~~~
Nathan
strávil celý víkend ve své ložnici. Nechtěl náhodou potkat svou mámu na chodbě
nebo v knihovně. Ani nestál o to, aby ho našli ve společenské místnosti,
kdyby se náhodou jeden z nich odvážil ho tam přijít hledat. Ano, jeden z nich. Protože profesor Lupin a Snape
byli na jeho seznamu nežádoucích setkání taky. Kdyby byl sám k sobě
upřímný, musel by si přiznat, že ani společnost jeho přátel mu nebyla zrovna
příjemná. Bylo to jako by si každý, kdo na něj pohlédne, přečetl jméno Snape napsané na jeho čele. Nathan
věděl, že jsou to pouze jeho představy, ale… On sám to viděl pokaždé, když
pohlédl do zrcadla nebo náhodou spatřil svůj odraz v okně. Tak jako teď.
Odvrátil
hlavu a vrátil se zpět do postele. Společnost mu dělaly jen knihy. Nudný víkend
už byl skoro u konce, blížila se doba nedělního oběda. Na jídlo chodil do Velké
síně, ale odvážil se tam vstoupit, jen když si byl jistý, že nepotká nikoho
z nich. V sobotu večer musel nějakou dobu čekat,
dokud Hermiona nedokončí večeři a neopustí síň, ale jinak se nic zvláštního
nestalo.
Zaslechl
smích. Ostatní přicházeli ke dveřím ložnice.
„...a
neudělal nic! Představ si profesora Kratiknota pobíhat na těch jeho
miniaturních nohách a pokřikovat: Nedotýkejte
se té chlupaté věci! Nedotýkejte se té chlupaté věci!“ Malcolm Lesner napodoboval
Kratiknotův skřípavý hlásek. Ostatní se zasmáli. „Bylo to tak směšné!“ dodal
Malcolm.
„Layla
měla štěstí,“ přidal se Kevin, „umíte si představit, jak by vyváděl Snape,
kdyby takovou chybu udělala při lektvarech?“
Následovalo
několik soucitných zasténání a najednou všichni zvážněli. Nathan je sledoval
koutkem oka a předstíral, že si čte.
Andy
se rozhodnul ještě trochu ostatní pobavit. „Ničíte mi mou učebnu, vy hloupá
holko! Strhávám Nebelvíru sto bodů!“ řekl a neúspěšně se snažil napodobit hlas
profesora lektvarů. Ostatních chlapci se pousmáli.
„Zapomněl
jsi na obočí,“ řekl Kevin a zopakoval celou frázi doplněnou přehnanými pohyby
obočí. Teď už se všichni smáli nahlas.
Vlastně
ne všichni. Nathan se nesmál. Ve skutečnosti se velmi vážně soustředil na to,
aby na sebe neupoutal pozornost. A nepovedlo se mu to.
„Nathan
to umí mnohem líp!“ prohlásil Kevin. „No tak, Nathane, předveď to.“
V ten
okamžik se všichni otočili k Nathanovi a čekali. Nathan zíral do knihy a
nevěděl, jak má zareagovat. Vlastně něco věděl – určitě nebude imitovat svého
otce. To v žádném případě!
„Teď
ne, Kevine. Snažím se něco naučit,“ odpověděl a předstíral, že nesmírně zaujat
knihou.
Nathan
koutkem oka zachytil, že si ostatní vyměnili pohledy. Dokonce zaslechl nějaké
poznámky, ale ani tak nezvedl oči.
Ruch
v pokoji najednou ustal, když se většina chlapců rozhodla vrátit do
společenské místnosti. Nakonec v ložnici zůstali jen Kevin s Andym.
„Co
se s tebou děje?“ zeptal se Kevin vyčítavým tónem. „To už se neumíš bavit?
Kde je Nathan, co jsi mu udělal?“
Nathan
si povzdechnul a konečně přestal zírat do knihy. „Nemám náladu na vtípky,
jasné? Je mi líto, jestli vás obtěžuje někdo, kdo se snaží ve škole studovat,“
řekl víc nevrle, než měl v úmyslu. Nathan se nedokázal přimět pohlédnout svým
kamarádům do tváře.
