Nathan touží zjistit pravdu za každou cenu, Devon toho ví víc, než by měl, a Lupin si chce být svou domněnkou jistý...
~~~
Hermiona procházela chodbami hradu se smíšenými pocity. Na jednu stranu chtěla najít Nathana a utěšit ho, ale na druhou stranu by se nejraději vrátila do kabinetu profesora lektvarů a pořádně ho praštila za to, že tohle všechno způsobil. Kdyby ji už dřív odpověděl na otázku, co stalo mezi ním a Nathanem, mohla být na Nathanův výbuch připravená a teď by ho nemusela hledat po celém hradě.
Jeho obvinění se jí znovu vybavilo. Lhářka. Ano, byla lhářka, ale ne v tom smyslu, jak to myslel Nathan. Nikdo nevěděl o jejím přísně střeženém tajemství… dokud na to Severus nepřišel. Jak se to vlastně stalo? Tak moc se snažila přijít na to, co se dozvěděl její syn, že se ani na chvíli nezamyslela nad Severusovou úlohou v celém příběhu.
Ale teď se příliš bála o Nathana - a byla příliš naštvaná na Severuse - aby byla schopná přemýšlet. Hermiona pátrala už půl hodiny, když ho konečně za dalším rohem objevila.
Stál tam, opřený o zeď a díval se z velkého okna, ze kterého byl výhled na jezero a pozemky pokryté tenkou vrstvou sněhu. Zabolelo ji, když spatřila výraz jeho očí… očí, ze kterých tiše stékaly slzy. Krajinu za oknem vůbec nevnímal a dokonce si nevšimnul ani jejího příchodu.
„Nathane,“ oslovila ho tiše. Nechtěla ho polekat.
Neotočil se, ale zvedl ruku k obličeji a snažil se setřít stopy po slzách.
Přikročila až k němu. „Hledala jsem tě,“ řekla.
Žádná odpověď.
Povzdechla si. „Láme mi to srdce, když tě vidím takto. Nechci, aby ses trápil. Nikdy jsem to nechtěla.“ Jeho oči sledovaly něco za oknem, ale stále měly prázdný výraz. Nedařilo se jí z něj dostat jakoukoliv reakci.
„Pokaždé, když se hádáme o tvém otci, nás to jenom víc zraňuje. Já vím, že je to pro tebe těžké, ale ještě ti to nemohu říct. A můžeš mi věřit, že to udělám, hned jak budu moci. Mohla bych ti lhát, říkat o něm věci, které nejsou pravdivé, jen abys byl spokojený. Tak bys to chtěl? Lži? Protože ti nemůžu říct, co bys chtěl slyšet. A ničemu nepomůže, když se mnou nebudeš mluvit. Celá situace se mi nelíbí o nic víc než tobě.“
Další slza mu sjela po tváři.
„Už neplač,“ řekla a hlas se jí zbarvil smutkem. Natáhla k němu ruku a slzu mu setřela. Musela se přitom kousnout do rtu, aby zadržela své vlastní. Nathan zavřel oči, aby skryl své pocity.
Objala ho. „Je mi to líto, Nathane, moc,“ zašeptala lítostivě a hladila ho po vlasech. Nathan ji zpátky neobjal. Zavřela oči a zesílila sevření. Snažila se tak dát najevo, co nemohla vyjádřit slovy.
Po chvíli ucítila, že se snaží odtáhnout, a tak ho pustila. Dosud nic neřekl a ani se jí nepodíval do tváře.
„Nathane,“ oslovila ho jemně. Snažila se, aby na ni aspoň pohlédl. Zvedl hlavu, ale nic neřekl. Jeho uslzené oči si ji teď prohlížely. Přestože výraz měl podivně prázdný, černé oči přetékaly zlostí a zoufalstvím.
„Nathane, nesnaž se mě umlčet. Zraňuje mě to, když se mnou nemluvíš. Jsi všechno, co mám, celý můj život,“ prosila ho.
„Řekni mi jeho jméno,“ požádal ji tiše a vyrovnaně.
Znovu si skousla spodní ret, jak se snažila zadržet Severusovo jméno, které by ji mohlo vyklouznout. Po tváři jí stekla jediná slza. „Ještě ne.“
„Tak se do té doby ani neobtěžuj na mě mluvit.“ S tím se otočil a rychle zamířil pryč. Hermiona zavřela oči a dalším slzám už se nebránila.
