Ne jen Granger: 21. kapitola (3. část)

Kapitola dvacátá první - Bolest (3. část)

~~~

Nathan strávil celý víkend ve své ložnici. Nechtěl náhodou potkat svou mámu na chodbě nebo v knihovně. Ani nestál o to, aby ho našli ve společenské místnosti, kdyby se náhodou jeden z nich odvážil ho tam přijít hledat. Ano, jeden z nich. Protože profesor Lupin a Snape byli na jeho seznamu nežádoucích setkání taky. Kdyby byl sám k sobě upřímný, musel by si přiznat, že ani společnost jeho přátel mu nebyla zrovna příjemná. Bylo to jako by si každý, kdo na něj pohlédne, přečetl jméno Snape napsané na jeho čele. Nathan věděl, že jsou to pouze jeho představy, ale… On sám to viděl pokaždé, když pohlédl do zrcadla nebo náhodou spatřil svůj odraz v okně. Tak jako teď.

Odvrátil hlavu a vrátil se zpět do postele. Společnost mu dělaly jen knihy. Nudný víkend už byl skoro u konce, blížila se doba nedělního oběda. Na jídlo chodil do Velké síně, ale odvážil se tam vstoupit, jen když si byl jistý, že nepotká nikoho z nich.  V sobotu večer musel nějakou dobu čekat, dokud Hermiona nedokončí večeři a neopustí síň, ale jinak se nic zvláštního nestalo.

Zaslechl smích. Ostatní přicházeli ke dveřím ložnice.

„...a neudělal nic! Představ si profesora Kratiknota pobíhat na těch jeho miniaturních nohách a pokřikovat: Nedotýkejte se té chlupaté věci! Nedotýkejte se té chlupaté věci!“ Malcolm Lesner napodoboval Kratiknotův skřípavý hlásek. Ostatní se zasmáli. „Bylo to tak směšné!“ dodal Malcolm.

„Layla měla štěstí,“ přidal se Kevin, „umíte si představit, jak by vyváděl Snape, kdyby takovou chybu udělala při lektvarech?“

Následovalo několik soucitných zasténání a najednou všichni zvážněli. Nathan je sledoval koutkem oka a předstíral, že si čte.

Andy se rozhodnul ještě trochu ostatní pobavit. „Ničíte mi mou učebnu, vy hloupá holko! Strhávám Nebelvíru sto bodů!“ řekl a neúspěšně se snažil napodobit hlas profesora lektvarů. Ostatních chlapci se pousmáli.

„Zapomněl jsi na obočí,“ řekl Kevin a zopakoval celou frázi doplněnou přehnanými pohyby obočí. Teď už se všichni smáli nahlas.

Vlastně ne všichni. Nathan se nesmál. Ve skutečnosti se velmi vážně soustředil na to, aby na sebe neupoutal pozornost. A nepovedlo se mu to.

„Nathan to umí mnohem líp!“ prohlásil Kevin. „No tak, Nathane, předveď to.“

V ten okamžik se všichni otočili k Nathanovi a čekali. Nathan zíral do knihy a nevěděl, jak má zareagovat. Vlastně něco věděl – určitě nebude imitovat svého otce. To v žádném případě!

„Teď ne, Kevine. Snažím se něco naučit,“ odpověděl a předstíral, že nesmírně zaujat knihou.

Nathan koutkem oka zachytil, že si ostatní vyměnili pohledy. Dokonce zaslechl nějaké poznámky, ale ani tak nezvedl oči.

Ruch v pokoji najednou ustal, když se většina chlapců rozhodla vrátit do společenské místnosti. Nakonec v ložnici zůstali jen Kevin s Andym.

„Co se s tebou děje?“ zeptal se Kevin vyčítavým tónem. „To už se neumíš bavit? Kde je Nathan, co jsi mu udělal?“

Nathan si povzdechnul a konečně přestal zírat do knihy. „Nemám náladu na vtípky, jasné? Je mi líto, jestli vás obtěžuje někdo, kdo se snaží ve škole studovat,“ řekl víc nevrle, než měl v úmyslu. Nathan se nedokázal přimět pohlédnout svým kamarádům do tváře.

„Nemyslím si, že tu o nás někdo stojí, Andy. Nerušme génia,“ řekl Kevin, popadl Andyho za hábit a táhnul ho ke dveřím. Ten chvíli odolával, ale nakonec to vzdal.