„Nemyslím
si, že tu o nás někdo stojí, Andy. Nerušme génia,“ řekl Kevin, popadl Andyho za
hábit a táhnul ho ke dveřím. Ten chvíli odolával, ale nakonec to vzdal.
Jakmile
Nathan osaměl, zavřel knihu a hodil ji pod postel. Chtěl předstírat, že se nic
nestalo. Chtěl, ale nemohl. Co by se stalo, kdyby to jeho přátelé zjistili? A
navíc ho čekala hodina lektvarů… Zítra bude muset jít na první hodinu se Snapem
od incidentu v jeho kanceláři a Nathan nevěděl, co může očekávat.
Rozhodnul
se, že na to nebude teď myslet, a vydal se do Velké síně na oběd. Právě se
chystal vstoupit na poslední mramorové schodiště vedoucí do vstupní síně, když
u hlavního vchodu zahlédl svou matku. A ona jeho taky.
Nathan
zvažoval, že se vrátí zpět do společenské místnosti Nebelvíru, ale když
k němu Hermiona hned nezamířila, zaváhal, co má udělat a co si má myslet.
Pak dospěl k závěru, že když s ním nemluví ona, nemusí s ní
mluvit ani on. Jako kdyby tam vůbec nebyla, Nathan pokračoval ve své cestě do
Velké síně.
Právě,
když se chystal vejít, zaslechl: „Nathane.“ Ignoroval to a pokračoval
v chůzi. Jeho pohled nezamířil nikam jinam než k jeho cíli – k
nebelvírskému stolu. Až když se posadil, ujistil se, že ho Hermiona
nenásledovala. Uvolnil napjatá ramena a povzdechl si. Kuřecí nákyp byla jediná
věc, na kterou chtěl v tom okamžiku myslet.
---
V pondělí
ráno pozoroval Nathan první paprsky pronikající do jeho ložnice. Vůbec nespal.
Ani příjemně strávené nedělní odpoledne nedokázalo odvést jeho pozornost od
nadcházející hodiny lektvarů. Po úspěšném setkání se svou matkou – jak ho
Nathan sám pro sebe nazýval – získal zpět trochu pocitu volnosti a dokázal si
užít volné odpoledne spolu s ostatními spolužáky v nebelvírské
společenské místnosti. Nemyslel si, že by ho profesor Snape přišel hledat právě
tam, i když v minulosti to už udělal.
Ale
nic z toho, co se stalo předchozí den, mu teď nedokázalo zvednout náladu. Ne,
když to byl teď on, kdo se chystal na setkání se Snapem a ne naopak. Co Snape
udělá? Co řekne? Jak jen Nathan mohl svému profesorovi teď pohlédnout do tváře?
Nathan neměl na tyto otázky odpověď a ani neměl chuť je hledat.
Pokoj
se čím dál víc projasňoval. Čím víc hodin bylo, tím méně si Nathan věděl rady.
První z jeho spolužáků se probral a nový den tak oficiálně začal. Další
pohyby, hlasy. Nathan přesto zůstal stále nehybný. Mezerou mezi závěsy zahlédl
některé z nich chystat se na snídani. To
zvládnu. Vstal a začal si oblékat školní uniformu tak jako každý jiný den. Jsem Nebelvír, musím to zvládnout.
Zamířil
do koupelny. Kromě ranní hygieny už neměl nic, co by ho oddálilo od snídaně a
hodiny strávené s jeho otcem. Žaludek se mu sevřel, když ucítil chuť zubní
pasty. Umýváním obličeje strávil Nathan mnohem delší čas než obvykle a když na
sebe konečně pohlédl do zrcadla, už nedokázal zadržet včerejší večeři v
žaludku. Rozběhl se na záchod.
Nathan
neslyšel Andyho vcházet. Byl stále soustředěný na své dýchání a snažil se
zahnat nevolnost.
„Nathane?“
oslovil ho Andy. „Jsi nemocný?“
Nathan
se právě chystal odpovědět, když ho přemohla další vlna nevolnosti.
„Zavolám
Cornwella,“ řekl Andy a za pár minut byl zpět i s prefektem.
„Jak
se cítíte, pane Grangere?“ zeptal se starší chlapec.