Celá situace ji trápila, ale nemohla Nathanovi říct, že jeho otcem je Severus Snape, aniž by znala jeho úmysly vůči svému synovi. Jestliže ho Severus nepřijme, Nathan by se nemusel vyrovnat s tím, že je jeho otec tak blízko a přitom tak daleko. To nesmí připustit. Srdce ji zabolelo. To by bylo pro něj příliš velké zklamání.
Pozorovala zasněženou krajinu a snažila se uklidnit. Slzy odezněly, ale starosti jí zůstaly. Hermiona netušila, co se Severusovi honilo hlavou, a už vůbec ne, jaké pocity ukrýval v srdci. Co vůbec k Nathanovi cítí? Trápila svůj mozek a snažila se vybavit si každé jeho slovo od okamžiku, kdy ji minulý týden navštívil… všechno, co řekl, bylo protivně neurčité.
Při prvním setkání hledal odpovědi. Zdál se být znechucený představou, že si nechala jeho dítě. Bylo jasné, že pro něj byl Nathan následkem barbarského činu. Pro něj Nathan nemohl být ničím jiným než připomínkou té noci - zhmotnění jeho hříchů. Povzdechla si nad závěrem, ke kterému dospěla. Jak moc se mýlí.
A pak, bylo tu to, co si vyslechla dneska. Snažil se držet si Nathana od těla, protože si sám připadal příliš špatný. Myslel si, že Nathanovi bude lépe bez něj. Bál se toho, jakým by byl otcem? Přemýšlel o tom vůbec? Určitě ano, ujistila sama sebe. Srdce jí napovídalo, že Severus byl dobrý člověk a že ve skutečnosti chtěl svým způsobem pro Nathana to nejlepší.
Znovu si povzdechla. Takto se nedostane nikam. Potřebovala si všechno v klidu promyslet. Hermiona se vzchopila a vydala se na cestu zpět do podzemí. Dá laboratoř do pořádku a odjede domů. Doufala, že týden bude stačit na to, aby vymyslela nějaké řešení.
Nathan seděl na posteli s knihou na klíně. Snažil se nemyslet na nedávnou hádku. Ani si nevzpomínal, kdy na ni byl naposled tak tvrdý, ale byl příliš naštvaný na to, aby znovu přijímal její omluvy. Ne, už žádné výmluvy - má právo to vědět. Bylo to jméno jeho otce, které mu tajila.
A přesto se mu srdce svíralo tak pevně, až ho bolela celá hruď. Věděl, že máma trpí kvůli jeho chování. Už to jednou udělal, při minulých narozeninách. Jen představa, jak pláče, mu znovu vehnala slzy do očí. Rychle zamrkal a obrátil pozornost zpět ke knize. Přečetl odstavec a myšlenky se mu opět rozutekly. Povzdechl si a podrážděně zaklapl knihu.
„Tady jsi!“ zvolal Kevin, který společně s Andym vstoupil do ložnice. „Hledali jsme tě. A hádej co! Máme plán, jak zjistit, co Snape ví o tvém tátovi,“ oznámil mu nadšeně a napjatě čekal na Nathanovu reakci.
Ten jenom podezíravě zvednul obočí.
„Je to skvělý nápad, Nathane,“ přidal se Andy.
„Jediné, co musíme udělat, je se s ním setkat jako tvá máma nebo nějaký jiný učitel,“ vysvětloval Kevin. „A k tomu nám pomůže mnoholičný lektvar.“
Nathan si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Děkuji, že se mi snažíte pomoci, ale ten nápad je šílený.“
„Proč?“ zeptal se Andy zmateně. Takovou reakci nečekal.
„Víte, jak je složité připravit mnoholičný lektvar? Moje máma byla ve druhém ročníku, když to dokázala. My jsme teprve prváci. A kromě toho si nemyslím, že by na to profesor Snape skočil,“ vysvětlil Nathan.
„Mysleli jsme, že bys mohl ten lektvar připravit ty, jsi v tom dobrý,“ hádal se Kevin. V jeho hlase bylo patrné zklamání.
„Promiň, Kevine. Vím, že se mi snažíte pomoci, a cením si toho. Ale mám dojem, že by se profesor Snape nenechal tak snadno oklamat.“
„To potom nebude fungovat ani můj nápad,“ řekl Andy zklamaně a přisedl si k Nathanovi.
„Tvůj nápad by nefungoval, ani kdyby byl Snape prvňák,“ reagoval Kevin podrážděně.
