se Nathan, který dal volný průchod své přirozené zvědavosti.
Severus na něj krátce pohlédl. „Ano, byl,“ řekl jen a opět se mezi nimi rozhostilo ticho.
Když dorazili k portrétu Buclaté dámy, profesor Snape vyčkal, až Nathan řekne heslo. Obraz se odklopil. Nathan nakročil směrem dovnitř, ale otočil se a řekl: „Děkuji, profesore. Vždycky se o nás postaráte. Jsem rád, že tu učíte.“ Pak zmizel uvnitř.
Buclatá dáma byla jediná, která mohla spatřit ohromeného Snapea.
Následující ráno čekali Andy s Kevinem na Nathana ve společenské místnosti. Spatřili ho sestupovat po schodech vedoucích z chlapeckých ložnic a když byl na doslech, Andy si ho začal dobírat za pozdní příchod. Pak ztišil hlas a nakonec úplně zmlknul. Nathan kolem nich přešel, aniž by si vůbec všimnul jejich přítomnosti.
Ignoroval jejich nevěřícné pohledy a pokračoval k východu z místnosti. Už toho měl dost! Jestli před ním chtějí něco skrývat - dobře. Jen ať nečekají, že se s nimi bude dál přátelit. Lépe mu bude samotnému!
Vešel do Velké síně a sedl si na opačnou stranu stolu od té, kde obvykle sedávali. Nikdo se neposadil vedle nebo naproti něj. Byl tam sám. Nathan si povzdechl a začal snídat.
Za pár minut uslyšel, jak si oba chlapci sedají. Cítil, že ho pozorují. Rozhodl se v noci. Jestli o něm mluví za jeho zády a mají připomínky, kterým on nerozumí, pak ať si jdou po svých. On je nepotřebuje.
Severus poslouchal Minervu, pozoroval Velkou síň a zrovna upíjel ze své kávy, když spatřil Nathana. Chlapec byl sám a odhodlaně mířil k nebelvírskému stolu.
Nabíral si jídlo spíše z nutnosti než z hladu a přitom ho stále pozoroval. Přimhouřil oči. Chlapec určitě není ovlivněn tím lektvarem. Zkontroloval to už dvakrát a nenašel žádnou viditelnou známku. Tak co mu je? přemýšlel.
Severus se na chvíli otočil na ředitelku, která od něj vyžadovala odpověď. Když se vrátil zpět k pozorování Velké síně, spatřil Andyho s Kevinem, jak vstupují dovnitř. Sledoval, jak pohlédli směrem k Nathanovi a pak zamířili na svá obvyklá místa. Přitom ho stále pozorovali a něco si šeptali. Sledoval Nathanovi reakci, ale žádnou nezaznamenal. Jeho syn záměrně ignoroval své přátele. Ale proč?pomyslel si a pozvedl obočí.
Severus stěží zaměřil pozornost zpět na svou snídani. Nebyla to jeho věc, jestli měl ten chlapec kamarády nebo ne. Cítil se povinen překontrolovat jeho zdravotní stav, ale ne jeho osobní život! Jestli se rozhodl být samotář a strávit celý sedm let bez přátel, byl to jen jeho problém.
S větším úsilím než obvykle snědl trochu míchaných vajec. Zdálo se, že se nemůže soustředit na nic jiného. Když byl jeho syn ve stejné místnosti jako on, stal se středem jeho pozornosti. Zatracený kluk! vyčítal si v duchu.
Po zbytek jídla se vyhýbal pohledu na Nathana. Nakonec vstal a s vlajícím hábit se vydal ven z Velké síně. Ještě předtím zabodl nazlobený pohled do Andyho s Kevinem.
Nathan pozornost profesora lektvarů nezaznamenal. Zaměřil se na dvojici chlapců sedících kousek od něj. Sledoval je, aniž by dal své chování najevo. Jejich pohledy se nikdy nestřetly.
Dosnídal a rychlým krokem se vydal ke dveřím. Úplně ignoroval Kevina, který na něj volal jménem.