„Je
mi zle,“ dokázal ze sebe Nathan dostat mezi těžkými nádechy.
„Jakou
hodinu máte dnes ráno?“ zněla další otázka.
„Lektvary,“
odpověděl Andy.
„Profesor
Snape neuvěří, že vám není dobře,“ zněla prefektova odpověď. Nathan znovu
ztratil kontrolu nad svým žaludkem. „Běžte pro profesora Lupina.“ Rozkaz patřil
Andymu, který hned nato zmizel.
Nethan
seděl se zavřenýma očima opřený o stěnu hned vedle záchodu, když dorazil
ředitel jeho koleje.
„Je
mu opravdu zle, pane,“ informoval ho Cornwell.
„Děkuji,
Michaeli,“ profesor Lupin poslal prefekta pryč.
Nathan
neotevřel oči, žaludek měl stále jako na vodě. Cítil ledovou ruku, která se
dotknula jeho čela.
„Tušíte,
z čeho by vám mohlo být zle?“ zeptal se Lupin.
Nathan
pomalu zakroutil hlavou. Po chvíli ucítil mravenčení, které způsobilo kouzlo
šířící se jeho tělem. Profesor Lupin na něho použil uzdravovací magii. Nathan
si povzdechl, když se jeho žaludek uklidnil, a cítil se nejlépe za posledních
pár dní. Chvíli si toho pocitu užíval a pak otevřel oči. Spatřil profesora Lupina,
jak si ho bedlivě prohlíží jako by se právě rozhodoval, co s ním vlastně
udělá.
„Lepší?“
zeptal se.
„Ano,
děkuji.“
Profesor
Lupin mu podal ruku a Nathan ji přijal. Ředitel mu pomohl vstát, počkal, než si
opláchne obličej, a doprovodil ho do ložnice. „Myslíte, že jste schopen jít na
lektvary?“
Nathan
se zarazil, otočil se a v mžiku byl zpět v koupelně. Jeho tělo
ignorovalo fakt, že mu v žaludku už nic nezůstalo. Profesor Lupin
přičaroval ručník, podal ho Nathanovi a ten jej beze slova přijal. Když se
trochu uklidnil, profesor Lupin opět promluvil: „Vím, že je to pro tebe těžké,
Nathane, ale už se svému otci nemůžeš dál vyhýbat.“
Nathan
zaostřil na protější stěnu. Proč se to dělo právě jemu? Proč to musí být tak
těžké?
„I
když by ses mu chtěl dál vyhýbat, on tady učí,“ pokračoval Lupin. „Co bys
udělal? Nechal bys studia lektvarů?“
Nathan
pohlédl na svého ředitele s prosebným výrazem v očích.
„Ne,
nemůžeš vynechat lektvary,“ odvětil Lupin a zamračil se. „V první řadě mě
zajímá, proč se mu vyhýbáš. Myslel jsem, že si přeješ znát totožnost svého
otce, setkat se s ním, promluvit si s ním. Nebo se snad mýlím?“
„Ne,
nemýlíte,“ odpověděl Nathan tiše.
„Tak
na co čekáš?“ pokračoval profesor.
„Už
nechci ani jedno z toho,“ odpověděl a zhluboka se nadechnul.
„Cítíš
se líp?“ zeptal se profesor Lupin. „Myslíš, že můžeš opustit koupelnu? Není to
mé oblíbené místo k rozhovoru…“ dobíral si ho.
Nathan
se znovu zhluboka nadechl a přikývl na znamení, že už je mu lépe. Přešli do
ložnice, kde se usadili na Nathanovu postel. Profesor Lupin si ho nepříjemně
prohlížel. Nathan se zavrtěl.
„Proč
se vyhýbáš svému otci, Nathane?“ zeptal se znovu jeho profesor.
Pohled
hnědých očí byl naléhavý a Nathan cítil povinnost odpovědět. „Já se mu
nevyhýbám,“ řekl a okamžitě věděl, jak směšně to znělo. Proto raději zůstal
zticha, aby věci ještě nezhoršoval.
„Co
kdyby Severus přišel sem za tebou? Co bys udělal?“ zeptal se Lupin.