„Jsem si jistý, že Protiva by z něj tu informaci dostal. Byl to dobrý plán!“ odsekl Andy rozhořčeně.
Nathan se usmál na své dva nejlepší kamarády. Opravdu se mu snažili nějak pomoci. „Díky Andy, ale myslím, že Kevin má pravdu. Ani Voldemortovi by se nepodařilo to z něj dostat. Byl přece špion, vzpomínáš? Mohli bychom ho vyzpovídat, ale nic bychom z něj nedostali. Dokonce ani, kdyby ho Protiva mučil.“ Přesto ho představa Protivy mučícího profesora Snapea pobavila. „I když by to byla určitě zábava,“ dodal, ušklíbl se a všichni společně se rozesmáli.
Když se dostatečně pobavili, Kevin se posadil na postel proti Nathanovi. „Tak co uděláme? Všechny naše plány se zakládaly na tom, že ho nějak oklameme nebo přinutíme mluvit, ale s jeho špiónskou minulostí…“
„Tak proč ho taky tajně nesledovat?“ navrhl Andy.
„Myslíš, že Snape jen tak chodí kolem a všude o tom vykládá? Zjistili bychom jenom nějaká zbytečná fakta o jeho nudném životě,“ nesouhlasil Kevin.
Nathana najednou něco napadlo. „Počkejte chvíli,“ řekl. „To je skvělý nápad. Můžeme prozkoumat jeho soukromí a najít něco, nějakou informaci, kterou bychom pak vyměnili za jméno mého otce.“ Chlapci mohli skoro vidět možnosti, které se Nathanovi promítaly v hlavě a odrážely se mu v zářících očích.
Kevin byl jeho nápadem překvapený. „Podplácení?“ zeptal se nevěřícně.
„Nazval bych to zmijozelský způsob jak dosáhnout svého. On použil to, že neznám svého otce, proti mně jako první. Tak můžeme říct, že si za to může sám,“ upozornil Nathan. „Musíme jen přijít na něco, co opravdu nechce, aby se dozvěděl někdo další,“ dodal a znovu se opřel o čelo postele. S úšklebkem přemýšlel nad různými možnostmi.
„Nathane, někdy mě děsíš,“ řekl Andy a podíval se na něj, jako by ho viděl poprvé.
„Víš jistě, že je to dobrý nápad?“ zeptal se Kevin a nedůvěřivě se na něj podíval.
„Je to perfektní!“ ujistil je Nathan. „Jediné, co musíme udělat, je prozkoumat jeho minulost. Můžeme začít třeba v knihovně a pak se vyptat u jiných učitelů. Snape tady učí už roky, ostatní musí přece vědět něco, co bychom mohli použít.“ Odmlčel se a sledoval reakce svých přátel. „Jestli mi pořád chcete pomoci, teď můžete,“ dodal.
„Samozřejmě, že ti pomůžeme, jen…“ Kevin ještě nebyl úplně přesvědčený.
Nathan pokračoval v probírání různých možností, jak z něj tu informaci dostat, až je nakonec úplně přesvědčil. Na zbytek odpoledne si naplánovali nějaké úkoly a u večeře se Nathanovi nálada zpravila natolik, že měl i chuť něco sníst.
Ve Velké síni Nathan instinktivně pohlédl k učitelskému stolu a hledal svou matku. Ta tam ale nebyla. Už asi odjela domů, pomyslel si s povzdechem.
Nathan nebyl jediný, kdo si všimnul její nepřítomnosti. Remus Lupin se zastavil u ředitelky a zeptal se: „Hermiona nepřijde na večeři?“
„Obávám se, že ne. Zřejmě se musela kvůli práci vrátit do Londýna,“ odpověděla Minerva.
Remus přikývl a odešel na své obvyklé místo. Hermiona opustila Bradavice, aniž by se za ním stavila, jak ji požádal. Uvažoval nad důvodem, proč by se měla chtít vyhnout jejich setkání. Věděl, že identita Nathanova otce je pro ni choulostivým tématem. Byl si téměř jistý, že to nikomu neprozradila, dokonce ani Harrymu nebo Ronovi.
Nathan v ten okamžik pozvedl obočí. Tam je, pomyslel si Lupin. Je to jako znovu sledoval jedenáctiletého Snapea. Povzdechl si a obrátil svou pozornost zpět k jídlu. Bylo by lepší, kdyby si první promluvil s Hermionou, tím si byl jistý. Může si s ní promluvit příští víkend. Pak si najednou Lupin vzpomněl na lunární kalendář - kvůli úplňku nebude příští víkend v Bradavicích. Znovu pohlédl na Severuse. Chvíli přemýšlel a nakonec dospěl k názoru, že si musí být naprosto jistý, než si půjde promluvit s tím mrzutým chlapem.