Jakmile Nathan osaměl, zavřel knihu a hodil ji pod postel. Chtěl předstírat, že se nic nestalo. Chtěl, ale nemohl. Co by se stalo, kdyby to jeho přátelé zjistili? A navíc ho čekala hodina lektvarů… Zítra bude muset jít na první hodinu se Snapem od incidentu v jeho kanceláři a Nathan nevěděl, co může očekávat.

Rozhodnul se, že na to nebude teď myslet, a vydal se do Velké síně na oběd. Právě se chystal vstoupit na poslední mramorové schodiště vedoucí do vstupní síně, když u hlavního vchodu zahlédl svou matku. A ona jeho taky.

Nathan zvažoval, že se vrátí zpět do společenské místnosti Nebelvíru, ale když k němu Hermiona hned nezamířila, zaváhal, co má udělat a co si má myslet. Pak dospěl k závěru, že když s ním nemluví ona, nemusí s ní mluvit ani on. Jako kdyby tam vůbec nebyla, Nathan pokračoval ve své cestě do Velké síně.

Právě, když se chystal vejít, zaslechl: „Nathane.“ Ignoroval to a pokračoval v chůzi. Jeho pohled nezamířil nikam jinam než k jeho cíli – k nebelvírskému stolu. Až když se posadil, ujistil se, že ho Hermiona nenásledovala. Uvolnil napjatá ramena a povzdechl si. Kuřecí nákyp byla jediná věc, na kterou chtěl v tom okamžiku myslet.

---

V pondělí ráno pozoroval Nathan první paprsky pronikající do jeho ložnice. Vůbec nespal. Ani příjemně strávené nedělní odpoledne nedokázalo odvést jeho pozornost od nadcházející hodiny lektvarů. Po úspěšném setkání se svou matkou – jak ho Nathan sám pro sebe nazýval – získal zpět trochu pocitu volnosti a dokázal si užít volné odpoledne spolu s ostatními spolužáky v nebelvírské společenské místnosti. Nemyslel si, že by ho profesor Snape přišel hledat právě tam, i když v minulosti to už udělal.  

Ale nic z toho, co se stalo předchozí den, mu teď nedokázalo zvednout náladu. Ne, když to byl teď on, kdo se chystal na setkání se Snapem a ne naopak. Co Snape udělá? Co řekne? Jak jen Nathan mohl svému profesorovi teď pohlédnout do tváře? Nathan neměl na tyto otázky odpověď a ani neměl chuť je hledat.

Pokoj se čím dál víc projasňoval. Čím víc hodin bylo, tím méně si Nathan věděl rady. První z jeho spolužáků se probral a nový den tak oficiálně začal. Další pohyby, hlasy. Nathan přesto zůstal stále nehybný. Mezerou mezi závěsy zahlédl některé z nich chystat se na snídani. To zvládnu. Vstal a začal si oblékat školní uniformu tak jako každý jiný den. Jsem Nebelvír, musím to zvládnout.

Zamířil do koupelny. Kromě ranní hygieny už neměl nic, co by ho oddálilo od snídaně a hodiny strávené s jeho otcem. Žaludek se mu sevřel, když ucítil chuť zubní pasty. Umýváním obličeje strávil Nathan mnohem delší čas než obvykle a když na sebe konečně pohlédl do zrcadla, už nedokázal zadržet včerejší večeři v žaludku. Rozběhl se na záchod.

Nathan neslyšel Andyho vcházet. Byl stále soustředěný na své dýchání a snažil se zahnat nevolnost.

„Nathane?“ oslovil ho Andy. „Jsi nemocný?“

Nathan se právě chystal odpovědět, když ho přemohla další vlna nevolnosti.

„Zavolám Cornwella,“ řekl Andy a za pár minut byl zpět i s prefektem.

„Jak se cítíte, pane Grangere?“ zeptal se starší chlapec.

„Je mi zle,“ dokázal ze sebe Nathan dostat mezi těžkými nádechy.

„Jakou hodinu máte dnes ráno?“ zněla další otázka.

„Lektvary,“ odpověděl Andy.

„Profesor Snape neuvěří, že vám není dobře,“ zněla prefektova odpověď. Nathan znovu ztratil kontrolu nad svým žaludkem. „Běžte pro profesora Lupina.“ Rozkaz patřil Andymu, který hned nato zmizel.

