Ne jen Granger: 21. kapitola (2. část)

Kapitola dvacátá první - Bolest (2. část)

~~~

„Nathane!“ zvolal Andy, když ho spatřil postávat v ložnici u okna.

„Ahoj Andy,“ odpověděl mu Nathan, už ne tak nadšeně.

„Co se stalo? Harry Potter tě tu včera večer hledal a ty jsi pak nespal ve své posteli. Taky tu byl profesor Lupin a oznámil nám, že jsi omluvený z dopoledního vyučování, ale neřekl nám proč. Máš potíže?“

„Ne.“ Nathan úplně na své přátele zapomněl. Nemohl jim jen tak říct, že konečně zná identitu svého otce. Nemohl říct, že je Snapeův syn. „Já…“ Vymysli něco! „Byl jsem s mámou,“ vydal ze sebe nakonec přiškrceně.

Andy nijak nereagoval a čekal na zbytek vysvětlení. Nathan otevřel pusu a chystal se říct, cokoliv mu přijde na jazyk, ale v tu chvíli dorazil Kevin. „Nathane! Kde jsi byl?“

„Byl se svou mámou,“ předběhl ho s odpovědí Andy.

„S mámou? To byl důvod, proč tě tu večer hledal pan Potter?“ pokračoval Kevin ve vyzvídání.

„Byl jsem s ní. Přišla… na návštěvu.“ Nathan se snažil získat víc času, aby vymyslel vhodnou výmluvu.

„Děje se něco?“ zeptal se Andy starostlivě.

Nathan přemýšlel, že by použil nemocnou Hermionu jako svou výmluvu, ale představa lhaní svým kamarádům se mu příliš nezamlouvala. A stejně by ji tu o víkendu určitě potkali. „Ani ne,“ odpověděl. „Je v pořádku… ale chtěla mě vidět.“

„Ale ona je tu každý víkend, ne?“ namítl Kevin. „Omluví nás z vyučování, když nás přijedou navštívit rodiče?“ Jeho výraz se změnil ze zmateného na zamyšlený. „To by se mohlo hodit…“

„Víš, jaké bývají matky,“ pokrčil Nathan rameny. „Trochu se to protáhlo, tak jsem u ní přespal. Zůstala tu i dnes dopoledne, tak požádala profesora Lupina, aby mě omluvil z vyučování.“ Tady to máte. Koneckonců to byla pravda. Ale ne celá. Výborně! pogratuloval si v duchu.

„Ty máš ale štěstí!“ řekl Andy. „Možná bych mohl přemluvit naše, aby mě navštívili v pondělí ráno. Bylo by super, kdybych nemusel ke Snapeovi na hodinu.“

Snape. Nathan se cítil, jako by ho někdo uhodil. „Můžeme se jít naobědvat? Moc jsem nesnídal, mám docela hlad,“ řekl a snažil se přitom zapomenout na toho muže a vrátit se zpět do svého normálního života.

Žádné námitky proti jeho návrhu nebyly. Po cestě mu kamarádi vyprávěli, o co na ranních hodinách přišel. Jak Nathan očekával, nic neobvyklého se nestalo. Samozřejmě, že pro ostatní se nic nezměnilo! pomyslel si a byl sám na sebe naštvaný. Proč by se mělo něco na hradě měnit jen proto, že profesor Snape je jeho otec? Ale Nathan se přesto nedokázal podívat kolemjdoucím do tváře. Při chůzi sledoval své boty.

Až v okamžiku, kdy pod svýma nohama rozeznal podlahu Velké síně, si uvědomil, že tam určitě bude i profesor Snape. Zastavil se. Ostatní studenti ho míjeli a Nathan dokázal až po určité chvíli přesvědčit sám sebe, že není takový zbabělec, a vzhlédl. Jeho pohled zamířil přímo na místo po ředitelčině levici – prázdné místo. Nathan si oddechl a prohlédl si zbývající profesorský sbor. Profesor Lupin ho pozoroval. Nathan znovu znejistěl.

„Neříkal jsi, že máš hlad?“ zavolal na něj Kevin a Nathan se konečně připojil u stolu ke svým spolužákům. Kevin si ho upřeně prohlížel a stejně tak i Andy. Za chvíli se ale zapojili do zábavné konverzace ostatních a zapomněli na Nathanovo podivné chování.

Nathan toho nesnědl moc. Každou chvilku na sobě cítil pohled profesora Lupina. Co po mně chce? Máma mu asi řekla, ať na mě dává pozor, pomyslel si a znovu na ni dostal vztek. Dezertu se ani nedotknul. Ostatní už byli po jídle a chystali se na své odpolední vyučování, když promluvil Andy: „Dobrý den, profesore Lupine.“

„Dobrý den, Andrew, děvčata, chlapci,“ pozdravil ředitel koleje postupně své studenty. „Jak se dnes máte?“

Profesorův dotaz následovaly nejrůznější odpovědi, ale Nathan zůstával zticha.