Nathan byl obklopen svými nebelvírskými přáteli, když se k nim ve Vstupní hale přiblížila skupinka zmijozelských vedená blonďatým prvákem. Nebylo by to nic zvláštního, kdyby si Devon Malfoy nevybral tento okamžik k provokaci.
„Profesor Kratiknot určitě přemýšlí, kde se Granger naučil to malé kouzlo, které nám tak bravurně dneska v hodině předvedl. Co myslíš, Grangere?“ zeptal se Malfoy dostatečně nahlas, aby to nikdo nepřeslechl.
Nathan ho ignoroval a ani ostatní nebelvírští si ho příliš nevšímali.
„Něco takového by mě určitě naučil můj otec. Naučil tě to zaklínadlo tvůj otec, Grangere?“ pokračoval Malfoy.
Nathan nereagoval a předstíral, že ho neslyší, dokud…
„Ne, počkej chvilku, já jsem zapomněl, že ty nemáš otce.“
Nathanovi se rozšířily oči a zarazil se v pohybu. Skupinka nebelvírských se zastavila společně s ním. Nathan se obrátil k blonďatému zmijozelskému studentovi a zabodnul do něj naštvaně pohled.
„Já mám otce,“ řekl Nathan pevně.
Devon se ušklíbl. „Samozřejmě, že máš. Jen nevíš, kdo to je.“
Na to neměl Nathan odpověď. „Sklapni, Malfoyi.“
„Proč? Neměl jsem snad o tom mluvit? Nevěděl jsem, že je to tajemství. Tví kamarádi si o tom včera vykládali v knihovně,“ řekl Devon s nevinným výrazem.
Nathan byl otřesený. Podíval se nevěřícně na své dva nejlepší kamarády. Ostatní přihlížející si Nathana zvědavě prohlíželi a on cítil jejich palčivé pohledy.
„Tak jako tak, bylo to dobré kouzlo. Uvidíme se v Obraně,“ dodal Devon a vykročil pryč následovaný svou skupinkou, která pozorovala Nathana se škodolibostí, která nebelvírským chyběla.
„Už vám nevěřím!“ zasyčel Nathan na své dva - do té doby - nejlepší kamarády a odkráčel pryč.
V pátek večer Severus právě dokončoval nějaké lektvary pro nemocniční křídlo, když se otevřely tajné dveře, spojující laboratoř s jeho pracovnou, a vstoupila Hermiona Grangerová. V první chvíli se zdálo, že ani nezaregistrovala jeho přítomnost.
„Dnes jsem vás nečekal, slečno Grangerová,“ vylekal ji úmyslně.
„Dobrý večer, Severusi,“ odpověděla.
Pozoroval, jak přistoupila k jedné ze skříní s ingrediencemi s pergamenem v ruce. Zkontrolovala její obsah a připsala si na pergamen pár poznámek. Severus vrátil pozornost k bublajícímu kotlíku, ale čas od času jí věnoval kradmý pohled.
Čas plynul v tichosti a Hermiona stále kontrolovala svůj seznam. On předstíral, že si čte časopis, zatímco čekal, až tekutina dostatečně vychladne, aby ji mohl rozlít do lahviček.
„S Nathanem jsi měl pravdu,“ přerušila ticho a tentokrát to byl Severus, kdo se vylekal. „Neměla jsem ho tehdy jít hledat.“
Vzhlédl od rozečtené stránky a neskrývavě se na ni zahleděl. Zdála se hluboce zamyšlená a bylo na ní něco… zvláštního. Za posledních pár měsíců se několikrát potkali, ale nikdy ji neviděl takto ztracenou. Její slova se mu v mysli spojila s jejich poslední hádkou. Řekla tomu chlapci pravdu?
„Nemluví se mou. Vyhýbal se mi celé odpoledne. Už to jednou udělal, na své osmé narozeniny, ale tentokrát je to jiné.“ Upřeně pozorovala pergamen ve svých rukou.
To ho jen utvrdilo v jeho podezření. Ale k němu se Nathan choval pořád stejně. Všiml si, že se zhluboka nadechla.