Nethan seděl se zavřenýma očima opřený o stěnu hned vedle záchodu, když dorazil ředitel jeho koleje.

„Je mu opravdu zle, pane,“ informoval ho Cornwell.

„Děkuji, Michaeli,“ profesor Lupin poslal prefekta pryč.

Nathan neotevřel oči, žaludek měl stále jako na vodě. Cítil ledovou ruku, která se dotknula jeho čela.

„Tušíte, z čeho by vám mohlo být zle?“ zeptal se Lupin.

Nathan pomalu zakroutil hlavou. Po chvíli ucítil mravenčení, které způsobilo kouzlo šířící se jeho tělem. Profesor Lupin na něho použil uzdravovací magii. Nathan si povzdechl, když se jeho žaludek uklidnil, a cítil se nejlépe za posledních pár dní. Chvíli si toho pocitu užíval a pak otevřel oči. Spatřil profesora Lupina, jak si ho bedlivě prohlíží jako by se právě rozhodoval, co s ním vlastně udělá.

„Lepší?“ zeptal se.

„Ano, děkuji.“

Profesor Lupin mu podal ruku a Nathan ji přijal. Ředitel mu pomohl vstát, počkal, než si opláchne obličej, a doprovodil ho do ložnice. „Myslíte, že jste schopen jít na lektvary?“

Nathan se zarazil, otočil se a v mžiku byl zpět v koupelně. Jeho tělo ignorovalo fakt, že mu v žaludku už nic nezůstalo. Profesor Lupin přičaroval ručník, podal ho Nathanovi a ten jej beze slova přijal. Když se trochu uklidnil, profesor Lupin opět promluvil: „Vím, že je to pro tebe těžké, Nathane, ale už se svému otci nemůžeš dál vyhýbat.“

Nathan zaostřil na protější stěnu. Proč se to dělo právě jemu? Proč to musí být tak těžké?

„I když by ses mu chtěl dál vyhýbat, on tady učí,“ pokračoval Lupin. „Co bys udělal? Nechal bys studia lektvarů?“

Nathan pohlédl na svého ředitele s prosebným výrazem v očích.

„Ne, nemůžeš vynechat lektvary,“ odvětil Lupin a zamračil se. „V první řadě mě zajímá, proč se mu vyhýbáš. Myslel jsem, že si přeješ znát totožnost svého otce, setkat se s ním, promluvit si s ním. Nebo se snad mýlím?“

„Ne, nemýlíte,“ odpověděl Nathan tiše.

„Tak na co čekáš?“ pokračoval profesor.

„Už nechci ani jedno z toho,“ odpověděl a zhluboka se nadechnul.

„Cítíš se líp?“ zeptal se profesor Lupin. „Myslíš, že můžeš opustit koupelnu? Není to mé oblíbené místo k rozhovoru…“ dobíral si ho.

Nathan se znovu zhluboka nadechl a přikývl na znamení, že už je mu lépe. Přešli do ložnice, kde se usadili na Nathanovu postel. Profesor Lupin si ho nepříjemně prohlížel. Nathan se zavrtěl.

„Proč se vyhýbáš svému otci, Nathane?“ zeptal se znovu jeho profesor.

Pohled hnědých očí byl naléhavý a Nathan cítil povinnost odpovědět. „Já se mu nevyhýbám,“ řekl a okamžitě věděl, jak směšně to znělo. Proto raději zůstal zticha, aby věci ještě nezhoršoval.

„Co kdyby Severus přišel sem za tebou? Co bys udělal?“ zeptal se Lupin.

Nathan mu konečně pohlédl do tváře. „On nepřijde.“ Bylo to přání, které si přál proměnit ve skutečnost.

„Proč myslíš?“

Nathan se musel znovu vypořádat s pravdou, které musel čelit ode dne, kdy zjistil, že profesor Snape je jeho otec. Nepřišel by za ním, protože o něj neměl vůbec žádný zájem. „Profesor Snape by nepřišel, protože…“ Bolelo ho jen to pomyšlení a vyslovit to nahlas by bolelo ještě víc. „Nechce se mnou mít nic společného.“ Nůž, který se mu předtím zabodnul do srdce, se právě několikrát otočil.