Při hodinách si Nathan sedal tak daleko od nich, jak to šlo. Jeho chování upoutalo pozornost několika dalších studentů. Ale on si stál za svým a nestaral se o ostatní. Ucítil upřený pohled, který ho sledoval a nedaleko zahlédl Devona Malfoye, který byl zřejmě víc zaujat Nathanem než výkladem profesora Kratiknota. Nathan mu pohled netečně oplácel, dokud se zmijozelský studen neobrátil zpět ke katedře.
A tak to šlo celý den. Lidé na něj zírali, jako by ho viděli poprvé, a stejně tak pohlíželi na Andyho s Kevinem. Pokoušeli se s ním opět promluvit během oběda, ale znovu je ignoroval. Odmítal vyslechnout jejich omluvy. Aspoň se poučí, že před ním nemají nic tajit. Jestli chtějí být jeho přátelé, musí to pochopit!
Po vyučování se mu nechtělo do nebelvírské věže a tak dal přednost klidu v knihovně. Pracoval na eseji do Kouzelných formulí, znovu si přečetl kapitolu o zimních kouzelných rostlinách do Bylinkářství a pak už neměl nic na práci. Obvykle by zbytek odpoledne strávil s kamarády, ale teď se musel zabavit nějak jinak.
Pak si vzpomněl na ten zelený lektvar. Zvědavost ho neopouštěla. Co mohlo být v té lahvičce? pomyslel si znovu. Pořád byl v knihovně a tak mohl využít čas k pátrání. Vstal od svého stolku v zadní části a vydal se do oddělení lektvarů.
Bylo tam obrovské množství knih. Chvíli dumal nad tím, kde začít. Usoudil, že to byl určitě jed, a tak začal z polic vytahovat knihy s názvy, ve kterých se toto slovo vyskytovalo.
Zajímavé čtení ho natolik pohltilo, že propásl večeři. Prolistoval posledních pár knih a pak spěchal do sklepení. Měl pět minut zpoždění.
"Jdete pozdě, pane Grangere. Pět bodů dolů," bylo první co slyšel, když otevřel dveře. Profesor Snape se ani neobtěžoval na něj pohlédnout, když mu strhával body.
"Omlouvám se, pane, byl jsem v knihovně a ztratil jsem pojem o čase," vysvětloval Nathan.
Profesor Snape vzhlédl a chvíli ho zkoumal pohledem, než se zase vrátil ke své práci. "Můžete dokončit to, co jste začal včera," řekl profesor. "A tentokrát neotvírejte žádné lahvičky," zdůraznil a znovu mu věnoval pohled. "Nechtěl bych informovat vaši matku o vaší smrti," dodal, viditelně podrážděný tou představou.
"Mohl by jste místo toho informovat mého otce," zamumlal Nathan potichu, zatímco mířil do skladu.
Přesto to profesor zřejmě zaslechl. "Co jste to říkal?" zeptal se.
Nathan zastavil a otočil se k němu. "Říkal jsem, že....," zaváhal. Toto by mohla být ta pravá příležitost.
Mistr lektvarů se na něj mračil a očekával odpověď.
"Říkal jsem, že by jste místo toho mohl informovat mého otce, pane." Nathan byl prostě pravý Nebelvír.
Zachytil Snapeův pohled. Rozprostřelo se mezi nimi nepříjemné ticho.
"Strhávám Nebelvíru dalších pět bodů, pane Grangere."
Nathan neuhnul pohledem a čekal, jestli profesor ještě něco dodá.
Ten jen přimhouřil oči. "Myslím, že jste dostal nějaký úkol, pane Grangere. Na co ještě čekáte?" řekl profesor naštvaně.
Nathan si skousl spodní ret. Mám se ho zeptat? přemýšlel. Profesor Snape byl viditelně na hranici své trpělivosti. Zhluboka se nadechl a po dalším uvážení se rozhodl záporně. „Na nic, pane,“ řekl místo toho a zamířil do skladu. Teď není ten správný čas, pomyslel si.
Severus sledoval vzdalujícího se chlapce přimhouřenýma očima. Na co si to hraje? Snažil se porozumět tomu, co se právě stalo. Tuší snad něco? Chlapec přece nic o svém otci nevěděl, že?