Nathan
mu konečně pohlédl do tváře. „On nepřijde.“ Bylo to přání, které si přál
proměnit ve skutečnost.
„Proč
myslíš?“
Nathan
se musel znovu vypořádat s pravdou,
které musel čelit ode dne, kdy zjistil, že profesor Snape je jeho otec.
Nepřišel by za ním, protože o něj neměl vůbec žádný zájem. „Profesor Snape by
nepřišel, protože…“ Bolelo ho jen to pomyšlení a vyslovit to nahlas by bolelo
ještě víc. „Nechce se mnou mít nic společného.“ Nůž, který se mu předtím
zabodnul do srdce, se právě několikrát otočil.
„Jak
to můžeš vědět?“ trval si na svém Lupin.
„Strávil
jsem s ním měsíc trestů. Vím to.“ Nathan o tom nechtěl dál mluvit. Nechtěl
slyšet od profesora Lupina jakoukoliv obhajobu jeho matky, že by mu to dřív
nebo později řekla.
„Znám
profesora Snapea od té doby, kdy nám bylo jako teď tobě,“ začal profesor Lupin.
„Troufám si tvrdit, že mu na tobě záleží tak, jak mu ještě nikdy na nikom
nezáleželo. Možná to není vidět. Jak už jsem řekl, není jednoduché s ním
vyjít a je příliš komplikovaný na to, aby mu někdo porozuměl. Jakkoliv se
zachoval za ten měsíc trestů, nemusí to být tak, jak to vypadalo.“
Nathan
pochybovačně naslouchal svému řediteli. Nikdo nevěděl, co se při trestech
s jeho otcem stalo.
„Nebylo
by lepší se ho zeptat, poslechnout si, co si on o tom myslí? Nevěřím, že bys
neměl odvahu to udělat, protože ty jsi Nebelvír,“ řekl profesor a naklonil
hlavu, aby tak vyjádřil svou důvěru v Nathanovu odvahu. „Možná bys to měl
zkusit. Možná tě Severus překvapí. Už to udělal.“ Lupin se na něj usmál.
I
přes Remusova slova se Nathan po celý zbytek týdne Snapeovi vyhýbal. Nikdy se
nepodíval jeho směrem, vždy se vyhýbal sklepení tak, aby se s ním nestřetl
na chodbě. Pokaždé ale na sobě cítil ten chladný pohled, kdykoliv byli ve
stejné místnosti. Alespoň přesvědčil sám sebe, že na další hodinu lektvarů
půjde, ať se stane cokoliv. Ne, že by měl na výběr, ale nehodlal Snapea nechat,
aby z toho udělal noční můru.
To
samé platilo pro jeho matku a to obzvláště po tom, co obdržel dopis od svého
kmotra. Knihovna bylo místo, kam chodil rád, a nehodlal se ho vzdát ani o
víkendu jen proto, že tam byla ona. Přistihla ho tam v neděli ráno. Bylo
to nepříjemné, ale Nathanovi se podařilo odrazit všechny její pokusy si
s ním promluvit.
S nově
nabitým sebevědomím Nathan opustil Velkou síň, aby se poprvé setkal se svým
otcem. Vstoupil do učebny lektvarů, jako by se nic nedělo, a sednul si na své
obvyklé místo v první lavici. Nathan si byl jistý sám sebou, dokud mistr
lektvarů nevstoupil do místnosti. Nathan nevzhlédl. Místo toho zadržel dech a
upřeně zíral na zašpiněnou lavici.
„Otevřete
si učebnici na straně dvě stě deset,“ řekl profesor Snape a začal přednášet
jako obvykle.
Nathan
nemohl rozpoznat ten pocit prázdnoty, který mu to obvyklé chování způsobilo.
Vkládal do toho setkání tolik očekávání, že byl zklamaný schopností toho muže chovat
se jako by se nic nestalo. Jak hodina pokračovala, Nathanovo zklamání se
postupně vyvinulo až v nenávist ke svému otci za jeho zjevnou netečnost.
Nathanův
vztek ještě vrostl ve chvíli, kdy dostali za úkol připravit lektvar. Když
Nathan krájel, sekal a drtil, vymizela z jeho pohybů veškerá obvyklá
ladnost. Mechanicky postupoval podle návodu a ve skutečnosti ani nemyslel na
to, proč vlastně do kotlíku sype všechny ty rostliny a zvířecí části.