„Chci mu to říct, Severusi,“ prohlásila a zvedla k němu oči. „Chci mu povědět, že jsi jeho otec, a skončit to všechno jednou pro vždy. Nevím, jestli bych dokázala zvládat jeho nevšímavost.“
„Nic takového neuděláš,“ řekl. Ulevilo se mu, že to Nathan nevěděl. Zatím, dodal si sám pro sebe.
„Nevzdá se, dokud nedostane, co chce,“ namítala naléhavým hlasem. „Chtěla jsem počkat, dokud se s tím nesmíříš, ale asi to nedokážu. Nathan je můj život, Severusi, moje všechno. Hrozně mě bolí, když se na mě dívá, tak jako dneska.“
„Neřekneš mu to,“ zopakoval. Začal se cítit nesvůj, když měl čelit jejímu zjevnému zoufalství.
„Udělám to,“ trvala na svém.
„Bude tě nenávidět,“ prohlásil otevřeně a v místnosti se rozhostilo ticho. Poznal podle jejího výrazu, jak se jí ta možnost promítá v hlavě. „Běž a řekni mu, že jsem jeho otec, ale on ti to nikdy neodpustí. Uděláš mu ze života peklo, jeho přátelé ho zavrhnou. Už nikdy s tebou nepromluví.“
„Mýlíš se,“ odsekla a vystrčila bojovně bradu. „Byl by šťastný, kdyby věděl, že jsi jeho otec. Obdivuje tě. Poznali byste se blíž a naučili se jeden druhého milovat.“
Odfrkl si. „Ty ses zbláznila, Grangerová. Nemám ho rád. Nechci ho poznávat blíž, nudí mě,“ řekl, ale hluboko v srdci věděl, že to není pravda. „Jestli mu to řekneš, popřu to. Když na tom budeš i pak trvat, nebude se ti líbit, co udělám,“ vyhrožoval jí a přitom se k ní hrozivě přiblížil.
„Lžeš!“ vzdorovala mu. „Vím, že to říkáš jen tak. Viděla jsem tě s Dracem. Vím, kdo opravdu jsi, Severusi. Ty bys svému synovi neublížil.“
„Když jsi si tak jistá, tak to potom vyzkoušej,“ řekl a pozvedl jedno obočí.
Jejich pohledy se střetly a navzájem spolu sváděly tichý zápas, který nakonec Hermiona vzdala, když se náhle odvrátila se vzteklým zavrčením.
Ulevilo se mu.
Po Malfoyově prohlášení byl Nathan středem pozornosti všech nebelvírských prváků. K nim se později přidalo i pár mrzimorských a havraspárských. Každý z nich za ním přišel s nepříjemnými otázkami nebo - a to hůř - s lítostí. To všechno mu ale přidávalo na síle, aby vydržel ve svém odhodlání nepromluvit se svou matkou, dokud mu neřekne to jméno.
Vyhledala ho hned po svém pátečním příjezdu do Bradavic, ale on ji statečně ignoroval, otočil se k ní zády a odešel pryč. Byl rád, že se neobjevila na večeři, ani následující den na snídani. Pořád se na ni zlobil, ale odolat jejímu prosebnému tónu a smutnému výrazu bylo velmi těžké.
Přesto Nathan svým přátelům odpustil. Po tom setkání s Malfoyem v hale se jim chvíli vyhýbal, ale nakonec jim to prominul, když ho přesvědčili, že o přítomnosti blonďatého chlapce v knihovně neměli tušení. Nathan jim věřil. Věděl, že to byl Malfoyův zmijozelský manévr a Nathanovi nezbylo než naříkat nad takovou nešťastnou souhrou náhod.
V průběhu týdne se věci měnily. Stále méně studentů si ho zvědavě prohlíželo a jejich plány, jak získat informace o profesoru Snapeovy, se daly do pohybu. Společně se svými kamarády na tom strávil každou volnou chvíli. To bylo taky důvodem, proč právě stál u dveří kabinetu profesora Lupina. Zhluboka se nadechl, utřídil si myšlenky a zaklepal.
„Nathane,“ uvítal ho Lupin, jakmile otevřel dveře.
„Dobrý den, profesore. Máte na mě minutku?“ zeptal se.
„Ano, samozřejmě,“ odpověděl profesor a trochu se zamračil. Ustoupil a naznačil Nathanovi, aby ho následoval do místnosti. „Děje se něco?“
„Ne, nic vážného, pane,“ ujistil ho rychle. „Jen jsem si chtěl promluvit o profesoru Snapeovi.“
Lupin se na okamžik zarazil. Mluvit s Nathanem o Snapeovi nebylo tím, po čem by právě toužil. Zvláště ne teď, když začínal tušit jejich pokrevní vztah. „Posaď se, Nathane.“
Nathan přijal nabízenou židli.