„Jak to můžeš vědět?“ trval si na svém Lupin.

„Strávil jsem s ním měsíc trestů. Vím to.“ Nathan o tom nechtěl dál mluvit. Nechtěl slyšet od profesora Lupina jakoukoliv obhajobu jeho matky, že by mu to dřív nebo později řekla.

„Znám profesora Snapea od té doby, kdy nám bylo jako teď tobě,“ začal profesor Lupin. „Troufám si tvrdit, že mu na tobě záleží tak, jak mu ještě nikdy na nikom nezáleželo. Možná to není vidět. Jak už jsem řekl, není jednoduché s ním vyjít a je příliš komplikovaný na to, aby mu někdo porozuměl. Jakkoliv se zachoval za ten měsíc trestů, nemusí to být tak, jak to vypadalo.“

Nathan pochybovačně naslouchal svému řediteli. Nikdo nevěděl, co se při trestech s jeho otcem stalo.

„Nebylo by lepší se ho zeptat, poslechnout si, co si on o tom myslí? Nevěřím, že bys neměl odvahu to udělat, protože ty jsi Nebelvír,“ řekl profesor a naklonil hlavu, aby tak vyjádřil svou důvěru v Nathanovu odvahu. „Možná bys to měl zkusit. Možná tě Severus překvapí. Už to udělal.“ Lupin se na něj usmál.

„Dnes nemusíš chodit na Lektvary, ale nečekej, že tě omluvím i příští týden,“ dodal profesor už vážněji. „Nemysli na to, co může dopadnout špatně, když je tu spoustu toho, co můžedopadnout dobře,“ Lupin se postavil, „uvidíme se na hodině.“ S tím ponechal Nathana samotného se svými myšlenkami.

I přes Remusova slova se Nathan po celý zbytek týdne Snapeovi vyhýbal. Nikdy se nepodíval jeho směrem, vždy se vyhýbal sklepení tak, aby se s ním nestřetl na chodbě. Pokaždé ale na sobě cítil ten chladný pohled, kdykoliv byli ve stejné místnosti. Alespoň přesvědčil sám sebe, že na další hodinu lektvarů půjde, ať se stane cokoliv. Ne, že by měl na výběr, ale nehodlal Snapea nechat, aby z toho udělal noční můru.

To samé platilo pro jeho matku a to obzvláště po tom, co obdržel dopis od svého kmotra. Knihovna bylo místo, kam chodil rád, a nehodlal se ho vzdát ani o víkendu jen proto, že tam byla ona. Přistihla ho tam v neděli ráno. Bylo to nepříjemné, ale Nathanovi se podařilo odrazit všechny její pokusy si s ním promluvit.

S nově nabitým sebevědomím Nathan opustil Velkou síň, aby se poprvé setkal se svým otcem. Vstoupil do učebny lektvarů, jako by se nic nedělo, a sednul si na své obvyklé místo v první lavici. Nathan si byl jistý sám sebou, dokud mistr lektvarů nevstoupil do místnosti. Nathan nevzhlédl. Místo toho zadržel dech a upřeně zíral na zašpiněnou lavici.

„Otevřete si učebnici na straně dvě stě deset,“ řekl profesor Snape a začal přednášet jako obvykle.

Nathan nemohl rozpoznat ten pocit prázdnoty, který mu to obvyklé chování způsobilo. Vkládal do toho setkání tolik očekávání, že byl zklamaný schopností toho muže chovat se jako by se nic nestalo. Jak hodina pokračovala, Nathanovo zklamání se postupně vyvinulo až v nenávist ke svému otci za jeho zjevnou netečnost.

Nathanův vztek ještě vrostl ve chvíli, kdy dostali za úkol připravit lektvar. Když Nathan krájel, sekal a drtil, vymizela z jeho pohybů veškerá obvyklá ladnost. Mechanicky postupoval podle návodu a ve skutečnosti ani nemyslel na to, proč vlastně do kotlíku sype všechny ty rostliny a zvířecí části.

Severus procházel uličkou mezi lavicemi a okomentoval výkon každého studenta, tak jak měl ve zvyku. Někomu dokonce i strhnul body. Nechtěl, aby se pro Nathana něco změnilo, když teď už věděl, kdo je jeho otec. Byl to pořád ten samý profesor, se kterým se setkal na své první hodině, se kterým se setkala jeho matka na své první hodině. Nic se nezměnilo.