Severus
procházel uličkou mezi lavicemi a okomentoval výkon každého studenta, tak jak
měl ve zvyku. Někomu dokonce i strhnul body. Nechtěl, aby se pro Nathana něco
změnilo, když teď už věděl, kdo je jeho otec. Byl to pořád ten samý profesor,
se kterým se setkal na své první hodině, se kterým se setkala jeho matka na své
první hodině. Nic se nezměnilo.
Po
celou tu dobu se nic zvláštního nestalo. Severus se ho přímo nezeptal na
jedinou otázku a Nathan se neobtěžoval odpovídat na žádnou z těch, které
byly určeny celé třídě. Severus to považoval za chlapcův způsob ignorace,
kterého se držel už od toho večera. Pomalu se blížil k jeho kotlíku. „Ten
lektvar se nezamíchá sám, slečno Parksová,“ prohodil směrem ke studentce, která
okamžitě začala horečně míchat obsahem ve svém kotlíku. Pokračoval k první
řadě a zastavil se za zády svého syna.
Severus
okamžitě zaznamenal nedostatek péče, kterou Nathan věnoval přípravě
ingrediencí, které teď ležely všechny na jedné hromadě v rohu lavice.
Chlapec použil při krájení kořenů příliš mnoho síly. Jednotlivé kousky byly
nestejnoměrné a jemu to bylo evidentně jedno. Severus mlčky nahlédl do kotlíku.
Jeho obsah měl příšernou nahnědlou barvu, přesně jak předpokládal.
„Jakou
barvu měl lektvar mít v tomto stádiu přípravy, pane Grangere?“
„Světle
žlutou, pane.“
Samozřejmě,
že to jeho syn věděl, a ani ho to nepřekvapilo. Co ale upoutalo jeho pozornost,
byl tón, jakým to Nathan pronesl.
„A jakou barvu má ten váš?“ pokračoval
Severus.
„To
můžete vidět sám, pane,“ odvětil
Nathan, aniž by vzhlédl od kořenů, které v tu chvíli přímo trhal na kusy.
Severus
obešel lavici a postavil se před něj. „Strhávám Nebelvíru pět bodů. Jakou barvu
má váš lektvar, pane Grangere?“ zeptal se znovu.
Nathan
nakoukl do kotlíku. „Myslím, že hnědou. Ale to už jste viděl sám, pane,“ řekl chlapec a jako by se nic nedělo,
popadl hromádku rozsekaných kořenů a hodil je do kotlíku. Lektvar zasyčel. Když
se chystal přidat ještě celý mločí ocas, Severus zadržel jeho ruku. Nathan
konečně vzhlédl a z hlubokých černých očí mu šlehaly blesky vzteku.
Celá
třída předstírala práci, zatímco pozorně sledovala výměnu názorů.
„Co
se stane, když vás nechám vhodit tohle do té polévky, co připravujete?“ zeptal se Severus, aniž by pustil
Nathanovu ruku.
„Tak
to zjistěme,“ odsekl Nathan a pohnul rukou směrem ke kotlíku.
Severus
ho držel pevně. „Nenechám vás vyhodit moji třídu do povětří jen proto, že vám
se chce.“ Vytáhl z hábitu hůlku a nechal zmizet obsah kotlíku. „Strhávám
Nebelvíru dalších deset bodů a pro vás to znamená nesplněný úkol, pane
Grangere,“ dodal se zasyčením a konečně pustil jeho zápěstí. „Na konci této
hodiny chci na stole esej o možných reakcích těchto ingrediencí, když se
použijí nesprávně.“
Severus
se zamračil na ostatní studenty, kteří se bleskově vrátili ke svým kotlíkům. Na co si to hraje? pomyslel si, když se
usadil za svým stolem. On by to vážně
nechal vybuchnout. To bylo to, co ho zneklidňovalo. Zvlášť, když věděl, že
jeho syn to dělal naprosto vědomě. Pomsta?
To bylo možné. Severus pozoroval píšícího Nathana se zaujetím, které ale na
sobě nedával znát.