„Čaj?“ nabídl mu Lupin a Nathan přikývl. Profesor vzal čajovou soupravu a položil ji na stůl. Pomocí kouzla ohřál vodu a vložil do ní sáčky s čajem. „Cukr, mléko?“
„Cukr.“ Nathan si vzal svůj šálek. „Děkuji, pane.“
Lupin se se svým čajem posadil naproti svému studentovi. „Profesor Snape,“ pronesl s povzdechem. Najednou vypadal velmi unavený a mnohem starší, než ve skutečnosti byl.
Nathan si usrkl trochu čaje. „Vím, že jste mi to už vysvětloval, ale snažím se pochopit, proč se profesor Snape chová, tak jak se chová.“
„Proč se Severus chová, tak jak se chová,“ zamumlal si Lupin pro sebe a znovu si povzdechl. „Nathane, profesor Snape si toho už za svůj život prožil příliš mnoho,“ začal. „Válka může ovlivnit lidi mnoha způsoby. Nevím, co ti pověděla tvá matka o tom, co se tehdy dělo, ale válka byla obzvláště tvrdá k profesoru Snapeovi.
„Předpokládám, že víš, že býval špion,“ řekl Lupin a Nathan přikývl. „Výborně. Aby působil jako smrtijed přesvědčivě, musel tu roli hrát dokonale a za tolik let se to stalo součástí jeho samého.
„Vím, že není jednoduché souhlasit s většinou věcí, které profesor Snape dělá, ale chtěl bych, abys pochopil, že to nemá nic společného s tebou, ani s žádnou jinou určitou osobou. Rozumíš, co tím myslím?“ zeptal se Lupin.
„Ano, pane,“ odpověděl Nathan. Oba se zamysleli. Po chvíli Nathan přerušil ticho a zeptal se: „Myslíte, že něčeho lituje?“
Lupin odložil prázdný šálek na stůl. „Může litovat spousty věcí. My všichni můžeme, Nathane. Víš, ve válce jsou rozhodnutí, která musíš udělat bez ohledu na to, co cítíš. Ve většině případů musíš dát své vlastní názory stranou ve prospěch dobra.“
Nathan si pohrával se svým hrníčkem. Tohle nebylo to, co očekával, že uslyší. Proto zůstal zticha. Nevěděl, na co by se ještě zeptal.
Profesor Lupin sledoval Nathana, vyložil si jeho zamyšlenost po svém a dodal: „Nesnaž se tomu porozumět najednou. Profesor Snape je velmi komplikovaná osoba. Ale nakonec uvidíš, že ho jednou pochopíš.“
„V to doufám,“ zamumlal Nathan a přikývl. Dopil svůj čaj a opustil kabinet profesora Lupina s vědomím, že se dozvěděl něco víc o tajemném profesoru Snapeovi. Ale nic, co by mohl použít pro jejich plán.
Nathan nechal kamarády ve společenské místnosti a zamířil do sklepení. Rozhodl se, že už nemůže dál ignorovat svou matku.
To odpoledne ho vyhledala v knihovně a požádala ho, aby s ní zase mluvil. Vzpomínka na její oči plné smutno a prosebný hlas ho pronásledovala celý den.
Už byl skoro u cíle. Stál u dveří kabinetu profesora Snapea - jediného místa, kudy se mohl dostat do jeho soukromé laboratoře. Věděl, že tam jeho máma bude pracovat.
Zaklepal na dveře, ale nedostal žádnou odpověď. Zaklepal znovu a čekal. Když se nic nestalo ani po třetím zaklepání, otevřel pomalu dveře. Jak přepokládal, místnost byla prázdná. Z pootevřených dveří laboratoře ale vycházelo světlo. Nathan se zhluboka nadechl a vstoupil. Bylo na čase si s ní znovu promluvit.
Když byl na půl cesty k tajným dveřím, zaslechl Hermioniny hlas. Nebyla tam sama. Na chvíli se zastavil a uvažoval, jestli má pokračovat nebo se raději vrátit později, když zaslechl hlas druhé osoby v místnosti - byl to profesor Lupin. Nathan se zmateně zamračil. Nevěděl o tom, že by byli blízcí přátelé. Ale nenapadal ho jiný důvod, proč by s ní měl profesor obrany být v laboratoři.