Po celou tu dobu se nic zvláštního nestalo. Severus se ho přímo nezeptal na jedinou otázku a Nathan se neobtěžoval odpovídat na žádnou z těch, které byly určeny celé třídě. Severus to považoval za chlapcův způsob ignorace, kterého se držel už od toho večera. Pomalu se blížil k jeho kotlíku. „Ten lektvar se nezamíchá sám, slečno Parksová,“ prohodil směrem ke studentce, která okamžitě začala horečně míchat obsahem ve svém kotlíku. Pokračoval k první řadě a zastavil se za zády svého syna.

Severus okamžitě zaznamenal nedostatek péče, kterou Nathan věnoval přípravě ingrediencí, které teď ležely všechny na jedné hromadě v rohu lavice. Chlapec použil při krájení kořenů příliš mnoho síly. Jednotlivé kousky byly nestejnoměrné a jemu to bylo evidentně jedno. Severus mlčky nahlédl do kotlíku. Jeho obsah měl příšernou nahnědlou barvu, přesně jak předpokládal.

„Jakou barvu měl lektvar mít v tomto stádiu přípravy, pane Grangere?“

„Světle žlutou, pane.“

Samozřejmě, že to jeho syn věděl, a ani ho to nepřekvapilo. Co ale upoutalo jeho pozornost, byl tón, jakým to Nathan pronesl.

 „A jakou barvu má ten váš?“ pokračoval Severus.

„To můžete vidět sám, pane,“ odvětil Nathan, aniž by vzhlédl od kořenů, které v tu chvíli přímo trhal na kusy.

Severus obešel lavici a postavil se před něj. „Strhávám Nebelvíru pět bodů. Jakou barvu má váš lektvar, pane Grangere?“ zeptal se znovu.

Nathan nakoukl do kotlíku. „Myslím, že hnědou. Ale to už jste viděl sám, pane,“ řekl chlapec a jako by se nic nedělo, popadl hromádku rozsekaných kořenů a hodil je do kotlíku. Lektvar zasyčel. Když se chystal přidat ještě celý mločí ocas, Severus zadržel jeho ruku. Nathan konečně vzhlédl a z hlubokých černých očí mu šlehaly blesky vzteku.

Celá třída předstírala práci, zatímco pozorně sledovala výměnu názorů.

„Co se stane, když vás nechám vhodit tohle do té polévky, co připravujete?“ zeptal se Severus, aniž by pustil Nathanovu ruku.

„Tak to zjistěme,“ odsekl Nathan a pohnul rukou směrem ke kotlíku.  

Severus ho držel pevně. „Nenechám vás vyhodit moji třídu do povětří jen proto, že vám se chce.“ Vytáhl z hábitu hůlku a nechal zmizet obsah kotlíku. „Strhávám Nebelvíru dalších deset bodů a pro vás to znamená nesplněný úkol, pane Grangere,“ dodal se zasyčením a konečně pustil jeho zápěstí. „Na konci této hodiny chci na stole esej o možných reakcích těchto ingrediencí, když se použijí nesprávně.“

Severus se zamračil na ostatní studenty, kteří se bleskově vrátili ke svým kotlíkům. Na co si to hraje? pomyslel si, když se usadil za svým stolem. On by to vážně nechal vybuchnout. To bylo to, co ho zneklidňovalo. Zvlášť, když věděl, že jeho syn to dělal naprosto vědomě. Pomsta? To bylo možné. Severus pozoroval píšícího Nathana se zaujetím, které ale na sobě nedával znát.

Dříve, než Severus očekával, Nathan přistoupil k jeho stolu a položil na něj kus pergamenu. Pak se vrátil zpět ke své lavici, popadl věci a otočil se k odchodu.

„Ještě nejste propuštěn z této hodiny, pane Grangere,“ řekl mu, „sedněte si.“

Nathan vypadal rozzuřeně, ale nepotřeboval to slyšet dvakrát. Severus pohlédl na pergamen na svém stole. Mělo to daleko do pořádné eseje. Všechno, co tam našel, byly řádky obsahující ingredience x plus ingredience y rovná se něco. Všechno bylo správně, ale to teď nebylo podstatné. Byl to jen další výsměch jeho příkazu.