Stočil pohled zpět k rozečtené knize, ale slova nevnímal. Měl hlavu plnou otázek bez odpovědí a to nesnášel. Měl sto chutí popadnou chlapce a donutit ho říct, co se mu honilo hlavou. Vztekle zaťal zuby. Situace začínala být neúnosná.
Po několika minutách přemýšlení Severus vstal a zamířil do skladu. Nathan přepočítával ingredience a výsledky si zapisoval na pergament. Chlapec si všimnul jeho přítomnosti, ale věnoval mu jen udivený pohled s pozvednutým obočím. Musí to dělat? pomyslel si Severus.
„Vidím, že jste se ještě neotrávil,“ řekl Severus.
Nathan protočil oči a pokračoval ve sčítání mločích ocásků.
„Bylo by nesmírně otravné sledovat vaši plačící matku, když bych jí to sděloval,“ řekl Snape a sledoval při tom Nathana, který na okamžik zaváhal. „Raději bych to řekl vašemu otci, ale to bych nejprve musel vědět, kdo to je.“
Nathan přestal pracovat úplně, ale oči nezvedl.
„Můžete mi říct, kde bych ho našel?“ zeptal se po chvíli Snape.
Nathan se na něj zamračil. „Vy víte, že nemůžu,“ odpověděl.
„Opravdu ne? Jste si tím jistý?“
„Jsem si jistý,“ řekl Nathan. „Ale vy byste mohl,“ dodal a v očích mu zazářila jistota.
Takže o tom to celé je, domyslel si Snape v duchu. „Nevidím, že by jste pracoval na svém úkolu, pane Grangere,“ odseknul a z Nathanových očí vyčetl zklamání.
Chlapce pokračoval v práci, ale Severusovi neušlo, že bez předchozího nadšení a soustředění. Mistr lektvarů se otočil k odchodu, když zaslechl: „To je to tak hrozné?“ Znovu se otočil ke svému synovi. Něco ho zarazilo v tónu jeho hlasu - zoufalství a možná pocit marnosti.
Nathan pokračoval: „Musel udělat něco hrozného. Je v Azkabanu? To proto mi nikdo nechce říct, kdo to je? Je to netvor, že ano?“
Tohle Severus nečekal. Strávil spoustu času přemýšlením nad různými důvody, proč Hermiona tajila před chlapcem jeho identitu, ale teď… Nechce, abych mu byl na blízku, usoudil a srdce se mu sevřelo lítostí. Mohl snad odsuzovat takové rozhodnutí? To bylo nemožné. Pocítil obrovský hněv za to, co je a čím byl.
Severus zaťal pěsti a řekl: „Dokončete ten zatracený úkol, ať se vás můžu konečně zbavit!“
Následující den bylo zklamání z předchozího večera nahrazeno zoufalstvím nadcházejícího rána. Nathan nedostal od profesora Snapea to, co chtěl. A co hůř, mistr lektvarů si teď byl jeho záměru vědom. Rád by si promluvil s přáteli, ale nebyl ten typ, který by se vzdával tak snadno. Povzdechl si a vstoupil sám do Velké síně.
Pohrával si s jídlem na svém talířku, když mu někdo zastínil i tu trochu světla, která přicházela zvenku. Ohlédl se do Kevinova obličeje.
„Proč si nás nevšímáš?“ zeptal se chlapec.
„Co je ti po tom? Vy jste si s tím začali!“ odsekl Nathan.
„To není pravda!“ opáčil Andy, který se objevil hned vedle Kevina.
„Něco přede mnou tajíte. Myslíte si, že jste mistři přetvářky? Mám pro vás novinku - nejste!“ řekl Nathan a vyléval si na chlapcích všechnu svou zlost.
Ti Nathana jen pozorovali. Kevin se tvářil překvapeně, ale Andy se zdál cítit… provinile.
Nathan posbíral své věci a nechal je tam stát v tichu obvinění.
Nathan byl rád, že už je pátek. Teď odpočítával dny do konce trestů s profesorem Snapem. Po středečním večeru si byl jistý, že mu mistr lektvarů neprozradí ani jedinou věc o jeho otci, a tak neviděl důvod, proč by měl chtít s tím zahořklým netopýrem trávit víc času, než je nezbytně nutné.