Nathan opatrně nakročil směrem k laboratoři. Teď mohl jasně slyšet, co profesor říká.
„…ale nechtěl jsem jít za ním dřív, než si promluvím s tebou, Hermiono.“
„Já ti nerozumím, Remusi. Nedává to žádný smysl.“
„Pozorovat Nathana je jako vrátit se v čase, kdy jsem tu studoval já. Ta podobnost mezi nimi je opravdu očividná,“ trval na svém Lupin.
V místnosti zavládlo ticho a Nathan se zmateně zamračil. Co tím profesor Lupin myslel?
Jeho úvahy přerušil Hermioniny hlas, který se znovu ozval z laboratoře. „Remusi, já…“
„Neděl si starosti, Hermiono. Vím, že je to pro tebe choulostivé téma. Jestli se nepletu, tak Nathan nic neví,“ řekl Lupin.
„Ne, neví,“ potvrdila jeho domněnku.
„A co-“ začal Lupin, ale Nathan už neměl možnost vyslechnout zbytek konverzace.
„Špehujete svou matku?“ zaslechl za sebou hlas a vylekal se.
Rozhovor v laboratoři utichl a dveře se najedou otevřely dokořán. Nathan spatřil svou mámu s široce rozevřenýma očima, jak se střídavě dívá na něj a profesora Snapea. „Nathane,“ zamumlala a vypadala zaraženě.
„Já jsem-“ pokusil se vysvětlit Nathan, ale profesor Snape ho přerušil.
„Byl jste uvnitř mé kanceláře a poslouchal jste za dveřmi rozhovor, který zcela jistě nebyl určen pro vás.“ Hlas mistra lektvarů zněl vyčítavě.
„To je v pořádku, Severusi. Nemyslím si, že by Nathan odposlouchával něčí rozhovor. Je to tak?“ Profesor Lupin mu přišel na pomoc… tak trochu.
„Já… já jsem…“ Nathan se zahleděl na svou mámu, která pořád vypadala utrápeně.
„Nathane,“ oslovila ho potichu.
„Ano, poslouchal jsem,“ přiznal. „Mluvili jste o mně a já vím o čem.“ Nepřestával se jí dívat do očí. „Ví to i ostatní učitelé? A kolika ostatním lidem to ještě řekneš, než se to konečně dozvím já?“
Nathan byl tak soustředěný na Hermionu, že mu unikla Snapeova prudká změna pozornosti, kterou teď zaměřil na Lupina.
„Nathane, to není-“ Hermiona mu to chtěla vysvětlit, ale Nathan ji neposlouchal.
„Přišel jsem si za tebou promluvit, protože jsem myslel, že jsi mi říkala pravdu. Skoro jsi mě dostala s tím svým zarmouceným obličejem a kňouravým hlasem. Ale nečekej, že ti odpustím tohle!“ řekl Nathan a nevšímal si dvou přítomných profesorů. Zamračil se na ni a vyběhl z místnosti.
Teprve teď si Hermiona všimla dalšího páru černých očí, které se na ni upíraly bezcitně a vyčítavě.
„Severusi, Remus si všimnul, že-“ začala, ale znovu byla přerušena.
„To je mi jasné,“ zavrčel Severus a ještě chvíli si ji prohlížel, než se znovu obrátil na profesora obrany. „Jak s tou informací naložíš, Lupine?“
„Nikomu to neřeknu, jestli chceš vědět tohle. Vím, že jsi o tom nikdy nemluvil a jsi na svůj soukromý život opatrný,“ ujistil Lupin druhého muže.
Severus přikývl. „Nesmí se to dozvědět.“
„Neměl jsem v plánu mu to říkat, ale chtěl jsem navrhnout, abyste to udělali vy,“ řekl Remus a pohlédl ze Severuse na Hermionu.
„Tvé názory nejsou ani žádané ani vítané, Lupine. Tohle je mezi Grangerovou a mnou a ocenil bych, kdyby sis hleděl svých vlastních záležitostí, jinak-“
„Stačí, Severusi!“ Hermiona ho překvapila důrazným napomenutím. „Remus je přítel. Jsem si jistá, že udělá, co je nejlepší pro Nathana. Jen se snažil pomoct.“
„Výborně, můj postoj znáš,“ řekl Hermioně a pak se obrátil na Lupina. „Budu tě sledovat.“ S tím odkráčel pryč.
„S tím se netrap,“ povzbudil Lupin Hermionu, která si hluboce povzdechla.