Hodina skončila a Severus dospěl k rozhodnutí. „Můžete jít,“ řekl a dodal: „Vy ne, pane Grangere.“

Brzy na to zůstali ve třídě sami. Severus přistoupil ke svému synovi, který se na něj záměrně nedíval. „Nevím, čeho chceš dosáhnout tímto chováním, ale buď si jistý, že to nebudu tolerovat.“

Nathan nereagoval, jen se opřel o jeho lavici. „Kdybych tě nechal vhodit ten mločí ocas do kotlíku, já, ty a pár tvých malých kamarádů bychom teď leželi v nemocničním křídle. Ale přepokládám, že na to jsi nepomyslel.“ Dal Nathanovi pár sekund na to, aby se nad tím zamyslel. „Samozřejmě, že ne. Bezpečí ostatních není tvoje starost, ale moje.“

Nathan stále odmítal na něj pohlédnout. Bylo to deprimující. „Podívej se na mě,“ přikázal mu Severus. Nathan nepohnul hlavou, pouze k němu stočil oči. „Ignoruj mě, jak je ti libo, buď naštvaný jak chceš, ale už se nikdy neopovažuj zkoušet vyhodit do povětří mou třídu.“ Severusův hlas byl nebezpečně tichý. Nathan stáhl rty do úzké čárky. „Teď běž, už tak máš zpoždění.“  

Nathan si sbalil věci, postavil se a než se otočil k odchodu, prohodil: „Proč se vlastně staráte?“

Severus pozoroval chlapce, jak spěšně odešel. Očividně se starám víc, než bych měl, odpověděl si sám pro sebe.

---

Dny plynuly a napětí mezi synem a otcem stoupalo. Severus byl pronásledován nejen Nathanovým nepříjemným chováním, ale i Hermioninými každodenními dopisy. Nastal třetí víkend po jeho nechtěném přeřeknutí a jediná slova, která si vyměnil se svým synem, byla stále pouze ta ve třídě po hodině.

Alespoň něco se ale potom změnilo. Nathan už ho neignoroval tak jako předtím. Sice spolu nemluvili, ale už bylo možné je spatřit ve stejné místnosti, především ve Velké síni při jídle. Tak jako právě teď. Severus si dal záležet, aby po každém jídle na své cestě ze síně prošel kolem nebelvírského stolu. Pojal to jako demonstraci své přítomnosti. Chtěl se tím ujistit, že si je Nathan vědom, že je sledován.

Když to udělal poprvé, vycítil Nathanovu strnulost. Všechny další dny rozpoznal pouze rostoucí vztek namířený k jeho osobě. I když tentokrát...

Když Nathan zpozoroval, že profesor Snape opouští své místo, vstal. Jeho nový zvyk projít kolem nebelvírského stolu pokaždé, co opouštěl síň, doháněl Nathana k šílenství. Ale on už toho měl dost a dnes se mu to chystal oplatit.

Nathanovi přátelé se taky zvedli a společně vykročili k hlavnímu východu. Už byly skoro u něj, když si byl Nathan jistý, že jeho otec je dost blízko na to, aby ho mohl slyšet. „Musím vám něco říct,“ obrátil se na své kamarády. „Už jsem zjistil, kdo je můj otec.“

„Opravdu?!“ vykřikl Andy.

Nathan se koutkem oka ujistil, že jeho otec mu věnuje plnou pozornost. „Ano,“ přikývl. „Ale bohužel je mrtvý.“ Jak předpokládal, chlapci ho začali litovat. „Ale to je v pořádku, opravdu. Můj život se stejně nijak nezmění. Bude to, jako by nikdy neexistoval.“

Ale reakci, kterou jeho slova vyvolala u profesora lektvarů, Nathan neočekával. Ve vteřině byl u něj a popadl ho za paži. „To je směšné! Okamžitě toho nesmyslu nechte,“ zasyčel.

„Nebo co?“ odseknul Nathan. „Co uděláte?“ vzepřel se mu.

„Se mnou takto mluvit nebudete, chlapče! Právě mi došla trpělivost s vaší hrou na schovávanou a už nebudu dál tolerovat váš nedostatek respektu!“

„Jako byste si nějaký zasloužil! Vysmíval jste se mi pokaždé, co jsem vstoupil do vaší třídy, a pozoroval mě, jak ze sebe dělám hlupáka. Mohl jste mi to říct, ale místo toho jste se ke mně choval jako k zabedněnci!“

„Pak mi dejte důvod k tomu, abych se k vám tak nechoval! Strhávám deset bodů Nebelvíru!“ zavrčel Snape.