Dříve,
než Severus očekával, Nathan přistoupil k jeho stolu a položil na něj kus
pergamenu. Pak se vrátil zpět ke své lavici, popadl věci a otočil se
k odchodu.
„Ještě
nejste propuštěn z této hodiny, pane Grangere,“ řekl mu, „sedněte si.“
Nathan
vypadal rozzuřeně, ale nepotřeboval to slyšet dvakrát. Severus pohlédl na
pergamen na svém stole. Mělo to daleko do pořádné eseje. Všechno, co tam našel,
byly řádky obsahující ingredience x plus ingredience y rovná se něco. Všechno
bylo správně, ale to teď nebylo podstatné. Byl to jen další výsměch jeho
příkazu.
Hodina
skončila a Severus dospěl k rozhodnutí. „Můžete jít,“ řekl a dodal: „Vy
ne, pane Grangere.“
Brzy
na to zůstali ve třídě sami. Severus přistoupil ke svému synovi, který se na
něj záměrně nedíval. „Nevím, čeho chceš dosáhnout tímto chováním, ale buď si
jistý, že to nebudu tolerovat.“
Nathan
nereagoval, jen se opřel o jeho lavici. „Kdybych tě nechal vhodit ten mločí
ocas do kotlíku, já, ty a pár tvých malých kamarádů bychom teď leželi
v nemocničním křídle. Ale přepokládám, že na to jsi nepomyslel.“ Dal
Nathanovi pár sekund na to, aby se nad tím zamyslel. „Samozřejmě, že ne.
Bezpečí ostatních není tvoje starost, ale moje.“
Nathan
stále odmítal na něj pohlédnout. Bylo to deprimující. „Podívej se na mě,“
přikázal mu Severus. Nathan nepohnul hlavou, pouze k němu stočil oči.
„Ignoruj mě, jak je ti libo, buď naštvaný jak chceš, ale už se nikdy neopovažuj
zkoušet vyhodit do povětří mou třídu.“ Severusův hlas byl nebezpečně tichý.
Nathan stáhl rty do úzké čárky. „Teď běž, už tak máš zpoždění.“
Nathan
si sbalil věci, postavil se a než se otočil k odchodu, prohodil: „Proč se
vlastně staráte?“
Severus
pozoroval chlapce, jak spěšně odešel. Očividně
se starám víc, než bych měl, odpověděl si sám pro sebe.
---
Dny
plynuly a napětí mezi synem a otcem stoupalo. Severus byl pronásledován nejen
Nathanovým nepříjemným chováním, ale i Hermioninými každodenními dopisy. Nastal
třetí víkend po jeho nechtěném přeřeknutí a jediná slova, která si vyměnil se
svým synem, byla stále pouze ta ve třídě po hodině.
Alespoň
něco se ale potom změnilo. Nathan už ho neignoroval tak jako předtím. Sice
spolu nemluvili, ale už bylo možné je spatřit ve stejné místnosti, především ve
Velké síni při jídle. Tak jako právě teď. Severus si dal záležet, aby po každém
jídle na své cestě ze síně prošel kolem nebelvírského stolu. Pojal to jako
demonstraci své přítomnosti. Chtěl se tím ujistit, že si je Nathan vědom, že je
sledován.
Když
to udělal poprvé, vycítil Nathanovu strnulost. Všechny další dny rozpoznal
pouze rostoucí vztek namířený k jeho osobě. I když tentokrát...
Když
Nathan zpozoroval, že profesor Snape opouští své místo, vstal. Jeho nový zvyk
projít kolem nebelvírského stolu pokaždé, co opouštěl síň, doháněl Nathana
k šílenství. Ale on už toho měl dost a dnes se mu to chystal oplatit.
Nathanovi
přátelé se taky zvedli a společně vykročili k hlavnímu východu. Už byly
skoro u něj, když si byl Nathan jistý, že jeho otec je dost blízko na to, aby
ho mohl slyšet. „Musím vám něco říct,“ obrátil se na své kamarády. „Už jsem
zjistil, kdo je můj otec.“
„Opravdu?!“
vykřikl Andy.
Nathan
se koutkem oka ujistil, že jeho otec mu věnuje plnou pozornost. „Ano,“ přikývl.