„Já se nestarám o to, co tvůj otec dělá nebo nedělá, Malfoyi!“ prohlásil Nathan.
Oba stáli uprostřed vstupní haly. Devon Malfoy byl obklopen zmijozelskými prváky a Nathan měl u sebe své přátele.
„Jen jsem si tu povídal se svými spolužáky.“ Malfoy se ušklíbl a dodal: „Je mi líto, jestli žárlíš, protože mám otce, který mě má rád.“
Nathan zatnul pěsti, jak se snažil ovládnout vztek. Zamračil se na Devona.
„Ještě pořád po něm pátráš nebo už jsi to vzdal? A podíval ses i do Azkabanu?“ zeptal se Devon a zmijozelští se rozesmáli.
Smích jim vydržel ale jen do té doby, než Nathan odpověděl: „Jestli je můj otec v Azkabanu, ten tvůj by mu měl dělat společnost.“
Malfoy přimhouřil oči. „Můj otec není žádný kriminálník!“ pronesl rozhořčeně.
„Popravdě, já slyšel něco jiného. Možné ho neznáš zase tak dobře,“ řekl Nathan a nečekal na odpověď. Otočil se a vykročil směrem k mramorovému schodišti.
„To odvoláš, Grangere!“ pohrozil mu Malfoy.
Nikdo z nich si nevšimnul přítomnosti profesora Snapea, který postával v tmavém koutě za měřičem kolejních bodů. Takže Devon ví o Nathanově situaci, pomyslel si a zamračil se. Celá věc se tím komplikuje.
Povzdechl si a vydal se do svého kabinetu.
Nathan byl v knihovně, kde teď trávil spoustu času. Společně s kamarády pokračovali v pátrání o Snapeovi a Nathanovi už docházely možné zdroje informací. Společně pročetli už každou knihu o nedávné kouzelnické historii, staré školní ročenky a rodokmeny, ale nenašli proti Snapeovi nic užitečného.
Pokusy přesvědčit ostatní učitele, aby jim mistrovi lektvarů něco prozradily, také ztroskotaly. Zdálo se, že nikdo neví nic podrobnějšího a ti co věděli, si to nechávali pro sebe.
Malfoy využil každé situace, aby připomenul Nathanovi jeho nepříjemnou situaci. Nathan všechny zmijozelské ignoroval, ale už ho to začínalo unavovat. Celá situace byla tím zoufalejší! Zavřel další neužitečnou knihu a zhluboka si povzdechl.
„Dejme si pauzu,“ navrhnul a všichni tři se s úlevou pohodlně opřeli do sedaček. „Tohle nikam nevede,“ přiznal.
„Souhlasím,“ řekl Kevin.
„Tak co budeme dělat?“ zeptal se Andy. „Vzdáme to?“
Nathan znovu povzdechl.
„Nevzdáme to, Andy, jsme přece z Nebelvíru. Jen potřebujeme jiný plán,“ řekl Kevin chlapci vedle sebe. Pak se otočil k Nathanovi a dodal: „Mám pravdu?“
Nathan hned neodpověděl. Snažil se přijít na to, proč původní plán selhal. „Jo, je to tak. Potřebujeme nový plán. Co jsme vynechali?“ zeptal se sám sebe. „S kým jsme ještě nemluvili?“
„Já nevím,“ přiznal Andy. „Už mě nenapadá žádný další způsob, jak přinutil učitele mluvit. Teď se můžeme jen prostě zeptat: Jaké tajemství víte o profesoru Snapeovi? Nevím, co jiného udělat.“
„Tak jo. Ty si vezmeš ředitelku a já profesora Kratiknota,“ řekl Kevin.
Ještě než mohl Andy rozhořčeně odseknout nad výběrem učitelů, Nathan vykřiknul: „Ředitel!“
„Kdo?“ zeptal se Kevin.
„Samozřejmě, jak jsme na něj mohli zapomenout! Ten musí o profesoru Snapeovi vědět všechno. A určitě si to nebude chtít nechat pro sebe vzhledem k tomu, že to byl právě Snape, kdo ho zabil,“ drmolil Nathan a mezitím přemýšlel o nových možnostech. Pak znovu zaostřil pohled na své kamarády, kteří na něho zírali. Nathan se ušklíbl. „Potřebujeme přístup do ředitelny. Musím si promluvit s jedním obrazem.“
Příště... Nathan našel svůj nový zdroj informací. Pomůže mu?
Žádné komentáře:
Okomentovat