„Strhněte deset, sto, kolik budete chtít! Mně je to jedno!“ Nathanův hlas byl dost hlasitý, aby přitáhnul pozornost celé školy. „Jste netvor, všichni to o vás říkají! Nikdy vás nebudu respektovat! Nenávidím vás!“ procedil Nathan mezi zuby. „NENÁVIDÍM! Pusťte mě!“ zakřičel a škubnul rukou.

Severus pustil svého syna, stále zasažen tou opravdovou nenávistí v Nathanově tváři, i poté, co chlapec odběhl pryč. Jen tam tak stál a ozvěna Nathanových slov zraňovala jeho otřesenou duši. Ucítil dotyk něčí ruky a na zlomek sekundy si přál, aby ta ruka patřila Hermioně a ne Minervě.

„Severusi, co se tu stalo?“ Vážnost v ředitelčině hlase ho přivedla zpět do role ponurého a zamračeného profesora. Uvědomil si, že všichni ho pozorují.

„To je dlouhý příběh, paní ředitelko. Jestli mě teď omluvíte,“ s tím zamířil pryč z Velké síně.

Minerva ho následovala. „Profesore Snape,“ zavolala na něj. Podrážděně se zastavil. „Chci vědět, co se děje, teď hned,“ řekla to tónem, který obvykle používala při výuce. „Budu čekat v mé pracovně,“ dodala a odešla.

Severus zahlédl někoho, kdo se k němu blížil směrem od učitelského stolu. „Nechci nic slyšet, Lupine,“ odmítnul ho, aniž by na něj vůbec pohlédl. I tak mu šel na nervy.

„Postarám se o Nathana,“ řekl i přes to Lupin a zamířil ke schodům.

Severus si povzdechnul a vydal se za Minervou.

---

„Chceš říct, že Hermiona… že ona… se Snapem! To je přímo nechutné!“ vykřiknul Ron šokovaně.

„Zakřič to hlasitěji, myslím, že tamti mudlové tě neslyšeli!“ napomenul ho Harry.

Ron byl stále ohromený. „Chodila se mnou! Proč by si chtěla něco začít se Snapem?“

Harry protočil oči. „Rone, to není teď podstatné. Mám strach o Nathana.“

„Jasně, promiň. Ján jen… je to Snape. Chudák Nathan, nezaslouží si mít něco společného s tím netopýrem!“

„Souhlasím. Ale Hermiona je chce sblížit. Nemůžeme dovolit, aby měl Snape jakýkoliv vliv na Nathanův život. Hermiona je pošetilá, když si myslí, že budu jen sedět a nic nedělat jen proto, že Snape je Nathanův otec,“ poznamenal Harry. „Přišla ke mně domů a řekla mi, ať to nechám na ní a na Snapeovi. Myslím si, že opravdu věří, že by Snape mohl být dobrým otcem!“

„To ti řekla?“ zeptal se Ron nevěřícně.

„Byla bez sebe, když jsem jí řekl, že Snape není schopný postarat se ani o krysu.“

„Ale co můžeme dělat, kdy se rozhodne pustit Snapea do Nathanova života? Hermiona je jeho matka a... a Snape je jeho otec.“ Ronovi se opět zkřivila tvář. „Pořád nemůžu uvěřit, že toho byla schopná!“

„Musí být nějaký způsob, jak ji přesvědčit. Nathan mi poslal velmi zneklidňující dopis. Ukázal jsem jí ho a jediné, na co se zmohla, byl pláč,“ Harryho tón byl o poznání mírnější. „Chtěl bych jí jen ukázat chybu, kterou právě dělá.“

„Něco vymyslíme, kámo,“ ujistil ho Ron a poplácal Harryho po rameni.

Dopili a opustili Děravý kotel.

Ale dokonce ani po jejich odchodu očarovaný brk nepřestával zapisovat každý detail, který byl vyřčen. Čarodějka se samolibým úsměvem netrpělivě čekala, dokud nedopíše poslední písmenko. „Možná dostaneme i první stranu, můj milý. Ano, určitě první stranu.“