„A co ty, Nathane?“ zeptal se nakonec. „Jablečný koláč ti nechutná?“

„Ani ne, pane. Není v něm žádná čokoláda.“

„Já ve své kanceláři vždycky nějakou mám, kdybys měl chuť,“ řekl profesor Lupin a jeho oči sdělovaly pravý význam jeho nabídky.

Nathan si přál přijmout, ale věděl, že profesor Lupin je pod vlivem jeho matky. Ale i tak cítil potřebu mu poděkovat. „Děkuji, pane.“

Lupin vážně přikývl a opustil Velkou síň hlavními dveřmi. Nathan sklopil pohled k netknutému koláči. Tolik chtěl věřit profesoru Lupinovi, ale… ve skutečnosti neměl nikoho.

„Dřív jsi měl jablečný koláč rád. Ten problém není v něm, že ne?“ zeptal se ho narovinu Kevin.

„Nechci jíst ten pitomý koláč! Nemůžu mít bezkoláčový den?“ odsekl Nathan. Ve skutečnosti byl opět naštvaný na své rodiče, ale kromě Kevina nebyl v okolí nikdo, na kom by si mohl svůj vztek vybít.

„Dobře, dobře!“ Kevin se od něj odsunul. „Nejez ho.“

Nathan vzal vidličku a začal do dezertu zlostně bodat. V tu chvíli ho jeho přátelé nezajímali. Potřeboval být o samotě.

Jakmile Nathan opustil Velkou síň, Josephina se otočila na Andyho. „Co to s ním je?“

„Já nevím, Jos. Je takový od té doby, co se vrátil od své mámy,“ odpověděl.

„Možná bychom měli jít za ním…“ navrhla.

„Hodně štěstí!“ prohodil Kevin.

Jos vrhla na Kevina káravý pohled. „To byl důvod, proč tu byl včera Harry Potter?“ zeptala se. „Je Nathanův kmotr, ne?“

„Možná,“ odpověděl Kevin a zamračil se. „Myslím, že se něco děje, ale on nám nic nepoví.“

„Myslíš, že to má něco společného s Malfoyem? Harry Potter s ním o tom včera mluvil, pamatuješ?“ navrhl Andy.

„Ano, je to možné. Ale proč by to před námi tajil?“ namítl Kevin.

Andy jen pokrčil rameny. Jos chvíli mlčela, ale pak se otočila k ostatním děvčatům a dala se s nimi do řeči. Kevin byl zmatený. Z myšlenek ho vytrhla až diskuze o nejnovějších výsledcích famfrpálových zápasů.

---

Nathan šel do knihovny. Byla skoro prázdná, kromě několika studentů z Havraspáru. Vybral si osamělý stolek v koutě. Posadil se, lokty se opřel o stůl a hlavu složil do dlaní. Nesmí mít na mě takový vliv! Pokáral sám sebe. Jak mohl vrátit svůj život do normálu, když nedokázal ignorovat své rodiče? A to tam profesor Snape ani nebyl! Nathan vztekle praštil do stolu, až se po něm několik studentů zvědavě ohlédlo. Zamračil se na ně, ale pak si povzdechnul. Sakra!

Bylo to těžší, než očekával. Věděl ale, že to zvládne. Nepotřeboval je a mohl žít svůj život docela dobře i bez nich. Jen se musel víc snažit. Měl před sebou celé odpoledne, kdy mohl své rodiče ignorovat, a soustředit se jen na vyučování a společnost svých kamarádů. Vstal a odhodlaně vyšel z knihovny, připraven čelit trollovi. Nebo se aspoň tak cítil.

Během odpoledních hodin se nic zvláštního nepřihodilo. Problémy se vrátily, když dorazil do Velké Síně na večeři. Byl tam – jeho otec. Nathan nedokázal vejít. Nedíval se tam, ale věděl, že profesor Snape na něj zírá. Musel odejít.

„Já… zapomněl jsem si něco ve třídě. Pak se ještě stavím v knihovně, promluvíme si později,“ řekl spěšně svým přátelům, a aniž by počkal na jejich reakci, vydal se tam, odkud právě přišli.

Dvoje schody vyběhnul naráz, pak se zastavil a ztěžka oddechoval. „Co se to se mnou děje?“ zamumlal bezradně. I přes původní odhodlání se ten večer už do Velké síně nevrátil.

Následující ráno se probudil s novým předsevzetím. Půjde na snídani, ať už bude ve Velké síni kdokoliv. V noci skoro nespal, byl vyhladovělý a nehodlal dovolit nějakému zírajícímu netopýrovi, aby mu den zkazil ještě víc.

Nathan se usmál, když v síni nespatřil žádné netopýry. Bezva! Tím líp! Byl právě uprostřed snídaně, když jeden přerostlý vešel bočními dveřmi. Jejich pohledy se střetly, když se Snape zarazil cestou ke svému místu. Nathan s obtížemi polknul své sousto. Bylo to jen pár vteřin, ale jemu se to zdálo jako hodiny. Najednou pocítil na hrudi tlak a musel vstát. Snape pohledem neuhnul. Tlak se zvětšoval a Nathanovi nezbývalo než odejít na čerstvý vzduch.