„Ale bohužel je mrtvý.“ Jak předpokládal, chlapci ho začali litovat. „Ale to je
v pořádku, opravdu. Můj život se stejně nijak nezmění. Bude to, jako by
nikdy neexistoval.“
Ale
reakci, kterou jeho slova vyvolala u profesora lektvarů, Nathan neočekával. Ve
vteřině byl u něj a popadl ho za paži. „To je směšné! Okamžitě toho nesmyslu
nechte,“ zasyčel.
„Nebo
co?“ odseknul Nathan. „Co uděláte?“ vzepřel se mu.
„Se
mnou takto mluvit nebudete, chlapče! Právě mi došla trpělivost s vaší hrou
na schovávanou a už nebudu dál tolerovat váš nedostatek respektu!“
„Jako
byste si nějaký zasloužil! Vysmíval jste se mi pokaždé, co jsem vstoupil do
vaší třídy, a pozoroval mě, jak ze sebe dělám hlupáka. Mohl jste mi to říct,
ale místo toho jste se ke mně choval jako k zabedněnci!“
„Pak
mi dejte důvod k tomu, abych se k vám tak nechoval! Strhávám deset
bodů Nebelvíru!“ zavrčel Snape.
„Strhněte
deset, sto, kolik budete chtít! Mně je to jedno!“ Nathanův hlas byl dost
hlasitý, aby přitáhnul pozornost celé školy. „Jste netvor, všichni to o vás
říkají! Nikdy vás nebudu respektovat! Nenávidím vás!“ procedil Nathan mezi
zuby. „NENÁVIDÍM! Pusťte mě!“ zakřičel a škubnul rukou.
Severus
pustil svého syna, stále zasažen tou opravdovou nenávistí v Nathanově
tváři, i poté, co chlapec odběhl pryč. Jen tam tak stál a ozvěna Nathanových
slov zraňovala jeho otřesenou duši. Ucítil dotyk něčí ruky a na zlomek sekundy
si přál, aby ta ruka patřila Hermioně a ne Minervě.
„Severusi,
co se tu stalo?“ Vážnost v ředitelčině hlase ho přivedla zpět do role
ponurého a zamračeného profesora. Uvědomil si, že všichni ho pozorují.
„To
je dlouhý příběh, paní ředitelko. Jestli mě teď omluvíte,“ s tím zamířil
pryč z Velké síně.
Minerva
ho následovala. „Profesore Snape,“ zavolala na něj. Podrážděně se zastavil. „Chci
vědět, co se děje, teď hned,“ řekla to tónem, který obvykle používala při výuce.
„Budu čekat v mé pracovně,“ dodala a odešla.
Severus
zahlédl někoho, kdo se k němu blížil směrem od učitelského stolu. „Nechci
nic slyšet, Lupine,“ odmítnul ho, aniž by na něj vůbec pohlédl. I tak mu šel na
nervy.
„Postarám
se o Nathana,“ řekl i přes to Lupin a zamířil ke schodům.
Severus
si povzdechnul a vydal se za Minervou.
---
„Chceš
říct, že Hermiona… že ona… se Snapem! To je přímo nechutné!“ vykřiknul Ron
šokovaně.
„Zakřič
to hlasitěji, myslím, že tamti mudlové tě neslyšeli!“ napomenul ho Harry.
Ron
byl stále ohromený. „Chodila se mnou! Proč by si chtěla něco začít se Snapem?“
Harry
protočil oči. „Rone, to není teď podstatné. Mám strach o Nathana.“
„Jasně,
promiň. Ján jen… je to Snape. Chudák Nathan, nezaslouží si mít něco společného
s tím netopýrem!“
„Souhlasím.
Ale Hermiona je chce sblížit. Nemůžeme dovolit, aby měl Snape jakýkoliv vliv na
Nathanův život. Hermiona je pošetilá, když si myslí, že budu jen sedět a nic
nedělat jen proto, že Snape je Nathanův otec,“ poznamenal Harry. „Přišla ke mně
domů a řekla mi, ať to nechám na ní a na Snapeovi. Myslím si, že opravdu věří,
že by Snape mohl být dobrým otcem!“
„To
ti řekla?“ zeptal se Ron nevěřícně.