Jeho kamarádi se po té ranní hádce chovali ještě divněji. Jednou je Nathan přistihl, jak prohlížejí jeho knížky - ty o lektvarech. Andy se zdál vystrašený, když je našel ve své ložnici. Krátce po té je Nathan viděl vycházet z kabinetu profesora Lupina. To bylo podezřelé.
Po další večeru stráveném čištěním kotlíků se unaveně natáhl na postel a sáhl na noční stolek pro další knížku. Právě se začetl do zajímavého pojednání o dalším zeleném jedu, když zaslechl výkřik a pak ho zasáhlo zaklínadlo.
„Co to má znamenat!“ vykřikl, vyskočil z postele a zamířil k útočníkovi. Byl to Kevin.
„Zadrž ho, Andy!“ poručil Kevin.
„Zůstaň, kde jsi, Andy,“ řekl Nathan, který už měl připravenou hůlku. „Co to provádíte?“
„Ty tomu nerozumíš, Nathane. Byl jsi pod Imperiem!“ vykřikl Andy a držel před sebou ruce v obranném gestu.
„Ale nedělej si starosti. Profesor Lupin nás naučil protikouzlo. Jak se cítíš?“ zeptal se Kevin a opatrně ho pozoroval.
„Imperius! Zešíleli jste?“ ohradil se rozzuřený Nathan.
Jeho spolužáci byli zmatení. „Poslouchej, Nathane, profesor Snape tě proklel. Všimli jsme si té změny. Ale už je všechno v pořádku, jsi volný,“ řekl Kevin, jako by promlouval k tříletému dítěti.
„Ale no tak! To o tom jste si celou dobu šeptali?“ Nathan potřásl hlavou. „Nejsem pod žádnou kletbou.“
„Nejsi?“ zeptal se Andy.
„Už ne,“ řekl Kevin domýšlivě.
„A nikdy jsem nebyl. Jak vás něco takového jenom napadlo?“ zeptal se Nathana a teď si pro změnu prohlížel pátravě on je.
„Začal jsi se chovat divně, od té doby, co chodíš na ty tresty se Snapem,“ vysvětloval Andy.
„Jo a bylo to čím dál horší! Dokonce jsi se začal chovat jako on,“ dodal Kevin.
„A pak jsi nás začal ignorovat a my jsme objevili ty knihy o jedech. Bylo to děsivé,“ řekl Andy a po tváři mu přeběhl vystrašený výraz.
Nathan přimhouřil oči. „Snažím se zjistit jméno neoznačeného zeleného lektvaru, který jsem našel ve skladu profesora Snapea. Myslím, že je to jed - proto pročítám tyhle knihy. Mysleli jste, že chci někoho otrávit?“
„No, vlastně ano. Mysleli jsme, že ti to Snape přikázal. Nebo snad ne?“ zeptal se Kevin.
„Samozřejmě, že ne! Kolikrát vám to mám říkat - profesor Snape není špatný člověk!“ Nathan byl podrážděný, že jim to musí opakovat pořád dokola.
„Když jsi nebyl pod Imperiem, tak proč ses choval tak divně?“ zeptal se znovu Kevin, který pořád ještě nebyl přesvědčený.
Nathan si povzdechl. To byla jeho nejmíň oblíbená část celého příběhu. „Nevím, kdo je můj otec.“
„To jsi nám nikdy neřekl,“ řekl Kevin a posadil se na nejbližší postel.
„Nerad o tom mluvím,“ přiznal Nathan.
„To je smutné,“ řekl Andy a přisedl se ke Kevinovi.
„Myslím, že profesor Snape ví, kdo to je,“ pokračoval Nathan. „Ale nikdy mi to neřekne.“ Nathan začal přecházet po místnosti. „Všichni to ví. Moje máma, samozřejmě, myslím, že i strýc Harry. Teď jsem si jistý, že to ví i profesor Snape, ale nikdo z nich mi nic neřekne!“ dokončil zoufale.