---

Severus sledoval jeho odchod. Povzdechnul si a konečně se posadil k učitelskému stolu. Chlapec od něj stále utíkal a stával se stále méně předvídatelným. Kdo by si pomyslel, že ten nebelvírský student, jediný v jeho učitelské historii, který se ho nebál, bude před ním prchat z Velké síně? Jeho syn a zbabělec? Věděl, že Nathan zbabělec není, ale…

Severusovo uvažování bylo přerušeno soví poštou. Přesněji řečeno dopisem, který jedna ze sov upustila přímo do jeho míchaných vajíček. Severus protočil oči, když si přečetl jméno odesílatele.

Milý Severusi,

jak to jde v Bradavicích? Doufám, že už sis s Nathanem promluvil a že se cítí lépe. Prosím, napiš mi nějaké novinky.

S pozdravem Hermiona Grangerová

Jak můžu s tím chlapcem mluvit, když ode mě utíká? A stejně odpoledne přijede do Bradavic, tak si může situaci zhodnotit sama! Severus dopis zmačkal, aniž by mu věnoval další pozornost. Věděl, že se asi zbláznil, když souhlasil s tím jejím šíleným plánem. Ale pravda byla, že chtěl doopravdy s Nathanem mluvit, jen nevěděl jak.

Severus zahnal sovu, která nepochybně čekala na jeho odpověď. Pohlédl zpět na svůj talíř a zjistil, že jeho snídaně je poházená všude kolem. Něco si sám pro sebe zamumlal a opustil Velkou síň s vyhlídkou dopoledního vyučování. Alespoň že odpoledne se nebude muset potýkat s těmi tupohlavci.

V průběhu vyučování Severus dospěl k rozhodnutí, že nepůjde na oběd do Velké síně. Sám sobě namluvil, že už neměl sílu potkat se s těmi idioty, které právě učil, ale kdyby byl upřímný, musel by si přiznat jiný důvod: nechtěl svého syna rozrušovat svou přítomností.

Místo toho si zavolal skřítka a objednal si sendvič a čaj. Pak se rozhodnul strávit odpoledne v laboratoři. Právě si procházel nějaké poznámky, když dorazila Hermiona Grangerová.

„Proč jsi neodpověděl na můj dopis?“ zeptala se rovnou, když vynechala své obvyklé dobré odpoledne.

„Proč bych ti měl psát dopis, když jsi teď tady, aby ses mě zeptala osobně?“ odpověděl Severus příkře.

Zhluboka se nadechla. „Mluvil jsi s ním?“

Pohlédl na ni, zvážil své možnosti a pak se vrátil ke svým poznámkám. „Ne.“

Svým tělem mu zakryla jediný zdroj světla. Stále jí nevěnoval žádnou pozornost. To se ale ukázalo jako nemožné, když se přikrčila, aby měla obličej na stejné úrovně jako on, a rukama se opřela o okraj stolu.

„Nečekej příliš dlouho, Severusi. On sám nepřijde. Říkala jsem ti, že nám to nijak neusnadní.“ Její hlas byl tichý a zabarvený smutkem.

Severus jí tentokrát pohlédl přímo do očí. „Už tak to dělám proti své vůli. Nenaléhej na mě.“

„Ani já jsem nechtěla, aby to skončilo takhle. Já na tebe nenaléhám-“ Severus přimhouřil oči. „Dobře, tak naléhám. Ale nemáme moc času, Severusi.“ Jeho pohled se zpřísnil. „Nedívej se na mě tak! Tentokrát jsi to zpackal ty, tak to i naprav! Teď už nezáleží na tom, co si přeješ ty, nechápeš to? Ty sám jsi řekl, že jsi jeho otec. Tak jím teď buď.“

„Neříkej mi, co mám nebo nemám dělat, ženská!“ zavrčel.

Hermiona se před jeho stolem napřímila. „Pak mi ty řekni, co můžeš nebo nemůžeš udělat.“

„Nemůžu se přiblížit k někomu, kdo není připraven se se mnou potkat, aniž bych zkazil celý ten tvůj perfektní plán. Nemůžu se ze dne na den stát někým, kým nejsem, jen proto, že ty jsi zklamaná! Nemůžu napravovat tvoje chyby!“

„A co můžeš udělat, Severusi?“ její hlas byl tvrdý, ale ne nevlídný.

V místnosti se rozhostilo ticho. Hermiona ale dál promlouvala svým pohledem – odhodlaným a pronikavým. Mohl ji proklít až do dalšího týdne. Mohl ji vyhodit ze své laboratoře. Mohl ignorovat, že se kdy objevila v jeho životě. Mohl, ale neudělal to. A ani nemusel, protože se rozhodla odejít sama. Perfektní! pomyslel si sarkasticky.