„Byla
bez sebe, když jsem jí řekl, že Snape není schopný postarat se ani o krysu.“
„Ale
co můžeme dělat, kdy se rozhodne pustit Snapea do Nathanova života? Hermiona je
jeho matka a... a Snape je jeho otec.“ Ronovi se opět zkřivila tvář. „Pořád
nemůžu uvěřit, že toho byla schopná!“
„Musí
být nějaký způsob, jak ji přesvědčit. Nathan mi poslal velmi zneklidňující
dopis. Ukázal jsem jí ho a jediné, na co se zmohla, byl pláč,“ Harryho tón byl
o poznání mírnější. „Chtěl bych jí jen ukázat chybu, kterou právě dělá.“
„Něco
vymyslíme, kámo,“ ujistil ho Ron a poplácal Harryho po rameni.
Dopili
a opustili Děravý kotel.
Ale
dokonce ani po jejich odchodu očarovaný brk nepřestával zapisovat každý detail,
který byl vyřčen. Čarodějka se samolibým úsměvem netrpělivě čekala, dokud
nedopíše poslední písmenko. „Možná dostaneme i první stranu, můj milý. Ano, určitě
první stranu.“
Zaujímavá kapitola. Už už som si myslela, že to severus nevydrží a preriekne sa, ale ustál to...aj keď bolo kruté to čo jeho syn povedal. A zaujíma ma čo tí dvaja "myslitelia" vymyslia. Určite nič dobré.
OdpovědětVymazathurá hurá to bylo po dlouhé době počteníčko. No vypadá to, že Nathan je pěkně neústupný tvrdohlavec - po kom asi?! Chuděra Severus k tomu přišel trochu jako slepý k houslým, ale jen ať se snaží. Zajímalo by mi, co vymudrujou ty dva chytráci, to bude mít Hermiona jistě velikou radost a Severus si zřejmě bude muset několikrát zopakovat, že Cruciatus patří k zakázaným kletbám :-) a vypadá to, že se nám do toho začítá zamotávat i Rita Holoubková, nebo nějaký její povedený následovník. To ještě bude tóčo. Už se těším na další kapitolky. Děkuji moc autorovi za báječný zážitek z četby Kluciasek
OdpovědětVymazatkluciasek - no fuj teď koukám co jsem to tam napsala - samozřejmě, že houslÍm. To jsem to vyvedla s tým "y" přemýšlím nad povídkou a ne nad pravopisem :-( :-)
OdpovědětVymazatKluciasek
Hurááá, díky moc za pokračování, mám ráda tuhle povídku. Harry ve mne zase začal vařit krev, sakra, kéž by se do toho ten zabedněnec přestal míchat. Ach jo. díky. Kitti
OdpovědětVymazatDíky za kapitolku, perfektní, jsem moc zvědavá, jak se Nathan vyrovná se svými vzbouřenými emocemi....a trochu se děsím toho, co Harry s Ronem zase vyvedou. Jen jedna malá technická - Nathan má nově nabyté sebevědomí (nabyl jej, získal jej), nikoli nabité (od slova nabíti někomu).
OdpovědětVymazatansus
super kapitola, napínavý konec... ani nevíš jak se těším až to celé "praskne":) jen prosím prosím ať na další kapitolku nemusím čekat tak dlouho.
OdpovědětVymazatTak jsem dnes dočetla až sem. Moc pěkný příběh a tuze dobrý překlad. A strašně se těším, jak to bude pokračovat. Tohle až praskne (Denní věštec), to bude tóčo. Chudák Severus :-)Moc se těším na pokračování.
OdpovědětVymazatNoooo tak tohle zacina byt pekne hustyyy jako nathanovi opravdu hrajou na nervi a stricek harry tentokrad i s ronem se do toho o5 michaaaaj... Jinak se tesi na dalsi kapitolku. Anickaa.
OdpovědětVymazatbude nějaký pokráčko?
OdpovědětVymazatahojky bude dalsi pokracovani prekladu? koukala jsem na origos. a tam je to dokoncene... :-)
OdpovědětVymazathalo, halo ...
OdpovědětVymazattady čtenář: budeš pokračovat?