Jeho kamarádi nevěděli, co říct. Nathan se bezmocně posadil na postel.
Andy prolomil ticho. „Zeptal ses ho?“
„Ano,“ odpověděl Nathan jednoduše.
„A…,“ pobídnul ho Kevin.
„Naštval se a od té doby se ke mně chová hrozně.“
„To je mi líto, Nathane,“ řekl Andy a vztáhl k němu ruku.
--->
Snape sledoval Nathana, který vstoupil do Velké síně následován svými kamarády. Zjevně byli zase všichni pohromadě, jako by se nic nestalo. Nathan se zdál pořád trochu pobledlý, ale to určitě brzo přejde.
Po té noci, kdy konečně všechno pochopil, se rozhodl, že se bude Nathanovi vyhýbat. Hermiona od něj držela chlapce dál, protože nechtěla, aby se Nathan dozvěděl, že jeho otce je chladnokrevný vrah a bývalý Smrtijed. Nedával jí za to žádnou vinu.
Severus neměl vůbec pomyšlení na famfrpálový zápas, ale věděl, že tam bude muset jít. Zmijozel hrál proti Nebelvíru a jako ředitel koleje musel alespoň předstírat zájem.
Na famfrpálovém hřišti zamířil Severus přímo k tribuně, kde sedávali učitelé. Byl tu dřív, jako obvykle, aby se vyhnul davu rozvášněných studentů.
Sledoval, jak se hlediště plní zelenou, stříbrnou, červenou a zlatou, když ho upoutala malá skupinka. Lupin se blížil společně s červenovlasým mužem - byl to Ronald Weasley. To nebylo žádné překvapení. Weasley, otravný jako vždycky, nikdy nechyběl na zápase Nebelvíru. Ale tentokrát nebyli sami. Byli obklopení skupinkou nadšených nebelvírských studentů.
Severus pozoroval svého syna, jak si živě povídá se svými kamarády, zatímco následovali Lupina k místu, kde seděl on.
„Dobré ráno, Severusi,“ pozdravil ho Lupin.
Severus přikývl.
„Hej, Snape, jak je na tom letos váš tým bez Freina a Masona? Ti táhli Zmijozel celý minulý rok. Jaká škoda, že už absolvovali, nemyslíte?“ posmíval se mu Ron.
„Nebelvír nevyhraje, i kdybychom je nahradili jen prázdnými košťaty,“ odpověděl Severus a ušklíbl se na vzteklého Weasleye.
„Uvidíme,“ odsekl Ron. „Nathane? Sedneš si k nám?“
Nathan zaváhal a pohlédl na profesora Snapea.
„No tak!“ pobídl ho Ron a za hábit ho stáhl na místo vedle sebe. „Vy taky, chlapci. Nathanovi přátelé jsou i moji.“
Andy vypadal nadšeně, protože Ron byl jeden z jeho nejoblíbenějších hráčů famfrpálu, ale Kevinovi se moc nechtělo. „Já nevím,“ namítal.
„Ale no tak, Kevine,“ prosil Andy.
„Tak jo,“ souhlasil nakonec. Nathan se usmál.
Zápas začal a první branku, k Ronově radosti a Severusově vzteku, vstřelil Nebelvír. „A to je teprve začátek, Snape,“ posmíval se Ron. Severus se neobtěžoval s odpovědí, ale pozoroval koutkem oka Nathana. Ten se jen ušklíbl.
Zápas pokračoval a Zmijozel se dostal do vedení. „Zdá se, že jste křičel hop a ještě jste nepřeskočil, Weasley,“ posmíval se pro změnu Severus.
„Uvidíme, kdo chytí Zlatonku,“ opáčil Ron.
Severus krátce pohlédl k místu, kde seděl Nathan. Chlapec se příliš nezajímal o hru, ale byl místo toho otočený k Weasleymu. Zdálo se, že je uchvácený jeho nadšením ze zápasu. Jeho syn se dobře bavil. S Weasleyem, dodal si pro sebe.
Na hřišti se mezitím oba chytači naráz rozlétli za Zlatonkou. Malý okřídlený míček se vznášel kousek od místa, kde seděli. Weasley vykřiknul a Snape sebou trhl leknutím.
Teď, když všichni napjatě sledovali zápas, nepokrytě pozoroval svého syna. Chlapec měl výraz, který mohl Severus popsat jedině jako skrývané pobavení. To nebylo směřováno na létající košťata, ale na rozrušeného Weasleyho. A to ho štvalo.
Nebelvírský chytač se zmocnil Zlatonky. Weasley oslavoval. Nathan se usmíval, zatímco sledoval přítele své mámy. Pak stočil pohled a spatřil profesora Snapea, který na něj zíral. Ušklíbl se.
„Bavíte se, pane?“ zeptal se ho.
„A vy?“ odseknul Snape.
„Nebelvír vyhrál,“ odvětil Nathan.
„Opravdu?“ zeptal se Snape a povytáhl obočí.
Nathan se ohlédl na výsledkovou tabuli. Ta ukazovala dvě stě padesát bodů pro Nebelvír a sto sedmdesát pro Zmijozel. Vrátil se pohledem k profesorovi, který se na něj šklebil, a protočil oči. Snape ho nachytal.
„Příště zkuste tu hru opravdu sledovat, pane Grangere,“ řekl mistr lektvarů. Opustil své místo a zamířil k hradu.
Ani jeden z nich si nevšiml profesora Obrany, který se zamračil
Hermiona odpočívala u krbu a pozorovala třepotající se plameny. V duchu si vybavovala svůj poslední rozhovor s Harrym. Předešlého odpoledne ji bystrozor vyhledal na univerzitě a chtěl po ní laskavost.
„Hermiono, nebyl bych tady, kdybych opravdu nepotřeboval tvou pomoc,“ řekl Harry.
„Harry, já jsem chemik, ne mistr lektvarů. Měl bys zajít za někým kvalifikovanějším,“ odpověděla mu naštvaně.
„Za Snapem nepůjdu, Hermiono, na to zapomeň!“ řekl Harry a přimhouřil oči nad jejím nepřímým návrhem.
„Ale no tak, Harry, už jsi dospělý!“ napomenula ho. „Nemůžeš prostě dát tu dětinskou hádku stranou? Na lektvary je ten nejlepší, koho znám. Pomůže ti lépe než já.“
Harry vypadal, jako by ho urazila tím nejhorším možným způsobem.
„Harry,“ řekla klidněji. „Nemůžeš tu nevraživost vůči němu chovat navždy. On nám pomohl. Nesčetněkrát nám zachránil život. A co děláš ty? Každý rok ho vyzýváš na souboj.“
„Tohle není o mě a o Snapeovi, Hermiono. Tak pomůžeš mi nebo ne?“ zeptal se Harry, viditelně podrážděný směrem vývoje celého rozhovoru.
Hermiona si povzdechla. „Dobře, ale nečekej žádné zázraky. Od zkoušek jsem s tak složitým lektvarem nepracovala,“ řekla nakonec. „A budu potřebovat vybavení, laboratoř a taky nějaké knížky,“ dodala po krátkém zamyšlení.
Harry se na ni zašklebil. „Věděl jsem, že neodoláš. Mluvil jsem s Minervou a ta souhlasila s neomezeným přístupem do bradavické knihovny a laboratoře.“
„Bradavice?“ vykřikla překvapeně. „Myslela jsem, že budu používat ministerské laboratoře.“
„A to taky budeš, jsou to ty v Bradavicích. A mimoto tam najdeš všechny nejlepší knihy, co bys mohla potřebovat,“ dodal Harry, než Hermiona měla čas cokoliv namítnout.
Domluvili se, že bude pokračovat ve své práci na univerzitě, a tak bude muset v Bradavicích trávit pátky a víkendy.
Přemítání o tom, co jí nejbližší budoucnost přinese, bylo přerušeno důrazným zaklepáním na dveře. Vylekala se. Neočekávaný host zaklepal znovu, tentokrát naléhavěji. Vstala, otevřela dveře a zamrzla v pohybu.
Byl to Severus Snape.
Příště... jedno nanejvýš očekávané setkání.
Žádné komentáře:
Okomentovat